7.58 Wardle: Typologie dezinformačního ekosystému🔗

Claire Wardle, britská výzkumnice v oblasti komunikace, spoluzaložila a vedla organizaci First Draft, která podporovala novináře při ověřování obsahu ze sociálních sítí, a později spoluzaložila Information Futures Lab na Brown University. Nejvlivnějším textem její práce je zpráva pro Radu Evropy, kterou napsala s Hosseinem Derakhshanem a která místo vágního pojmu „fake news“ navrhla rámec informační poruchy (information disorder) (Wardle a Derakhshan, 2017). Spolu s krátkou typologií sedmi druhů zavádějícího obsahu (Wardle, 2017) se tento rámec stal jedním z nejcitovanějších nástrojů výzkumu i regulace dezinformací.

Kapitola nejprve vykládá rámec podle primárních textů, poté shrnuje empirické poznatky o protiopatřeních a hlavní kritiku a nakonec v samostatném oddíle nabízí interpretaci kompendia. Wardle pojmy kompendia nepoužívá; jejich propojení s technikami epistemické anihilace je výkladem (srov. Wardle a Derakhshan, 2017). Ostatní teorie médií a propagandy, s nimiž kapitola souvisí, uvádí rozcestník 7. Teoretické a metakonceptuální reflexe.

Proč ne „fake news“🔗

Wardle a Derakhshan odmítají pojem „fake news“ ze dvou důvodů. Je nepřesný, protože většina problematického obsahu není smyšlená zpráva, ale pravdivá informace v zavádějícím kontextu, upravený obrázek nebo meme, které vůbec nemají podobu zprávy. A je zpolitizovaný, protože ho politici začali používat jako nálepku pro média, která je kritizují (Wardle a Derakhshan, 2017). Navrhují proto mluvit o informační poruše a rozlišovat v ní typy, prvky a fáze.

Mis-, dis- a mal-informace🔗

Rámec rozlišuje tři typy podle dvou os: zda je informace nepravdivá a zda je šířena s úmyslem škodit. Misinformace (mis-information) je nepravdivá informace šířená bez úmyslu škodit, například když člověk v dobré víře sdílí nepravdivou zprávu. Dezinformace (dis-information) je nepravdivá informace vědomě vytvořená nebo šířená s cílem uškodit. Malinformace (mal-information) je informace pravdivá, ale použitá k tomu, aby způsobila škodu, například zveřejnění soukromých údajů nebo přesunutí soukromé informace do veřejné sféry (Wardle a Derakhshan, 2017).

Hodnota rozlišení spočívá v tom, že odděluje otázku pravdivosti od otázky úmyslu. Tatáž informace může v průběhu šíření měnit typ: dezinformaci vytvořenou cíleně mohou dál šířit lidé, kteří jí věří, a stává se z ní misinformace (Wardle a Derakhshan, 2017). Malinformace upozorňuje, že škodit lze i pravdou, a že ověřování faktů proto na celý problém nestačí.

Sedm typů zavádějícího obsahu🔗

V textu Fake News. It's Complicated. Wardle rozlišila sedm typů obsahu seřazených zhruba podle míry úmyslu klamat: satiru nebo parodii, která nemá v úmyslu škodit, ale může být mylně považována za fakt; falešné propojení, kdy titulek nebo obrázek neodpovídá obsahu; zavádějící obsah, který rámuje skutečný problém nebo osobu klamavě; falešný kontext, kdy se pravdivý obsah sdílí s nepravdivými údaji o okolnostech; obsah vydávající se za jiný zdroj (imposter content); manipulovaný obsah, tedy upravená skutečná informace nebo obrázek; a zcela vymyšlený obsah (Wardle, 2017). Wardle zdůrazňuje, že typy se v praxi kombinují a že nejúčinnější zavádějící obsah obvykle obsahuje jádro pravdy.

Aktér, sdělení, interpret a fáze šíření🔗

Druhou osou rámce jsou tři prvky informační poruchy: aktér, který obsah vytváří nebo šíří, se svými motivy a mírou organizovanosti; sdělení s vlastnostmi, jako je trvanlivost, přesnost nebo cílení; a interpret, tedy příjemce, který sdělení vykládá podle své identity a postojů a může je dál šířit (Wardle a Derakhshan, 2017). Třetí osou jsou tři fáze: vytvoření, výroba obsahu v konkrétní mediální podobě a distribuce, přičemž každé další sdílení je novou reprodukcí s novým aktérem.

Wardle a Derakhshan zdůrazňují, že sdílení dezinformací není jen přenos informace, ale často rituál potvrzující příslušnost ke skupině; navazují tím na Careyho rozlišení mezi přenosovým a rituálním pojetím komunikace (Carey, 1989). Lidé podle nich nesdílejí problematický obsah jen proto, že mu věří, ale proto, že vyjadřuje, kým jsou a ke komu patří, a korekce faktů proto naráží na identitu, ne jen na nevědomost.

