Intencionalita – zaměřenost vědomí jako kategorie analýzy

Pozice v knize: interpretační kategorie sekce 03. Definice pojmu je v hesle Intencionalita; tato stránka popisuje, jak kniha pojem používá k analýze technik, které přesměrovávají vědomí – co člověk vnímá, čemu věnuje pozornost a jak se k věcem vztahuje.

Vymezení

Franz Brentano (1874) označil intencionalitu za znak duševních jevů: každý akt vědomí je zaměřen na nějaký předmět, takže vnímání je vnímáním něčeho, přání přáním něčeho a strach strachem z něčeho. Edmund Husserl (1913) pojem rozpracoval a rozlišil akt — vnímání, vzpomínání, fantazii, soud — a jeho předmět; ukázal přitom, že tentýž předmět může být dán různými způsoby, jako vnímaný, vzpomínaný, obávaný nebo chtěný. Tato zaměřenost není vedlejším rysem vědomí, nýbrž jeho základní strukturou, a právě proto se stává místem, na němž lze poznávání ovlivňovat.

Je třeba dát pozor na dvojí užití slova. Ve filozofii mysli znamená intencionalita zaměřenost, ne „úmysl“ (Brentano, 1874); úmyslům druhých se věnuje kategorie Theory of Mind a Dennettův intencionální postoj. Kniha pracuje s intencionalitou v prvním, fenomenologickém smyslu, protože ji zajímá, co se dostává do pole vědomí a jak se to v něm jeví.

Proč je to kategorie analýzy

Manipulace často nemění, co je pravda, nýbrž na co se člověk dívá a jak. Kniha rozlišuje tři roviny zásahu do intencionality. Na rovině výběru předmětu jde o to, co se do pole vědomí vůbec dostane; sem patří Selektivní expozice a Tematická diverze, při nichž je pozornost vedena k jednomu tématu a jiné z pole mizí. Husserl (1913) ukázal, že každý akt má svůj obzor spolumíněných možností; zúžit tento obzor znamená omezit, co vůbec může být zváženo.

Na rovině způsobu danosti jde o to, jak je předmět dán, neboť tatáž událost může být připomínána jako vina, jako hrozba nebo jako dluh. Opakované spojování určitých předmětů s úzkostí nebo studem mění samotný způsob, jakým se člověku jeví, což sleduje Latentní emocionální modulace; Merleau-Ponty (1945) zdůraznil, že afektivní zabarvení je součástí vnímání, ne jeho dodatkem. Na rovině struktury aktu jde o schopnost odlišit vnímání od vzpomínky, vzpomínku od fantazie a vlastní soud od převzatého; na tuto nejhlubší rovinu míří Intencionální rozpojení a Hyperreflexivita, při níž se pozornost obrací na vlastní akty tak intenzivně, že přestane být zaměřena na svět. Sass a Parnas (2003) popsali hyperreflexivitu jako stav, v němž se to, co má být tiše prožíváno, stává předmětem úzkostného sledování, a kniha z tohoto popisu čerpá, aniž by manipulací vyvolané smyčky zaměňovala s psychózou.

Jak se posun intencionality projevuje

Posun intencionality se pozná podle několika znaků. Pole vědomí se zužuje, takže člověk mluví stále o tomtéž — o partnerovi, vedoucím nebo skupině — a jiné oblasti života z vyprávění mizí; Husserl (1913) by řekl, že se smrštil obzor předmětů, k nimž se vědomí vztahuje. Pozornost se stává monotematickou a upnutou ke hrozbě, s neustálým sledováním nálad druhého a předvídáním jeho reakcí. Dochází k zaměňování aktů („nevím, jestli jsem to viděla, nebo mi to jen řekl“) a ke ztrátě vlastního předmětu, při níž člověk neví, co chce nebo co ho zajímá, protože jeho zájem je zaměřen jen na přání druhého. Krajní podobou jsou hyperreflexivní smyčky, přemýšlení o vlastním myšlení bez konce a neschopnost obrátit se ven; Sass a Parnas (2003) ukazují, že taková smyčka sama sebe živí, a kniha ji spojuje s Rekurzivní paralýzou.

