7.34 Sen: Development as Freedom a substantivní svobody🔗

Amartya Sen, indický ekonom a filozof, který v roce 1998 obdržel Nobelovu pamětní cenu za ekonomii za příspěvky k ekonomii blahobytu, shrnul svůj dlouholetý program v knize Development as Freedom (Sen, 1999). Jejím východiskem je teze, že rozvoj nelze ztotožnit s růstem hrubého domácího produktu, s industrializací ani s technickým pokrokem: rozvoj je proces rozšiřování skutečných svobod (substantive freedoms), kterých lidé požívají. Příjem a bohatství jsou podle Sena důležité, ale jen jako prostředky; měřítkem rozvoje je to, co lidé mohou skutečně být a dělat (Sen, 1999).

Tato kapitola nejprve vykládá Senovu teorii podle jeho hlavních prací, poté shrnuje hlavní kritiky a teprve v samostatném oddíle nabízí interpretaci kompendia, která Senův rámec vztahuje k epistemické anihilaci. Tato aplikace není Senova a je třeba ji číst jako návrh, nikoli jako výklad jeho díla (srov. Sen, 1999). Senův přístup patří v oddílu 7. Teoretické a metakonceptuální reflexe k ekonomicko-filozofickým rámcům.

Fungování a způsobilosti🔗

Pojmový základ položil Sen dříve, než vznikla kniha o rozvoji. V přednášce Equality of What? odmítl jak utilitaristickou metriku užitku, tak Rawlsovy primární statky jako dostatečnou odpověď na otázku, v čem mají být lidé rovni, protože oba přístupy přehlížejí rozdíly v tom, jak různí lidé dokáží zdroje přeměnit na dobrý život (Sen, 1980). V práci Commodities and Capabilities pak rozlišil fungování (functionings), tedy stavy a činnosti, jichž člověk dosahuje – být syt, být zdráv, umět číst, účastnit se života obce –, a způsobilosti (capabilities), tedy množinu fungování, která má člověk skutečně k dispozici a mezi nimiž může volit (Sen, 1985).

Rozdíl mezi fungováním a způsobilostí je pro Sena rozdílem mezi výsledkem a svobodou. Člověk, který se postí z náboženských důvodů, a člověk, který hladoví, protože nemá co jíst, vykazují stejné fungování, ale zcela odlišnou způsobilost (Sen, 1999). Sen proto hodnotí sociální uspořádání podle rozsahu skutečných možností, ne podle dosaženého stavu, a zároveň zdůrazňuje aktérství (agency): člověk není pasivním příjemcem péče, ale bytostí, která si klade vlastní cíle a jedná podle nich. Vedle blahobytu je aktérství samostatnou hodnotou, jak Sen ukazuje zejména na aktérství žen (Sen, 1999).

Pět instrumentálních svobod🔗

Svoboda má v Development as Freedom dvojí roli. Konstitutivní roli hraje jako cíl rozvoje, instrumentální roli jako prostředek, který k dalším svobodám vede (Sen, 1999). Sen jmenuje pět instrumentálních svobod, které se navzájem podporují: politické svobody včetně svobody projevu a svobodných voleb, ekonomické příležitosti, sociální příležitosti v podobě vzdělání a zdravotní péče, záruky transparentnosti (transparency guarantees), tedy podmínky, za nichž si lidé mohou navzájem důvěřovat a jednat s vědomím otevřenosti a srozumitelnosti, a ochrannou bezpečnost v podobě sociální záchranné sítě (Sen, 1999). Selhání jedné svobody oslabuje ostatní, a proto Sen odmítá posuzovat je izolovaně.

Hladomory, nároky a demokracie🔗

Empirickým pilířem Senova díla je analýza hladomorů. V knize Poverty and Famines ukázal na bengálském hladomoru z roku 1943 a dalších případech, že hladomor nemusí vzniknout z celkového nedostatku potravin, ale z kolapsu nároků (entitlements), tedy legitimních možností určitých skupin potraviny získat prací, směnou nebo produkcí (Sen, 1981). Hladomor je v tomto pojetí selháním distribuce a moci, nikoli jen přírody. Spolu s Jeanem Drèzem pak Sen rozvinul otázku veřejného jednání proti hladu a jeho institucionálních předpokladů (Drèze a Sen, 1989).

Z toho vyrůstá jeho nejcitovanější teze: v nezávislé demokratické zemi s relativně svobodným tiskem nedošlo k žádnému velkému hladomoru (Sen, 1999). Vysvětlení je institucionální. Vláda, která čelí volbám, opozici a nezávislému tisku, má silnou motivaci hladomoru předejít, a svobodný tisk funguje jako informační systém, který o hrozícím hladu podá zprávu včas. Sen sám ovšem upozorňuje, že demokracie nezabránila chronické podvýživě a že tichá deprivace, která nemá dramatickou podobu hladomoru, politicky snadno zůstane neviditelná (Drèze a Sen, 2013).

