Ocelový panák🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-09.14
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Principy kritické diskuse a teorie argumentace
Druh	pojem a princip
Anglicky	Steelmanning
Jiné názvy	steelman, steelmanning, nejsilnější verze protiargumentu
Obecnější heslo	Princip shovívavosti
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	nízké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Ocelový panák je označení pro postup, při kterém posuzovatel cizí argument nejdřív rekonstruuje v jeho nejsilnější podobě a teprve tu podrobí kritice. Název vznikl jako protějšek slaměného panáka: zatímco slaměný panák nahrazuje skutečné stanovisko protějšku slabší karikaturou, kterou je snadné porazit, ocelový panák ho doplňuje o nejlepší dostupné důvody, opravuje zjevné nepřesnosti formulace a odstraňuje snadno napadnutelné okrajové části. Jde o rozšíření principu shovívavosti z výkladu na rozbor: nestačí vykládat argument v rozumném smyslu, je třeba ho kritizovat v nejsilnější podobě, kterou jeho autor uzná za svou (Damer 2009). V pravidlech kritické diskuse tomu odpovídá požadavek, aby se útok týkal skutečného stanoviska protějšku a ne stanoviska, které mu bylo připsáno (van Eemeren a Grootendorst 2004). Pro tento katalog je pojem významný ze dvou důvodů. Je jednou z nejúčinnějších obran proti slaměnému panákovi a zároveň se dá zneužít, když se pod nálepkou „nejsilnější verze“ podsune protějšku cizí, extrémnější tvrzení, nebo když se okrajovému názoru dodá váha, kterou jeho podklady nemají.

Původ a souvislosti🔗

Výraz „steelman“ se rozšířil v posledních zhruba dvou desetiletích v debatách o racionalitě a kritickém myšlení, zejména v anglojazyčném internetovém prostředí; nepochází z odborné teorie argumentace a jeho přesný první výskyt zde neuvádíme. Myšlenka je však starší. Daniel Dennett popularizoval soubor zásad, které připsal teoretiku her Anatolu Rapoportovi: dříve, než kritizujeme cizí stanovisko, máme ho vyložit tak jasně a spravedlivě, aby jeho autor řekl, že by to sám lépe nedokázal; pak máme uvést, v čem s ním souhlasíme a co jsme se od něj naučili, a teprve potom se smí ozvat kritika. Teorie argumentace o tomtéž mluví jako o věrnosti rekonstrukce a o povinnosti útočit jen na skutečné stanovisko (van Eemeren a Grootendorst 1992). Walton při rozboru slaměného panáka ukazuje, že posouzení, zda byl argument zkreslen, se vždy opírá o závazky mluvčího, tedy o to, co skutečně tvrdil a k čemu se zavázal, a ne o to, co by bylo pro kritika pohodlné (Walton 2008). Ocelový panák je tedy pojmenováním přísnější normy, ne novým objevem: kritik nejen nesmí argument oslabovat, ale má ho aktivně posílit, dokud zůstává věrný.

Struktura argumentu🔗

Postup má tři části, které se dají rozlišit i při čtení cizího textu. První je rekonstrukce: shrnutí stanoviska protějšku a jeho důvodů, včetně premis, které nevyslovil, ale které by přijal. Druhá je ověření: protějšek, pokud je přítomen, dostane možnost rekonstrukci potvrdit nebo opravit; pokud přítomen není, posuzovatel porovná rekonstrukci s tím, co autor skutečně napsal. Třetí je posouzení: kritika míří na rekonstruovanou podobu a ukazuje, zda a proč ani ona neobstojí (Walton 2008). Ze struktury plyne kritérium kvality: dobrá rekonstrukce je zároveň silná i věrná. Silná je tehdy, když neobsahuje zbytečně napadnutelná tvrzení, věrná tehdy, když ji autor uzná za svou. Tato dvě kritéria mohou být v napětí. Pokud kritik argument „posílí“ natolik, že autor rekonstrukci nepozná, nevznikl ocelový panák, ale jiný argument, a kritika pak míjí skutečné stanovisko stejně jako u panáka slaměného, jen opačným směrem (van Eemeren a Grootendorst 1992).

