Existenční presupozice🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-06.02
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové presupozice
Druh	vzorec
Anglicky	Existential presupposition
Jiné názvy	presupozice existence, určitá deskripce
Obecnější heslo	Jazykové presupozice
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Existenční presupozice je předpoklad, že věc, osoba nebo událost, o které výpověď mluví, skutečně existuje. Nese ji každé vlastní jméno, každé určité pojmenování a každé přivlastnění: věta „Tvoje nevěra rozbila rodinu“ tvrdí, že rodina je rozbitá, a předpokládá, že nevěra byla. Předpoklad přetrvává i po záporu („Tvoje nevěra rodinu nerozbila“) a v otázce („Rozbila tvoje nevěra rodinu?“), což je standardní test, kterým pragmatika odlišuje presupozici od běžného tvrzení (Levinson 1983). Bandler a Grinder řadili tento typ k nejjednodušším presupozicím, které meta-model zachycuje: mluvčí o něčem mluví, a tím mlčky tvrdí, že to je (Bandler a Grinder 1975). Pro kompendium je existenční presupozice důležitá proto, že je nejméně nápadná. Neobsahuje žádné zvláštní slovo, jen pojmenování, a v kontrolujících vztazích tak může vytvářet „fakta“, která nikdy nebyla vyslovena jako tvrzení.

Původ a souvislosti🔗

Filozofie jazyka řešila existenční předpoklady od počátku dvacátého století. Levinson shrnuje spor mezi Russellovým rozborem, podle něhož věta o neexistující věci je prostě nepravdivá, protože obsahuje skryté tvrzení o existenci, a Strawsonovým stanoviskem, podle něhož taková věta není ani pravdivá, ani nepravdivá, protože selhal její předpoklad; z tohoto sporu vychází pozdější lingvistické pojetí presupozice (Levinson 1983). Bandler a Grinder pracovali v rámci transformační gramatiky a spojovali existenční předpoklady s jevem, který meta-model nazývá nominalizací: proces se v řeči převede na podstatné jméno, a tím se z děje, který někdo dělá, stane věc, která prostě je (Bandler a Grinder 1975; Chomsky 1965). Spojení „naše komunikace“ nebo „tvoje závislost“ tak předpokládá existenci hotového předmětu, o kterém lze mluvit, místo vztahu nebo chování, které je třeba popsat.

Pro češtinu má téma zvláštní rozměr. Anglický seznam spouštěčů začíná určitými deskripcemi, tedy spojeními s určitým členem (Levinson 1983), a ten čeština nemá. Určitost se v češtině vyjadřuje ukazovacími zájmeny („ta chyba“), přivlastňovacími zájmeny („tvoje lež“) a slovosledem: co stojí na začátku věty jako známé východisko, bývá chápáno jako už dané. Překlady příruček NLP tuto odlišnost většinou nereflektují a přejímají anglické příklady, takže čtenář by měl počítat s tím, že v češtině se existenční předpoklad nejčastěji skrývá v zájmenu nebo v pořadí slov. V širším rámci rodiny popisuje mechanismus akomodace heslo Jazykové presupozice.

Struktura vzorce🔗

Vzorec má tři části. První je pojmenování, které vytváří předmět řeči: nálepka, diagnóza, hodnocení nebo událost. Druhá je umístění tohoto pojmenování do pozice, o které se nejedná, typicky do podmětu, do přivlastnění nebo do předložkové vazby („kvůli tvé žárlivosti“). Třetí je tvrzení, které se o předmětu vypovídá a na které se soustředí pozornost posluchače. Kdo chce tvrzení odmítnout, mluví o něm, a tím předmět přijímá; kdo chce odmítnout předmět, musí opustit téma rozhovoru a vrátit se k tomu, co bylo pouze předpokládáno. Lifton popsal v prostředí ideologické převýchovy „nabitý jazyk“, ve kterém nálepky zhušťují složité lidské situace do hotových pojmů, a tím ukončují přemýšlení o nich (Lifton 1961). Existenční presupozice je gramatickou podobou téhož jevu v jednotlivé větě: nálepka nepotřebuje důkaz, protože se nikdy neobjeví jako tvrzení.

Účinek zesiluje opakování. Kahneman popisuje, že známost a snadnost zpracování vedou k pocitu, že výrok je pravdivý, a že rychlé intuitivní usuzování pracuje s tím, co má po ruce, bez ohledu na to, co chybí (Kahneman 2011). Předmět, který se v rozhovorech opakovaně předpokládá, se tak stává známým, a tím i důvěryhodným, přestože nikdy nebyl doložen.

Varianty🔗

V praxi se existenční presupozice objevuje v několika opakujících se podobách. První je laická diagnóza v přivlastnění: „tvoje deprese“, „tvoje porucha“, „tvoje závislost na mámě“. Mluvčí tím vytváří klinický předmět, aniž by k tomu měl odbornou způsobilost nebo podklad, a adresát se pak brání důsledkům diagnózy místo diagnózy samé. Druhou podobou je pojmenovaná událost, kterou adresát nezná nebo si ji pamatuje jinak: „ta scéna na oslavě“, „tvůj výstup u babičky“. Hovor se okamžitě přesouvá k tomu, co událost znamenala, a jaká událost to byla, se už neřeší. Třetí podobou je institucionální předmět, například „tvůj případ“ nebo „to šetření“, který naznačuje, že o adresátovi už existuje záznam nebo řízení. Čtvrtou, v uzavřených skupinách častou podobou je „pravé já“ adresáta, o kterém mluvčí předpokládá, že ho zná lépe než adresát: „tvoje skutečné já by tohle nikdy neudělalo“. Lifton popisoval nadřazení doktríny nad zkušenost jednotlivce, kdy se vlastní prožitek člověka vykládá podle toho, jaký by podle učení měl být (Lifton 1961). Předpokládané „pravé já“ je jazykovou cestou k témuž cíli.

