Vztažné věty jako presupozice🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-06.13
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové presupozice
Druh	vzorec
Anglicky	Relative clauses
Jiné názvy	presupozice vztažné věty, vložené vedlejší tvrzení
Obecnější heslo	Jazykové presupozice
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Vztažná věta je vedlejší věta, která blíže určuje podstatné jméno: „kolega, který vede projekt“, „zpráva, kterou jsme dostali“. Kromě této určovací funkce nese i předpoklad. Kdo řekne „ředitel, který loni zatajil ztrátu, dnes znovu kandiduje“, sděluje, že ředitel kandiduje, a zároveň předpokládá, že loni zatajil ztrátu. Na hlavní sdělení může posluchač odpovědět souhlasem nebo nesouhlasem, ale obsah vztažné věty se tímto sporem nezpochybní. Lingvistická pragmatika uvádí vztažné věty mezi spouštěči presupozic; zvlášť výrazně se předpoklad projevuje u vět, které podstatné jméno neomezují, ale jen o něm přidávají informaci, takzvaných vět nerestriktivních (Levinson 1983). Pro kompendium je vztažná věta důležitá tím, že je to jeden z nejméně nápadných způsobů, jak do výpovědi vložit hodnocení, obvinění nebo údajný fakt, a vyhnout se tomu, aby o něm adresát začal mluvit.

Původ a souvislosti🔗

Rozlišení mezi vztažnými větami, které vymezují, o kom nebo o čem je řeč, a těmi, které jen doplňují informaci, je v gramatice staré. Teorie presupozic ukázala, že oba druhy se v rozhovoru chovají odlišně: omezující věta předpokládá existenci určité osoby nebo věci s danou vlastností, kdežto doplňující věta předkládá svůj obsah jako samozřejmé pozadí hlavního sdělení (Levinson 1983). V angličtině rozdíl značí interpunkce. Čeština odděluje čárkou každou vztažnou větu, takže v psaném textu se rozdíl ztrácí a o významu rozhoduje kontext; věta „úředníci, kteří berou úplatky, by měli odejít“ může mluvit o některých úřednících, nebo mlčky o všech. Tato dvojznačnost dává mluvčímu prostor, aby v případě námitky tvrdil, že myslel užší význam.

Neurolingvistické programování zařadilo vztažné věty do přehledu syntaktických prostředí presupozic, který převzalo z lingvistiky své doby (Bandler a Grinder 1975). V Milton-modelu pak slouží k tomu, aby sugesce zazněla jako vedlejší informace o něčem jiném, a nebyla tak předmětem pozornosti (Bandler a Grinder 1975b). S tímto heslem úzce souvisejí existenční presupozice, kde předpoklad nese samotné určité pojmenování, a komentářová příslovce a přídavná jména, která hodnocení vkládají přímo do přívlastku.

Struktura vzorce🔗

Výpověď s presupozicí ve vztažné větě má hlavní sdělení a vložené vedlejší tvrzení. Hlavní sdělení je obvykle neutrální nebo málo sporné, aby nevyvolalo odpor: někdo volal, něco se koná, někdo přijde. Vedlejší tvrzení nese obsah, o který mluvčímu skutečně jde, například hodnocení osoby, obvinění nebo údajnou shodu skupiny. Z hlediska teorie konverzace posluchač předpokládá, že mluvčí mluví pravdivě a k věci, a obsah vedlejší věty přijímá jako informaci, kterou mluvčí považuje za známou nebo nespornou; zpochybnit ji by znamenalo odbočit od tématu rozhovoru (Grice 1975). Model pravděpodobnosti elaborace doplňuje, že pozornost a kapacita posluchače se soustřeďují na to, co je předmětem sdělení, kdežto okrajové prvky se zpracují méně kriticky (Petty a Cacioppo 1986). Vedlejší tvrzení tedy těží z toho, že není hlavním tématem.

Funkci vztažné věty mohou plnit i jiné konstrukce: přívlastek „ten jeho věčně opožděný kolega“, přístavek „Novák, známý lhář, prý tvrdí…“ nebo přechodníkové a příčestí vazby, které jsou v současné češtině méně časté, ale v úředním a novinářském stylu se objevují. Ve všech případech platí, že hodnocení je zabudováno do pojmenování, a ne vysloveno jako tvrzení. Lifton popsal v prostředí totalitní indoktrinace jev, který nazval nabíjením jazyka: ustálená pojmenování nesou hodnocení skupiny, takže každé jejich užití je potvrzuje, aniž by se o nich jednalo (Lifton 1961). Vztažné věty a přívlastky jsou jedním z gramatických nosičů takového nabíjení.