Varianty🔗

Vedle slaměného a ocelového panáka rozlišuje novější literatura o kritickém myšlení ještě další podoby práce s cizím stanoviskem. Slabý panák nevytváří karikaturu, ale vybírá ze skutečných zastánců určitého názoru toho nejméně schopného nebo nejméně opatrného a jeho podání vydává za názor celé skupiny; příbuzným jevem je vybírání podivínů. Dutý panák jde ještě dál a vyvrací stanovisko, které nikdo nezastává, přičemž ho připisuje neurčitým „některým lidem“. Ocelový panák se staví proti všem těmto podobám tím, že hledá nejlepšího skutečného nebo možného zastánce. Pragma-dialektika řadí připisování smyšleného stanoviska i zkreslení stanoviska skutečného k porušením pravidla stanoviska, a pod ně tak spadá dutý panák stejně jako slaměný (van Eemeren a Grootendorst 2004). Rozlišuje se také mezi slabší a silnější verzí ocelového panáka. Slabší verze jen opravuje nepřesnosti formulace a doplňuje zjevné premisy, silnější verze přidává důvody, které autor sám neuvedl. Teprve silnější verze naráží na problém věrnosti, a proto u ní platí požadavek výslovně odlišit vlastní doplnění od toho, co autor tvrdil.

Detekční znaky🔗

Skutečný ocelový panák se pozná podle toho, že rekonstrukce vychází z vyslovených důvodů, cituje je nebo na ně odkazuje a protějšek ji může opravit. Na zneužití naopak ukazují tyto znaky. Ohlášená „nejsilnější verze“ obsahuje tvrzení, které protějšek nikdy nevyslovil, a je extrémnější nebo snadněji vyvratitelná než jeho skutečné stanovisko; jde pak o slaměného panáka v ocelovém převleku. Rekonstrukce se protějšku nepředkládá k potvrzení a jeho nesouhlas se odbude tím, že své stanovisko nedomyslel. Posílení se uplatňuje jen jedním směrem: pozice, se kterou kritik sympatizuje, dostává nejlepší možnou podobu, pozice, se kterou nesouhlasí, ne (Kunda 1990). Konečně se ocelový panák objevuje jako zdůvodnění, proč dát okrajovému názoru stejný prostor jako dobře doloženému: nejlepší verze slabého argumentu se vydává za doklad, že spor je vyrovnaný. Tento posun vede k jevu, který katalog popisuje jako falešnou vyváženost.

Odlišení od platné argumentace🔗

Rozumné užití ocelového panáka nepředpokládá, že nejsilnější verze argumentu obstojí; jen určuje, co se posuzuje. Ani nevyžaduje, aby kritik každý názor posiloval donekonečna. Rekonstrukce je přiměřená, když odpovídá tomu, co autor tvrdil a co by uznal, a když zachycuje jeho hlavní důvody. Odlišit je třeba i od vlastní tvorby argumentů: kritik, který k cizímu stanovisku přidá nové, lepší důvody a potom je vyvrací, by měl výslovně říct, že jde o jeho doplnění, a ne o autorův argument (Walton 2008). Ocelový panák také nemění rozložení důkazního břemene. Silná rekonstrukce slabě doloženého tvrzení neznamená, že tvrzení je doloženo; posiluje se argument, nikoli jeho důkazní základ. Kdo z posílené verze vyvozuje, že o otázce panuje rovnováha důkazů, zaměňuje kvalitu formulace za kvalitu podkladů (Damer 2009).

