Otázky místo tvrzení🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-20.18
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové vzorce
Druh	vzorec
Anglicky	Questions instead of statements
Jiné názvy	řečnické otázky, sugestivní otázky
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Vzorec „otázky místo tvrzení“ popisuje převedení obsahu, který by mohl být vysloven jako tvrzení, do podoby otázky. Místo „ten člověk něco tají“ zazní „proč asi ten člověk mlčí?“, místo „měl byste to koupit“ zazní „co vám brání to vyzkoušet?“. Otázka má v rozhovoru jiné postavení než tvrzení. Tvrzení lze popřít a mluvčí za ně odpovídá; otázka vyzývá k odpovědi, a posluchač se proto zabývá hledáním odpovědi, ne posuzováním předpokladu, na němž otázka stojí. NLP s otázkami pracuje v několika podobách: jako s nepřímou sugescí převzatou od Ericksona, jako s otázkami vloženými do vět a jako s připojenými otázkami, které hledají souhlas (Erickson, Rossi a Rossi 1976). Kompendium vzorec zařazuje mezi vysoce relevantní, protože je typický pro politickou rétoriku, pro insinuační žurnalistiku i pro sugestivní výslech, a protože jeho účinek na úsudek a paměť je doložen experimentálně.

Původ a souvislosti🔗

Ericksonova hypnoterapie pracovala s otázkami jako s jednou z forem nepřímé sugesce. Erickson a Rossiovi popisují otázky, které zaměřují pozornost, naznačují možnou reakci a posilují ji, aniž by ji nařizovaly (Erickson, Rossi a Rossi 1976). V Milton-modelu se tato zkušenost přetavila v řadu vzorců, z nichž kompendium samostatně rozebírá připojené otázky a vložené otázky (Bandler a Grinder 1975b). Pragmatika popisuje obecný jev, z něhož vzorec čerpá: řečový akt nemusí odpovídat své gramatické formě, a otázka tak může fungovat jako tvrzení, žádost nebo výtka (Levinson 1983). Doplňující otázky navíc nesou presupozice: otázka „kdy jste přestal podvádět?“ předpokládá, že podvádění probíhalo. Tuto třídu podrobně rozebírá stránka o otázkách s presupozicí. Klíčovým empirickým východiskem je výzkum svědecké výpovědi. Loftusová a Palmer ukázali, že volba slovesa v otázce na rychlost auta při nehodě ovlivnila odhad rychlosti i to, zda svědci později uváděli, že viděli rozbité sklo, které na místě nebylo (Loftus a Palmer 1974). Z toho vyrostl rozsáhlý obor zabývající se sugestivními otázkami ve výslechu.

Struktura vzorce🔗

Vzorec má několik podob, které spojuje stejná struktura: obsah, který mluvčí chce předat, je umístěn do předpokladu otázky, ne do jejího tázacího jádra (Levinson 1983). Řečnická otázka předpokládá jedinou přijatelnou odpověď: „kdo by nechtěl pro své děti to nejlepší?“ Insinuační otázka předpokládá skutečnost, o které nemluví: „proč na to pořád odmítá odpovědět?“ předpokládá odmítání. Sugestivní otázka ve výslechu vkládá informaci, kterou svědek neuvedl: „jakou barvu měla bunda toho muže?“ předpokládá, že muž měl bundu. Otázka s falešnou alternativou zužuje volbu na dvě možnosti, které obě vyhovují tazateli; kompendium tento mechanismus rozebírá u falešného dilematu. Řetězec otázek pak vede posluchače krok po kroku k předem určenému závěru, který posluchač prožívá jako vlastní objev.

Mechanismus je dvojí. První složka je pragmatická: posluchač předpokládá, že otázka je položena smysluplně a k věci, a proto hledá, co by ji ospravedlňovalo (Grice 1975). Když moderátor položí otázku „proč kandidát mlčí?“, posluchač si domýšlí, že kandidát má co skrývat, protože jinak by otázka nedávala smysl. Druhá složka je kognitivní: pozornost se upře na hledání odpovědi a předpoklad zůstane v pozadí, kde se nekontroluje. Loftusová a Palmer ukázali, že takový předpoklad se může stát součástí vzpomínky (Loftus a Palmer 1974). Třetí, sociální složkou je ochrana tazatele. Kdo se „jen ptá“, nic netvrdil, a pokud je předpoklad otázky nepravdivý, odpovědnost za závěr nese posluchač, který ho vyvodil.

Detekční znaky🔗

Hlavním znakem je otázka, na kterou tazatel ve skutečnosti nečeká odpověď nebo ji předem zná. Pozorovatel může použít jednoduchý test: přeformulovat otázku na tvrzení a zeptat se, zda by ho tazatel byl ochoten vyslovit a obhájit. Pokud z otázky „neměli bychom se zeptat, odkud má ty peníze?“ vznikne tvrzení „má peníze z nekalých zdrojů“, a tazatel pro ně nemá doklad, jde o insinuaci. Test funguje proto, že odkrývá implikaturu, tedy to, co otázka naznačuje, aniž by to tvrdila; právě implikatura je část sdělení, kterou může mluvčí kdykoli popřít (Grice 1975). Druhým znakem je hustota otázek bez odpovědí: v projevech, článcích nebo videích, které se opakovaně ptají, „proč nám to neřeknou“ a „komu to prospívá“, se otázky hromadí, ale odpovědi se nehledají. Třetím znakem je nesymetrie důkazního břemene: tazatel nic netvrdí, ale od dotazovaného očekává, že dokáže svou nevinu. Čtvrtým znakem ve výslechu a při rozhovoru se svědkem jsou otázky, které obsahují údaje, jež dotazovaný sám neuvedl. Kompendium se tomuto prostředí věnuje u presupozic ve výslechu a svědectví. Pátým znakem je obranný ústup: když je tazatel konfrontován s tím, co jeho otázka naznačuje, odpoví, že „se přece jen ptal“. Kompendium popisuje šíření takových otázek ve veřejném prostoru v kapitole o politické a ideologické epistemické anihilaci.

