Pravidlo užívání jazyka🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-09.10
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Principy kritické diskuse a teorie argumentace
Druh	pojem a princip
Anglicky	Usage rule
Jiné názvy	pravidlo jasnosti, desáté pravidlo kritické diskuse
Obecnější heslo	Pragma-dialektika
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Pravidlo užívání jazyka říká, že strany nesmějí používat formulace, které jsou nedostatečně jasné nebo matoucím způsobem dvojznačné, a že každá strana musí formulace druhé strany vykládat co nejpečlivěji a nejpřesněji (van Eemeren a Grootendorst 1992). Na rozdíl od ostatních pravidel se netýká jedné fáze diskuse, ale všech: nejasně lze formulovat stanovisko, pochybnost, výchozí bod, argument i závěr. Pravidlo má dvě strany. Mluvčí nese odpovědnost za to, aby jeho slova bylo možné pochopit tak, jak je myslí, a aby se nedala snadno vyložit jinak. Posluchač nese odpovědnost za to, aby slova druhého nevykládal způsobem, který je pro něj výhodný, ale který mluvčí zjevně nezamýšlel (van Eemeren a Grootendorst 2004). Pravidlo tak spojuje jazykovou poctivost s interpretační poctivostí a vytváří most k pravidlu stanoviska, které hlídá, aby se kritika týkala toho, co bylo skutečně řečeno.

Původ a souvislosti🔗

Dvojznačnost patří k nejstarším popsaným zdrojům klamů. Aristotelés v pojednání o sofistických vyvráceních rozdělil klamy na ty, které závisejí na jazyce, a ty, které na něm nezávisejí, a k první skupině zařadil mimo jiné dvojznačnost slov a dvojznačnost větné stavby. Tuto tradici převzaly logické příručky a dodnes ji zachovávají učebnice logiky, které popisují ekvivokaci a amfibolii jako základní klamy dvojznačnosti (Copi, Cohen a McMahon 2014). Bentham vyčlenil skupinu klamů zmatení, jejichž společnou funkcí je zastřít předmět sporu, například vágními obecnostmi nebo pojmenováními, která v sobě nesou hodnocení (Bentham 1824). Pragmatika přinesla jiný úhel pohledu: Grice zahrnul mezi zásady spolupráce v rozhovoru požadavek způsobu, podle něhož se mluvčí má vyhýbat nejasnosti a dvojznačnosti a vyjadřovat se stručně a spořádaně (Grice 1975). Pragma-dialektika obě linie spojila a pravidlo užívání jazyka formulovala jako podmínku, bez níž ostatní pravidla nelze uplatnit, protože nelze posoudit stanovisko, o kterém není jasné, co tvrdí (van Eemeren a Grootendorst 1992).

Struktura argumentu🔗

Pragma-dialektika rozlišuje dvě hlavní skupiny porušení (van Eemeren a Grootendorst 1992). První skupinou je klam nejasnosti. Formulace může být nejasná proto, že klíčový obsah zůstává implicitní, proto, že není jasné, na koho nebo na co se vztahuje, proto, že užívá neznámých nebo odborných výrazů bez vysvětlení, nebo proto, že je vágní a nelze určit, za jakých podmínek by byla pravdivá. Z hlediska kompendia sem patří vyhýbavá slova, která tvrzení oslabují tak, aby ho nebylo možné vyvrátit, a pseudoodborný neurojargon, který vytváří dojem přesnosti tam, kde žádná není. Druhou skupinou je klam dvojznačnosti. Výraz nebo věta připouští více významů a argument stojí na tom, že se mezi nimi nepozorovaně přechází. Patří sem ekvivokace, kdy slovo mění význam mezi premisou a závěrem, a amfibolie, kdy dvojznačnost plyne ze stavby věty (van Eemeren a Grootendorst 2004). Obě skupiny mohou porušovat obě strany pravidla. Mluvčí formuluje nejasně, aby se mohl později stáhnout. Posluchač vykládá nejasnou nebo dvojznačnou formulaci tak, aby se mu snáze útočilo, a tím se porušení pravidla jazyka spojuje s porušením pravidla stanoviska. Zvláštní případ představuje přesvědčovací definice, která mění význam slova a ponechává mu jeho hodnotící náboj.

Detekční znaky🔗

U nejasnosti je prvním znakem, že ani po opakovaném čtení nelze říct, co by tvrzení vyvrátilo. Formulace jako „určité kruhy“, „jistá rizika“ nebo „mnozí odborníci“ nejsou samy o sobě vadné, ale pokud nesou hlavní váhu argumentu, je jejich nejasnost signálem. Druhým znakem je proměna procesů ve věci: slovesa, která by vyžadovala, aby se řeklo, kdo co dělá, se nahradí podstatnými jmény, z nichž jednající zmizel. Tento jazykový jev podrobně rozebírá heslo katalogu NLP o nominalizaci. Třetím znakem je hromadění odborných výrazů v situaci, kdy posluchač nemá možnost je ověřit, což kompendium popisuje jako terminologickou mystifikaci. U dvojznačnosti je znakem, že klíčové slovo se v různých částech argumentu opírá o různé kontexty, a že úsudek by při důsledném dodržení jednoho významu neplatil. V uzavřených skupinách se tyto mechanismy spojují do systematického přetváření jazyka, v němž slova získávají zvláštní význam a složité otázky se uzavírají krátkými formulemi, které znemožňují další přemýšlení (Lifton 1961). U posluchače je znakem porušení výklad, který vybírá nejméně pravděpodobný význam slova, jen protože se dá snáze napadnout.

