Veřejná sféra

Definice

Veřejná sféra (Öffentlichkeit, public sphere) je pojem Jürgena Habermase z knihy Strukturwandel der Öffentlichkeit (1962, Strukturální přeměna veřejnosti). Označuje prostor mezi státem a soukromým životem, v němž se soukromé osoby setkávají jako publikum a kriticky a rozumně debatují o věcech společného zájmu. Měřítkem v ní má být síla lepšího argumentu, nikoli postavení mluvčího; přístup má být v principu otevřený všem; a výsledkem debaty je veřejné mínění, které má kontrolovat a legitimizovat moc.

Veřejná sféra je tedy zároveň historický jev (konkrétní instituce a praxe) a normativní ideál (měřítko, podle něhož lze skutečné poměry kritizovat).

Původ a kontext pojmu

Habermas popsal vznik měšťanské veřejné sféry v 17. a 18. století v Anglii, Francii a německých zemích: v kavárnách, salonech, čtenářských společnostech a v rozvíjejícím se tisku se vytvořilo publikum, které začalo veřejně posuzovat literaturu i politiku. Ve druhé části knihy popsal její strukturální přeměnu: s nástupem masových médií, reklamy a organizovaných zájmů se kritické publikum mění v publikum konzumující, veřejnost se „refeudalizuje“ – moc se před ní opět předvádí, místo aby se jí zodpovídala – a veřejné mínění se stává předmětem řízení.

Habermas pojem později zasadil do své teorie komunikativního jednání (Theorie des kommunikativen Handelns, 1981), viz komunikativní racionalita a ideální řečová situace. Pojem byl hojně kritizován: Nancy Fraserová v textu „Rethinking the Public Sphere“ (1990) ukázala, že historická měšťanská veřejnost vylučovala ženy, chudé a menšiny, a zavedla pojem subalterních protiveřejností (subaltern counterpublics) – alternativních prostorů, v nichž vyloučené skupiny vytvářejí vlastní výklady. Kompendium Habermase zpracovává v kapitole 7.1 Filosofický rámec EA a v referenční kartě EA-7.1.4.

Jak se projevuje

Znaky zdravé veřejné sféry: přístup různých hlasů; možnost veřejně zpochybnit tvrzení mocných; sdílená fakta, o jejichž výkladu se lze přít; pravidla debaty, která platí pro všechny. Znaky jejího rozkladu:

• debata se rozpadá do oddělených prostorů, které spolu nekomunikují (srov. epistemic bubble);
• argument nahrazuje předvádění, emoce a mobilizace vlastních stoupenců;
• fakta se stávají věcí příslušnosti, ne ověření;
• hlasy kritiků se neodmítají argumentem, ale zahlcením, zesměšněním nebo vyloučením (srov. deplatforming);
• veřejné mínění se vyrábí a měří, místo aby vznikalo v debatě.

Mechanismus

Strukturně veřejná sféra funguje jako kolektivní epistemická instituce: společnost v ní testuje tvrzení, opravuje omyly a utváří sdílené porozumění. Jejím předpokladem jsou nejen svobody (projevu, shromažďování), ale i společná referenční fakta, důvěra v to, že druhá strana argumentuje v dobré víře, a média, která zprostředkují spíše informaci než emoci. Kde se tyto předpoklady rozkládají, nedochází jen k politickému konfliktu, ale ke ztrátě společné schopnosti poznávat – a to je rovina, kterou Kompendium nazývá kolektivní epistemickou anihilací.

Odlišení

• Veřejný prostor ve fyzickém smyslu (náměstí, park) není totéž: veřejná sféra je komunikační, ne prostorová kategorie.
• Média jsou nástrojem veřejné sféry, ne veřejnou sférou samou.
• Komunikativní racionalita je teorie jednání orientovaného na porozumění; veřejná sféra je institucionální prostor, kde se má uplatnit.
• Propaganda je jedním z nástrojů, jimiž se veřejná sféra deformuje.

Význam pro Kompendium

Pojem dává jazyk pro kolektivní rozměr EA – pro informační operace, mediální smečky a algoritmickou fragmentaci. Navazují na něj kapitoly 7.7 EA v digitálním věku, 7.8 Politická a ideologická EA a 7.54 Chomsky: Manufacturing Consent, heslo cynický rozum a kolektivní intervence v klinické části.

Obrana a obnova

Obrana veřejné sféry je společenská i osobní. Společensky: nezávislá média, transparentnost moci, pravidla debaty, ochrana menšinových hlasů. Osobně: vystavovat se i jiným názorům, rozlišovat mezi argumentem a předvedením, ověřovat zdroje, podporovat místa, kde se o věcech lze přít v dobré víře. Pro skupiny, které z veřejnosti vypadly, mohou být protiveřejnosti ve smyslu Fraserové cestou, jak získat hlas.

Meze a otevřené otázky

Habermasův ideál bývá kritizován jako příliš racionalistický: podceňuje roli emocí, identity a konfliktu ve veřejné debatě a jeho historický obraz měšťanské veřejnosti je idealizovaný. V digitálním prostředí se navíc stírá hranice mezi veřejným a soukromým a vznikají nové formy veřejnosti, které Habermasovo schéma zachycuje jen částečně. Kompendium proto pojem používá jako normativní měřítko – co ztrácíme, když se veřejná debata rozpadá –, ne jako popis stavu, do něhož je možné se vrátit.

Literatura

• Habermas, J. (1962). Strukturwandel der Öffentlichkeit. Luchterhand.
• Habermas, J. (1981). Theorie des kommunikativen Handelns. Suhrkamp.
• Fraser, N. (1990). Rethinking the Public Sphere: A Contribution to the Critique of Actually Existing Democracy. Social Text, 25/26, 56–80.

Související

Glosář

• Komunikativní racionalita – Habermasova teorie jednání.
• Ideal Speech Situation – normativní model debaty.
• Propaganda – deformace veřejné sféry.
• Cynický rozum – postoj, který ji vyprazdňuje.
• Epistemic Bubble – fragmentace debaty.

Reflexe a techniky

• EA-7.1.4 Habermas: Komunikativní jednání – referenční karta.
• 7.7 EA v digitálním věku – algoritmy a veřejnost.
• 7.54 Chomsky: Manufacturing Consent – výroba souhlasu.