Faktivní slovesa🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-06.15
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové presupozice
Druh	vzorec
Anglicky	Factive verbs
Jiné názvy	faktivní predikáty, emotivní faktiva
Obecnější heslo	Jazykové presupozice
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Faktivní sloveso je sloveso nebo slovesný výraz, který předpokládá pravdivost své vedlejší věty. Kdo řekne „lituje, že podepsal smlouvu“, sděluje něco o lítosti a zároveň předpokládá, že smlouvu podepsal. Předpoklad přetrvává i pod záporem: „nelituje, že podepsal smlouvu“ stále předpokládá podpis. V tom se faktivní výrazy liší od nefaktivních, jako jsou „myslet si, že“, „tvrdit, že“ nebo „věřit, že“, po kterých může vedlejší věta klidně být nepravdivá. Lingvistická pragmatika řadí faktivní slovesa mezi nejznámější spouštěče presupozic a k jejich skupině počítá i výrazy hodnotící, jako „je zvláštní, že“, „je smutné, že“ nebo „být rád, že“ (Levinson 1983). V češtině sem patří například „litovat“, „mrzet“, „vědět“, „uvědomit si“, „zjistit“, „chápat, že“ a celá řada spojení s přídavným jménem. Pro kompendium jsou faktivní výrazy důležité proto, že umožňují předložit sporné tvrzení jako výchozí bod, ke kterému se vztahuje cit nebo poznání mluvčího, a debatu tak přesunout od toho, zda je tvrzení pravdivé, k tomu, jak se k němu mluvčí cítí.

Původ a souvislosti🔗

Rozlišení faktivních a nefaktivních predikátů se do lingvistiky dostalo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, zejména díky pracím Paula a Carol Kiparských, a stalo se jedním z hlavních příkladů, na nichž se zkoumalo, jak se presupozice chovají ve složených větách. Levinson ve svém přehledu popisuje, že faktivní výrazy tvoří různorodou skupinu: některé, zvlášť ty, které vyjadřují poznání, mohou v určitých souvislostech předpoklad ztratit, kdežto jiné, například výrazy lítosti, si ho drží pevněji (Levinson 1983). Teorie konverzace k tomu dodává, že posluchač předpokládá kooperaci mluvčího, a proto obsah, který mluvčí podává jako známý, přijímá, pokud nemá zjevný důvod pochybovat (Grice 1975).

Neurolingvistické programování převzalo faktivní slovesa a přídavná jména do přehledu syntaktických prostředí presupozic (Bandler a Grinder 1975). V Milton-modelu je zvláštní pozornost věnována podskupině sloves uvědomění, jako „všimnout si“ nebo „uvědomit si“, která mají podle NLP posluchače vést k tomu, aby se soustředil na vnímání předpokládaného obsahu, ne na jeho pravdivost (Bandler a Grinder 1975b). Té se věnuje samostatné heslo Predikáty uvědomění; tato stránka popisuje faktivní výrazy obecně a zvlášť výrazy citové a hodnotící.

Struktura vzorce🔗

Výpověď s faktivním výrazem má dvě patra. Horní patro vyjadřuje postoj mluvčího: lítost, radost, údiv, poznání. Dolní patro, vedlejší věta, obsahuje tvrzení, ke kterému se postoj vztahuje. Rozhovor se přirozeně vede o horním patře; posluchač může projevit soucit, odmítnout lítost nebo se ohradit proti hodnocení, ale dolní patro tím nezpochybní, protože předpoklad faktivní vedlejší věty přetrvá i popření postoje (Levinson 1983). Pokud dolní patro obsahuje hodnocení posluchače, například jeho přehnanou reakci, vinu nebo nevědomost, přijímá ho posluchač právě tím, že reaguje na postoj mluvčího.

