Sugestivní otázka🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-03.02
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy předpokladu
Druh	neformální klam
Anglicky	Loaded question
Jiné názvy	kapciózní otázka, otázka se sporným předpokladem, zatížená otázka
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	vysoké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Sugestivní otázka, v logické literatuře také otázka zatížená nebo kapciózní, je otázka, která mlčky předpokládá tvrzení, jež dosud nebylo přijato, a je formulována tak, že každá přímá odpověď tento předpoklad potvrzuje. Kdo na otázku „Kdy jste přestal zatajovat výsledky?“ odpoví datem, přiznal, že výsledky zatajoval; kdo odpoví „nepřestal jsem“, přiznal to také. Otázka sama nic netvrdí, a proto se zdá nevinná, ale ve skutečnosti nese tvrzení v podobě presupozice, tedy obsahu, který musí platit, aby otázka vůbec dávala smysl. Klam nespočívá v tom, že otázka má předpoklady, protože každá otázka nějaké má, nýbrž v tom, že předpoklad je sporný, nedoložený nebo přímo předmětem diskuse a otázka ho vydává za společný základ obou stran (van Eemeren a Grootendorst 1992). V kompendiu se heslo týká dvou příbuzných jevů: otázky se sporným předpokladem v argumentaci a otázky navádějící, která v rozhovoru se svědkem nebo s klientem naznačuje žádoucí odpověď. Oba jevy spojuje to, že otázka přenáší obsah, který by jako výslovné tvrzení musel být doložen.

Původ a souvislosti🔗

Klam zná logická tradice od antiky. Aristotelés v Sofistických vyvráceních popisuje postup, při němž se několik otázek spojí v jednu, takže odpověď na ni nevyhnutelně přijímá i to, co odpovídající přijmout nechtěl; středověká logika pro tento jev užívala název plurium interrogationum. Moderní teorie argumentace na otázky obnovila zájem zejména díky Hamblinovi, který odmítl takzvané standardní pojetí klamů jako pouhých chybných úsudků a ukázal, že řadu z nich lze pochopit jen v rámci dialogu, v němž strany přijímají a odmítají závazky; otázka s presupozicí je pro takový přístup typickým případem, protože její vadnost leží v tom, jaký závazek vnucuje odpovídajícímu (Hamblin 1970). Walton rozvinul tuto linii do pragmatické teorie otázek a odpovědí: posuzuje, zda je presupozice otázky v dané fázi rozhovoru již přijata, zda otázka ponechává odpovídajícímu prostor ji odmítnout a zda tazatel takové odmítnutí respektuje (Walton 2008). Lingvistický základ dodává pragmatika presupozice. Levinson popisuje, že presupozice na rozdíl od běžného obsahu výpovědi přetrvává i v záporu a v otázce, a proto ji posluchač zpracuje, aniž by si všiml, že něco přijal (Levinson 1983). Kompendium tento jazykový mechanismus podrobně rozebírá v hesle Otázky s presupozicí.

Struktura argumentu🔗

Strukturu lze popsat jako dvojici obsahů: výslovný obsah otázky, na který se odpovídá, a předpoklad, který se přijímá spolu s odpovědí. Otázka „Proč vaše oddělení tak často selhává?“ má výslovný obsah „jaké jsou příčiny“ a předpoklad „oddělení často selhává“. Argumentační kroky pak vypadají takto: tazatel otázkou zavede sporný předpoklad jako výchozí bod, odpovídající odpoví na výslovný obsah, a tazatel posléze nakládá s předpokladem jako s uznaným, protože proti němu nikdo nic nenamítl. Pragma-dialektika tento pohyb popisuje jako porušení pravidla východiska: strana nesmí nic falešně vydávat za přijaté východisko diskuse (van Eemeren a Grootendorst 2004). Navádějící otázka ve výslechu má podobnou stavbu, jen předpoklad nese méně nápadně, například volbou slovesa nebo přídavného jména, které naznačuje očekávanou odpověď. Loftus a Palmer ukázali, že pouhá změna slovesa v otázce na rychlost aut při nehodě změnila odhady svědků a že svědci, kteří slyšeli silnější sloveso, později častěji uváděli rozbité sklo, které na místě nebylo (Loftus a Palmer 1974). Otázka tu tedy neovlivnila jen odpověď, ale i následnou vzpomínku.

