Fenomenologie

Definice

Fenomenologie (phenomenology) je filozofická disciplína, kterou založil Edmund Husserl a která zkoumá struktury prožitku z perspektivy první osoby: to, jak jsou jevy dány vědomí, dříve a nezávisle na metafyzických tvrzeních o jejich objektivním statusu (Husserl, 1913). Jejími odbornými postupy jsou epoché, tedy pozastavení přirozeného postoje, a eidetická redukce, obměňování příkladů, které odhaluje neměnnou strukturu prožitku (Zahavi, 2003).

Pro Kompendium epistemické a kognitivní anihilace jsou podstatné tři husserlovské pojmy. Intencionalita znamená, že každý akt vědomí je vědomím něčeho, a že prožitek je vztahem mezi aktem a tím, jako co je něco prožíváno (Husserl, 1913). Manipulace podle výkladu knihy nemění skutečnost, ale právě tento druhý pól: to, jako co se člověku jeho doklady podávají (interpretace knihy).

Lebenswelt, žitý svět, je předteoretický svět praktického zapojení, vůči němuž je každá vědecká teorie odvozenou abstrakcí; Husserl jej zavedl v pozdní Krizi evropských věd (Husserl, 1936) a v českém prostředí na něj navázal Patočka (Patočka, 1936). Narušení žitého světa se podle knihy ohlašuje dřív než pochybnost o jednotlivých tvrzeních.

Evidence, česky evidenční danost, je struktura, jíž se něco podává jako ono samo; Husserl ji rozlišoval podle naplněnosti a jistoty (Husserl, 1913). Zkreslení této danosti je podle knihy fenomenologickou signaturou epistemické manipulace bez ohledu na to, která technika právě působí (interpretace knihy, viz metodologické poznámky).

Původ a kontext pojmu

Husserl program vyložil v Logických zkoumáních a rozvinul v Idejích, kde zavedl redukci jako metodický krok (Husserl, 1900; Husserl, 1913). Pozdní Krize přidala historický a praktický rozměr: věda podle ní zapomněla na žitý svět, z něhož vyšla (Husserl, 1936).

Na Husserla navázali Heidegger analýzou pobytu a jeho naladěnosti (Heidegger, 1927) a Merleau-Ponty tělesným vnímáním, podle něhož je tělo nikoli předmětem, ale orgánem přístupu ke světu (Merleau-Ponty, 1945). Současné soustavné podání oboru ve vztahu ke kognitivní vědě podali Gallagher a Zahavi (Gallagher a Zahavi, 2012). V knize k tomu patří kapitola Fenomenologie a reflexe Merleau-Ponty.

Pro klinickou praxi je rozhodující fenomenologická psychopatologie. Sass a Parnas popsali schizofrenii jako poruchu základního sebeprožívání, ne jako soubor příznaků (Sass a Parnas, 2003), a z tohoto přístupu vzešel strukturovaný nástroj pro zkoumání anomálií sebeprožitku (Parnas a kol., 2005). Fuchs ukázal, jak lze fenomenologicky popsat rozpad časové kontinuity u hraniční poruchy (Fuchs, 2007). Varela navrhl spojit první a třetí osobu v programu neurofenomenologie (Varela, 1996); v knize ho rozebírá reflexe Varela.

Jak se projevuje

Fenomenologická citlivost se v praxi projevuje jako schopnost zachytit změnu způsobu danosti, ne jen změnu obsahu. Klient neříká, že se mýlí, nýbrž že věci „nejsou, jak bývaly“; Sass a Parnas takové výpovědi berou za primární data, nikoli za nepřesné popisy něčeho jiného (Sass a Parnas, 2003).

Typickými podobami jsou plochost nebo vzdálenost světa, ztráta samozřejmosti u samozřejmých věcí, rozpad nebo zhuštění času a vyprázdnění vztahů. Rozpad časové struktury prožitku je přitom popsán jako samostatný fenomenologický nález (Fuchs, 2007); v knize mu odpovídají signatury časové dezorientace a kognitivní mlhy.

Celá skupina fenomenologických signatur v detekčních signaturách z tohoto přístupu vychází. Jejich zařazení do rámce manipulace je výkladem knihy; fenomenologický popis sám o původci nic netvrdí, protože zkoumá způsob danosti, ne příčinu (Zahavi, 2003) (interpretace knihy, viz etické aspekty).

Proč na ní v knize záleží

Manipulace podle výkladu knihy nepůsobí jen na to, čemu člověk věří, ale na to, jak se mu svět a vlastní poznání ukazují. Husserlovo rozlišení noetického a noematického pólu dává nástroj, jak takový posun popsat, aniž by se vedl spor o jednotlivá tvrzení (Husserl, 1913).

Z toho plyne praktická přednost: popis danosti zachytí změnu dřív než měření přesvědčení, protože registruje tón jistoty, ne obsah. Právě tuto přednost první osoby hájí program neurofenomenologie, který trvá na tom, že výpověď o prožitku je samostatný datový zdroj (Varela, 1996).

Epistemická alienace a epistemické trauma jsou proto v knize popsány především fenomenologicky, jako způsoby danosti, nikoli jako stavy přesvědčení. Opora pro takový popis je v klinické fenomenologii, která tímto způsobem popisuje poruchy sebeprožívání (Sass a Parnas, 2003).

Odlišení

Od introspekce se fenomenologie liší předmětem: introspekce hlásí obsahy, fenomenologie zkoumá struktury, v nichž se obsahy ukazují (Zahavi, 2003). Rozdíl je důležitý právě proto, že spolehlivost introspektivních hlášení je sporná (Schwitzgebel, 2008).