Odlišení od platné argumentace🔗

Pravidlo nepožaduje dokonalou přesnost, které běžný jazyk nikdy nedosáhne. Požaduje přesnost přiměřenou účelu diskuse. Odborná terminologie je legitimní, pokud ji obě strany sdílejí nebo pokud ji mluvčí na požádání vysvětlí. Vágní výrazy jsou legitimní tam, kde vágnost odpovídá stavu poznání: „pravděpodobně“ nebo „v části případů“ může být nejpřesnější poctivou formulací, pokud přesnější údaj neexistuje (van Eemeren a Grootendorst 2004). Rozlišit je třeba vágnost, která zastírá, od vágnosti, která přiznává nejistotu; první zabraňuje kontrole, druhá ji umožňuje, protože říká, kde nejistota leží. Ani dvojznačnost není vždy chybou. Básnický, humorný nebo diplomatický jazyk s ní záměrně pracuje a v kontextu, kde všichni vědí, že jde o hru významů, nikoho neklame. Chybou je, když argument stojí na dvojznačnosti, kterou posluchač nemá rozpoznat. Konečně je legitimní, když posluchač požádá o vyjasnění; taková žádost není útokem, ale naplněním druhé strany pravidla, které ukládá pečlivý výklad. Rozdíl mezi poctivou a zastírající nejasností je tedy rozdílem ve funkci, ne ve formě (Walton 2008).

Vztah k technikám kompendia🔗

Kompendium věnuje jazyku několik technik, u nichž pravidlo užívání jazyka slouží jako normativní měřítko. Past epistemické vágnosti popisuje situaci, kdy se nejasnost stává prostředím, v němž nelze nic tvrdit ani popřít, a epistemická integrita popisuje opačný ideál, v němž si slova uchovávají význam napříč kontexty. Společným jmenovatelem je, že porušení pravidla jazyka zřídka působí jednotlivě; jeho účinek je kumulativní a projevuje se tím, že se postupně ztrácí schopnost formulovat nesouhlas, protože pro něj chybějí slova (Lifton 1961).

Stav poznání🔗

Empirický výzkum podporuje předpoklad, že volba slov ovlivňuje úsudek i paměť. Svědci, jimž otázka popisovala dopravní nehodu slovesem prudkého nárazu, uváděli vyšší rychlosti a později si častěji vybavovali neexistující podrobnosti (Loftus a Palmer 1974). Tatáž volba popsaná v pojmech zisků nebo ztrát vede ke změně preferencí, ačkoli se věcně nic nemění (Tversky a Kahneman 1981). Kognitivní lingvistika ukázala, že metafory, jimiž mluvíme o sporných jevech, zvýrazňují některé jejich stránky a jiné skrývají, a tím předjímají, jaké závěry se budou zdát přirozené (Lakoff a Johnson 1980). Tyto poznatky ukazují, že pravidlo užívání jazyka nehlídá jen logickou čistotu, ale i psychologicky účinný kanál ovlivnění. Kritici zároveň upozorňují, že požadavek jasnosti lze zneužít opačným směrem: kdo neustále žádá upřesnění a odmítá jakoukoli formulaci jako nejasnou, může diskusi blokovat stejně účinně jako ten, kdo formuluje nejasně. Pravidlo proto vyžaduje úsudek o tom, jaká míra přesnosti je pro daný spor přiměřená.

Obrana a odpověď🔗

Nejjednodušší odpovědí na nejasnost je žádost o upřesnění, formulovaná tak, aby se týkala obsahu, a ne osoby: „Kdo konkrétně jsou ti odborníci?“, „Co by se muselo stát, aby to neplatilo?“, „Jak přesně ten pojem používáte?“. Pokud mluvčí upřesnění poskytne, diskuse může pokračovat; pokud ho odmítá, je zřejmé, že formulace slouží jinému účelu než sdělení (van Eemeren a Grootendorst 1992). U dvojznačnosti pomáhá rozepsat argument s jedním významem klíčového slova důsledně a ukázat, kde se úsudek rozpadne. U vlastní řeči lze pravidlo dodržet tím, že se klíčové pojmy vymezí dřív, než se na nich začne stavět, a že se nejistota vyjadřuje tak, aby bylo zřejmé, čeho se týká. V odborných textech, posudcích a právních podáních odpovídá pravidlu požadavek, aby definice klíčových pojmů byly uvedeny výslovně a užívány jednotně; učebnice logiky věnují definicím samostatný výklad právě proto, že na nejednotném užití pojmů stojí velká část klamů dvojznačnosti (Copi, Cohen a McMahon 2014). Kdo sám vykládá cizí řeč, může dodržet druhou stranu pravidla tím, že u nejasné formulace zvolí nejvěrnější výklad a ověří si ho otázkou, místo aby zvolil výklad, který se nejsnáze vyvrací.

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Lakoff, G., & Johnson, M. (1980). Metaphors We Live By. Chicago: University of Chicago Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1981). The framing of decisions and the psychology of choice. Science, 211(4481), 453–458.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Principy kritické diskuse a teorie argumentace – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Pragma-dialektika – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Ekvivokace – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Equivocation)
• Amfibolie – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Amphiboly)
• Přesvědčovací definice – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Persuasive definition)
• Vyhýbavá slova – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Weasel words)
• Zneužití vágnosti – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Vagueness (misuse of a vague expression))
• Rozlišení bez rozdílu – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Distinction without a difference)
• Nominalizace – příbuzné heslo (NLP vzorce: Meta-model, Nominalisation)
• Neurožargon – příbuzné heslo (NLP vzorce: Vliv a zneužití NLP, Neuro-jargon)

V kompendiu

• EA-1.1.3 Terminologická mystifikace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.4.24 Past epistemické vágnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Epistemická integrita knihy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Pravidlo uzavření – předchozí heslo rodiny
• Argumentační schémata a kritické otázky – další heslo rodiny