Zvláštní formou je falešná omluva: „mrzí mě, že ses cítila dotčená“. Výraz „mrzí mě“ dodává větě podobu omluvy, ale faktivní vedlejší věta předpokládá jen to, že se adresátka cítila dotčená, a odpovědnost za tento stav mlčky přesouvá na ni. Příbuzná jsou spojení „je smutné, že nechápeš…“, kde hodnoticí výraz nemá zjevného autora a hodnocení se podává jako obecně platné; tomuto jevu se v NLP říká ztracený performativ. Výraz „vím, že…“ zase předkládá obsah jako poznání, ne jako domněnku, a pokud se týká vnitřních stavů druhého, splývá se čtením myšlenek. Kahneman popisuje, že intuitivní myšlení vytváří souvislý obraz z informací, které má právě k dispozici, a nevyhledává, co v nich chybí (Kahneman 2011); faktivní výraz nabízí hotový fakt, k němuž chybějící důkaz posluchač sám nehledá.

Varianty v referování o cizí řeči🔗

Zvláštní pozornost si zaslouží slovesa, kterými se referuje o tom, co řekl někdo jiný. Sloveso „uvedl, že“ je nefaktivní a obsah ponechává otevřený. Slovesa „přiznal, že“, „odhalil, že“ nebo „připustil, že“ se chovají faktivně nebo téměř faktivně: předkládají obsah jako pravdivý a navíc naznačují, že šlo o něco nepříjemného nebo skrývaného. Zpráva „ministr přiznal, že o smlouvě věděl“ tedy říká víc než „ministr uvedl, že o smlouvě věděl“, přestože citovaný výrok může být totožný. Opačným směrem působí slovesa „tvrdí, že“ nebo „prý“, která obsah zpochybňují. Volba referujícího slovesa je proto místem, kde se do zprávy o cizí výpovědi vkládá hodnocení, aniž by ho autor zprávy vyslovil (Levinson 1983). Kdo čte zpravodajství nebo zápisy z jednání, může tento posun ověřit jednoduchým srovnáním s původním zněním výpovědi, pokud je dostupné.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je faktivní výraz, jehož vedlejší věta obsahuje hodnocení adresáta nebo jeho jednání: „je škoda, že ses zase neudržel“, „chápu, že je pro tebe těžké přiznat chybu“. Druhým znakem je omluva, která se týká citu adresáta, ne jednání mluvčího. Třetím znakem je „vím, že…“ ve vztahu k myšlenkám, úmyslům nebo vzpomínkám druhého, kde mluvčí žádné poznání mít nemůže. Čtvrtým znakem je hodnoticí výraz bez autora („je zarážející, že…“), který hodnocení vydává za obecnou pravdu. Pátým znakem je soustavné užívání faktivních výrazů k tvrzením, která by jako samostatné věty vyvolala spor; posluchač pak reaguje na postoj, ne na obsah (Levinson 1983). U člověka, na kterého jsou takové věty dlouhodobě uplatňovány, se objevuje pocit, že je stále v defenzivě, aniž by ho kdo z něčeho výslovně obvinil, a zvyšuje se nejistota ve vlastním hodnocení situace. Tyto znaky se překrývají s popisem v detekční signatuře gaslightingu a s technikou pěstování sebepochybnosti.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Faktivní výrazy jsou běžnou a potřebnou součástí jazyka. Lékař, který řekne „je mi líto, že jste čekali tak dlouho“, předpokládá nesporný fakt a přebírá za něj odpovědnost. Kolega, který řekne „vím, že porada byla přesunuta“, odkazuje na sdílenou informaci. V terapii mohou faktivní výrazy uznat zkušenost klienta („je pochopitelné, že vás to zasáhlo“), pokud se vztahují k tomu, co klient sám vyjádřil. Podle teorie konverzace je takové užití kooperativní: předpoklad patří do sdíleného základu a šetří slova (Grice 1975).