Odlišení

Zúžení pole vědomí není samo o sobě znakem manipulace. Zamilovanost, nadšení pro projekt nebo starost o nemocné dítě pole vědomí také zužují, takže rozdíl je v dobrovolnosti, v reverzibilitě a v tom, zda zúžení slouží člověku, nebo někomu jinému (Husserl, 1913). Monotematická pozornost ke hrozbě je navíc součástí úzkostných a obsedantních poruch; manipulací vyvolaný obraz se od nich odliší vazbou na konkrétní vztah a zmírněním v odstupu, zatímco u úzkostné poruchy tato vazba chybí. Zaměňování aktů, tedy vzpomínky a představy, může být disociativní a vyžaduje klinické vyšetření (viz Disociace), a obtíže s řízením pozornosti u ADHD jsou dlouhodobé a nezávislé na vztahu; Sass a Parnas (2003) upozorňují, že hyperreflexivitu je rovněž nutné odlišit od primárně psychotických poruch self.

Klinický a praktický význam

V diagnostice pomáhá jednoduchá otázka, o čem klient mluví a o čem ne. Mapování pole pozornosti, tedy kolik oblastí života se v rozhovoru objevuje a jak často se klient vrací k jedné osobě, je citlivým ukazatelem zúžení (Husserl, 1913). V terapii se intencionalita obnovuje rozšiřováním pole, návratem k zájmům, smyslovým činnostem a vztahům, které s expozicí nesouvisejí, což je jádrem protokolu Žitý svět. U hyperreflexivity pomáhají metakognitivní postupy, které učí pozornost odvrátit od vlastních myšlenek; Sass a Parnas (2003) i klinická praxe ukazují, že obrat k vnějšímu světu smyčku přerušuje lépe než další reflexe, a kniha to promítá do Metacognitive therapy protokolu.

Příklad (anonymizovaný kompozit)

Muž po šesti letech manželství, v němž partnerka určovala, o čem se v rodině mluví a co je „téma na hádku“, přichází s tím, že „nemá žádné zájmy“. Při prvním rozhovoru se všechny jeho věty týkají partnerky — co řekne, jak zareaguje, čím ji nerozčílit. Mapa pozornosti ukáže, že před vztahem fotografoval, hrál v kapele a jezdil na kole; v Husserlově (1913) řeči se jeho obzor předmětů smrštil na jediný. První týdny terapie se nevěnují vztahu, nýbrž návratu k fotografování, a klient po měsíci popisuje: „poprvé jsem se díval na něco jen proto, že mě to zajímá“, čímž se jeho vědomí znovu zaměřuje na vlastní předmět.

Obrana

Obrana začíná tím, že si člověk všímá šíře svého pole — o čem tento týden přemýšlel a kolik oblastí života se v tom objevuje — a tím, že rozlišuje, co viděl, a co mu bylo řečeno, a zapisuje si obojí zvlášť (Husserl, 1913). Pomáhá chránit čas pro vlastní zájmy pomocí Řízení pozornosti a Rozpočtu pozornosti. Při hyperreflexivních smyčkách je účinné obracet pozornost ven, k smyslům a činnosti, protože podle Sasse a Parnase (2003) se smyčka přerušuje návratem k světu, ne dalším sebesledováním; k tomu slouží Uzemňovací techniky.

Meze a otevřené otázky

Intencionalita je filozofický pojem s dlouhou a spornou tradicí; kniha z ní bere jen to, co pomáhá popsat pozorovatelné změny pozornosti a prožívání (Brentano, 1874). Otevřená zůstává otázka, jak tyto změny spolehlivě měřit a jak je odlišit od běžných změn pozornosti v náročných životních obdobích, protože nástroje pro mapování pole pozornosti jsou zatím převážně kvalitativní a závislé na úsudku posuzovatele (Sass a Parnas, 2003).

Literatura

• Brentano, F. (1874). Psychologie vom empirischen Standpunkt. Leipzig: Duncker & Humblot.
• Husserl, E. (1913). Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen Philosophie. Halle: Niemeyer.
• Merleau-Ponty, M. (1945). Phénoménologie de la perception. Paris: Gallimard.
• Sass, L. A., & Parnas, J. (2003). Schizophrenia, consciousness, and the self. Schizophrenia Bulletin, 29(3), 427–444.

Související

Sesterské kategorie

• Fenomenologie – tradice, z níž pojem pochází.
• Metakognice – vědomí vlastních aktů a jeho meze.
• Tom exploitation – druhý význam slova „intence“: úmysly druhých.

Glosář a teorie

• Intencionalita (heslo) – definice pojmu.
• Bridge: Intencionalita – propojení hesla s knihou.
• Pasivní syntéza – předreflexivní utváření předmětů zkušenosti.

Techniky

• Selektivní expozice – řízení výběru předmětu.
• Intencionální rozpojení – zásah do struktury aktu.
• Hyperreflexivita – pozornost uvězněná ve vlastních aktech.