Odvolání na nevědomost🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.22
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	neformální klam
Anglicky	Appeal to ignorance
Jiné názvy	argumentum ad ignorantiam, argument z nevědomosti
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Odvolání na nevědomost, latinsky argumentum ad ignorantiam, je usuzování, které z nepřítomnosti důkazu vyvozuje opak toho, co nebylo dokázáno. Má dvě zrcadlové podoby. Pozitivní podoba tvrdí, že něco platí, protože nikdo neprokázal, že to neplatí. Negativní podoba tvrdí, že něco neplatí, protože nikdo neprokázal, že to platí. V obou případech se stav vědění zaměňuje za stav světa: to, že o věci nevíme, se vydává za informaci o věci samé. Učebnice logiky řadí tento klam mezi chyby nedostatečné indukce, protože premisy neposkytují pro závěr dost opory (Copi, Cohen a McMahon 2014). Zároveň však upozorňují, že existují kontexty, v nichž je usuzování z nepřítomnosti důkazu nejen přípustné, ale předepsané, a to je důvod, proč se toto heslo nedá redukovat na jednoduchý zákaz.

Původ a souvislosti🔗

Pojmenování pochází od Johna Locka, který ve své Eseji o lidském rozumu uvedl čtyři druhy argumentů, jimiž lidé obvykle přimějí druhé k souhlasu, a mezi nimi argument, který po protivníkovi žádá, aby přijal tvrzení, nemá-li lepší. Hamblin ve svém historickém rozboru ukazuje, že Locke tyto argumenty nepředkládal jako klamy, ale jako běžné tahy ve sporu, a že je mezi klamy zařadila až pozdější učebnicová tradice (Hamblin 1970). Woods a Walton se proto k tomuto argumentu vrátili v sérii studií a analyzovali ho jako tah v dialogu, jehož přijatelnost závisí na tom, kdo nese důkazní břemeno (Woods a Walton 1989). Druhým kořenem je filozofie vědy. Popper zdůraznil, že teorii nelze potvrdit tím, že dosud nebyla vyvrácena; obstát v pokusech o vyvrácení znamená teorii korroborovat, nikoli dokázat (Popper 1959). Kompendium tuto souvislost rozvíjí na stránce o Popperově falsifikaci a u imunizace proti falsifikaci, kde se nedostatek vyvracejících dokladů záměrně vyrábí tím, že se tvrzení formuluje tak, aby vyvrátit nešlo.

Struktura argumentu🔗

Obecné schéma zní: nebylo prokázáno, že non-P; tedy P. Platnost takového úsudku závisí na nevyslovené premise, kterou lze formulovat jako podmínku úplnosti hledání: kdyby non-P platilo, bylo by to zjištěno. Walton spojuje přijatelnost argumentu právě s tím, zda je znalostní báze v daném ohledu úplná: je-li, stává se z argumentu rozumná domněnka, není-li, jde o klam (Walton 2008). Pokud v úplném a průběžně vedeném seznamu členů spolku určité jméno chybí, lze s rozumnou jistotou usoudit, že dotyčný členem není, protože seznam je veden právě tak, aby každé členství zachytil. Pokud se však o účincích nové látky nic neví, protože ji nikdo nezkoumal, z mlčení literatury neplyne ani bezpečnost, ani nebezpečnost. Walton, Reed a Macagno zahrnují argument z nedostatku znalostí mezi argumentační schémata a připojují k němu kritické otázky: jak důkladně se hledalo, zda by hledání dotyčnou skutečnost odhalilo a kdo nese důkazní břemeno (Walton, Reed a Macagno 2008). Klam tedy nespočívá ve schématu samém, ale v tom, že se jeho předpoklady mlčky považují za splněné.

Strukturně souvisí odvolání na nevědomost s přesunem důkazního břemene. Kdo tvrdí, že doplněk stravy funguje, a na pochybnosti odpovídá, že nikdo neprokázal opak, nejen chybně usuzuje, ale zároveň přenáší povinnost dokazovat na kritiky. Pragma-dialektika toto spojení zachycuje dvěma pravidly: kdo předloží stanovisko, musí ho na požádání hájit, a neúspěšná obrana stanoviska vede k jeho stažení, nikoli k přijetí opačného stanoviska (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Varianty🔗

V praxi se odvolání na nevědomost objevuje v několika podobách, které je užitečné rozlišovat. Vědecká varianta se opírá o otevřené otázky výzkumu: protože věda zatím neumí vysvětlit určitý jev, má platit vysvětlení, které nabízí mluvčí. Tato podoba se blíží argumentu „boha mezer“ a od čistého odvolání na nevědomost se liší tím, že mezera v poznání má sloužit jako kladný doklad pro konkrétní alternativu. Bezpečnostní varianta tvrdí, že látka, technologie nebo postup jsou neškodné, protože škodlivost nebyla zjištěna, ačkoli ji nikdo soustavně nehledal; právě na důkladnost hledání míří kritické otázky schématu (Walton, Reed a Macagno 2008). Osobní varianta se objevuje v konfliktech a vyšetřováních: obviněný je nevinný, protože proti němu nejsou svědci, nebo naopak vinný, protože se nedokázal obhájit. Zvláštní podobou je požadavek, aby druhá strana prokázala zápornou existenční větu, například že neexistuje žádný skrytý vliv. Takový požadavek nelze splnit, a jeho nesplnění proto nic nevypovídá. Ve všech variantách zůstává jádro stejné: chybějící vědění se vydává za vědění.