Detekční znaky🔗

Hlavním znakem je pojmenování, které by jako samostatné tvrzení vyžadovalo doklad. Pokud lze z výpovědi vytáhnout větu „existuje tvoje X“ a tato věta je sporná, výpověď nese existenční presupozici sporného obsahu. Typické jsou přivlastňovací spojení s hodnotícím podstatným jménem („tvoje paranoia“, „tvůj problém s autoritou“), ukazovací zájmena odkazující na událost, o které adresát nic neví („ta věc minulý týden“), a nominalizace, které z proměnlivého chování dělají stálou vlastnost. Dalším znakem je, že se předmět v rozhovoru objevuje stále častěji, aniž by se kdy řeklo, kdy a jak vznikl. U adresáta se postupně objevuje sklon mluvit o sobě týmiž nálepkami. Kompendium popisuje tento posun u pěstování sebepochybnosti, kde se hodnocení zvenčí mění v sebepopis, a u gaslightingu, kde se předpokládané události stávají součástí sdílené verze minulosti. Upozornění na tento znak dávají i výzkumy svědecké výpovědi: formulace otázky může do pozdější vzpomínky vnést detail, který v původní události nebyl (Loftus a Palmer 1974).

Legitimní a manipulativní užití🔗

V běžném hovoru je existenční presupozice nutností. Kdo mluví o „té zprávě z pondělí“, nemusí dokládat, že zpráva existuje, pokud ji obě strany znají; podle principu kooperace by bylo nadbytečné každou známou věc znovu uvádět (Grice 1975). V terapii se pojmenování používá i legitimně, například když terapeut nabídne klientovi slovo pro dosud nepojmenovanou zkušenost a klient ho přijme nebo odmítne. Rozhodující je, že pojmenování je nabídnuto otevřeně a klient má prostor ho opravit. Kognitivní terapie naopak pracuje s tím, že klient rozlišuje mezi událostí a jejím výkladem, a tím zpochybňuje nálepky, které si o sobě vytvořil (Beck 1976).

Manipulativní užití se pozná podle toho, že předpokládaná věc je sporná, slouží mluvčímu a nikdy nebyla vyslovena jako tvrzení, ke kterému by se dalo vyjádřit. Vztah, ve kterém jedna strana mluví o „tvé hysterii“ nebo „tvém dluhu vůči nám“, vytváří v řeči předměty, které druhá strana nemůže odmítnout, aniž by opustila téma, protože prosté popření výpovědi předpoklad nechává stát (Levinson 1983). Podobný princip popisuje kompendium u terminologické mystifikace, kde pojem bez jasného obsahu slouží jako předmět, o kterém se mluví, ale který nelze přezkoumat.

Stav důkazů🔗

Lingvistický popis existenčních presupozic je pevný a patří k nejstarším tématům pragmatiky (Levinson 1983). Je také doloženo, že formulace otázek ovlivňuje odpovědi a vzpomínky (Loftus a Palmer 1974). Tvrzení NLP, že existenční presupozice spolehlivě instalují přesvědčení nebo vedou k přijetí sugesce, se ale opírají o příklady a rozbory přepisů, nikoli o experimenty, které by účinek oddělily od jiných proměnných (Bandler a Grinder 1975). Souhrnná hodnocení NLP konstatují nedostatek kontrolovaných studií a slabou podporu tam, kde studie existují (Witkowski 2010; Tosey a Mathison 2009). Pro tuto stránku proto platí, že popis mechanismu je spolehlivý, ale odhad síly účinku v konkrétní situaci zůstává věcí úsudku, ne empirie.

Obrana a zotavení🔗

Nejjednodušší obranou je předmět rozhovoru oddělit od toho, co se o něm tvrdí, a zeptat se na jeho existenci zvlášť: o jaké konkrétní události se mluví, kdy nastala a kdo ji pozoroval. Taková otázka nevyžaduje konfrontaci, jen vrací předpoklad do vrstvy, ve které ho lze ověřit. Druhou obranou je odmítnout nálepku, aniž by se člověk pouštěl do sporu o její důsledky, tedy nehádat se o to, zda „tvoje žárlivost“ škodí, dokud nebylo ukázáno, že jde o žárlivost. Třetí obranou je vlastní jazyk: popisovat sebe i druhé slovesy a konkrétním chováním, ne podstatnými jmény a vlastnostmi. Kognitivní přístupy k tomu vedou klienty systematicky, když oddělují pozorování od interpretace (Beck 1976). Při zotavení z dlouhodobě kontrolujícího vztahu pomáhá sepsat nálepky, které o člověku v rozhovorech zaznívaly, a ke každé připsat, zda pro ni existuje jediný ověřitelný doklad. Herman popisuje obnovu vlastního hlasu a vlastního výkladu zkušenosti jako jádro zotavení po dlouhodobém nátlaku (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Chomsky, N. (1965). Aspects of the Theory of Syntax. Cambridge, MA: MIT Press.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové presupozice – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Jazykové presupozice – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Existenční klam – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Formální klamy, Existential fallacy)
• Nominalizace – příbuzné heslo (Meta-model, Nominalisation)
• Nespecifikovaný referenční index – příbuzné heslo (Meta-model, Unspecified referential index)
• Otázky s presupozicí – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Loaded questions)
• Vztažné věty jako presupozice – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Relative clauses)
• Vytýkací konstrukce – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Cleft sentences)

V kompendiu

• EA-1.1.3 Terminologická mystifikace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.5.3 Pěstování sebepochybnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Detekční signatura: Gaslighting vzorec – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Jazykové presupozice – předchozí heslo rodiny
• Presupozice časových vět – další heslo rodiny