Vytýkací konstrukce🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-06.17
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové presupozice
Druh	vzorec
Anglicky	Cleft sentences
Jiné názvy	rozštěpené věty, vytýkání větného členu, pseudorozštěpené věty
Obecnější heslo	Jazykové presupozice
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Vytýkací konstrukce je stavba výpovědi, která jeden její člen vyzdvihne do popředí a zbytek podá jako známé pozadí. V angličtině se jí říká rozštěpená věta: obsah jednoduché věty se rozdělí do dvou částí, z nichž jedna nese důraz a druhá předpoklad. Česká výpověď „byl to Petr, kdo rozbil okno“ tvrdí, že viník je Petr, a předpokládá, že okno někdo rozbil. Pseudorozštěpená věta „to, co mě na tobě štve, je tvoje lhostejnost“ předpokládá, že na adresátovi mluvčího něco štve, a vyzdvihuje, co to je. Lingvistická pragmatika uvádí oba typy konstrukcí mezi spouštěči presupozic a přidává k nim i větný důraz, kdy se tentýž předpoklad vytváří pouhým zdůrazněním slova (Levinson 1983). Pro kompendium je vytýkání důležité proto, že rozhoduje o tom, o čem se v rozhovoru bude jednat: vyzdvižený člen se stane předmětem sporu, kdežto pozadí, často mnohem závažnější, se přijme bez projednání.

Původ a souvislosti🔗

Rozštěpené a pseudorozštěpené věty byly v lingvistice šedesátých a sedmdesátých let oblíbeným materiálem pro studium presupozic, protože u nich lze předpoklad snadno izolovat: stačí větu zápornou nebo tázací porovnat s kladnou a předpoklad zůstane stejný (Levinson 1983). Čeština má k vytýkání bohatší prostředky než angličtina. Kromě konstrukcí „je to…, kdo“ a „to, co…, je“ vyjadřuje vyzdvižení zejména slovosledem a intonací, tedy tím, co pražská lingvistická škola popsala jako aktuální členění větné: nová informace, ohnisko výpovědi, se v neutrálním slovosledu ocitá na konci věty, kdežto začátek nese to, co je známé. Věta „okno rozbil Petr“ tak předpokládá rozbití okna stejně jako rozštěpená věta. Podobně působí vytýkací částice „právě“, „teprve“, „až“ nebo „jen“, kterým se věnuje i heslo Částice „jen“, „i“, „dokonce“.

Neurolingvistické programování převzalo rozštěpené a pseudorozštěpené věty i větný důraz do přehledu syntaktických prostředí presupozic (Bandler a Grinder 1975). V Milton-modelu se s důrazem pracuje i odděleně, jako s takzvaným analogovým značením, kdy se vybraná slova odliší tónem hlasu nebo pauzou; tomu se věnuje heslo Analogové značení (Bandler a Grinder 1975b).

Struktura vzorce🔗

Vytýkací konstrukce rozděluje výpověď na ohnisko a pozadí. Ohnisko odpovídá na nevyslovenou otázku, pozadí tu otázku tvoří. Věta „byl to Petr, kdo rozbil okno“ odpovídá na otázku „kdo rozbil okno?“, a tím předpokládá, že ji lze položit. Kdo se chce bránit, nabízí jiné ohnisko („nebyl to Petr, byla to Jana“), a pozadí tím potvrzuje, protože předpoklad vytýkací konstrukce přetrvává i v záporu (Levinson 1983). Kdo chce zpochybnit pozadí, musí opustit rámec otázky, kterou vytýkací konstrukce postavila, a to je v rozhovoru stejně obtížné jako u otázek s presupozicí.

