Složená otázka🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-03.04
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy předpokladu
Druh	neformální klam
Anglicky	Complex question
Jiné názvy	klam mnoha otázek, plurium interrogationum, vícenásobná otázka
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Složená otázka, v logické tradici klam mnoha otázek, spojuje dvě nebo více samostatných otázek do jediné a vyžaduje na ni jednu odpověď, nejčastěji „ano“, nebo „ne“. Odpovídající pak nemůže vyjádřit, že s jednou částí souhlasí a s druhou ne, a jeho odpověď se vykládá jako postoj k celku. Kdo na otázku „Podporujete reformu a odchod současného vedení?“ odpoví „ano“, je počítán mezi zastánce obojího, i když chtěl podpořit jen reformu. Od sugestivní otázky se složená otázka liší tím, že těžiště klamu neleží v jediném skrytém předpokladu, ale ve spojení několika obsahů, které by měly být posouzeny zvlášť. V praxi se oba jevy často překrývají, protože jedna z částí bývá zároveň předpokladem druhé. Logické učebnice řadí složenou otázku mezi klamy předpokladu, tedy mezi úsudky, jejichž vada leží v neoprávněně přijatém výchozím bodě, nikoli v chybě formy (Copi, Cohen a McMahon 2014). Zda jde o klam, rozhoduje vždy situace: spojení otázek je problémem tam, kde odpověď na celek je použita jako doklad k jednotlivé části.

Původ a souvislosti🔗

Aristotelés v Sofistických vyvráceních uvádí mezi klamy, které nezávisejí na jazyce, i to, že se z mnoha otázek udělá jedna; dialektik, který na takovou otázku odpoví jedinou odpovědí, se dostane do rozporu, aniž by sám chyboval v úsudku. Středověká scholastika jev pojmenovala plurium interrogationum a v podobě klamu mnoha otázek přešel do novověkých učebnic logiky. Hamblin v kritice tradičního výkladu ukázal, že tento klam lze stěží zachytit jako chybný úsudek: nikdo zde nic chybně neodvozuje, chyba vzniká v pravidlech rozhovoru, která určují, jakou odpověď smí odpovídající dát a jaké závazky mu z ní plynou (Hamblin 1970). Woods a Walton v sérii prací věnovaných formální dialektice zkoumali, jak lze takové chyby popsat pomocí závazků, které strany v rozhovoru přijímají a odmítají (Woods a Walton 1989). Walton pak složenou otázku zařadil do pragmatického výkladu otázek a odpovědí, kde rozhodující otázkou je, zda odpovídající může otázku rozdělit, nebo zda mu to pravidla rozhovoru či tazatel neumožňují (Walton 2008). Kompendium jazykovou stránku jevu popisuje v hesle Otázky s presupozicí a sousední klam se skrytým předpokladem v hesle Sugestivní otázka.

Struktura argumentu🔗

Logicky lze složenou otázku zapsat jako otázku po pravdivosti konjunkce „A a B“, k níž je povolena jen jedna odpověď. Kladná odpověď na konjunkci znamená přijetí obou členů, záporná odpověď však neříká, který z nich odpovídající odmítá. Klamný argument pak postupuje tak, že z kladné odpovědi odvodí souhlas s členem, o který šlo tazateli, nebo že zápornou odpověď vyloží jako odmítnutí členu, který odpovídající ve skutečnosti přijímá. Druhou podobou je disjunktivní složená otázka („Jste pro, nebo proti?“) u témat, která mají více rozměrů; ta se blíží falešnému dilematu, protože předpokládá, že celek lze posoudit jedním postojem. Z hlediska pragma-dialektiky lze takový tah číst jako porušení pravidla východiska, protože tazatel s celkem zachází jako s jednou věcí, o níž lze rozhodnout jedinou odpovědí, a tím předem omezuje, jaké stanovisko může druhá strana zaujmout (van Eemeren a Grootendorst 2004). Na rozdíl od formálního klamu je úsudek z odpovědi formálně v pořádku; vadné je, že odpověď nebyla svobodnou odpovědí na každou část.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je spojka „a“ nebo „nebo“ uvnitř otázky, která má být zodpovězena jedním slovem. Druhým je požadavek stručné odpovědi, který nastoluje tazatel, moderátor nebo formulář („odpovězte jen ano, nebo ne“). Třetím je následné užití odpovědi: v zápisu, v tiskové zprávě nebo v další části debaty se uvádí, že odpovídající souhlasil s tvrzením, o kterém výslovně nemluvil. Čtvrtým znakem je hodnotící obsah skrytý v jedné z částí, který s druhou částí nesouvisí a vstupuje do odpovědi jen díky spojení (Walton 2008). V dotaznících a referendových otázkách se jev objevuje jako takzvaná dvouhlavňová položka, v níž jedna otázka měří dva postoje zároveň; výsledky pak nelze jednoznačně přiřadit ani jednomu z nich. Ve výslechu a v soudní síni bývá znakem otázka, která spojuje skutkové tvrzení s jeho hodnocením, například zda svědek „viděl obžalovaného, jak agresivně odchází“, takže potvrzení pozorování odchodu se počítá i jako potvrzení agrese.

