Presupozice spojky „nebo“🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-06.05
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové presupozice
Druh	vzorec
Anglicky	Use of „or“
Jiné názvy	presupozice disjunkce, volba mezi dvěma variantami téhož
Obecnější heslo	Jazykové presupozice
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Presupozice spojky „nebo“ vzniká tehdy, když výpověď nabízí na výběr dvě či více možností, které mají společný předpoklad, a ten se tím vyjímá z rozhodování. Otázka „Podepíšete to dnes, nebo až v pondělí?“ nabízí volbu termínu, ale obě odpovědi předpokládají, že se podepíše. Adresát, který si vybere, vybírá uvnitř předpokladu, a tím ho potvrzuje. Přehled Milton-modelu uvádí užití „nebo“ jako samostatnou kategorii presupozic, kterou terapeut může použít k tomu, aby klientovi nechal volbu ve vedlejší otázce a hlavní výsledek předpokládal (Bandler a Grinder 1975b). Katalog vzorec odlišuje od příbuzné iluze volby, která popisuje celou konstrukci nabídky; tato stránka se soustředí na samotný jazykový mechanismus, tedy na to, jak disjunkce nese společný předpoklad svých členů.

Původ a souvislosti🔗

Logika chápe disjunkci jako výrok pravdivý, když platí aspoň jeden z jeho členů. Přirozený jazyk s ní zachází bohatěji. Levinson popisuje, že výpověď „A, nebo B“ běžně implikuje, že mluvčí neví, který člen platí, a že neplatí oba zároveň; tyto významy nejsou součástí logické spojky, ale vznikají z konverzačních zásad (Levinson 1983). Grice vyložil podobné jevy principem kooperace a maximou kvantity: posluchač předpokládá, že mluvčí řekl tolik, kolik je pro účel rozhovoru třeba (Grice 1975). Pro pochopení vzorce z toho plyne důležitá interpretace. Nabídne-li mluvčí dvě možnosti, posluchač podle stejné logiky předpokládá, že jsou to relevantní možnosti, a třetí, nevyslovenou, nehledá.

Erickson pracoval s nabídkou alternativ, z nichž každá vedla žádoucím směrem, a označoval takovou formu jako dvojnou vazbu v terapeutickém smyslu: klient má skutečnou volbu, ale všechny nabízené možnosti jsou pro léčbu přijatelné (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Pojem dvojné vazby přitom pochází z jiného kontextu. Bateson a spolupracovníci jím popsali patologickou komunikaci, ve které člověk dostává protichůdné požadavky na různých úrovních a nemůže situaci opustit ani ji komentovat (Bateson a kol. 1956). Ericksonovská „vazba“ je tedy mírnější a z hlediska záměru terapeutická, ale sdílí s batesonovskou strukturu: rámec volby určuje někdo jiný než ten, kdo volí. Katalog ji podrobněji popisuje v hesle Terapeutická dvojná vazba.

Struktura vzorce🔗

Vzorec má tři vrstvy. Nejvyšší je společný předpoklad, o kterém se má ve skutečnosti rozhodovat: zda podepsat, zda se omluvit, zda vstoupit, zda něco přiznat. Prostřední vrstvou jsou nabízené možnosti, které se liší jen v podružném rozměru, například v čase, místě, formě nebo osobě, která čin vykoná. Nejnižší vrstvou je otázka, která se soustředí na rozdíl mezi možnostmi a tím odvádí pozornost od toho, co mají společné (Bandler a Grinder 1975b). Adresát, který přemýšlí, zda je výhodnější pondělí, nebo úterý, přemýšlí o tom, co nabídka zvýrazňuje, a nevidí to, co nabídka předpokládá.

Výzkum rámování rozhodnutí ukázal, že způsob, jakým jsou možnosti popsány, mění volbu, i když se objektivní stránka nemění (Tversky a Kahneman 1981). Presupozice „nebo“ jde dál: neovlivňuje jen to, kterou možnost člověk zvolí, ale i to, které možnosti vůbec vidí. Zvláštní podobou je nabídka, v níž jedna z možností je zjevně horší, takže druhá působí jako ústupek. V kontrolujících vztazích se tak volba mezi dvěma podobami podřízení může prožívat jako svoboda. Kompendium popisuje obecnou logiku uměle zúžené volby u falešného dilematu a její krajní podobu u paradoxu totální volby.