Zvlášť účinná je kontrastní podoba vytýkání: „otázka není, zda…, ale kdy…“, „nejde o to, jestli…, jde o to, proč…“. Tato konstrukce výslovně odmítne jednu otázku a druhou postaví na její místo. Odmítnutá otázka bývá ta, kterou by adresát potřeboval položit, například zda se něco vůbec stalo; dosazená otázka už odpověď na odmítnutou předpokládá. Výpověď „otázka není, jestli tě propustí, ale kdy“ předpokládá propuštění a zabývá se jen časem. Kahneman popisuje jev zvaný iluze zaměření: cokoli, na co se člověk právě soustředí, mu připadá důležitější, než ve skutečnosti je (Kahneman 2011). Vytýkací konstrukce určuje, na co se soustředí, a tím i to, co zůstane mimo pozornost. Teorie konverzace k tomu dodává, že posluchač předpokládá relevanci toho, co mluvčí vyzdvihl, a věnuje se tomu jako hlavnímu tématu (Grice 1975).

Varianty v psaném textu🔗

V novinových titulcích a v tiskových zprávách se vytýkání často skrývá v ustálených spojeních. Titulek „Za únikem dat stojí bývalý zaměstnanec“ má podobu odpovědi na otázku, kdo za únikem stojí, a předpokládá, že únik nastal a že ho někdo způsobil úmyslně. Diskuse čtenářů se pak vede o tom, zda jde o bývalého zaměstnance, nikoli o tom, zda únik proběhl a zda šlo o čin jedince, a ne například o chybu systému. Podobně působí spojení „příčinou krize je…“, které předpokládá jedinou příčinu, nebo „klíčem k úspěchu bylo…“, které předpokládá, že úspěch nastal. Strukturálně jde o pseudorozštěpenou větu s ustáleným pozadím, jejíž předpoklad prochází i do vět záporných a tázacích (Levinson 1983). Pro čtenáře je užitečné přečíst titulek dvakrát: jednou jako odpověď a podruhé jako otázku, kterou titulek mlčky položil, a zvážit, zda ta otázka byla vůbec oprávněná.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je vytýkací konstrukce, jejíž pozadí obsahuje sporný nebo nový obsah: obvinění, předpoklad viny, údajnou událost. Druhým znakem je kontrastní vytýkání typu „nejde o to, zda…, jde o to, kdo…“, které výslovně odsune stranou otázku po faktech a nahradí ji otázkou po viníkovi, motivu nebo čase. Třetím znakem je přesun tématu, kdy vytýkání slouží k tomu, aby se rozhovor přestal zabývat nepříjemnou skutečností, a soustředil se na něco jiného, například na to, kdo informaci vynesl; tento mechanismus kompendium popisuje u tematické diverze. Čtvrtým znakem je důraz v mluvené řeči, který vytvoří kontrast s nevysloveným: věta „ty ses o to nestaral“ s důrazem na „ty“ předpokládá, že se o věc staral někdo jiný, a mluvčí si tak připíše zásluhu, kterou výslovně netvrdil (Levinson 1983). Pátým znakem je pseudorozštěpená věta, která hodnocení adresáta podává jako odpověď na otázku, kterou nikdo nepoložil: „to, co ti chybí, je sebekritika“.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Vytýkání je nezbytnou součástí jazyka, protože umožňuje opravit nedorozumění a zvýraznit podstatné. Věta „byla to paní Dvořáková, kdo si chyby všiml“ ocení zásluhu, aniž by vnášela cokoli sporného, protože to, že si chyby někdo všiml, je známé. Ve vědecké a odborné řeči pomáhá kontrastní vytýkání vymezit otázku výzkumu („nezajímá nás, zda lék účinkuje, ale u koho“), pokud předchozí otázka už byla zodpovězena a doložena. Podle teorie konverzace je takové užití kooperativní, protože vyzdvižení odpovídá tomu, co je pro rozhovor relevantní (Grice 1975).