Protiopatření a jejich empirie🔗

Rámec otevřel výzkum protiopatření, jehož výsledky jsou střízlivější, než se původně očekávalo. Lewandowsky a spolupracovníci shrnuli, že nepravdivá informace ovlivňuje úsudek i po opravě, a doporučili nabídnout místo vyvrácené informace alternativní vysvětlení (Lewandowsky a kol., 2012). Obava z efektu bumerangu (backfire effect), tedy z toho, že oprava upevní původní přesvědčení, vycházela z dřívějších studií (Nyhan a Reifler, 2010), ale rozsáhlé replikace ukázaly, že jde o vzácný jev a že opravy obvykle přesvědčení posunou správným směrem (Wood a Porter, 2019).

Druhou linií je předběžné vyvracení (prebunking), založené na McGuireově teorii očkování, podle níž oslabená dávka argumentu spolu s jeho vyvrácením zvyšuje odolnost vůči pozdějšímu přesvědčování (McGuire, 1964). Roozenbeek a van der Linden ukázali, že hra, ve které hráči poznávají obecné manipulační postupy, snižuje vnímanou spolehlivost zavádějících zpráv (Roozenbeek a van der Linden, 2019), a souhrnnou studii o očkování a předběžném vyvracení publikovali Lewandowsky a van der Linden (Lewandowsky a van der Linden, 2021). Třetí linií je laterální čtení: Wineburg a McGrewová zjistili, že profesionální ověřovatelé faktů na rozdíl od studentů i historiků rychle opouštějí neznámou stránku a ověřují, kdo za ní stojí, na jiných zdrojích (Wineburg a McGrew, 2019). Dilema, zda upozorněním na dezinformaci nepomáháme jejímu šíření, rozebrala Phillipsová (Phillips, 2018).

Recepce a kritika🔗

Rámec je kritizován z několika stran. Úmysl, na němž stojí rozlišení mis- a dezinformace, lze z obsahu jen zřídka spolehlivě určit, a klasifikace pak závisí na předpokladech o aktérovi (Altay, Berriche a Acerbi, 2023). Altay, Berriche a Acerbi zároveň tvrdí, že veřejná debata i část výzkumu přeceňují rozšíření a účinek dezinformací a podceňují nedůvěru a nezájem jako hlubší problém. Benkler, Faris a Roberts ukázali na americkém materiálu, že rozhodující roli v šíření zavádějících narativů hrají spíše propojené politické a mediální elity než anonymní účty, a varují tak před příliš úzkým zaměřením na jednotlivé kusy obsahu (Benkler, Faris a Roberts, 2018). Kategorie malinformace je navíc citlivá: kdo smí rozhodnout, že pravdivá informace „škodí“, má moc, kterou lze zneužít k omezení legitimní kritiky (srov. Altay, Berriche a Acerbi, 2023).

Interpretace pro kompendium EA🔗

Následující oddíl je interpretací kompendia. Wardlina typologie slouží jako diferenciální nástroj: neptá se jen „je to pravda?“, ale také „kdo, s jakým úmyslem a v jakém kontextu?“. Malinformace má blízko k technice selektivní expozice a k doxingu, manipulovaný obsah k technice deepfake a falešné propojení a falešný kontext ke vzorcům rámcování, které kompendium popisuje v kapitole 7.46 Lakoff: Konceptuální metafora a politické rámce (srov. Wardle, 2017).

Malinformace popisuje i vzorec známý ze skupin s vysokou mírou kontroly: důvěrné informace, které člověk sdělil při vyznání nebo ve skupinovém sezení, se později obrátí proti němu. Lifton tento rys popsal jako „kult vyznání“ (cult of confession) v rámci kritérií reformy myšlení (Lifton, 1961). Pozorování Wardleové a Derakhshana o rituální funkci sdílení vysvětluje, proč člověk ve skupině brání i zjevně nepravdivé tvrzení: jeho odmítnutí by bylo odmítnutím příslušnosti (srov. Wardle a Derakhshan, 2017).

Metafora „virálního“ šíření, kterou výzkum dezinformací často přebírá, má předchůdce v Dawkinsově pojmu memu jako kulturního replikátoru (Dawkins, 1976); kapitola 7.50 Dawkins: Mem a kulturní replikátory ukazuje její meze. Důraz Wardleové a Derakhshana na interpreta a na rituální sdílení je vůči ní korektivem: obsah se nešíří sám, šíří jej lidé z důvodů, které se týkají jejich identity (Wardle a Derakhshan, 2017). Arendtová už dříve upozornila, že faktická pravda je křehčí než pravda rozumová, protože závisí na svědectví a lze ji nahradit lží, která je přijatelnější (Arendt, 1967); souvislost rozvádí kapitola 7.18 Arendt: Banalita zla a krize úsudku. Klinické důsledky dlouhodobé expozice zavádějícímu obsahu rozebírá Sekce 06 – Klinické aplikace.