Stav poznání🔗

Přímý empirický výzkum ocelového panáka jako samostatné praxe je řídký a výsledky, které by šlo bezpečně připsat právě jemu, zde nejsou k dispozici. Nepřímo k němu vypovídají dvě linie výzkumu. První se týká jednostrannosti uvažování: lidé hledají a hodnotí důvody převážně ve prospěch svého stanoviska a argumenty druhé strany posuzují přísněji, což je přesně ta asymetrie, kterou má ocelový panák vyrovnávat (Kunda 1990; Mercier a Sperber 2011). Argumentační teorie uvažování dodává, že jednostrannost jednotlivce se nejlépe koriguje v diskusi s lidmi jiného názoru, protože každý je náročnější k argumentům druhých než k vlastním (Mercier a Sperber 2011). Druhá linie se týká rizik. Výzkum zpravodajství ukázal, že novinářská norma vyváženosti, uplatněná na otázku, ve které panuje široká vědecká shoda, vedla k nepřiměřenému zastoupení menšinového názoru (Boykoff a Boykoff 2004). Experimenty pak potvrdily, že falešně vyvážené podání snižuje vnímanou míru vědecké shody a že předběžné vysvětlení této techniky její účinek tlumí (Cook, Lewandowsky a Ecker 2017). Z toho plyne, že posílení argumentu je užitečné při jeho posouzení, ale nesmí se zaměňovat s rovnováhou důkazů.

Vztah k technikám kompendia🔗

V kompendiu se opakovaně objevují techniky, které pracují s obrazem protějšku, například argumentační oslabení, při kterém se stanovisko člověka systematicky zobrazuje ve slabší podobě, než jakou má, až ho sám přestane umět hájit. Ocelový panák je obranným zrcadlem této techniky: obnovuje nejsilnější věrnou podobu stanoviska a vrací ho tam, kde se dá posoudit. Odpovídá to zásadě, podle níž se stanovisko posuzuje v nejsilnější podobě, kterou jeho autor uzná za svou (Damer 2009). Ve vzdělávacím prostředí se používá jako cvičení, ve kterém účastníci musí shrnout názor, s nímž nesouhlasí, tak, aby ho jeho zastánce přijal; taková cvičení kompendium řadí mezi vzdělávací scénáře.

Obrana a odpověď🔗

Proti slaměnému panákovi je nejjednodušší odpovědí nabídnout ocelového: „Tohle netvrdím. Tvrdím toto, a z těchto důvodů.“ Kdo vlastní stanovisko shrne přesně a s důvody, přesouvá spor zpět na skutečnou otázku a zbavuje kritika možnosti útočit na karikaturu (van Eemeren a Grootendorst 2004). Proti zneužití ocelového panáka je odpovědí trvat na ověření: zeptat se, zda posuzovatel svou „nejsilnější verzi“ odvodil z toho, co bylo řečeno, a pokud ne, výslovně ji odmítnout jako cizí tvrzení. Pokud se ocelový panák používá k tomu, aby se slabě doložené stanovisko postavilo na roveň doloženému, je namístě oddělit dvě otázky, totiž jak dobře je argument formulován a jak silné jsou jeho podklady, a trvat na tom, že o vyváženosti sporu rozhoduje ta druhá (Cook, Lewandowsky a Ecker 2017). Konečně má ocelový panák hodnotu i jako sebekontrola. Kdo nedokáže stanovisko protivníka shrnout tak, aby ho ten přijal, ještě nerozumí sporu dost dobře na to, aby ho mohl rozhodnout.

Literatura🔗

• Boykoff, M. T., & Boykoff, J. M. (2004). Balance as bias: Global warming and the US prestige press. Global Environmental Change, 14(2), 125–136.
• Cook, J., Lewandowsky, S., & Ecker, U. K. H. (2017). Neutralizing misinformation through inoculation: Exposing misleading argumentation techniques reduces their influence. PLoS ONE, 12(5), e0175799.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Principy kritické diskuse a teorie argumentace – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Princip shovívavosti – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Slaměný panák – příbuzné heslo (Klamy relevance, Straw man)
• Falešná vyváženost – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, False balance)
• Vybírání podivínů – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Nutpicking)
• Pravidlo stanoviska – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Standpoint rule)
• Princip shovívavosti – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Principle of charity)

V kompendiu

• EA-1.2.1 Argumentační oslabení – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Vzdělávací scénáře – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Princip shovívavosti – předchozí heslo rodiny
• Pragma-dialektika – další heslo rodiny