Pravidlo svobody🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-09.01
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Principy kritické diskuse a teorie argumentace
Druh	pojem a princip
Anglicky	Freedom rule
Jiné názvy	první pravidlo kritické diskuse
Obecnější heslo	Pragma-dialektika
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Pravidlo svobody je první z deseti pravidel kritické diskuse, jak je formulovala pragma-dialektická teorie argumentace. Říká, že účastníci diskuse si nesmějí navzájem bránit v tom, aby předložili stanovisko nebo aby vůči stanovisku vyslovili pochybnost (van Eemeren a Grootendorst 1992). Pravidlo nechrání pravdivost žádného tvrzení. Chrání podmínku, bez níž se o pravdivosti vůbec nedá rozumně jednat: aby rozdíl názorů mohl vyjít najevo. Kdo druhému znemožní námitku, spor nevyřeší, jen ho skryje. V pragma-dialektickém pojetí se proto každý tah, který brání otevřenému vyjádření stanoviska nebo pochybnosti, posuzuje jako faul, tedy jako porušení pravidla, které maří řešení sporu podle jeho věcné stránky (van Eemeren a Grootendorst 2004). Pravidlo se týká především první fáze diskuse, kdy se rozdíl názorů teprve formuluje, ale jeho porušení se mohou objevit kdykoli později, například když se námitka, která už zazněla, zpětně trestá.

Původ a souvislosti🔗

Myšlenka, že některé chyby v rozhovoru nespočívají v obsahu, ale v potlačení rozhovoru samého, je starší než moderní teorie argumentace. Jeremy Bentham vyčlenil skupinu klamů, jejichž společným cílem je zabránit projednání věci vůbec, například zastrašením nebo osobními útoky na toho, kdo návrh předkládá (Bentham 1824). Aristotelés v pojednání o sofistických vyvráceních popisoval taktiky, jimiž se diskutující snaží protivníka umlčet nebo zahnat do rozpaků místo toho, aby ho vyvrátil. Moderní kritika takzvaného standardního výkladu klamů ukázala, že bez modelu dialogu nelze uspokojivě vysvětlit, proč je útok na osobu nebo hrozba chybou: vypadají spíš jako narušení pravidel hry než jako vadný úsudek (Hamblin 1970). Pragma-dialektika na tuto výzvu odpověděla tím, že klamy definovala vůči normativnímu modelu kritické diskuse, a pravidlo svobody postavila na první místo, protože bez něj by nebylo o čem diskutovat (van Eemeren a Grootendorst 1992). Příbuznou intuici najdeme v Habermasově představě komunikativního jednání, podle níž může platnost nároku prověřit jen rozhovor, z něhož nikdo není vyloučen a v němž nikdo není nucen; kompendium ji rozebírá na stránce o komunikativním jednání.

Struktura argumentu🔗

Porušení pravidla svobody nemá podobu chybného úsudku z premis na závěr. Má podobu tahu, který mění podmínky diskuse. Pragma-dialektika rozlišuje dvě velké skupiny takových tahů (van Eemeren a Grootendorst 1992). První skupina omezuje, co smí být předmětem diskuse: stanovisko se prohlásí za nedotknutelné, posvátné nebo nad diskusi povznesené, případně se naopak určité stanovisko prohlásí za tabu, které nesmí ani zaznít. Druhá skupina omezuje toho, kdo diskutuje. Patří sem nátlak, kdy se protistraně dá najevo, že námitka bude mít nepříjemné důsledky, což je jádro odvolání na sílu. Patří sem také citový nátlak, kdy se pochybnost vylíčí jako krutost vůči mluvčímu, a tím se vyřadí, jak to popisuje heslo odvolání na soucit. Konečně sem patří útoky na osobu, které protistranu zbavují důvěryhodnosti nebo práva mluvit: přímý útok na osobu, poukaz na zájmy či okolnosti mluvčího a výtka nedůslednosti v podobě „ty taky“ (van Eemeren a Grootendorst 2004). Společným rysem je, že tah nevypovídá nic o tom, zda je stanovisko obhajitelné. Vypovídá jen o tom, zda o něm smí být vedena řeč. Zvláštní případ představuje preventivní varianta, kdy se důvěryhodnost budoucího oponenta zpochybní dřív, než vůbec promluví, což kompendium popisuje jako otrávení studny.

Detekční znaky🔗

Pozorovatel rozpozná porušení pravidla svobody podle toho, že odpověď na námitku se netýká jejího obsahu, ale jejího práva existovat. Typickými znaky jsou formulace, podle nichž „o tomhle se nediskutuje“, podle nichž už pouhé položení otázky svědčí o nepřátelství, nelojalitě nebo nevědomosti tazatele, nebo podle nichž je pochybnost sama urážkou. Dalším znakem je spojení námitky s důsledky mimo diskusi: hodnocením, přístupem ke zdrojům, členstvím ve skupině. V uzavřených skupinách a totalitních systémech se tento vzorec stává trvalým a doktrína získává status „posvátné vědy“, o níž se nepochybuje, takže pochybnost se přičítá vadě toho, kdo pochybuje (Lifton 1961). Na straně toho, komu je svoboda upírána, se porušení projevuje vyhýbáním se otázkám, zjemňováním námitek až do nesrozumitelnosti a nakonec mlčením. Tento vnitřní důsledek kompendium popisuje jako preventivní sebecenzuru. Varovným signálem je i asymetrie: jedna strana smí pochybovat o všem, druhá o ničem.