Pro obranu z toho plyne, že ověřování faktů je nutné, ale nestačí. Kompendium rozpracovává laterální čtení a ověřovací postupy v průvodci Ověřování tvrzení a předběžné vyvracení v kapitole prevence prostřednictvím mediální gramotnosti (srov. Roozenbeek a van der Linden, 2019). Na úrovni institucí stanoví povinnosti velkých online platforem v oblasti systémových rizik včetně šíření dezinformací nařízení (EU) 2022/2065 o digitálních službách (Evropský parlament a Rada EU, 2022); jak široce lze takové povinnosti vykládat, zůstává předmětem sporu.

Meze a otevřené otázky🔗

Typologie je klasifikační pomůcka, nikoli diagnóza: nepoví, jak obsah působí na konkrétního člověka, a sama nerozhodne spor o úmysl (Altay, Berriche a Acerbi, 2023). Totéž platí pro její automatizaci ve výpočetních systémech, jimž se věnuje kapitola 7.6 Computational epistemology: strojová klasifikace může posloužit jako hypotéza, kterou je třeba vystavit pokusu o falsifikaci, ne jako verdikt. Kompendium ji proto používá k popisu informačního prostředí, nikoli k hodnocení osob, a je si vědomo rizika, že nálepka „dezinformace“ může sama sloužit jako nástroj delegitimizace oponenta. Otevřenou otázkou zůstává, jak měřit dlouhodobý účinek informační poruchy na důvěru, což rozebírá kapitola Dopad dezinformací na populaci.

Literatura🔗

• Altay, S., Berriche, M., a Acerbi, A. (2023). Misinformation on misinformation: Conceptual and methodological challenges. Social Media + Society.
• Arendt, H. (1967). Truth and Politics. The New Yorker.
• Benkler, Y., Faris, R., a Roberts, H. (2018). Network Propaganda: Manipulation, Disinformation, and Radicalization in American Politics. Oxford University Press.
• Carey, J. W. (1989). Communication as Culture: Essays on Media and Society. Unwin Hyman.
• Dawkins, R. (1976). The Selfish Gene. Oxford University Press.
• Evropský parlament a Rada EU (2022). Nařízení (EU) 2022/2065 o jednotném trhu digitálních služeb (akt o digitálních službách). Úřední věstník EU.
• Lewandowsky, S., Ecker, U. K. H., Seifert, C. M., Schwarz, N., a Cook, J. (2012). Misinformation and its correction: Continued influence and successful debiasing. Psychological Science in the Public Interest.
• Lewandowsky, S., a van der Linden, S. (2021). Countering misinformation and fake news through inoculation and prebunking. European Review of Social Psychology.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. W. W. Norton.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. Advances in Experimental Social Psychology.
• Nyhan, B., a Reifler, J. (2010). When corrections fail: The persistence of political misperceptions. Political Behavior.
• Phillips, W. (2018). The Oxygen of Amplification. Data & Society.
• Roozenbeek, J., a van der Linden, S. (2019). Fake news game confers psychological resistance against online misinformation. Palgrave Communications.
• Wardle, C. (2017). Fake News. It's Complicated. First Draft.
• Wardle, C., a Derakhshan, H. (2017). Information Disorder: Toward an Interdisciplinary Framework for Research and Policy Making. Council of Europe.
• Wineburg, S., a McGrew, S. (2019). Lateral reading and the nature of expertise: Reading less and learning more when evaluating digital information. Teachers College Record.
• Wood, T., a Porter, E. (2019). The elusive backfire effect: Mass attitudes' steadfast factual adherence. Political Behavior.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.57 Boyd: Sociotechnická analýza dezinformací – dezinformace jako vlastnost sociotechnických systémů.
• 7.55 Herman & Chomsky: Propaganda Model – strukturní filtry médií.
• 7.30 Williams: Truth and Truthfulness – přesnost a upřímnost jako ctnosti.
• 7.53 Snyder: O tyranii – lekce o pravdě a vyšetřování.
• 7.8 Politická a ideologická EA – politický kontext informační poruchy.

Glosář a techniky

• EA-1.1.1 Selektivní expozice – pravdivé informace vybrané ke škodě.
• Deepfake – manipulovaný audiovizuální obsah.
• Doxing – zveřejnění soukromých údajů jako malinformace.

Obrana a prevence

• Ověřování tvrzení – laterální čtení v praxi.
• Prevence prostřednictvím mediální gramotnosti – předběžné vyvracení.
• Epistemic Integrity – integrita poznání jako hodnota.