Meta-model jako výslechový nástroj🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-03.16
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Meta-model
Druh	pojem
Anglicky	Meta Model as an interrogation tool
Jiné názvy	meta-model ve vyšetřování, precizní dotazování
Obecnější heslo	Meta-model
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Meta-model jako výslechový nástroj označuje přenesení jazykových otázek meta-modelu z terapeutického rozhovoru do situací, ve kterých jedna strana získává informace od druhé a výsledek má pro dotazovaného důsledky: do výslechu a podání vysvětlení, do vyšetřování na pracovišti, do vyjednávání, do sporu nebo do mediální konfrontace. Otázky meta-modelu, tedy otázky typu „kdo konkrétně“, „jak přesně“, „podle čeho to víte“ a „ve srovnání s čím“, byly původně navrženy k tomu, aby klientovi pomohly doplnit vypuštěné informace a rozšířit ochuzený model světa (Bandler a Grinder 1975). V tréninkových nabídkách pro vyjednavače, prodejce, manažery a vyšetřovatele se tytéž otázky prezentují jako nástroj „precizního“ získávání informací a odhalování nepřesností. Tato stránka popisuje, co se při takovém přenesení mění, jak se dvě podoby užití rozpoznají a proč je otázka po přesnosti ve výslechové situaci zvlášť riziková.

Původ a souvislosti🔗

Meta-model vznikl v terapeutickém prostředí, ve kterém je klient dobrovolně přítomen, sleduje vlastní cíl a může rozhovor kdykoli ukončit (Bandler a Grinder 1975). Už v raném období NLP se ale objevil zájem o užití jeho vzorců mimo terapii, v řízení, prodeji a vyjednávání, a pozdější autoři zdůrazňovali obecnou použitelnost jazykových dovedností v jakékoli komunikaci (O'Connor a Seymour 1990). Tosey a Mathison popisují, že NLP se v manažerském a obchodním prostředí šířilo především jako sada komunikačních dovedností, jejichž původní terapeutický rámec se při přenosu ztrácel (Tosey a Mathison 2009). Ve vyšetřovací praxi se meta-model setkává s oblastí, která má vlastní, empiricky rozvinutou tradici: s psychologií výpovědi a s metodami investigativního rozhovoru. Tyto metody kladou důraz na volné vyprávění, otevřené otázky a vyhýbání se sugesci, a to z důvodů, které psychologie svědectví dobře doložila (Loftus a Palmer 1974). Přehled jejich principů podává stránka o forenzním rozhovoru. Širšímu užití NLP ve vyšetřování a vyjednávání se věnuje stránka NLP ve výslechu a vyjednávání.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně se při přenesení mění tři věci. První je cíl otázky. V terapii slouží otázka dotazovanému: má mu pomoci uvidět vlastní zkušenost úplněji. Ve výslechu slouží otázka tazateli: má mu poskytnout informaci, kterou potřebuje. Druhou změnou je mocenské uspořádání. Dotazovaný ve výslechu nemůže snadno odejít, odpovědi mají důsledky a tazatel rozhoduje o tom, jak budou zaznamenány a vyloženy. Třetí změnou je výklad nepřesnosti. V terapii je vypuštění nebo zobecnění přirozenou vlastností řeči, kterou meta-model zkoumá bez hodnocení (Bandler a Grinder 1975). Ve výslechové situaci se tytéž vlastnosti snadno vykládají jako známka vyhýbání se nebo lži.

Z toho plynou dvě podoby, které pozorovatel rozliší. V informační podobě se otázka po konkrétnosti klade otevřeně a připouští odpověď „nevím“ či „nepamatuji si“; například otázka na nespecifikovaný referenční index („popsal jste, že ‚oni‘ vás vyvedli; víte, kdo to byl?“) žádá doplnění, ale nesugeruje odpověď a netrestá nejistotu. Kategorii rozebírá stránka o nespecifikovaném referenčním indexu. V nátlakové podobě se požadavek přesnosti stupňuje za hranici toho, co si člověk může pamatovat, a nepřesnost se používá jako argument proti věrohodnosti celé výpovědi. Lidská paměť přitom detaily jako přesný čas, vzdálenost nebo pořadí drobných událostí ukládá nespolehlivě, vzpomínka se při vybavování rekonstruuje a samotné dotazování ji může přetvořit (Loftus a Palmer 1974); vynucená přesnost tak může vytvářet odhady, které se pak v záznamu objeví jako údaje.

