Presupozice v meta-modelu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-03.14
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Meta-model
Druh	vzorec
Anglicky	Presuppositions (Meta Model)
Jiné názvy	předpoklady výroku, skryté předpoklady
Obecnější heslo	Meta-model
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Presupozice je v lingvistice obsah, který věta nevyslovuje jako tvrzení, ale předpokládá ho jako daný, aby vůbec dávala smysl. Věta „přestal jsi už kouřit?“ předpokládá, že adresát kouřil; ať odpoví ano, nebo ne, předpoklad tím přijme. Meta-model zařadil presupozice mezi kategorie, které ukazují na omezení modelu světa: v předpokladech, které mluvčí bere za samozřejmé, se skrývají přesvědčení, o nichž nediskutuje ani sám se sebou (Bandler a Grinder 1975). Tato stránka se věnuje presupozicím z hlediska meta-modelu, tedy tomu, jak je rozpoznat v řeči člověka a jak se jejich zviditelnění používá v terapii i ve vlivové praxi. Lingvistickým typům presupozic se podrobně věnuje rodina jazykových presupozic. Pro kompendium je kategorie zvlášť důležitá kvůli otázkám: otázka se skrytým předpokladem je jedním z nejjednodušších a nejméně viditelných prostředků, jak do rozhovoru vložit tvrzení, které nikdo nevyslovil a nikdo neprověřil.

Původ a souvislosti🔗

Pojem presupozice pochází z filozofie jazyka a z lingvistické pragmatiky, kde se zkoumá, co věta předpokládá, které jazykové prostředky předpoklady spouštějí a jak se předpoklad chová, když se věta zapírá nebo převádí na otázku. Levinson shrnul tuto tradici a popsal typické spouštěče presupozic, například faktivní slovesa, slovesa změny stavu, opakovací výrazy, časové věty a určité popisy (Levinson 1983). Bandler a Grinder přenesli pojem do terapeutického rámce. V meta-modelu sledovali, které předpoklady klient v řeči nese a jak ho omezují, a v prvním svazku o hypnotických technikách Miltona Ericksona popsali opačné, záměrné užití presupozic k tomu, aby posluchač přijal předpoklad, aniž by ho vědomě posuzoval (Bandler a Grinder 1975; Bandler a Grinder 1975b). Erickson sám pracoval s formulacemi, které nechávaly volbu jen v tom, jak nebo kdy se něco stane, nikoli zda se to stane (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Toto záměrné užití rozebírá stránka o presupozicích v Milton-modelu.

Struktura vzorce🔗

Výrok s presupozicí má dvě vrstvy: vyslovené tvrzení nebo otázku a předpoklad, na kterém vyslovená vrstva stojí. Charakteristickou vlastností předpokladu je, že přežívá zápor a převedení na otázku. Věta „nevím, proč mě pořád odmítáš“ i otázka „proč mě pořád odmítáš?“ předpokládají, že odmítání probíhá a že je opakované (Levinson 1983). Proto se předpoklad nedá odmítnout odpovědí na vyslovenou vrstvu; odmítnout ho lze jen tím, že se nejdřív vysloví.

V meta-modelu se rozlišují presupozice, které člověk nese ve vlastní řeči a které ho omezují, a presupozice, které mu do rozhovoru vkládá někdo jiný (Bandler a Grinder 1975). První typ je předmětem terapeutické práce: věta „až zase selžu, budu se cítit hrozně“ předpokládá, že selhání přijde a že bude opakováním. Druhý typ je předmětem obranné analýzy. Zvlášť rizikové jsou otázky, protože adresát má sklon odpovídat na to, na co se otázka ptá, a předpoklad přitom přijímá. Otázka „jak rychle jelo auto, když do sebe narazila?“ nese jiný předpoklad o síle nárazu než otázka se slovesem „rozbila se o sebe“; Loftusová a Palmer ukázali, že taková změna slovesa ovlivňuje odhady rychlosti a že otázka s dramatičtějším slovesem vede k častějším nepravdivým vzpomínkám na rozbité sklo (Loftus a Palmer 1974). Presupozice otázky se tak může stát součástí vzpomínky. Častým spojením je i nominalizace: „tvoje neschopnost“ předpokládá existenci neschopnosti jako věci, o které se pak mluví.

Detekční znaky🔗

Spouštěči presupozic jsou v češtině zejména časové věty („než“, „až“, „když už“), opakovací výrazy („zase“, „znovu“, „pořád“), slovesa změny stavu („přestat“, „začít“), faktivní slovesa („uvědomit si“, „vědět“, „litovat“), pořadové výrazy („první věc, kterou změníš“), srovnání („ještě horší“) a vztažné věty, které o někom něco mimochodem tvrdí („ten tvůj kamarád, co tě zneužívá“); přehled takových spouštěčů podává pragmatika (Levinson 1983). Otázky s „proč“ předpokládají fakt, na jehož důvod se ptají. Výběrové otázky („chceš to podepsat dnes, nebo zítra?“) předpokládají, že k podpisu dojde. Tento poslední typ kompendium rozebírá u falešného dilematu.

V interakci je hlavním znakem hromadění předpokladů, které adresát nikdy výslovně nepřijal, ale o které se rozhovor opírá. Typické je, že pokud adresát předpoklad zpochybní, mluvčí reaguje, jako by šlo o odbočku od tématu nebo vytáčku. Psychologie svědectví ukazuje, že předpoklad vložený do otázky se může stát součástí pozdější vzpomínky (Loftus a Palmer 1974). U člověka, kterému jsou presupozice vkládány soustavně, se může objevit nejistota, odkud se některé jeho představy o sobě vzaly, a pocit, že se o věcech „vždycky vědělo“, ačkoli je nikdo nevyslovil.

