Kontrafaktuální podmínky🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-06.14
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové presupozice
Druh	vzorec
Anglicky	Counterfactual conditionals
Jiné názvy	neskutečné podmínky, podmínky proti skutečnosti
Obecnější heslo	Jazykové presupozice
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Kontrafaktuální podmínka je souvětí, které uvažuje o tom, co by bylo, kdyby se minulost nebo přítomnost lišila od skutečnosti: „kdyby vlak jel včas, stihli bychom přednášku“. Taková podmínka předpokládá, že její první část neplatí, tedy že vlak včas nejel, a obvykle i to, že neplatí ani druhá část. Lingvistická pragmatika uvádí kontrafaktuální podmínky mezi spouštěči presupozic (Levinson 1983). Pro kompendium je důležitější, co podmínka tvrdí výslovně a čím se odlišuje od běžné hypotetické úvahy: spojuje předpokládaný fakt s příčinným tvrzením, které nelze ověřit, protože popisuje svět, který nenastal. Věta „kdybys mě tehdy poslechla, nemuseli bychom to řešit“ předpokládá, že adresátka neposlechla, a tvrdí, že právě to vedlo k potížím. O předpokladu se nediskutuje, protože je obvykle pravdivý; příčinné tvrzení se nediskutuje, protože se k němu nedá nic doložit.

Původ a souvislosti🔗

Logika a filozofie jazyka se kontrafaktuálními podmínkami zabývaly dlouho před vznikem NLP, protože se nedají vyložit jako prostá implikace: podmínka s nepravdivou první částí by byla podle klasické logiky vždy pravdivá, což zjevně neodpovídá tomu, jak lidé o takových větách uvažují. Lingvistika je řadí mezi spouštěče presupozic (Levinson 1983), ale část odborné diskuse považuje nepravdivost první části spíše za silný konverzační závěr. Takové závěry se podle Griceovy teorie dají zrušit, aniž by si mluvčí odporoval (Grice 1975). Příkladem je lékařská úvaha „kdyby pacient užil tento lék, měl by přesně tyto příznaky“, jíž mluvčí naopak naznačuje, že lék užit byl. V češtině je situace ještě méně zřetelná, protože minulý kondicionál se v běžné řeči užívá zřídka a věta „kdybys přišel, pomohl bys“ může být podle kontextu úvahou o budoucnosti i výčitkou za minulost.

Neurolingvistické programování zařadilo kontrafaktuální podmínky do přehledu syntaktických prostředí presupozic (Bandler a Grinder 1975). Pracuje s nimi i v širším smyslu. Rámec „jako by“ vyzývá klienta, aby uvažoval, jak by věci vypadaly, kdyby problém už byl vyřešen (O'Connor a Seymour 1990), a postup změny osobní historie pracuje s představou minulých situací, do nichž klient v představě přenáší zdroje, které tehdy neměl (Bandler a Grinder 1979). Těmto postupům se věnují hesla Rámec „jako by“ a Změna osobní historie.

Struktura vzorce🔗

Kontrafaktuální podmínka má tři vrstvy. První je předpoklad, že se něco nestalo (Levinson 1983); ten je obvykle pravdivý, a proto nevyvolává odpor. Druhá je příčinná vazba mezi tím, co se nestalo, a tím, co následovalo; ta je nejčastěji sporná, ale protože je zabalena do podoby podmínky, nepůsobí jako tvrzení, které je třeba dokládat. Třetí vrstva je implicitní přisouzení: kdo „neposlechl“, „nepřišel“ nebo „neudělal“, je odpovědný za následek. Spojení pravdivého předpokladu s nedoložitelnou příčinou je jádrem manipulativního užití.