Detekční znaky🔗

Nátlakovou podobu signalizuje několik pozorovatelných znaků. Tazatel žádá číselnou nebo jinak přesnou odpověď tam, kde dotazovaný výslovně uvedl, že si podrobnost nepamatuje. Neschopnost odpovědět je okamžitě vykládána jako nepoctivost („nevíte, kolik to bylo minut, tak proč tvrdíte, že to byla chvíle?“). Otázky na konkrétnost se střídají s otázkami, které nesou předpoklady o vině nebo o událostech, o nichž dotazovaný nemluvil; tomuto riziku se věnuje stránka o presupozicích ve výslechu a svědectví. Otázky přicházejí rychle a bez shrnutí a každá odpověď je hned rozebírána na další nepřesnosti. Výsledkem bývá výpověď, ve které dotazovaný postupně přijímá formulace tazatele místo vlastních. Jakmile je jednou přijme a potvrdí, působí na něj tlak na konzistenci: lidé mají sklon setrvávat u toho, k čemu se už veřejně nebo písemně zavázali, i když to původně formuloval někdo jiný (Cialdini 2009). Proto má pro pozdější posouzení výpovědi zásadní význam, čí slova v záznamu stojí a v jakém pořadí do rozhovoru vstoupila.

Ve veřejné a mediální konfrontaci má vzorec podobu nekonečného požadavku na „přesnou definici“ a „konkrétní důkaz“ ke každému slovu protistrany, který se neklade proto, aby tazatel porozuměl, ale aby protistrana vypadala nepřipravená. Kompendium tuto podobu popisuje jako mediální sealioning. Společným znakem všech podob je, že otázka po přesnosti neslouží k doplnění informace, ale k vyčerpání a zdiskreditování dotazovaného. Teorie argumentace takový tah popisuje obecně: krok, který formálně patří ke kritické diskusi, se užívá tak, že cíl dialogu místo naplnění zablokuje (Walton 1995).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití vychází z toho, že otázky po konkrétnosti jsou ve vyšetřování nezbytné. Kdo vyšetřuje incident, potřebuje vědět, kdo konkrétně jednal, kde a kdy; obecné výpovědi nelze ověřit. Informační podoba meta-modelu se v tomto smyslu blíží tomu, co doporučují metody investigativního rozhovoru: nejprve volné vyprávění, pak otevřené otázky na podrobnosti, s výslovným svolením odpovědět „nevím“. Vrij shrnuje, že rozhovory zaměřené na získávání informací poskytují pro posouzení výpovědi lepší podklad než rozhovory zaměřené na obvinění a nátlak (Vrij 2008). Legitimní je i užití v mediaci a vyjednávání, kde otázky na konkrétnost pomáhají oběma stranám oddělit pozorování od výkladu.

Manipulativní užití staví na tom, že každá lidská výpověď obsahuje vypuštění a zobecnění, a proto ji lze vždy „rozebrat“. Tazatel, který chce výpověď zdiskreditovat, nepotřebuje dokázat, že je nepravdivá; stačí ukázat, že je nepřesná. Takové užití je zvlášť škodlivé u zranitelných dotazovaných, například u dětí, u lidí po traumatu nebo u lidí ve stresu, jejichž výpovědi bývají přirozeně neúplné a nelineární. Herman popisuje, že traumatické vzpomínky mají často fragmentární povahu a že jejich nesouvislost není známkou nepravdy (Herman 1992). Vyslýchání takového člověka s důrazem na přesnost může vést k sekundární újmě i k chybnému závěru o jeho věrohodnosti.