Adaptivní preference a meze subjektivní spokojenosti🔗

Senova kritika utilitarismu se opírá o pozorování, že dlouhodobě deprivovaní lidé svá přání přizpůsobí tomu, co je dosažitelné. Kdo nikdy neměl naději, může vyjadřovat spokojenost se stavem, který by vnější pozorovatel označil za útlak, a metrika založená na pocitu spokojenosti pak deprivaci systematicky podhodnocuje (Sen, 1985). Pojem adaptivních preferencí pro tento jev zavedl Jon Elster v analýze „kyselých hroznů“, v níž ukázal, že preference formované nedostupností nemají stejnou normativní váhu jako preference vzniklé autonomně (Elster, 1983). Nussbaumová tento motiv rozpracovala na zkušenosti žen v Indii, které se naučily nepovažovat své nároky za nároky (Nussbaum, 2000).

Komparativní spravedlnost a mnohost identit🔗

V knize The Idea of Justice Sen odlišil transcendentální institucionalismus, který hledá dokonale spravedlivé uspořádání a jehož vzorem je Rawlsova teorie (Rawls, 1971), od komparativního přístupu, který se ptá, které ze skutečně dostupných uspořádání je méně nespravedlivé (Sen, 2009). Pro odstranění zjevné nespravedlnosti podle Sena nepotřebujeme shodu na ideálu; stačí veřejné zdůvodňování (public reasoning), v němž se mohou střetnout různé perspektivy, a nestranný pozorovatel ve smyslu Adama Smithe (Sen, 2009).

V knize Identity and Violence Sen kritizoval solitaristický pohled na identitu, který člověka redukuje na jedinou příslušnost, nejčastěji náboženskou nebo civilizační. Každý člověk nese mnoho identit současně – profesní, jazykovou, politickou, rodinnou – a volí, jakou váhu jim v dané situaci přizná (Sen, 2006). Kdo tuto volbu popírá a vnucuje jedinou identitu, připravuje podle Sena půdu pro násilí, protože z druhých dělá pouhé představitele nepřátelské kategorie. Solitaristické pojetí je tak zvláštní formou redukcionismu, který mnohost lidské identity převádí na jediný rozměr.

Recepce a kritika🔗

Nejvlivnější vnitřní kritika přichází od Marthy Nussbaumové, se kterou Sen přístup způsobilostí spoluutvářel. Nussbaumová namítá, že Senovo odmítnutí stanovit seznam základních způsobilostí ponechává přístup normativně neurčitý a nepoužitelný pro ústavní garanci minimálních nároků; sama proto navrhla seznam deseti ústředních způsobilostí (Nussbaum, 2003; Nussbaum, 2011). Sen naopak trvá na tom, že výběr a váhu způsobilostí má určit veřejná diskuse, ne filozof (Sen, 2009). Tento spor zůstává otevřený a přehledně jej rekonstruuje Robeynsová (Robeyns, 2017).

Druhou linii tvoří kritika individualismu. Stewartová a Deneulinová namítají, že Sen hodnotí svobody jednotlivců, ale nedostatečně zachycuje sociální struktury a skupiny, které způsobilosti vytvářejí nebo ničí (Stewart a Deneulin, 2002). Evans dodává, že rozšíření svobod je v praxi výsledkem kolektivního jednání a organizace, a ne jen individuální volby (Evans, 2002). Pogge zpochybňuje, zda přístup způsobilostí vůbec přináší oproti rawlsovskému pojetí zdrojů rozhodující výhodu (Pogge, 2002). Kritika pojmu adaptivních preferencí upozorňuje na riziko paternalismu: kdo prohlásí preference druhého za „adaptované“, si osobuje právo je nebrat vážně, a proto Khaderová žádá přísná a ověřitelná kritéria takového soudu (Khader, 2011).

Interpretace pro kompendium EA🔗

Následující oddíl je interpretací kompendia, ne Senovým tvrzením. Senův rámec umožňuje popsat epistemickou anihilaci jako ztrátu způsobilostí, a ne jen jako výskyt nepravdivých přesvědčení. Mezi způsobilosti, o které člověk v kontrolujícím prostředí přichází, patří přístup k nezávislým informacím, možnost svobodně o nich mluvit a schopnost účastnit se veřejného zdůvodňování (srov. Sen, 1999). Záruky transparentnosti lze v tomto čtení chápat jako epistemickou infrastrukturu, jejíž eroze je podmínkou mnoha technik popsaných v kapitole 7.8 Politická a ideologická EA.

