Otázky s presupozicí🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-06.12
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové presupozice
Druh	vzorec
Anglicky	Loaded questions
Jiné názvy	komplexní otázka, otázka s vneseným předpokladem, kapciózní otázka
Obecnější heslo	Jazykové presupozice
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Otázka s presupozicí je otázka, která do své podoby vkládá sporné tvrzení, takže každá přímá odpověď je zároveň jeho potvrzením. Kdo se ptá „kolikrát jste letos řídil opilý?“, nežádá informaci o tom, zda se něco stalo, ale jen o tom, jak často. Odpověď číslem, i nulou vyslovenou bez námitky, přijímá rámec otázky. Pragmatika popisuje obecné pravidlo, podle něhož otázka s tázacím slovem předpokládá pravdivost výroku, který vznikne nahrazením tázacího slova neurčitým výrazem: „kdo to vzal?“ předpokládá, že to někdo vzal (Levinson 1983). Otázka „ano, nebo ne“ předpokládá jen to, že jedna z odpovědí platí, a je proto mnohem méně zatížená; otázka se dvěma nabídnutými alternativami předpokládá, že platí právě jedna z nich, čímž se blíží presupozici spojky „nebo“. Logika a rétorika znají tento jev od antiky jako klam mnoha otázek nebo komplexní otázku; český právní jazyk pro její úmyslné užití používá označení kapciózní otázka.

Původ a souvislosti🔗

Úvaha o otázkách, které spojují dvě otázky do jedné, se objevuje už v Aristotelově rozboru sofistických vyvracení a středověká logika ji vedla pod jménem klamu mnoha otázek. Moderní lingvistika jev zařadila do teorie presupozic a ukázala, že jde o pravidelnou vlastnost tázacích konstrukcí, ne o zvláštní rétorický trik: předpoklad otázky se chová stejně jako předpoklad oznamovací věty a přetrvává, i když se otázka zneguje (Levinson 1983). Teorie konverzace doplnila, proč je pro tázaného obtížné takovou otázku odmítnout. Rozhovor je kooperativní činnost a otázka vytváří očekávání odpovědi, která je relevantní a obsahuje právě tolik informace, kolik je třeba; odpověď, která místo toho zpochybní samotnou otázku, působí jako porušení této kooperace a vyžaduje vysvětlení (Grice 1975).

Neurolingvistické programování převzalo otázky do svého seznamu syntaktických prostředí presupozic spolu s otázkami zápornými a řečnickými (Bandler a Grinder 1975). Milton-model je pak používá v obráceném smyslu: otázka, jejíž předpoklad obsahuje žádoucí změnu, například dotaz na to, co klient zaznamená jako první, až se změna dostaví, má podle NLP změnu předložit jako samozřejmou a obrátit pozornost jen k jejím podrobnostem (Bandler a Grinder 1975b). Příbuzné jevy popisují hesla Vložené otázky a Otázky místo tvrzení.

Struktura vzorce🔗

Otázka s presupozicí má otevřenou a uzavřenou část. Otevřená část je mezera, kterou má tázaný vyplnit, například čas, důvod, počet nebo způsob. Uzavřená část je vše ostatní a tvoří předpoklad (Levinson 1983). Tázaný, který se soustředí na vyplnění mezery, uzavřenou část akceptuje, protože na ni otázka nežádá reakci. Aby ji odmítl, musí udělat krok, kterému se v pragmatice říká odmítnutí předpokladu: místo odpovědi na otázku pojmenovat, co otázka předpokládá, a říct, že to neplatí. Tento krok je kognitivně náročnější, sociálně nákladnější a v rychlém sledu otázek snadno nezazní.

Psychologie úsudku k tomu přidává mechanismus, který popisuje Kahneman: rychlé, intuitivní myšlení staví souvislý příběh z toho, co má právě k dispozici, a nevěnuje pozornost tomu, co v podaných informacích chybí (Kahneman 2011). Otázka vymezuje, co je „k dispozici“, a tím i prostor možných odpovědí. Experimenty s formulací otázek ukázaly, že nejde jen o okamžitou odpověď. Když se účastníci po zhlédnutí filmu s dopravní nehodou ptali na rychlost aut slovesem, které nehodu líčilo jako prudký střet, odhadovali vyšší rychlost a po týdnu častěji uváděli, že viděli rozbité sklo, které ve filmu nebylo (Loftus a Palmer 1974). Předpoklad otázky se tedy může stát součástí vzpomínky dotazovaného.