Pro pozorovatele je užitečný test, který pragmatika používá k rozlišení presupozice od tvrzení: obsah vztažné věty přetrvává, i když se hlavní věta zneguje, převede na otázku nebo na podmínku. „Ředitel, který loni zatajil ztrátu, nekandiduje“, „kandiduje ředitel, který loni zatajil ztrátu?“ i „pokud ředitel, který loni zatajil ztrátu, kandiduje, …“ stále předpokládají zatajení (Levinson 1983). Pokud obsah vedlejší věty projde všemi třemi proměnami beze změny, jde o předpoklad, nikoli o součást sporu, a je třeba ho posoudit samostatně.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je nepoměr mezi důležitostí hlavního sdělení a vedlejší věty: banální zpráva, k níž je připojeno závažné hodnocení nebo obvinění. Druhým znakem je vedlejší věta, která obsahuje časová a kvantifikující slova jako „odjakživa“, „vždycky“, „jako všichni vědí“; ta zobecňují hodnocení a zároveň ho vydávají za sdílené. Třetím znakem je opakování téhož vedlejšího tvrzení v různých hlavních větách, takže se hodnocení upevňuje, aniž by bylo jednou výslovně řečeno a doloženo. Kompendium tento způsob vytváření domnělé shody popisuje u techniky vytváření pseudokonsenzu. Čtvrtým znakem je reakce mluvčího na otázku po vedlejším obsahu: přesměrování k hlavnímu sdělení („o tom teď nemluvíme“) nebo dodatečné zúžení významu („myslel jsem jen některé“), které využívá dvojznačnosti popsané výše (Levinson 1983). U adresáta se dlouhodobé vystavení takovým větám projevuje tím, že přebírá hodnocení, o nichž neví, kdy je přijal; to je jev známý z detekční signatury gaslightingu.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití vztažných vět je běžné a nezbytné. Slouží k identifikaci osoby nebo věci („paní, která vede účetnictví“), k připomenutí sdíleného kontextu a k úsporné stavbě textu. Obsah vedlejší věty je v takových případech nesporný, oběma stranám známý a snadno ověřitelný a vedlejší věta jen pomáhá posluchači pochopit, o čem je řeč, což odpovídá konverzačnímu požadavku na přiměřenou míru informace (Grice 1975). V terapii se vztažné věty používají k připomenutí zdrojů, které klient sám uvedl („ta odvaha, o které jste mluvil minule“); předpoklad tam vychází z klientova vlastního sdělení.

Manipulativní užití vkládá do vedlejší věty obsah, který je sporný, nový a slouží mluvčímu. V osobních vztazích jde nejčastěji o hodnocení blízkých osob adresáta, které postupně narušuje jeho sociální oporu; v organizacích o obvinění kolegy, které se šíří, aniž by ho kdo výslovně vznesl; ve veřejném prostoru o charakteristiky protivníků, které se opakují jako přívlastky. Lifton upozorňuje, že prostředí, které takto ovládá jazyk, ovládá i hranice toho, co lze myslet (Lifton 1961). Rozlišujícím kritériem je vždy otázka, zda by mluvčí byl ochoten a schopen vedlejší obsah vyslovit jako samostatné tvrzení a doložit ho.

Stav důkazů🔗

Lingvistický popis vztažných vět jako spouštěčů presupozic je zavedený, i když v podrobnostech sporný; literatura diskutuje, zda obsah nerestriktivních vět je presupozicí v užším smyslu, nebo jiným druhem nevyslovovaného obsahu, a jak se chová v souvětích (Levinson 1983). Obecný poznatek psychologie přesvědčování, že méně pozorně zpracovaný obsah se hodnotí méně kriticky, je experimentálně dobře podložený (Petty a Cacioppo 1986). Tvrzení NLP, že sugesce umístěná do vedlejší věty spolehlivě obchází vědomou kritiku, se však opírá o rozbor příkladů, ne o kontrolované experimenty (Bandler a Grinder 1975b). Kritické hodnocení NLP z konce osmdesátých let konstatovalo, že obor má k dispozici málo empirických dokladů pro svá specifická tvrzení, a pozdější přehledy tento závěr potvrdily (Heap 1988; Witkowski 2010). Tosey a Mathison upozorňují, že síla NLP spočívá spíše v popisu jazykových jevů než v ověřených tvrzeních o jejich účinku (Tosey a Mathison 2009). Čtenář by tedy měl jazykový jev brát vážně, ale nepřeceňovat sílu účinku, kterou mu připisují příručky vlivu.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je rozdělit větu na dvě. Kdo si v duchu nebo nahlas převede vedlejší obsah na samostatné tvrzení, například „tvrdíš tedy, že mě využívá“, získá větu, ke které lze říct „ne“ nebo požádat o doklad. Druhou obranou je odpovědět odděleně: nejprve na hlavní sdělení, pak výslovně na vedlejší tvrzení, a nedovolit, aby souhlas s jedním zazněl jako souhlas s druhým. Třetí obranou je sledovat opakování: zapsat si, která hodnocení se v řeči druhé strany vracejí jako přívlastky, a zeptat se, kdy byla doložena. Výzkum odolnosti vůči přesvědčování ukazuje, že znalost struktury vlivu předem posiluje schopnost mu odolat (McGuire 1964). Pro lidi, kteří byli dlouhodobě vystaveni nabitému jazyku v kontrolujícím vztahu nebo ve skupině, je součástí zotavení návrat k vlastním pojmenováním: popsat lidi a události vlastními slovy, bez přívlastků převzatých zvenčí. Klinická literatura o zotavení po dlouhodobé kontrole zdůrazňuje obnovu autonomie a vztahů, které kontrola narušila (Herman 1992); návrat k vlastním pojmenováním je jednou z praktických podob této obnovy.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Heap, M. (1988). Neurolinguistic programming: An interim verdict. In M. Heap (Ed.), Hypnosis: Current Clinical, Experimental and Forensic Practices (pp. 268–280). London: Croom Helm.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové presupozice – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Jazykové presupozice – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Nominalizace – příbuzné heslo (Meta-model, Nominalisation)
• Existenční presupozice – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Existential presupposition)
• Komentářová příslovce a přídavná jména – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Commentary adverbs and adjectives)
• Vytýkací konstrukce – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Cleft sentences)
• Hodnotově nabitá slova – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Loaded words)

V kompendiu

• EA-2.1.9 Vytváření pseudokonsenzu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Detekční signatura: Gaslighting vzorec – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Otázky s presupozicí – předchozí heslo rodiny
• Kontrafaktuální podmínky – další heslo rodiny