Pojem adaptivních preferencí má klinický význam u lidí z kontrolujících vztahů a ze skupin s vysokou mírou kontroly. Vyjádřená spokojenost se životem v takovém prostředí nemusí vypovídat o jeho kvalitě, protože přání mohla být přizpůsobena tomu, co skupina dovolila (srov. Elster, 1983). Zároveň platí Khaderové varování: klinik nesmí z hypotézy o adaptaci udělat důvod, proč klienta neposlouchat, jinak sám opakuje testimoniální nespravedlnost (Khader, 2011). Rozhodující je obnova epistemické agentnosti, tedy schopnosti preference znovu formovat a revidovat, nikoli jejich nahrazení preferencemi terapeuta.

Senova kritika solitaristické identity se v tomto výkladu dotýká technik, které člověka redukují na jedinou roli – „člen skupiny“, „odpadlík“, „nepřítel“ – a odřezávají ho od ostatních zdrojů sebepojetí (srov. Sen, 2006). Mnohost identit pak není jen filozofickou tezí, ale i směrem zotavení: obnova vztahů, zájmů a rolí mimo skupinu rozšiřuje způsobilosti, o které člověk přišel, a souvisí s pojetím performativity identity v kapitole 7.21 Butler: Performativita a politika identity. Komparativní pojetí spravedlnosti nakonec podporuje realistický cíl intervence: nikoli ideální stav, ale prokazatelné zlepšení oproti výchozí situaci (srov. Sen, 2009).

Meze a otevřené otázky🔗

Přenos Senova rámce na individuální kliniku je napjatý, protože přístup způsobilostí vznikl pro hodnocení politik a institucí, ne pro diagnózu jednotlivce (Robeyns, 2017). Teze o hladomorech a demokracii navíc závisí na tom, co se počítá jako „velký hladomor“ a jako „fungující demokracie“, a nelze ji mechanicky přenést na epistemické škody, které nemají podobu katastrofy a nevyvolávají politický tlak (Drèze a Sen, 2013). Otevřenou otázkou zůstává, zda lze epistemické způsobilosti měřit, aniž by se z nich stala další metrika, kterou lze vykazovat bez skutečné změny.

Literatura🔗

• Drèze, J., a Sen, A. (1989). Hunger and Public Action. Clarendon Press.
• Drèze, J., a Sen, A. (2013). An Uncertain Glory: India and Its Contradictions. Princeton University Press.
• Elster, J. (1983). Sour Grapes: Studies in the Subversion of Rationality. Cambridge University Press.
• Evans, P. (2002). Collective capabilities, culture, and Amartya Sen's Development as Freedom. Studies in Comparative International Development.
• Khader, S. J. (2011). Adaptive Preferences and Women's Empowerment. Oxford University Press.
• Nussbaum, M. C. (2000). Women and Human Development: The Capabilities Approach. Cambridge University Press.
• Nussbaum, M. C. (2003). Capabilities as fundamental entitlements: Sen and social justice. Feminist Economics.
• Nussbaum, M. C. (2011). Creating Capabilities: The Human Development Approach. Belknap Press.
• Pogge, T. (2002). Can the capability approach be justified? Philosophical Topics.
• Rawls, J. (1971). A Theory of Justice. Harvard University Press.
• Robeyns, I. (2017). Wellbeing, Freedom and Social Justice: The Capability Approach Re-Examined. Open Book Publishers.
• Sen, A. (1980). Equality of What? In: The Tanner Lectures on Human Values. Cambridge University Press.
• Sen, A. (1981). Poverty and Famines: An Essay on Entitlement and Deprivation. Clarendon Press.
• Sen, A. (1985). Commodities and Capabilities. North-Holland.
• Sen, A. (1999). Development as Freedom. Oxford University Press.
• Sen, A. (2006). Identity and Violence: The Illusion of Destiny. W. W. Norton.
• Sen, A. (2009). The Idea of Justice. Allen Lane.
• Stewart, F., a Deneulin, S. (2002). Amartya Sen's contribution to development thinking. Studies in Comparative International Development.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.33 Nussbaumová: Capabilities approach a lidský rozkvět – druhá autorka přístupu způsobilostí a její seznam.
• 7.8 Politická a ideologická EA – eroze záruk transparentnosti v politickém kontextu.
• 7.21 Butler: Performativita a politika identity – identita jako praxe, ne pevná kategorie.
• 7.18 Arendt: Banalita zla a krize úsudku – veřejný prostor a úsudek.
• 7.53 Snyder: O tyranii – instituce a svobodný tisk jako obrana.

Glosář

• Coercive control – prostředí, v němž vznikají adaptivní preference.
• Epistemická agentnost – způsobilost formovat a revidovat přesvědčení.
• Testimoniální nespravedlnost – riziko, že hypotéza o adaptaci umlčí klienta.
• Epistemická alienace – odcizení od vlastních poznávacích možností.
• Delegitimizace – útok na hlas, bez něhož není veřejné zdůvodňování.

Klinika a filozofie

• Sekce 06 – Klinické aplikace – přenos rámce do péče.
• Intellectual Sovereignty – svoboda úsudku jako hodnota.