Banalita zla

Definice

Banalita zla (banality of evil) je pojem, který Hannah Arendtová použila v podtitulu knihy Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil (1963). Označuje zjištění, že pachatel obludných zločinů nemusí být démonická bytost ani fanatik. Může to být člověk, jehož nejnápadnější vlastností je bezmyšlenkovitost (thoughtlessness): neschopnost nebo neochota domyslet, co jeho jednání znamená pro druhé, a zaujmout k němu úsudek. Zlo je „banální“ ne proto, že by bylo malé, ale proto, že jeho zdrojem není hloubka zlé vůle, nýbrž povrchnost.

Původ a kontext pojmu

Arendtová sledovala v roce 1961 v Jeruzalémě proces s Adolfem Eichmannem, jedním z organizátorů deportací Židů, jako zpravodajka pro časopis The New Yorker; její reportáže vyšly poté knižně. Překvapilo ji, že obžalovaný mluvil převážně v úředních frázích a klišé, odvolával se na rozkazy a na svou výkonnost a zdálo se, že si vůbec neklade otázku, co jeho práce způsobila. Z toho vyvodila, že tradiční pojmy morální filozofie, které spojují velké zlo s velkou zlou vůlí, na tento typ pachatele nestačí.

Pojem vyvolal dlouhou a dodnes živou kontroverzi. Kritici namítali, že Arendtová Eichmannovu sebeprezentaci přijala příliš doslova a že pozdější prameny ukazují jeho ideologické přesvědčení. Diskuse se týká jak historického hodnocení Eichmanna, tak obecné platnosti pojmu; je dobré ji mít na paměti a pojem nepoužívat jako omluvu pachatelů. Arendtová sama ve své pozdní práci (The Life of the Mind, posmrtně 1978) spojila otázku zla s otázkou myšlení – s vnitřním rozhovorem, v němž člověk zkoumá, s čím dokáže žít. Kompendium tuto linii rozvíjí v kapitolách 7.18 Arendt: Banalita zla a krize úsudku a 7.19 Arendt: Myšlení jako etická aktivita.

Jak se projevuje

Pojem se v Kompendiu používá jako interpretační rámec, ne jako diagnóza osoby. Znaky prostředí, ve kterém banalita zla vzniká:

• jazyk organizace je plný eufemismů a technických termínů, které zakrývají, co se reálně děje lidem (viz LTI);
• odpovědnost je rozdělena na tak malé úseky, že nikdo necítí, že by za výsledek odpovídal;
• otázka „je to správné?“ je nahrazena otázkou „je to podle pravidel?“ nebo „je to efektivní?“;
• loajalita a výkonnost se odměňují, pochybnost se trestá nebo zesměšňuje;
• jednotlivci mluví o své práci v klišé, která nedovolí popsat její důsledky.

Mechanismus

Strukturně banalita zla popisuje selhání úsudku pod tlakem systému. Systém nemusí od člověka žádat nenávist; stačí, že mu odebere příležitosti a nástroje k myšlení: rozdělí práci, nabídne hotový slovník, zaměstná ho výkonem a odstraní ho z dohledu nad důsledky. To, co Adorno a Horkheimer popsali jako instrumentální rozum, se tu projevuje v jednání jednotlivce: otázka po účelu mizí za otázkou po prostředcích.

Pro Kompendium je podstatné, že tento mechanismus je epistemický. Neschopnost představit si druhého a domyslet důsledky je ztráta poznávací kapacity, nejen morální selhání. Proto banalita zla úzce souvisí s epistemickou anihilací – a se způsobem, jakým systémy s vysokou mírou kontroly „vyrábějí“ poslušné vykonavatele.

Odlišení

• Doubling (Robert J. Lifton) popisuje psychologický mechanismus štěpení já u profesionálů uvnitř zločinného systému; banalita zla popisuje především absenci úsudku. Oba pojmy se doplňují.
• Poslušnost vůči autoritě, jak ji zkoumala sociální psychologie, se týká situačního tlaku; Arendtová se ptá po schopnosti myslet, která by mu mohla odolat.
• Sadismus nebo psychopatie jsou osobnostní charakteristiky; banalita zla je výslovně jejich opakem – hrůza bez zvláštní zlé motivace.

Význam pro Kompendium

Pojem vysvětluje institucionální rozměr EA: proč se manipulace v organizacích udržuje i bez jediného „manipulátora“. Je rámcem pro institucionální anihilaci, pro politickou a ideologickou EA a pro referenční kartu EA-7.1.5 Arendtová: Banalita zla.

Obrana a zotavení

Arendtová vidí obranu v myšlení jako činnosti: v ochotě zastavit se a zeptat se, co dělám, a v udržení vnitřního dialogu, který systém nemůže převzít. Organizačně to znamená zachovat srozumitelný jazyk, viditelnost důsledků, osobní odpovědnost a bezpečné kanály pro nesouhlas. Pro jednotlivce, který se z takového systému vymanil, je součástí zotavení i práce s vinou a se studem, ideálně s terapeutickou podporou.

Obecný příklad

Anonymizovaný kompozit z institucionálního prostředí: V organizaci se postupně zavede praxe, která systematicky poškozuje určitou skupinu klientů – například automatické zamítání žádostí podle kritéria, o jehož nespravedlnosti se ví. Nikdo z pracovníků rozhodnutí nevymyslel; každý vykonává jen svůj krok, používá předepsané formuláře a o výsledku mluví úředním jazykem („nesplnil podmínky“). Kdo se zeptá, proč se to děje, slyší, že „takový je postup“. Pojem banality zla zde nepomáhá najít jednoho viníka, ale ukazuje, kde se ztratil úsudek: v rozdělení odpovědnosti, v jazyce a v nepřítomnosti otázky, co postup dělá lidem.

Meze a otevřené otázky

Pojem je třeba používat opatrně. Historická debata o Eichmannovi ukazuje, že vnější dojem bezmyšlenkovitosti může zakrývat ideologické přesvědčení. „Banalita“ také nesmí sloužit jako omluva: Arendtová sama trvala na odpovědnosti pachatele. Otevřenou otázkou je, nakolik lze schopnost úsudku v institucích posilovat cíleně a jak měřit, zda se v organizaci ztrácí.

Literatura

• Arendt, H. (1951). The Origins of Totalitarianism. Harcourt, Brace.
• Arendt, H. (1963). Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil. Viking Press.
• Arendt, H. (1978). The Life of the Mind. Harcourt Brace Jovanovich.

Související

Teoretické reflexe

• 7.18 Arendt: Banalita zla a krize úsudku – podrobný výklad.
• 7.19 Arendt: Myšlení jako etická aktivita – myšlení jako obrana.
• EA-7.1.5 Arendtová: Banalita zla – referenční karta.

Glosář

• Doubling – Liftonův doplňující pojem.
• LTI (Lingua Tertii Imperii) – jazyk, který znemožňuje úsudek.
• Instrumentální rozum – nadvláda prostředků nad účely.
• Thought reform – systematické přetváření myšlení.

Kapitoly

• Institucionální anihilace – kolektivní rozměr.