Odlišení od platné argumentace🔗

Ne každá otázka se dvěma částmi je klamná. Spojení je oprávněné tam, kde části spolu věcně souvisejí a odpovídající s nimi zjevně souhlasí či nesouhlasí současně, nebo tam, kde je mu výslovně ponecháno právo odpovědět na každou zvlášť. Podmíněné otázky („Pokud jste ho viděl, kterým směrem šel?“) nejsou složenou otázkou v klamném smyslu, protože druhá část je výslovně závislá na kladné odpovědi na první. Rozhodující je, zda tazatel přijme rozdělenou odpověď jako řádnou, a zda z odpovědi na celek nevyvozuje více, než odpověď obsahuje (Walton 2008). Kritické myšlení v duchu Johnsona a Blaira klade důraz na to, aby se posuzovala přijatelnost každé premisy zvlášť; složená otázka je vadná právě tím, že takové posouzení znemožňuje (Johnson a Blair 1977). V profesních kontextech, například v anamnéze nebo ve strukturovaném rozhovoru, se proto doporučuje klást jednu otázku najednou, protože u složené otázky není jisté, na kterou její část svědek nebo pacient odpověděl.

Varianty🔗

Nejčastější je konjunktivní podoba, v níž se dvě tvrzení spojí spojkou „a“ a odpověď na celek se přičte každému z nich. Vedle ní se objevuje podoba disjunktivní, která nabízí dvě souhrnné možnosti a neumožňuje vyjádřit postoj k jejich jednotlivým složkám. Třetí podobou je složená otázka v sérii: tazatel klade rychle za sebou několik dílčích otázek, z nichž každá je sama o sobě nevinná, a závěrečné shrnutí („takže souhlasíte, že…“) je pak spojí do tvrzení, s nímž odpovídající nikdy nesouhlasil. Čtvrtou podobou je položka dotazníku nebo ankety, která v jedné větě měří dva postoje a jejíž výsledky se poté prezentují jako podpora jen jednoho z nich. Ve všech podobách zůstává společné jádro: odpověď, která byla dána na celek, se užívá jako doklad o části, a druhá strana neměla možnost části oddělit (Walton 2008). Rozlišení podob pomáhá při čtení přepisů a zpráv, protože u série otázek se klam neprojeví v žádné jednotlivé otázce, ale až ve shrnutí, které z odpovědí vyvozuje více, než obsahovaly.

Stav poznání🔗

Klam mnoha otázek patří k nejstarším popsaným klamům, ale empirický výzkum jeho účinku v argumentaci je skromný. Teoretická literatura se shoduje, že jeho vadnost je dialogická, nikoli inferenční, a že ho nelze posoudit bez znalosti pravidel a stavu rozhovoru (Hamblin 1970; Walton 2008). Lépe doložený je příbuzný jev v kognitivní psychologii: lidé při posuzování spojených tvrzení nezřídka hodnotí celek podle toho, jak dobře odpovídá jejich představě, a ne podle pravidel pravděpodobnosti, což se ukázalo v pracích o klamu konjunkce, kde bylo spojení dvou tvrzení posouzeno jako pravděpodobnější než jedno z nich samotné (Tversky a Kahneman 1983). Tento výsledek se týká odhadu pravděpodobnosti, ne odpovědí na otázky, a k složené otázce se vztahuje jen nepřímo: naznačuje, že spojené obsahy nejsou intuitivně rozkládány na části. U navádějících otázek je doloženo, že formulace otázky mění odpověď i pozdější vzpomínku svědka (Loftus a Palmer 1974); složené otázky se v praxi vyšetřovacích rozhovorů omezují z obdobného důvodu, i když jejich samostatný účinek je prozkoumán méně. Pro argumentaci samotnou zůstává hlavním opěrným bodem pojmová analýza, a ne kontrolované experimenty.

Obrana a odpověď🔗

Účinnou obranou je otázku rozložit a odpovědět na každou část zvlášť, i když tazatel trvá na jediném slově. Taková odpověď není vyhýbáním: v teorii argumentace je oprávněnou reakcí na otázku, která neumožňuje vyjádřit skutečný postoj (Walton 2008). Pro posluchače je užitečné sledovat, jak tazatel s rozdělenou odpovědí naloží. Pokud ji přijme a pracuje s oběma částmi, šlo spíše o neobratnost; pokud trvá na „ano, nebo ne“ a odmítnutí rozdělit odpověď vykládá jako únik, slouží spojení k vynucení závazku. V zápisech a přepisech je vhodné ověřovat, k čemu se odpověď skutečně vztahovala, a odlišovat, co osoba řekla, od toho, co se z její odpovědi vyvodilo. Při tvorbě dotazníků, formulářů a referendových otázek je obranou oddělení položek, protože smíšená položka znemožňuje výsledek interpretovat. Kde je složená otázka součástí širšího tlaku, například při rychlém střídání otázek, které nenechá čas na rozdělení odpovědí, kompendium odkazuje na popis falešného dilematu a na zásady forenzního rozhovoru, které dávají vypovídajícímu právo otázku odmítnout v podobě, v níž byla položena.

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Johnson, R. H., & Blair, J. A. (1977). Logical Self-Defense. Toronto: McGraw-Hill Ryerson.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1983). Extensional versus intuitive reasoning: The conjunction fallacy in probability judgment. Psychological Review, 90(4), 293–315.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Woods, J., & Walton, D. (1989). Fallacies: Selected Papers 1972–1982. Dordrecht: Foris.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy předpokladu – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Irelevantní závěr – příbuzné heslo (Klamy relevance, Ignoratio elenchi)
• Sugestivní otázka – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Loaded question)
• Falešné dilema – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, False dilemma)
• „Jen se ptám“ – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Just asking questions)
• Pravidlo východiska – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Starting-point rule)
• Otázky s presupozicí – příbuzné heslo (NLP vzorce: Jazykové presupozice, Loaded questions)
• Presupozice ve výslechu a svědectví – příbuzné heslo (NLP vzorce: Jazykové presupozice, Presuppositions in questioning and testimony)

V kompendiu

• Forenzní rozhovor – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.2.1 Falešné dilema – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 3.1 Akademické techniky intelektuální manipulace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Falešné dilema – předchozí heslo rodiny
• Žádný pravý Skot – další heslo rodiny