Manipulativní užití staví do faktivní vedlejší věty obsah, který adresát nesdílí a který by odmítl. Nejčastěji jde o přisouzení emoční reakce („mrzí mě, že jsi to tak přehnaně vzala“), viny („je smutné, že ti nedošlo, co jsi způsobil“) nebo nevědomosti („chápu, že tomu nerozumíš“). Manipulace spočívá v tom, že adresát, který se brání, se brání proti postoji mluvčího, a fakt v pozadí tím potvrzuje, protože ten zůstává zachován i pod záporem (Levinson 1983). V kontrolujících vztazích se tyto věty často kombinují s projevy zdánlivé péče, takže odmítnout je působí nevděčně. Rozlišujícím kritériem je, zda by mluvčí byl ochoten obsah vedlejší věty vyslovit jako samostatné tvrzení a nést za něj odpovědnost.

Stav důkazů🔗

Lingvistický popis faktivních výrazů je jednou z nejlépe prozkoumaných oblastí teorie presupozic, včetně toho, že se jednotlivé výrazy liší pevností předpokladu (Levinson 1983). Experimentálně je dobře doloženo, že jazyková forma otázek a výpovědí může ovlivnit úsudek i vzpomínky posluchače (Loftus a Palmer 1974), i když tyto experimenty nezkoumaly faktivní slovesa samostatně. Tvrzení NLP, podle nichž faktivní výrazy a predikáty uvědomění spolehlivě vedou k přijetí sugesce, se opírají o ukázky a rozbory přepisů, ne o kontrolované studie (Bandler a Grinder 1975b). Přehledy výzkumu NLP nenacházejí pro jeho testovatelná tvrzení podporu (Witkowski 2010) a kritici upozorňují, že obor přebírá odbornou terminologii, například z lingvistiky, aniž by přebíral i metody, kterými se tvrzení v daném oboru ověřují (Roderique-Davies 2009). Jazykový jev je tedy dobře popsán; jeho přesná síla v přirozené komunikaci je odhadem, ne změřeným údajem.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je reagovat na dolní patro, ne na horní. Na „mrzí mě, že jsi to tak přehnaně vzala“ je přiměřenou odpovědí odmítnutí předpokladu, například konstatování, že reakce nebyla přehnaná, a návrat k tomu, co ji vyvolalo. Druhou obranou je rozlišovat omluvu za vlastní jednání od vyjádření lítosti nad citem druhého a žádat první, pokud jde o skutečnou křivdu. Třetí obranou je u výrazů „vím, že“ a „je zřejmé, že“ žádat zdroj poznání: jak to mluvčí ví a z čeho je to zřejmé. Kognitivní terapie učí odlišovat fakta od jejich interpretace a vnímat hodnocení jako hypotézu, kterou lze testovat (Beck 1976); totéž rozlišení chrání před přijetím faktivně podaného hodnocení. Při zotavení z dlouhodobé kontroly pomáhá zpětně vypsat, co bylo v takových větách předpokládáno, a ke každé položce si odpovědět vlastními slovy, a to ideálně ve vztahu, kde je vlastní popis událostí respektován (Herman 1992). Souvislost s tím, jak mysl zpracovává hotově podané informace, rozvádí kapitola o kognitivních vědách.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Roderique-Davies, G. (2009). Neuro-linguistic programming: Cargo cult psychology? Journal of Applied Research in Higher Education, 1(2), 58–63.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové presupozice – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Jazykové presupozice – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Ztracený performativ – příbuzné heslo (Meta-model, Lost performative)
• Čtení myšlenek – příbuzné heslo (Meta-model, Mind reading)
• Jazykové presupozice – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Linguistic presuppositions)
• Predikáty uvědomění – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Awareness predicates)
• Komentářová příslovce a přídavná jména – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Commentary adverbs and adjectives)
• Implikativní slovesa – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Implicative verbs)

V kompendiu

• Detekční signatura: Gaslighting vzorec – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.5.3 Pěstování sebepochybnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.5 Kognitivní vědy a EA — duální systém, predikční zpracování, embodied cognition – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Kontrafaktuální podmínky – předchozí heslo rodiny
• Implikativní slovesa – další heslo rodiny