Pro přesnou analýzu je užitečné odlišit presupozici od konverzační implikatury. Implikatura je význam, který posluchač vyvozuje z toho, že mluvčí říká právě toto a právě takto, například z toho, že na otázku po kvalitě práce odpoví jen pochvalou dochvilnosti (Grice 1975). Implikaturu lze na rozdíl od presupozice obvykle zrušit dodatkem bez rozporu („…a jinak je jeho práce výborná“). Presupozice se zrušit nedá, aniž by věta ztratila smysl (Levinson 1983). Pozorovatel, který tyto dvě vrstvy rozliší, snáze pozná, zda mluvčí něco naznačuje a ponechává za to odpovědnost posluchači, nebo zda sporné tvrzení vkládá do samotného základu věty.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití stojí na zviditelnění. Terapeut, který v řeči klientky zachytí slovo „zase“ a zeptá se, co ji vede k předpokladu opakování, předpoklad nevkládá, ale vrací ho k posouzení. Takový postup je slučitelný s kognitivní terapií, která zkoumá implicitní předpoklady automatických myšlenek (Beck 1976). Legitimní jsou i presupozice, které jsou nutnou součástí běžné komunikace: každá věta něco předpokládá a bez sdíleného pozadí by se rozhovor nemohl pohnout. Problémem není presupozice jako taková, ale presupozice, která nese sporné tvrzení a je skryta před posouzením.

Manipulativní užití vkládá sporné tvrzení do předpokladu, aby se vyhnulo diskusi. V obchodní komunikaci se presupozice používá k předpokládanému uzavření obchodu, v politické řeči k podsunutí faktů, o nichž se nemá jednat, a v blízkých vztazích k vytváření souvislého obrazu viny („až se zase začneš chovat jako tvoje matka“). Nejvyšší riziko nesou presupozice v rozhovorech, jejichž výsledek má důsledky pro svědectví nebo právní posouzení. Otázka, která předpokládá okolnost, o níž svědek nemluvil, může tuto okolnost do jeho výpovědi vložit (Loftus a Palmer 1974); proto forenzní standardy dávají přednost otevřeným otázkám bez sugestivních předpokladů, jak popisuje stránka o forenzním rozhovoru.

Stav důkazů🔗

Lingvistická teorie presupozic je rozvinutá a dobře podložená, i když se vedou spory o její přesné vymezení (Levinson 1983). Vliv formulace otázky na odpovědi a na pozdější vzpomínky patří k nejlépe doloženým poznatkům psychologie svědectví (Loftus a Palmer 1974). Výzkum rámcování navíc ukázal, že logicky rovnocenné formulace vedou k odlišným rozhodnutím (Tversky a Kahneman 1981). Tyto poznatky ukazují, že presupozice v jazyce skutečně působí, a to i mimo vědomé posouzení. Neověřují však specifická tvrzení NLP, že lze presupozicemi spolehlivě a cíleně měnit přesvědčení nebo chování posluchače, ani že otázky meta-modelu mají vlastní terapeutický účinek. Kontrolovaných studií této kategorie je v přehledech výzkumu NLP minimum a obor jako celek kritici hodnotí jako empiricky slabý (Witkowski 2010; Passmore a Rowson 2019). Pro čtenáře plyne rozlišení: riziko presupozic v otázkách je reálné a dobře doložené; tvrzení o jejich přesné ovladatelnosti nikoli.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je předpoklad vyslovit dřív, než se odpoví na otázku. Na otázku „proč jsi to zkazil?“ lze odpovědět, že nejdřív je třeba ujasnit, co se stalo a zda to vůbec bylo zkažené. Na výběrovou otázku lze odpovědět, že existuje i třetí možnost, například nepodepsat. Druhou obranou je zpomalení: presupozice působí nejsilněji v rychlém sledu otázek, kdy adresát nemá čas posuzovat pozadí každé z nich. Třetí obranou je písemná podoba: kdo si zapisuje, co bylo skutečně řečeno a dohodnuto, snáze odhalí předpoklady, které se do rozhovoru vloudily bez souhlasu. Při výpovědi a podání vysvětlení má člověk právo opravit předpoklad otázky a trvat na tom, aby oprava byla zaznamenána. Odborníci, kteří vedou rozhovory se svědky nebo s klienty, chrání druhé tím, že formulují otázky otevřeně a předpoklady, které nevyslovil sám dotazovaný, nevkládají (Loftus a Palmer 1974). U lidí, kterým byly dlouhodobě vkládány předpoklady o vlastní vině nebo neschopnosti, se v klinické práci postupně oddělují vyslovené zkušenosti od převzatých předpokladů a obnovuje se vědomí, které představy o sobě člověk sám ověřil a které jen převzal (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1981). The framing of decisions and the psychology of choice. Science, 211(4481), 453–458.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Meta-model – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Meta-model – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Nominalizace – příbuzné heslo (Meta-model, Nominalisation)
• Presupozice v Milton-modelu – příbuzné heslo (Milton-model, Presuppositions (Milton Model))
• Jazykové presupozice – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Linguistic presuppositions)
• Otázky s presupozicí – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Loaded questions)
• Presupozice ve výslechu a svědectví – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Presuppositions in questioning and testimony)

V kompendiu

• Forenzní rozhovor – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.2.1 Falešné dilema – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Kognitivní biasy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Komplexní ekvivalence – předchozí heslo rodiny
• Pořadí otázek meta-modelu – další heslo rodiny