Psychologie úsudku popisuje, proč kontrafaktuální úvahy tak silně působí na emoce. Lidé pociťují silnější lítost tam, kde si snadno představí, že věci mohly proběhnout jinak, zejména když šlo o odchylku od obvyklého postupu (Kahneman 2011). Mluvčí, který nabídne snadno představitelnou alternativu, tak určuje, kdo bude v příběhu nositelem lítosti a viny. Z hlediska teorie konverzace se posluchač navíc ptá, proč mluvčí podmínku vůbec uvádí; protože musí být relevantní, nabízí se závěr, že jde o výčitku, i když nebyla vyslovena (Grice 1975).

Varianty🔗

Vedle podmínek o minulosti existuje kontrafaktuál o přítomnosti, který je z obranného hlediska možná ještě důležitější. Věta „kdyby ti na mně opravdu záleželo, nejel bys na tu konferenci“ předpokládá, že adresátovi na mluvčím nezáleží, a tento předpoklad vydává za východisko, ze kterého se teprve vyvozuje požadavek. Adresát, který se brání tím, že vysvětluje význam konference, přijímá rámec, v němž jeho cesta je důkazem nezájmu. Podobnou stavbu mají věty „kdybys byl dobrý otec, …“ nebo „kdyby sis vážila své práce, …“: podmínka proti skutečnosti mlčky popírá, že by adresát měl vlastnost, kterou si sám přisuzuje, a z jejího nedostatku dělá měřítko jeho jednání. Lingvisticky jde o tentýž spouštěč, protože první část podmínky se předkládá jako neplatná (Levinson 1983).

Další variantou je kontrafaktuál vložený do otázky: „co by tomu řekla tvoje matka, kdyby to viděla?“ Otázka předpokládá, že matka věc neviděla, a zároveň naznačuje, že by ji odsoudila, aniž by mluvčí za tento soud převzal odpovědnost. Z hlediska teorie konverzace posluchač odvodí výčitku z toho, že otázka musí mít v rozhovoru nějaký smysl (Grice 1975). Kombinace s jinými spouštěči, zvlášť s otázkami s presupozicí, zvyšuje počet nevyslovených tvrzení, která by adresát musel samostatně odmítnout.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je kontrafaktuál, jehož první část se týká jednání adresáta a druhá část nepříznivého výsledku, přičemž příčinná souvislost se nedokládá a ani doložit nedá. Druhým znakem je asymetrie: podmínky se vztahují jen na rozhodnutí druhé strany, nikdy na rozhodnutí mluvčího, ačkoli o výsledku rozhodovali oba. Třetím znakem je opakování téže podmínky v různých situacích, takže se z ní stává ustálený výklad společné minulosti. Čtvrtým znakem je kontrafaktuál, který zvětšuje zásluhu mluvčího: „kdybych tě tehdy nepodržel, skončila bys…“. Taková věta předpokládá, že pomoc proběhla, a tvrdí, že bez ní by následovala katastrofa, čímž zakládá trvalý dluh; tento mechanismus kompendium popisuje u pěstování citového dluhu. U adresáta se dlouhodobé vystavení projevuje sklonem obviňovat se z výsledků, které měly mnoho příčin, a přemítáním o tom, co měl udělat jinak. Klinická literatura popisuje, že lidé po traumatu a dlouhodobé kontrole často volí sebeobviňování, protože je pro ně snesitelnější než pocit úplné bezmoci (Herman 1992).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní kontrafaktuální úvaha je nástrojem učení a vysvětlení. Statik, který vysvětluje, že most postavený podle původní normy by unesl těžší vozidla, pracuje s doloženým předpokladem a s ověřitelnou technickou souvislostí. Rozbory nehod a chyb v medicíně, letectví nebo v organizacích se ptají, co by se stalo, kdyby některý krok proběhl jinak, a smyslem je předejít opakování, ne přisoudit vinu jednotlivci. V terapii mohou úvahy typu „jak by to vypadalo, kdyby…“ pomoci klientovi představit si možnosti, které si dosud nepřipouštěl; podmínkou etického užití je, že předpoklad i směr úvahy vycházejí z klientova vlastního cíle (O'Connor a Seymour 1990).