U posluchače, kterému se insinuační otázky opakují, lze pozorovat, že si postupně osvojuje jejich předpoklady jako známá fakta. Opakovaná otázka „proč to tají?“ vytváří po čase dojem, že „všichni vědí“, že se něco tají, i když to nikdo nikdy netvrdil a nedoložil. Svědek, který byl několikrát dotazován sugestivními otázkami, může nabýt jistoty o detailech, které zpočátku neuváděl. Pro posouzení výpovědi je proto důležité zjistit, jaké otázky jí předcházely a v jakém pořadí byly položeny (Vrij 2008).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Otázky jsou základním nástrojem poznávání a jejich legitimní užití je mnohem častější než manipulativní. V terapii a poradenství slouží otevřené otázky k tomu, aby klient vyjádřil vlastní zkušenost a důvody; motivační rozhovory je řadí k základním dovednostem a odlišují je od otázek uzavřených a sugestivních (Miller a Rollnick 2013). Ve vědě a v žurnalistice je otázka legitimní, když je otevřená, když tazatel připouští různé odpovědi a když je ochoten odpověď hledat a sdělit. V kognitivní terapii se používá řízené kladení otázek, které klienta vede ke zkoumání důkazů pro jeho přesvědčení; i tam je ale podmínkou, že závěr zůstává na klientovi a že terapeut nepředstírá, že se jen ptá, když ve skutečnosti přesvědčuje (Beck 1976). Manipulativní užití nastává, když otázka slouží jako nosič tvrzení, za které tazatel nechce převzít odpovědnost, nebo jako nástroj, jímž se do vzpomínky či úsudku posluchače vkládá obsah, který posluchač sám nepřinesl. Ve vyšetřovacích a soudních kontextech je takové užití zvlášť škodlivé, protože může změnit výpověď svědka a tím i rozhodnutí o vině.

Stav důkazů🔗

Účinek formulace otázky na úsudek a paměť patří k nejlépe doloženým zjištěním psychologie svědecké výpovědi. Loftusová a Palmer ukázali, že i drobná změna slovesa v otázce mění odhady i pozdější vzpomínky (Loftus a Palmer 1974). Literatura o vyšetřovacím rozhovoru proto dlouhodobě doporučuje začínat volným vyprávěním a otevřenými otázkami a varuje před otázkami, které vkládají informace; podobně se v ní zdůrazňuje, že přístup zaměřený na získávání informací je spolehlivější než obviňující výslech (Vrij 2008). Teorie zpracování přesvědčovacích sdělení zkoumala i to, jak forma sdělení, včetně otázek, ovlivňuje míru, do jaké posluchač argumenty skutečně zvažuje (Petty a Cacioppo 1986). Naproti tomu specifická tvrzení NLP o „hypnotickém“ účinku vložených nebo připojených otázek nemají samostatnou empirickou oporu a přehledy výzkumu NLP konstatují, že obor svá jazyková tvrzení kontrolovaně netestoval (Witkowski 2010). Síla vzorce tedy nestojí na NLP, ale na obecných vlastnostech jazyka a paměti, které popisuje pragmatika a kognitivní psychologie.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je převést otázku na tvrzení. Když posluchač nahlas nebo v duchu řekne „takže tvrdíte, že…“, vystoupí předpoklad otázky do popředí a lze ho posoudit. Druhou obranou je odpovídat nejdříve na předpoklad, ne na otázku: „Na to, proč mlčí, odpovím, až budeme vědět, zda opravdu mlčí.“ Třetí obranou je vrátit důkazní břemeno: kdo naznačuje, má doložit, co naznačuje. Čtvrtou obranou je odmítnout falešnou alternativu a pojmenovat možnosti, které otázka vynechala. Pro svědky a oběti, které prošly sugestivním výslechem, je důležité vědět, že jejich vzpomínka mohla být otázkami ovlivněna, a že to není jejich selhání, ale známá vlastnost paměti. V praxi pomáhá oddělit to, co si člověk vybavil sám, od toho, co se objevilo až v otázkách druhých, a pokud je to možné, vrátit se k nejstarším záznamům, které vznikly před opakovaným dotazováním. Profesionálové, kteří vedou rozhovory se zranitelnými lidmi, by měli otázky zaznamenávat doslovně, aby bylo možné zpětně posoudit, co do výpovědi vnesli oni sami. McGuire ukázal, že odolnost vůči přesvědčování roste, když je člověk předem seznámen s oslabenou podobou útoku a s jeho vyvrácením (McGuire 1964); znalost vzorce sugestivní otázky takovou předběžnou ochranu poskytuje.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Vrij, A. (2008). Detecting Lies and Deceit: Pitfalls and Opportunities (2. vyd.). Chichester: Wiley.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové vzorce – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Vložené otázky – příbuzné heslo (Milton-model, Embedded questions)
• Konverzační postuláty – příbuzné heslo (Milton-model, Conversational postulates)
• Připojené otázky – příbuzné heslo (Milton-model, Tag questions)
• Otázky s presupozicí – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Loaded questions)
• Presupozice ve výslechu a svědectví – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Presuppositions in questioning and testimony)

V kompendiu

• EA-1.2.1 Falešné dilema – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.8 Politická a ideologická EA — totalitní systémy, propaganda, populismus – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Výzva „představte si“ – předchozí heslo rodiny
• Hodnotově nabitá slova – další heslo rodiny