Od hermeneutiky se liší tím, že hermeneutika vykládá smysl mezi subjekty, zatímco fenomenologie popisuje danost; obě disciplíny se u Heideggera prolínají, protože rozumění je u něj způsobem bytí, ne metodou (Heidegger, 1927).

Od subjektivismu je rozdíl zásadní: fenomenologie netvrdí, že je pravdivé jen to, co člověk prožívá, nýbrž že prožitek má popsatelnou strukturu (Gallagher a Zahavi, 2012). Od psychopatologické diagnostiky se liší rolí — popis prožitku diagnózu nenahrazuje, nýbrž zpřesňuje, jak ukazuje použití strukturovaného zkoumání sebeprožitku vedle kritérií (Parnas a kol., 2005).

Metoda ve výzkumu

Pro empirickou práci existují rozpracované postupy. Interpretativní fenomenologická analýza je kvalitativní metoda pro systematický rozbor výpovědí o prožitku (Smith a kol., 2009) a Petitmenginová popsala vedení rozhovoru, které pomáhá člověku popsat vlastní prožitek podrobněji, než umí spontánně (Petitmengin, 2006). V knize jim odpovídá fenomenologický rozhovor a interpretativní fenomenologická analýza.

Klinický a etický rámec

Klinicky platí, že výpověď o změně danosti se bere vážně i bez objektivního korelátu a zapisuje se slovy klienta; právě v tom je přínos fenomenologické psychopatologie, která z takových výpovědí udělala nález (Sass a Parnas, 2003). Eticky z toho plyne i mez: popis není diagnózou a nemá se za ni vydávat (Parnas a kol., 2005).

Obrana a zotavení

Pro dotčeného je fenomenologický slovník praktickým nástrojem: kdo umí popsat, jak se mu svět změnil, může tu změnu sdílet, porovnat a sledovat její ústup. Výcvik v popisu prožitku zvyšuje podrobnost i stálost takových výpovědí (Petitmengin, 2006).

Pro profesionála je užitečné cvičení popisu bez hodnocení, protože oddělí, co klient prožívá, od toho, co si o tom myslí; metodicky je rozpracováno v kvalitativním výzkumu (Smith a kol., 2009). Navazuje na to metakognice jako vrstva, která popis umožňuje.

Meze a kritika

Hlavní mezí je spolehlivost první osoby. Nisbett a Wilson ukázali, že lidé podávají přesvědčivé výklady vlastních pochodů, k nimž nemají přístup (Nisbett a Wilson, 1977), a Schwitzgebel dovodil, že i hlášení o aktuálním prožitku je nejisté a snadno zkreslitelné (Schwitzgebel, 2008). Fenomenologický popis proto nelze brát za přímý záznam dění v mysli.

Druhou mezí je metodologická námitka, že jediným legitimním způsobem práce s výpovědí je brát ji jako data o tom, co člověk říká, ne jako data o jeho prožitku; tak to formuloval Dennett v programu heterofenomenologie (Dennett, 1991). Spor není rozhodnut, a kniha proto fenomenologickou výpověď vždy drží vedle pozorování třetí osoby, nikoli místo něj (interpretace knihy).

Literatura

• Dennett, D. C. (1991). Consciousness Explained. Little, Brown.
• Fuchs, T. (2007). Fragmented selves: Temporality and identity in borderline personality disorder. Psychopathology.
• Gallagher, S., & Zahavi, D. (2012). The Phenomenological Mind. Routledge.
• Heidegger, M. (1927). Sein und Zeit. Niemeyer.
• Husserl, E. (1900). Logische Untersuchungen. Niemeyer.
• Husserl, E. (1913). Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen Philosophie I. Niemeyer.
• Husserl, E. (1936). Die Krisis der europäischen Wissenschaften und die transzendentale Phänomenologie. Philosophia.
• Merleau-Ponty, M. (1945). Phénoménologie de la perception. Gallimard.
• Nisbett, R. E., & Wilson, T. D. (1977). Telling more than we can know: Verbal reports on mental processes. Psychological Review.
• Parnas, J., Møller, P., Kircher, T., et al. (2005). EASE: Examination of Anomalous Self-Experience. Psychopathology.
• Patočka, J. (1936). Přirozený svět jako filosofický problém. Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva československého.
• Petitmengin, C. (2006). Describing one's subjective experience in the second person. Phenomenology and the Cognitive Sciences.
• Sass, L. A., & Parnas, J. (2003). Schizophrenia, consciousness, and the self. Schizophrenia Bulletin.
• Schwitzgebel, E. (2008). The unreliability of naive introspection. Philosophical Review.
• Smith, J. A., Flowers, P., & Larkin, M. (2009). Interpretative Phenomenological Analysis: Theory, Method and Research. Sage.
• Varela, F. J. (1996). Neurophenomenology: A methodological remedy for the hard problem. Journal of Consciousness Studies.
• Zahavi, D. (2003). Husserl's Phenomenology. Stanford University Press.

Související

Pojmy

• Epoché – základní metodický krok.
• Intencionalita – struktura aktu a jeho předmětu.
• Lebenswelt – žitý svět jako východisko.
• Hermeneutika – doplněk zaměřený na výklad.
• Metakognice – vrstva reflexivního sledování.
• Epistemické trauma – fenomenologicky popsaný následek.
• Epistemická alienace – fenomenologický koncový stav.

Kniha a metoda

• Fenomenologie – kapitola základních kategorií.
• Detekční signatury – fenomenologické signatury.
• Fenomenologický rozhovor – metoda sběru dat.
• Interpretativní fenomenologická analýza – metoda rozboru.

Strukturní vazby

• Bridge: fenomenologie – most: jak se tento pojem projevuje v kapitolách knihy