Manipulativní užití staví do pozadí obsah, který by adresát odmítl, a vyzdvižením jiného členu ho vyjme z diskuse. Typickými prostředími jsou porady a krizová komunikace, kde se otázka po chybě nahradí otázkou po úniku informací, vyšetřování a výslech, kde „chceme jen vědět, proč jste to udělal“ předpokládá, že to vyslýchaný udělal, a osobní konflikty, kde pseudorozštěpené věty soustavně hodnotí charakter druhého. Ve veřejné debatě se kontrastní vytýkání „otázka není, zda…, ale kdy…“ používá k vytvoření dojmu nevyhnutelnosti. Souvislost s přeznačením výkladu události popisuje technika strategické reinterpretace. Psychologie přesvědčování upozorňuje, že zpracování sdělení závisí na tom, na co se posluchač soustředí, a že méně pozorně zpracované prvky se hodnotí méně kriticky (Petty a Cacioppo 1986).

Stav důkazů🔗

Lingvistický popis vytýkacích konstrukcí jako spouštěčů presupozic je dobře zavedený a patří k standardnímu obsahu pragmatiky (Levinson 1983). Obecné psychologické mechanismy, o které se manipulativní užití opírá, tedy řízení pozornosti a nižší kritičnost vůči okrajově zpracovaným prvkům, jsou doloženy v jiných experimentálních uspořádáních (Petty a Cacioppo 1986; Kahneman 2011). Samostatný experimentální výzkum účinku vytýkacích konstrukcí v přesvědčování nebo ve výslechu však kompendium nemá k dispozici a nelze proto uvádět, jak silný je jejich účinek. Tvrzení NLP o tom, že důraz a vytýkání spolehlivě řídí nevědomé zpracování sdělení, se opírají o ukázky a rozbory přepisů (Bandler a Grinder 1975b). Kritické hodnocení NLP z konce osmdesátých let i pozdější přehledy výzkumu konstatují, že pro specifická tvrzení oboru chybějí empirické doklady (Heap 1988; Witkowski 2010). Rozumný závěr je, že vytýkání je reálný a dobře popsaný jev, jehož manipulativní potenciál vyplývá z jeho struktury, ale jehož sílu nikdo nezměřil.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je vrátit na stůl otázku, kterou vytýkací konstrukce odsunula. Na „nejde o to, jestli se peníze ztratily, jde o to, kdo to vynesl“ lze odpovědět, že první otázka zodpovězena nebyla a že bez ní druhá nedává smysl. Druhou obranou je převést pozadí na samostatné tvrzení a posoudit ho: „říkáte tedy, že informaci někdo z nás vynesl; z čeho to víte?“ Třetí obranou je u pseudorozštěpených vět odmítnout otázku, na kterou věta odpovídá, pokud ji nikdo nepoložil: hodnocení charakteru není odpovědí na nic, co se v rozhovoru řešilo. Výzkum odolnosti vůči přesvědčování ukazuje, že znalost struktury vlivu předem usnadňuje jeho rozpoznání (McGuire 1964). U lidí, kteří byli v kolektivu nebo ve vztahu soustavně vystavováni přesunům tématu, pomáhá zpětně sepsat, které otázky se nikdy nezodpověděly, protože byly vždy nahrazeny jinými, a vrátit se k nim. Taková rekonstrukce obnovuje vlastní orientaci v tom, co se skutečně stalo, a je součástí obnovy důvěry ve vlastní úsudek (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Heap, M. (1988). Neurolinguistic programming: An interim verdict. In M. Heap (Ed.), Hypnosis: Current Clinical, Experimental and Forensic Practices (pp. 268–280). London: Croom Helm.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové presupozice – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Jazykové presupozice – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Analogové značení – příbuzné heslo (Milton-model, Analogue marking)
• Existenční presupozice – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Existential presupposition)
• Částice „jen“, „i“, „dokonce“ – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Qualifiers only, even, too)
• Otázky s presupozicí – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Loaded questions)
• Vztažné věty jako presupozice – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Relative clauses)

V kompendiu

• EA-1.3.2 Strategická reinterpretace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.3.3 Tematická diverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Implikativní slovesa – předchozí heslo rodiny
• Presupozice v reklamě – další heslo rodiny