Manipulativní užití používá kontrafaktuál k přisouzení viny nebo dluhu tam, kde je příčinná souvislost sporná, a k uzavření společné minulosti do jediného výkladu. Objevuje se v partnerských konfliktech, v rodinných vyprávěních, v nichž se jeden člen stane příčinou všech potíží, a v institucích, kde se odpovědnost za kolektivní rozhodnutí zpětně přesune na jednotlivce. Souvislost se sebeobviňováním, které u lidí vystavených dlouhodobé kontrole popisuje klinická literatura (Herman 1992), a s pocitem bezmoci popisuje heslo Beznaděj, bezmoc a pocit bezcennosti a technika pěstování sebepochybnosti.

Stav důkazů🔗

Lingvistický popis kontrafaktuálních podmínek je rozpracovaný a zároveň sporný v tom, zda nepravdivost první části je presupozicí, nebo zrušitelným konverzačním závěrem (Levinson 1983). Psychologie úsudku doložila, že snadnost, s jakou si člověk představí alternativu, ovlivňuje intenzitu lítosti (Kahneman 2011). Tato zjištění se týkají obecného mechanismu, ne technik NLP. Postupy NLP, které s kontrafaktuálními představami pracují terapeuticky, jako změna osobní historie, nebyly v kontrolovaných studiích přesvědčivě ověřeny; systematický přehled účinků NLP na zdravotní výsledky nenašel dostatek kvalitních dokladů (Sturt a kol. 2012) a přehledy výzkumu NLP obecně docházejí k podobnému závěru (Witkowski 2010). Kritici navíc upozorňují, že zásahy do představ o minulosti nesou riziko zkreslení vzpomínek a že sugestivní práce s pamětí patří mezi sporné postupy klinické praxe (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Poctivý závěr je, že jev je reálný a psychologicky účinný, ale že terapeutická tvrzení, která na něm NLP staví, zůstávají neověřená.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je oddělit předpoklad od příčinného tvrzení. Na větu „kdybys mě poslechla, nemuseli bychom to řešit“ lze odpovědět, že první část je pravda, ale druhá je odhad, který nikdo nemůže potvrdit. Druhou obranou je obnovit úplný obraz rozhodnutí: kdo se na něm podílel, jaké informace byly tehdy k dispozici a jaké další okolnosti výsledek ovlivnily. Třetí obranou je všímat si asymetrie a uplatnit kontrafaktuál symetricky, tedy zeptat se i na rozhodnutí mluvčího. Kognitivní terapie pracuje s podobným jevem pod jménem personalizace, kdy člověk připisuje sobě odpovědnost za události, které měl ve svých rukou jen zčásti, a učí ho vážit jednotlivé příčiny (Beck 1976). U lidí, kteří po dlouhodobé kontrole nesou výčitky formulované jako „kdybych tehdy…“, je součástí zotavení rozlišení mezi tím, co mohli ovlivnit, a tím, co ovlivnit nemohli, a uznání, že sebeobviňování často plnilo ochrannou funkci (Herman 1992). Tato práce nemá podobu přepisování minulosti, ale střízlivého vážení příčin.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1979). Frogs into Princes: Neuro Linguistic Programming. Moab: Real People Press.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové presupozice – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Jazykové presupozice – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Rámec „jako by“ – příbuzné heslo (Reframing a rámce, As-if frame)
• Změna osobní historie – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Change personal history)
• Beznaděj, bezmoc a pocit bezcennosti – příbuzné heslo (Přesvědčení, Hopelessness, helplessness, worthlessness)
• Časové posuny v jazyce – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Verb tense shifts)

V kompendiu

• EA-2.2.7 Pěstování citového dluhu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.5.3 Pěstování sebepochybnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Vztažné věty jako presupozice – předchozí heslo rodiny
• Faktivní slovesa – další heslo rodiny