Odlišení od platné argumentace🔗

Ne každé omezení diskuse porušuje pravidlo svobody. Řízení schůze, které námitku odloží na pozdější bod s jasným závazkem, že bude projednána, právo pochybovat neruší. Totéž platí o pravidlech fóra, která vylučují výhrůžky nebo urážky, pokud se uplatňují stejně na obě strany. Rozhodující otázka zní, zda omezení slouží tomu, aby se spor mohl řešit věcně, nebo tomu, aby se řešit nemusel (van Eemeren a Grootendorst 2004). Odlišit je třeba i oprávněný poukaz na zájem mluvčího. Upozornění, že znalec je placen jednou ze stran, není samo porušením, pokud slouží k posouzení váhy jeho svědectví a nikoli k tomu, aby jeho argumenty nebyly vůbec vyslyšeny; tuto hranici podrobně rozebírá dialogická teorie útoků na osobu (Walton 2008). Konečně je třeba rozlišit odmítnutí účasti na diskusi od jejího potlačení. Kdo odmítne debatovat s někým, kdo ho opakovaně uráží, nikomu nebrání předložit stanovisko jinde. Pravidlo svobody je porušeno teprve tehdy, když se druhé straně znemožňuje vyjádřit pochybnost v rozhovoru, jehož se účastní.

Vztah k technikám kompendia🔗

Pravidlo svobody tvoří normativní protipól několika technik, které kompendium popisuje v oddílech o institucionální a vztahové manipulaci. Kde se námitka systematicky trestá, vzniká prostředí, v němž lidé přestanou pochybovat ještě dřív, než by jim kdokoli cokoli zakázal. Kde se pochybnost určitých skupin předem pokládá za méně věrohodnou, vzniká to, co sociální epistemologie nazývá svědeckou nespravedlností a co kompendium rozebírá na stránce o epistemické nespravedlnosti. Pragma-dialektické pravidlo dává těmto jevům společného jmenovatele: všechny zasahují do podmínky, že rozdíl názorů smí vyjít najevo (van Eemeren a Grootendorst 1992).

Stav poznání🔗

Pragma-dialektická pravidla jsou normativní model, nikoli empirická hypotéza, a jejich hodnota se proto neměří tím, zda je lidé dodržují. Přesto existují empirické poznatky, které pravidlu svobody dávají váhu. Výzkum uvažování naznačuje, že lidé posuzují argumenty druhých podstatně kritičtěji a přesněji než své vlastní a že skupiny, v nichž se smí otevřeně namítat, dospívají k lepším řešením úloh než jednotlivci (Mercier a Sperber 2011). Podle této teorie je svoboda námitky přímo podmínkou toho, aby uvažování plnilo svou funkci. Studie psychologické inokulace ukázaly, že krátké seznámení s typickými manipulativními technikami, mezi nimi s útokem na osobu, zlepšuje schopnost lidí je rozpoznat (Roozenbeek a kol. 2022). Experimentální výzkum spolupracovníků pragma-dialektické školy navíc naznačil, že běžní mluvčí hodnotí porušení pravidel kritické diskuse jako nerozumná i bez znalosti teorie. Kritici upozorňují, že procedurální pravidla sama nestačí, protože nerozliší silný a slabý případ téhož tahu bez posouzení obsahu (Hahn a Oaksford 2007). Pro pravidlo svobody to znamená, že ne každý poukaz na osobu je faul; rozhoduje, zda blokuje projednání.

Obrana a odpověď🔗

Základní odpovědí na porušení pravidla svobody je pojmenovat, že spor se přesunul od otázky, co je pravda, k otázce, kdo smí mluvit. Tento přesun lze klidně a věcně popsat: námitka se týká obsahu stanoviska a její oprávněnost nezávisí na tom, kdo ji vznáší ani jaké důsledky by mělo její vznesení (van Eemeren a Grootendorst 2004). U útoků na osobu pomáhá oddělit dvě otázky, které útok slučuje: zda je výtka vůči osobě pravdivá a zda by na její pravdivosti záviselo cokoli z toho, co se tvrdí. Pokud ne, lze výtku ponechat stranou bez obrany i bez protiútoku. U nátlaku a hrozeb je namístě záznam a přenesení věci do prostředí, kde pravidla platí pro obě strany, například do formálního řízení. Pro instituce plyne z pravidla požadavek, aby námitky měly bezpečnou cestu, kterou nikdo nemůže uzavřít z pozice moci; kompendium tuto strukturální obranu rozvádí v oddílu o obraně a kalibraci. Kdo se rozhoduje, zda vůbec namítnout, může vycházet z toho, že úplná absence námitek ve skupině není známkou shody, ale spíše známkou toho, že námitky nemají kudy zaznít (Lifton 1961).

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Roozenbeek, J., van der Linden, S., Goldberg, B., Rathje, S., & Lewandowsky, S. (2022). Psychological inoculation improves resilience against misinformation on social media. Science Advances, 8(34), eabo6254.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Principy kritické diskuse a teorie argumentace – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Pragma-dialektika – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Útok na osobu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Ad hominem)
• Ty taky – příbuzné heslo (Klamy relevance, Tu quoque)
• Otrávení studny – příbuzné heslo (Klamy relevance, Poisoning the well)
• Odvolání na soucit – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to pity)
• Odvolání na sílu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to force)
• Kontrola tónu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Tone policing)
• Myšlenkově ukončující klišé – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Thought-terminating cliché)
• Kafkovská past – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Kafkatrapping)
• Personalizace sporu – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Personalising the dispute)
• Pragma-dialektika – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Pragma-dialectics)

V kompendiu

• EA-7.1.4 Habermas: komunikativní jednání – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.5.7 Preventivní sebecenzura (self-cancelation) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-7.2.1 Fricker: Epistemická nespravedlnost – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Pravidlo důkazního břemene – další heslo rodiny