Zvlášť silné zatížení vzniká, když se otázka spojí s jiným spouštěčem. Otázka „už jste přestal…?“ kombinuje tázací formu se slovesem změny stavu, takže odpověď „ano“ i „ne“ potvrzuje, že dotyčný dříve dělal to, na co se otázka ptá; tomuto spojení se věnuje heslo Slovesa změny času a stavu. Podobně působí otázka s částicí „zase“ nebo „ještě“, která předpokládá opakování. V obou případech platí, že čím víc spouštěčů jediná otázka obsahuje, tím víc předpokladů by tázaný musel samostatně odmítnout, a tím menší je pravděpodobnost, že to v živém rozhovoru udělá (Levinson 1983).

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je otázka s tázacím slovem „proč“, „kdy“, „jak dlouho“ nebo „kolikrát“, jejíž nevyplněná část obsahuje sporný děj nebo vlastnost, o kterém se dosud nemluvilo. Druhým znakem je, že všechny přirozené odpovědi vedou ke stejnému závěru; pokud si pozorovatel zkusí představit tři různé odpovědi a všechny potvrzují totéž, předpoklad nese otázka. Třetím znakem jsou záporné otázky typu „nebyl jste tam náhodou vy?“, které kromě předpokladu nesou i očekávanou odpověď, a řečnické otázky, na které se odpověď nečeká vůbec (Bandler a Grinder 1975). Čtvrtým znakem je rytmus: řada rychlých otázek, z nichž každá staví na předpokladu předchozí, takže odmítnutí první otázky už nepřichází v úvahu. Pátým znakem je reakce na odmítnutí předpokladu. Tazatel v dobré víře předpoklad ochotně vysloví a doloží; tazatel, který předpokladem nahrazoval důkaz, označí odmítnutí za vyhýbání se odpovědi. Právě v tom se projevuje sociální tlak, o kterém mluví teorie konverzace (Grice 1975).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Ne každá otázka s předpokladem je problematická. Většina běžných otázek něco předpokládá a v rozhovoru by nebylo možné neustále dokládat sdílená východiska; otázka „kdy vám vyhovuje dohodnutý termín?“ je kooperativní, protože předpoklad je známý a ověřitelný (Grice 1975). V terapii a poradenství se otázky, které předpokládají možnost změny, používají k tomu, aby klient mohl mluvit o svém cíli jako o něčem dosažitelném. Etická hranice leží tam, kde předpoklad vychází z cíle, který klient sám formuloval, a kde klient může otázku bez následků odmítnout. Motivační rozhovory zdůrazňují otevřené otázky a respekt k autonomii klienta, což je opačný princip než vnášení předpokladu zvenčí (Miller a Rollnick 2013).

Manipulativní užití se pozná podle obsahu a podle uspořádání moci. Předpoklad je sporný, týká se viny, motivu nebo slabosti tázaného a slouží zájmu tazatele. Objevuje se v přesvědčovacích rozhovorech, v nichž otázka „kterou variantu si vezmete?“ předpokládá, že koupě je už rozhodnutá (viz Alternativní uzavření), v mediálních a politických debatách, kde jediná otázka může publiku předat obvinění, které by jako tvrzení vyžadovalo doklad, a v kontrolujících vztazích, kde výslech „proč jsi zase…“ vytváří obraz opakovaného selhání. Nejzávažnější je užití ve vyšetřování a v soudní síni, kde předpoklad otázky může vstoupit do výpovědi (Loftus a Palmer 1974); proto standardy forenzního rozhovoru dávají přednost otevřeným výzvám bez vneseného obsahu. Tomuto kontextu se věnuje heslo Presupozice ve výslechu a svědectví. Strukturálně blízký je i falešné dilema, kde otázka nabízí dvě možnosti a mlčky vylučuje všechny ostatní.