Detekční znaky🔗

Hlavním znakem je otázka, na kterou nelze odpovědět ani kladně, ani záporně, aniž by odpovídající přijal něco, s čím nesouhlasí. Dalšími znaky jsou tázací slova, která předpokládají existenci nebo uskutečnění děje („kdy“, „proč“, „jak dlouho“, „kolikrát“), slovesa změny stavu („přestat“, „začít“, „znovu“), hodnotící přívlastky uvnitř otázky („vaše neúspěšná strategie“) a požadavek krátké odpovědi, který neponechává prostor pro opravu předpokladu (Walton 2008). V institucionálních situacích je znakem i asymetrie: tazatel otázky klade, odpovídající je nemůže vracet, a odmítnutí předpokladu se vykládá jako vyhýbání. V mediálním a politickém prostředí se sugestivní otázka často objevuje v titulku nebo v ohlášení tématu, kde se předpoklad dostane k posluchači dřív, než zazní jakákoli odpověď. Kompendium tyto rysy uvádí ve vztahu k výslechu v hesle Presupozice ve výslechu a svědectví a k forenzní praxi v kapitole Forenzní rozhovor.

Odlišení od platné argumentace🔗

Otázka s předpokladem není klamem, pokud je předpoklad mezi stranami skutečně přijat, pokud byl v předchozí části rozhovoru doložen nebo pokud je zřejmě nesporný. Ptá-li se lékař pacienta, který si stěžuje na bolest hlavy, „Kdy bolest začala?“, předpoklad bolesti pochází od pacienta a otázka je legitimní. Walton proto doporučuje posuzovat otázku podle stavu závazků v rozhovoru: táž věta může být v jedné fázi rozhovoru oprávněná a v jiné klamná (Walton 2008). Druhým kritériem je, zda tazatel ponechává odpovídajícímu možnost předpoklad odmítnout a zda odmítnutí bere jako řádnou odpověď. Ve forenzní praxi se tento rozdíl promítá do rozlišení otevřených otázek, které nevnášejí obsah, od otázek uzavřených a navádějících; obvyklou zásadou rozhovoru se svědky je dát přednost volnému vyprávění a uzavřené otázky vyhradit pro doplnění toho, co svědek sám uvedl. Konečně je třeba odlišit sugestivní otázku od legitimní hypotetické otázky, která předpoklad výslovně označuje jako předpoklad („Kdyby se ukázalo, že…, jak byste to vysvětlil?“): ta nic nevydává za přijaté a odpověď na ni nic nepřiznává.

Varianty🔗

Vedle klasické otázky se skrytým přiznáním se objevuje několik dalších podob. Otázka po příčině předpokládá skutečnost, jejíž příčinu hledá („Proč vám kolegové nevěří?“). Otázka volby nabízí dvě odpovědi, které obě obsahují týž předpoklad, a blíží se tak falešnému dilematu. Učebnicová tradice tento tvar řadí ke klamu složené otázky: každá přímá odpověď přijímá předpoklad, o kterém se v rozhovoru nerozhodlo (Copi, Cohen a McMahon 2014). Otázka ve formě zdvořilého ověření („Uvědomujete si, jak tím ubližujete rodině?“) předpokládá jak ubližování, tak to, že je odpovídající dosud neviděl. Řečnická otázka v médiích nebo v diskusi předpoklad šíří, aniž by na ni někdo měl odpovědět, a mluvčí se pak může hájit, že se „jen ptal“; tento tah má v katalogu samostatné heslo „Jen se ptám“. Spojení více samostatných otázek do jedné, které vyžaduje jedinou odpověď, popisuje heslo Složená otázka.