Varianty🔗

Podle rozměru, ve kterém se nabízené možnosti liší, lze rozlišit několik typických podob. Časová disjunkce („teď, nebo po obědě“) je nejčastější a nejméně nápadná. Disjunkce způsobu („úmyslně, nebo z nedbalosti“, „písemně, nebo ústně“) předpokládá samotný čin a je nebezpečná zejména v obviňujícím rozhovoru, protože obě odpovědi jsou přiznáním. Disjunkce osoby („řekneš to ty, nebo já“) předpokládá, že se něco stane, a ponechává volbu jen vykonavatele. Rozšířenou podobou je nabídka, která vyjmenuje všechny myslitelné reakce a každou předem vyloží jako potvrzení téhož; katalog ji popisuje jako sugesci pokrývající všechny možnosti (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Opačným pólem je ultimátum „buď, anebo“, ve kterém obě možnosti představují ztrátu a společným předpokladem je, že adresát nemá právo situaci odmítnout. Ve všech podobách platí, že rámec nabídky určil mluvčí a adresát vybírá uvnitř něj.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je otázka typu „A, nebo B?“, položená dřív, než padlo rozhodnutí o tom, co mají A a B společné. Kontrolní postup pozorovatele spočívá v tom, že si obě možnosti přeformuluje a hledá jejich společný jmenovatel: pokud je tento jmenovatel sporný, výpověď ho předpokládá. Druhým znakem je, že nabízené možnosti se liší jen v podružných rysech, nejčastěji v čase („teď, nebo zítra“) nebo ve formě („písemně, nebo ústně“). Třetím znakem je reakce mluvčího na odmítnutí obou možností: kdo nabízí skutečnou volbu, třetí možnost přijme; kdo předpokladem nahrazoval souhlas, obvykle tlačí zpět k původním dvěma, označí odmítnutí za nerozhodnost nebo za obstrukci, případně přidá další dvojici se stejným předpokladem. Čtvrtým znakem je časový tlak, který nedovolí zastavit se a podívat se na celek; rámec rozhodnutí se pak přijme proto, že na jeho prozkoumání nezbyl čas (Kahneman 2011). U člověka, na kterého se vzorec uplatňuje opakovaně, se objevuje pocit, že si „vždycky sám vybral“, a přesto skončil tam, kam nechtěl, což často vede k sebeobviňování místo rozpoznání struktury.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití nabídky dvou možností je běžné tam, kde společný předpoklad je už dohodnutý nebo je nesporný. Asistentka, která nabízí úterý nebo čtvrtek pro schůzku, na kterou už byl souhlas, šetří čas. V péči o děti nebo o lidi se sníženou kapacitou rozhodovat se nabídka dvou přijatelných možností doporučuje proto, že zachovává pocit kontroly v situaci, kde samotný cíl, například čištění zubů, není předmětem vyjednávání. V terapii je etickým korektivem skutečnost, že společný předpoklad je klientův vlastní cíl, a že klient může rámec odmítnout (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Motivační rozhovor k tomu připojuje zásadu, že respekt k autonomii zahrnuje i výslovné přiznání práva se nerozhodnout (Miller a Rollnick 2013).

Manipulativní užití staví do společného předpokladu rozhodnutí, které adresát dosud neučinil a které slouží mluvčímu. Typické je v prodeji, kde se otázka „zda koupit“ nahradí otázkou „kterou variantu“, ve vyšetřovacích rozhovorech, kde se otázka „zda jste to udělal“ nahradí otázkou „udělal jste to úmyslně, nebo omylem“, a v kontrolujících vztazích, kde se volí jen způsob, jakým se druhý podřídí. Ve vyšetřování je takové užití zvlášť rizikové, protože alternativní otázka předpokládá, že platí jedna z nabídnutých možností (Levinson 1983), a obě odpovědi proto představují přiznání činu.

Stav důkazů🔗

Konverzační významy spojky „nebo“ jsou v pragmatice dobře popsané (Levinson 1983) a skutečnost, že formulace volby ovlivňuje rozhodnutí, je doložena výzkumem rámování (Tversky a Kahneman 1981). Specifická tvrzení NLP, že presupozice „nebo“ spolehlivě obchází vědomé rozhodování nebo vede k přijetí sugesce v transu, se opírají o kazuistiky a rozbor Ericksonových sezení, ne o kontrolované experimenty (Bandler a Grinder 1975b). Rané hodnocení NLP konstatovalo, že empiricky prověřená tvrzení oboru podporu nezískala (Heap 1988), a pozdější rozbor výzkumné literatury NLP došel k závěru, že většina kontrolovaných studií tvrzení oboru nepotvrzuje (Witkowski 2010). Tato stránka proto popisuje vzorec jako rozpoznatelnou strukturu rozhovoru, jejíž účinek je pravděpodobný, ale nebyl samostatně změřen.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je vyslovit to, co mají obě možnosti společné, a postavit to jako samostatnou otázku: „Obě varianty předpokládají, že podepíšu; o tom jsem se ještě nerozhodl.“ Druhou obranou je připomenout třetí možnost, kterou nabídka vynechala, ať je to odklad, odmítnutí, nebo úplně jiné řešení. Třetí obranou je zpomalit; nabídka dvou možností působí nejsilněji pod tlakem okamžitého výběru, a prosba o čas na rozmyšlenou je proto legitimní odpovědí. Předchozí seznámení s typickými podobami vzorce zvyšuje pravděpodobnost, že ho člověk v reálné situaci pozná, podobně jako očkování proti přesvědčování zvyšuje odolnost vůči pozdějším argumentům (McGuire 1964). Pro zotavení po dlouhodobém působení pomáhá přehodnotit vlastní „volby“ z minulosti: zjistit, které z nich byly volbami uvnitř cizího předpokladu, a odlišit odpovědnost za výběr mezi nabízenými možnostmi od odpovědnosti za rámec, který určil někdo jiný.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Bateson, G., Jackson, D. D., Haley, J., & Weakland, J. (1956). Toward a theory of schizophrenia. Behavioral Science, 1(4), 251–264.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Heap, M. (1988). Neurolinguistic programming: An interim verdict. In M. Heap (Ed.), Hypnosis: Current Clinical, Experimental and Forensic Practices (pp. 268–280). London: Croom Helm.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1981). The framing of decisions and the psychology of choice. Science, 211(4481), 453–458.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové presupozice – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Jazykové presupozice – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Potvrzení disjunktu – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Formální klamy, Affirming a disjunct)
• Falešné dilema – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy předpokladu, False dilemma)
• Iluze volby – příbuzné heslo (Milton-model, Illusion of choice)
• Terapeutická dvojná vazba – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Therapeutic double bind)
• Sugesce pokrývající všechny možnosti – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Suggestion covering all possibilities)
• Otázky s presupozicí – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Loaded questions)
• Alternativní uzavření – příbuzné heslo (Vliv a zneužití NLP, Alternative close)

V kompendiu

• EA-1.2.1 Falešné dilema – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.4.30 Paradox totální volby – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Pořadové číslovky – předchozí heslo rodiny
• Predikáty uvědomění – další heslo rodiny