Stav důkazů🔗

Lingvistický popis otázek jako spouštěčů presupozic je dobře zavedený a nesporný (Levinson 1983). Empiricky je doloženo, že formulace otázky ovlivňuje odpověď i pozdější vzpomínku; experiment s nehodou se stal jedním z nejcitovanějších dokladů toho, že jazyk otázky se může promítnout do paměti (Loftus a Palmer 1974). Tento výzkum ovšem netestoval tvrzení NLP, ale obecný psychologický mechanismus. Specifická tvrzení NLP, podle nichž otázky s předpokladem v terapeutickém nebo hypnotickém kontextu spolehlivě vyvolávají změnu nebo obcházejí kritické posouzení, se opírají o rozbor ukázek, ne o kontrolované srovnání (Bandler a Grinder 1975b). Přehledy výzkumu NLP nenacházejí pro testovatelná tvrzení oboru podporu a upozorňují na nízkou kvalitu dostupných studií (Sharpley 1987; Witkowski 2010). Přehledová literatura o pseudovědeckých postupech v klinické psychologii zároveň varuje před sugestivním dotazováním v terapii, zejména tam, kde se pracuje s pamětí (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Závěr je tedy dvojí: mechanismus je reálný a dobře doložený, ale NLP mu nepřidává ověřené poznání.

Obrana a zotavení🔗

Nejúčinnější obranou je neodpovídat na mezeru, ale na předpoklad. Formulace typu „vaše otázka předpokládá, že…, a to neplatí“ vrací předpoklad do vrstvy, o které se jedná. Druhou obranou je požádat o rozložení otázky na části: nejprve zda se věc stala, teprve potom kdy, proč a kolikrát. Třetí obranou je zpomalit, zvlášť v rychlém sledu otázek; prosba o čas, o písemnou formu nebo o přítomnost třetí osoby dává prostor předpoklady rozpoznat. Výzkum očkování proti přesvědčování a jeho novější podoba v podobě předběžného vysvětlení manipulativních technik ukazují, že kdo zná strukturu vlivu předem, rozpozná ji rychleji a podlehne jí méně (McGuire 1964; van der Linden 2023). U lidí, kteří byli dlouhodobě vystaveni otázkám s předpokladem viny nebo selhání, je součástí zotavení zpětné rozložení: vypsat, co otázky předpokládaly, a posoudit každý předpoklad zvlášť. To pomáhá oddělit skutečné události od obrazu, který vytvořila forma otázek, a obnovit důvěru ve vlastní popis toho, co se stalo (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.
• van der Linden, S. (2023). Foolproof: Why Misinformation Infects Our Minds and How to Build Immunity. London: 4th Estate.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové presupozice – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Jazykové presupozice – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Sugestivní otázka – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy předpokladu, Loaded question)
• Složená otázka – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy předpokladu, Complex question)
• „Jen se ptám“ – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Rétorické a dialogické taktiky, Just asking questions)
• Pravidlo východiska – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Starting-point rule)
• Presupozice v meta-modelu – příbuzné heslo (Meta-model, Presuppositions (Meta Model))
• Meta-model jako výslechový nástroj – příbuzné heslo (Meta-model, Meta Model as an interrogation tool)
• Vložené otázky – příbuzné heslo (Milton-model, Embedded questions)
• Rozsahová dvojznačnost – příbuzné heslo (Milton-model, Scope ambiguity)
• Iluze volby – příbuzné heslo (Milton-model, Illusion of choice)
• Presupozice v Milton-modelu – příbuzné heslo (Milton-model, Presuppositions (Milton Model))
• Jazykové presupozice – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Linguistic presuppositions)
• Existenční presupozice – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Existential presupposition)
• Presupozice spojky „nebo“ – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Use of „or“)
• Slovesa změny času a stavu – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Change-of-time verbs and adverbs)
• Vytýkací konstrukce – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Cleft sentences)
• Presupozice ve výslechu a svědectví – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Presuppositions in questioning and testimony)
• Otázky výsledku – příbuzné heslo (Cíle a výsledky, Outcome questions)
• Otázky místo tvrzení – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Questions instead of statements)
• Předpokládané uzavření – příbuzné heslo (Vliv a zneužití NLP, Assumptive close)

V kompendiu

• Forenzní rozhovor – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.2.1 Falešné dilema – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Srovnávací presupozice – předchozí heslo rodiny
• Vztažné věty jako presupozice – další heslo rodiny