Stav poznání🔗

Nejlépe doložený je účinek navádějících otázek na výpověď a paměť. Klasický experiment Loftusové a Palmera ukázal, že formulace otázky mění jak okamžitý odhad, tak pozdější vzpomínku na detaily (Loftus a Palmer 1974). Na tento a navazující výzkum se opírá forenzní psychologie, která z něj odvozuje doporučení pro vedení rozhovorů se svědky a podezřelými: čím více obsahu nese otázka, tím méně lze výpověď považovat za nezávislý doklad. Výzkum rámování rozhodování ukazuje příbuzný jev, totiž že logicky rovnocenné formulace téže volby vedou k odlišným rozhodnutím, protože zvýrazňují jiné stránky situace (Tversky a Kahneman 1981). U argumentačních otázek v běžné diskusi je empirický stav slabší; teorie argumentace zde stojí převážně na pojmové analýze dialogu (Hamblin 1970; Walton 2008). Bayesovský přístup k neformálním klamům připomíná, že síla takových tahů závisí na obsahu a kontextu, a ne jen na formě, a že totéž by mělo platit i pro otázky (Hahn a Oaksford 2007). Pro praxi z toho plyne střízlivý závěr: forma otázky sama klam nedokazuje, ale v institucionálních rozhovorech, kde na výpovědi záleží, je riziko zkreslení doložené a dobře známé.

Obrana a odpověď🔗

Základní obranou je oddělit předpoklad od otázky a odpovědět nejprve na předpoklad. Odpovídající může otázku vrátit do podoby tvrzení a posoudit ho samostatně: „Vaše otázka předpokládá, že výsledky byly zatajeny; to nepřijímám, a proto na otázku, kdy to skončilo, nemohu odpovědět.“ Taková odpověď je v teorii argumentace plně legitimní, protože odmítá závazek, který nebyl řádně ustaven (Walton 2008). Pro posluchače nebo pro moderátora diskuse je užitečné sledovat, zda tazatel takové odmítnutí přijme jako odpověď, nebo zda ho vykládá jako únik; druhá reakce ukazuje, že otázka nesloužila k získání informace, ale k ustavení obsahu. V profesních rozhovorech, kde odpovídá klient, svědek nebo pacient, nese hlavní odpovědnost tazatel: má volit otevřené otázky a nevnášet obsah, který dosud nikdo neuvedl. Při čtení zápisů a přepisů je vhodné ověřovat, zda podstatná tvrzení pocházejí od vypovídající osoby, nebo z otázek, na které jen přitakala. Kde se sugestivní otázky opakují v uzavřeném prostředí, například ve skupině s vysokou mírou kontroly, slouží často k postupnému přepisování vlastní minulosti; kompendium tento rámec popisuje v souvislosti se zpovědní praxí totalitních skupin (Lifton 1961).

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1981). The framing of decisions and the psychology of choice. Science, 211(4481), 453–458.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy předpokladu – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Kruhový argument – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Begging the question)
• Falešné dilema – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, False dilemma)
• Složená otázka – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Complex question)
• Nabitý jazyk – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Loaded language)
• „Jen se ptám“ – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Just asking questions)
• Pravidlo východiska – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Starting-point rule)
• Otázky s presupozicí – příbuzné heslo (NLP vzorce: Jazykové presupozice, Loaded questions)
• Presupozice ve výslechu a svědectví – příbuzné heslo (NLP vzorce: Jazykové presupozice, Presuppositions in questioning and testimony)

V kompendiu

• Forenzní rozhovor – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Forenzní a právní rozměr EA – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.2.1 Falešné dilema – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Kruhový argument – předchozí heslo rodiny
• Falešné dilema – další heslo rodiny