Intencionalita

Definice

Intencionalita (intentionality) je v odborném filozofickém smyslu, odlišném od běžného „úmyslu“, vlastnost duševních stavů být zaměřeny na něco, být o něčem. Pojem znovu uvedl do moderní filozofie Franz Brentano: každý duševní akt je zaměřen na předmět – nevěříme prostě, věříme něčemu; nebojíme se prostě, bojíme se něčeho. Tuto zaměřenost označil Brentano za znak duševna, který duševní jevy odlišuje od fyzických (Brentano, 1874).

Edmund Husserl z pojmu učinil jádro fenomenologie. Každý akt vědomí má podle jeho výkladu strukturní dvojici: noesis, tedy akt vědomí – vnímání, souzení, vzpomínání –, a noema, tedy předmět tak, jak je míněn (Husserl, 1913). Nejde o teorii reprezentace: noema není duševní obraz vložený mezi mysl a svět, ale svět tak, jak je v onom aktu dán (Zahavi, 2003).

Pro práci v epistemické bezpečnosti jsou podstatné tři strukturní rysy. Zaměřenost znamená, že každé poznání má předmět (Brentano, 1874). Modus znamená, že týž předmět lze mínit různými způsoby – vnímat jej, vzpomínat na něj, představovat si jej, pochybovat o něm (Husserl, 1913). Horizont znamená, že každý akt má strukturované pozadí spolu-daných, ale netematizovaných možností, které se samo nestává předmětem (Husserl, 1936).

Původ a kontext pojmu

Brentano čerpal ze scholastické tradice, v níž intentio označovalo zaměření mysli k věci, a vymezil jím psychologii proti přírodním vědám (Brentano, 1874). Husserl, jeho žák, z pojmu vybudoval metodu: v Logických zkoumáních odmítl psychologistické čtení logiky (Husserl, 1900) a v Ideách I popsal noeticko-noematickou strukturu aktu (Husserl, 1913). Pozdní dílo pojem rozšířilo na předpojmový horizont žitého světa, který glosář vede jako Lebenswelt (Husserl, 1936).

V analytické filozofii mysli se intencionalita stala samostatným problémem. Searle ji vymezil soustavou podmínek splnění: přesvědčení je o tom, co by je učinilo pravdivým, a přání o tom, co by je uspokojilo (Searle, 1983). Dennett naopak navrhl chápat intencionalitu jako postoj, který zaujímá pozorovatel, když předpovídá chování systému připsáním přesvědčení a přání; otázka, zda systém „opravdu“ něco míní, se tím stává otázkou užitečnosti popisu (Dennett, 1987); kniha k tomu vede kapitolu Dennett: intencionální postoj.

Enaktivismus pojem spojil s tělesným jednáním: zaměřenost není připojena k poznávání dodatečně, nýbrž vyrůstá ze senzomotorického propojení organismu s prostředím (Varela et al., 1991); viz embodied cognition. Výklad knihy podává kapitola Intencionalita.

Jak se projevuje

Rozklad na tři složky má analytickou cenu v tom, že odlišné vzorce zasahují odlišné složky, a proto se projevují odlišně. Tabulka přiřazení je interpretace knihy postavená na husserlovském rozlišení aktu, modu a horizontu (Husserl, 1913).

složka	co se mění	pozorovatelný vzorec
předmět	o čem člověk přemýšlí	pozornost je soustavně odváděna jinam: EA-1.1.1 Selektivní expozice, EA-1.3.3 Tematická diverze
modus	zda člověk vnímá, vzpomíná, nebo pochybuje	jistá vzpomínka se mění v pochybnost: EA-1.3.4 Indukovaná pochybnost, EA-1.2.2 Paměťová rekonstrukce
horizont	co člověk bere za samozřejmé	posun pozadí bez výslovného tvrzení: EA-1.4.1 Latentní podbarvení

Skutečné vzorce obvykle zasahují více složek současně, takže tabulka slouží k rozboru, ne k zařazení případu (Husserl, 1913).

Obecný příklad

Anonymizovaný kompozit: pracovník v organizaci s autoritářským vedením si po letech uvědomí, že se změnilo něco, co nikdy nebylo vysloveno – bere za samozřejmé, že každý návrh musí nejprve projít ředitelem, že kritika je neloajalita a že přesčasy jsou normální. Žádné z těchto pravidel nebylo vyhlášeno; vzniklo posunem pozadí, které se samo nikdy nestalo předmětem (srov. Husserl, 1936). Při rozboru se oddělí, o čem se v organizaci mluvilo, jak si lidé byli jistí vlastními postřehy a co se bralo za samozřejmé; teprve třetí rovina vysvětlí, proč odchod působil jako ztráta světa.

Mechanismus

Husserlův pojem horizontu má zvláštní praktickou váhu. Útok na předmět lze zaznamenat, protože se mluví o něčem jiném, a útok na modus také, protože se mění prožívaná jistota; posun horizontu se naproti tomu prožívá jako „tak to prostě je“, protože pozadí není tematizováno (Husserl, 1936). Obrana je proto obtížná: chybí obsah, se kterým by šlo polemizovat.