Stav důkazů🔗

Pro tvrzení, že meta-model je zvlášť účinný výslechový nebo vyjednávací nástroj, chybí empirické doklady. Přehledy výzkumu NLP se týkají převážně reprezentačních systémů, očních signálů a terapeutických výsledků, a ani v těchto oblastech výzkum tvrzení NLP nepodpořil (Sharpley 1987; Witkowski 2010). Hodnocení, které pro armádu Spojených států připravila Národní rada pro výzkum, nenašlo podporu pro účinnost NLP jako techniky vlivu (Druckman a Swets 1988). Tvrzení NLP o rozpoznávání lži podle očních pohybů byla experimentálně testována a nepotvrdila se (Wiseman a kol. 2012). Naproti tomu jsou dobře doloženy dvě věci, které se výslechového užití meta-modelu týkají: formulace otázek ovlivňuje odpovědi i pozdější vzpomínky (Loftus a Palmer 1974), a lidé včetně profesionálů rozpoznávají lež jen o málo lépe než náhodou, přičemž neexistuje jediný spolehlivý znak klamání (Vrij 2008). Z toho plyne, že nepřesnost výpovědi sama o sobě není důkazem lži a že nátlak na přesnost zvyšuje riziko chybných údajů.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou dotazovaného je právo na nejistotu. Odpovědi „nevím“, „nepamatuji si“ a „to je jen odhad“ jsou legitimní a je vhodné trvat na tom, aby byly takto zaznamenány. Kdo je tlačen k přesnému údaji, který si nepamatuje, může výslovně uvést, že jakékoli číslo by bylo vymyšlené. Druhou obranou je pojmenovat předpoklady otázek a nepřijímat je mlčky. Třetí obranou je procesní: ve formálních situacích má dotazovaný obvykle právo na přítomnost právního zástupce nebo důvěrníka, na přestávku a na kontrolu záznamu před podpisem; konkrétní rozsah těchto práv závisí na typu řízení. Pro tazatele je ochranou druhých i kvality výsledku držet se informační podoby: otevřené otázky, žádné sugestivní předpoklady, výslovné svolení k nejistotě a zaznamenání toho, co je odhad. Lidé, kteří zažili nátlakové výslechy, mohou mít po nich pochybnosti o vlastní paměti a pocit, že jejich výpověď „nebyla jejich“. Při zotavení pomáhá rekonstrukce toho, co si skutečně pamatují, odděleně od formulací, které jim byly vloženy, a podpora ve vztahu, kde jejich výpověď není zpochybňována za nepřesnost (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Druckman, D., & Swets, J. A. (Eds.) (1988). Enhancing Human Performance: Issues, Theories, and Techniques. Washington, DC: National Academy Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Vrij, A. (2008). Detecting Lies and Deceit: Pitfalls and Opportunities (2. vyd.). Chichester: Wiley.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Wiseman, R., Watt, C., ten Brinke, L., Porter, S., Couper, S.-L., & Rankin, C. (2012). The eyes don't have it: Lie detection and neuro-linguistic programming. PLoS ONE, 7(7), e40259.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Meta-model – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Meta-model – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Nespecifikovaný referenční index – příbuzné heslo (Meta-model, Unspecified referential index)
• Pořadí otázek meta-modelu – příbuzné heslo (Meta-model, Order of Meta Model challenges)
• Otázky s presupozicí – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Loaded questions)
• Presupozice ve výslechu a svědectví – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Presuppositions in questioning and testimony)
• Detekce lži v NLP – příbuzné heslo (Raport a kalibrace, Lie detection claims in NLP)
• Chunking dolů – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Chunking down)
• NLP ve výslechu a vyjednávání – příbuzné heslo (Vliv a zneužití NLP, NLP in interrogation and negotiation)
• Výzkum očních přístupových signálů – příbuzné heslo (Kritické hodnocení NLP, Research on eye accessing cues)

V kompendiu

• Forenzní rozhovor – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Forenzní a právní rozměr EA – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.3.9 Mediální sealioning – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Pořadí otázek meta-modelu – předchozí heslo rodiny
• Porušení selekčních omezení – další heslo rodiny