Kniha z tohoto rozlišení odvozuje tezi, že nejjemnější vzorce poškozování poznání působí právě na horizont – interpretace knihy. Doloženo je přitom to, co tvrdí zdroj: že horizont je spolu-dán, ale netematizován (Husserl, 1936), a že zaměřenost na předmět je konstitutivním rysem každého aktu (Brentano, 1874). Na předpojmové úrovni popisuje rozpad intencionálního spojení karta EA-5.2.22 Intencionální rozpojení.

Odlišení

Od úmyslu (intention) se intencionalita liší rozsahem: i vnímání stromu je intencionální, aniž by cokoli bylo zamýšleno (Brentano, 1874).

Od reprezentace se fenomenologická intencionalita liší tím, že netvrdí existenci obrazu mezi myslí a světem; v kognitivní vědě se obě pojetí často prolínají, a proto je třeba uvádět, ve kterém smyslu je pojem užit (Zahavi, 2003).

Od metakognice se liší úrovní: metakognice je intencionální akt zaměřený na jiný akt, intencionalita je obecná struktura všech aktů (Husserl, 1913).

Od „intencionality“ v Dennettově smyslu se husserlovské pojetí liší statusem: u Dennetta jde o popisný postoj pozorovatele, u Husserla o strukturu prožívání samého (Dennett, 1987).

Spory o pojem

Pojem je v analytické filozofii trvale sporný. Quine namítl, že intencionální idiomy nelze bezezbytku přeložit do jazyka vědy, protože nejsou extenzionální, a navrhl proto s nimi ve vědeckém popisu nepracovat (Quine, 1960). Churchland šel dál a tvrdil, že přesvědčení a přání jsou prvky lidové psychologie, kterou neurověda nahradí (Churchland, 1981).

Proti tomu stojí Searlova pozice, podle níž je intencionalita skutečnou biologickou vlastností mozků a nelze ji převést na vztah mezi vstupy a výstupy (Searle, 1983), a fenomenologická pozice, podle níž je prožívaná zaměřenost výchozím údajem, který žádný pozdější popis nemůže odstranit (Zahavi, 2003). Kniha pojem používá jako popisný nástroj pro rozbor prožívané zkušenosti, nikoli jako metafyzické tvrzení o povaze mysli – interpretace knihy, která nerozhoduje spor mezi těmito pozicemi (Dennett, 1987).

Význam pro Kompendium

Rozklad na předmět, modus a horizont slouží knize jako slovník pro třídění vzorců epistemické anihilace. Užitečnost tohoto rozlišení je interpretace knihy opřená o husserlovský rozdíl mezi tematizovaným a spolu-daným (Husserl, 1936).

Pro klinika je rozklad praktický, protože pomáhá určit, co bylo zasaženo, a tedy co obnovovat: pozornost, jistotu modů, nebo samozřejmosti pozadí (Husserl, 1913).

Obrana a zotavení

U předmětu je oporou sledovat, o čem se mluví a o čem ne, a vracet se k odloženým tématům; zaměřenost je rysem každého aktu, takže její soustavné odvádění lze zaznamenat (Brentano, 1874).

U modu pomáhá oddělovat „vím“, „pamatuji si“ a „připouštím“, protože modus je samostatnou složkou aktu a lze jej vyjádřit (Husserl, 1913); pochybnost o vzpomínce je přitom lepší ověřovat záznamem než dalším rozhovorem s tím, kdo ji vyvolal.

U horizontu je jedinou cestou vyslovení: pravidelně formulovat, co považuji za samozřejmé, a porovnávat to s lidmi mimo dané prostředí, protože netematizované pozadí se jinak neukáže (Husserl, 1936). Praktický rámec podává diverzifikace sítě a metodické uzávorkování samozřejmostí heslo epoché.

Literatura

• Brentano, F. (1874). Psychologie vom empirischen Standpunkt. Duncker & Humblot.
• Churchland, P. M. (1981). Eliminative materialism and the propositional attitudes. The Journal of Philosophy.
• Dennett, D. C. (1987). The Intentional Stance. MIT Press.
• Husserl, E. (1900). Logische Untersuchungen. Niemeyer.
• Husserl, E. (1913). Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen Philosophie I. Niemeyer.
• Husserl, E. (1936). Die Krisis der europäischen Wissenschaften und die transzendentale Phänomenologie. Philosophia.
• Quine, W. V. O. (1960). Word and Object. MIT Press.
• Searle, J. R. (1983). Intentionality: An Essay in the Philosophy of Mind. Cambridge University Press.
• Varela, F. J., Thompson, E., & Rosch, E. (1991). The Embodied Mind. MIT Press.
• Zahavi, D. (2003). Husserl's Phenomenology. Stanford University Press.

Související

Pojmy

• Fenomenologie – metoda, jejímž jádrem pojem je.
• Lebenswelt – horizont jako celek žitého světa.
• Epoché – uzávorkování samozřejmostí pozadí.
• Embodied cognition – enaktivistické rozvinutí zaměřenosti.
• Metakognice – akt zaměřený na jiný akt.
• Epistemická anihilace – nadřazený rámec knihy.
• Kognitivní anihilace – kognitivní korelát.

Kniha

• Intencionalita – kapitola základních kategorií.
• Dennett: intencionální postoj – analytický protipól.
• EA-1.4.1 Latentní podbarvení – vzorec zasahující horizont.
• Diverzifikace sítě – obrana na úrovni pozadí.

Strukturní vazby

• Bridge: intentionalita – most: jak se tento pojem projevuje v kapitolách knihy