Detekční znaky🔗

Nejzřetelnějším znakem jsou formulace typu „nikdo nedokázal, že…“, „věda to zatím nevyvrátila“ nebo „neexistuje důkaz, že by to škodilo“, po nichž následuje kategorický závěr. Druhým znakem je, že mluvčí neuvádí, zda a jak se po vyvracejícím dokladu pátralo. Třetím znakem je nesoulad mezi silou závěru a povahou dokladu: z pouhé absence se dělá jistota. Čtvrtým znakem je selektivita, kdy se nedostatek důkazů uplatní jen proti nepohodlnému tvrzení, zatímco pro vlastní tvrzení se vyžaduje mnohem méně. Lilienfeld, Lynn a Lohr uvádějí obrácené důkazní břemeno mezi varovnými znaky pseudovědy v klinické psychologii: zastánci nové terapie žádají po kriticích, aby prokázali její neúčinnost, místo aby sami doložili účinnost (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). V konspiračním myšlení se objevuje zvláštní varianta, v níž se nedostatek dokladů vykládá jako doklad zakrývání, takže každé další mlčení tvrzení posiluje. Kompendium tuto podobu sleduje u hesla argument z mlčení.

Odlišení od platné argumentace🔗

Platné usuzování z nepřítomnosti dokladu se pozná podle tří vlastností. Za prvé, existoval postup, který by hledanou skutečnost s vysokou pravděpodobností odhalil, a ten postup byl skutečně použit. Za druhé, závěr je vyjádřen s přiměřenou mírou jistoty, nejčastěji jako pravděpodobnost nebo pracovní domněnka. Za třetí, je jasné, kdo nese důkazní břemeno a proč. Nejznámějším institucionálním příkladem je presumpce neviny v trestním řízení: nepodaří-li se obžalobě prokázat vinu, obžalovaný se považuje za nevinného. Učebnice logiky tento případ uvádějí jako kontext, v němž usuzování z nedostatku důkazu není klamem, protože pravidla řízení výslovně určují, ke komu se závěr přiklání (Copi, Cohen a McMahon 2014). Tento závěr přitom neříká, že obžalovaný čin nespáchal, ale že ho nelze odsoudit; jde o rozhodnutí v rámci procedury, nikoli o tvrzení o skutečnosti. Podobně v klinickém hodnocení negativní výsledek dostatečně citlivého testu oprávněně snižuje pravděpodobnost nemoci. Vztah procedurálních pravidel a zjišťování skutečnosti rozvádí oddíl forenzní a právní rozměr.

Stav poznání🔗

Odvolání na nevědomost je jedním z mála klamů, u nichž existuje přesný formální model rozdílu mezi silným a slabým argumentem. Hahn a Oaksford ukázali v bayesovském rámci, že síla argumentu z nepřítomnosti dokladu závisí na apriorní pravděpodobnosti tvrzení a na citlivosti hledání, tedy na tom, jak pravděpodobně by se doklad objevil, kdyby tvrzení platilo. Závěr, že stroj nemá skrytou vadu, protože ji opakované kontroly citlivým přístrojem nezjistily, je proto silnější než týž závěr opřený jen o to, že si vady nikdo nevšiml (Hahn a Oaksford 2007). Tato analýza vysvětluje, proč lidé některé argumenty z nevědomosti přijímají a jiné ne, a podporuje přístup, podle něhož je klam věcí míry, nikoli formy. Z hlediska teorie argumentace se tím potvrzuje pragmatický závěr, že rozhoduje kontext dialogu a rozdělení důkazního břemene (Walton 1995). Výzkum kognitivních zkreslení dodává, že lidé hodnotí doklady asymetricky podle toho, zda podporují jejich dosavadní přesvědčení, což je jádro konfirmačního zkreslení; nepřítomnost nepohodlného dokladu se pak snadno přijme jako potvrzení (Nickerson 1998).

Obrana a odpověď🔗

Odpověď začíná otázkou po úplnosti hledání: bylo něco takového vůbec zkoumáno, jakou metodou a s jakou citlivostí? Pokud ne, je přesné říci, že nevíme, a odmítnout oba kategorické závěry. Druhou obranou je výslovně určit důkazní břemeno. Kdo přichází s novým tvrzením, zejména o účinnosti léčby, o vině konkrétní osoby nebo o existenci skryté příčiny, má ho doložit; nemožnost tvrzení vyvrátit není jeho oporou (Popper 1959). Třetí obranou je převést kategorický závěr na pravděpodobnostní: místo sporu o to, zda něco je či není, se lze ptát, jak by se změnil odhad, kdyby se provedlo citlivější hledání (Hahn a Oaksford 2007). Pro kliniky a vyšetřovatele je důležité i opačné riziko. Odmítnout tvrzení jen proto, že pro ně dosud není doklad, může vést k přehlédnutí skutečného problému, například u obětí, jejichž zkušenost nebyla zaznamenána, protože ji nikdo nehledal. Obrana proti klamu tedy nespočívá v nedůvěře k jakémukoli negativnímu nálezu, ale v tom, že se u každého z nich ptáme, jak byl získán a co přesně dovoluje tvrdit.

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Popper, K. R. (1959). The Logic of Scientific Discovery. London: Hutchinson.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• Woods, J., & Walton, D. (1989). Fallacies: Selected Papers 1972–1982. Dordrecht: Foris.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Argument z mlčení – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Popření předchůdce – příbuzné heslo (Formální klamy, Denying the antecedent)
• Vylučující premisy – příbuzné heslo (Formální klamy, Exclusive premises)
• Klam maskovaného muže – příbuzné heslo (Formální klamy, Masked-man fallacy)
• Klam klamu – příbuzné heslo (Formální klamy, Argument from fallacy)
• Kladný závěr ze záporné premisy – příbuzné heslo (Formální klamy, Affirmative conclusion from a negative premise)
• Nefalzifikovatelné tvrzení – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Unfalsifiability)
• Přesun důkazního břemene – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Shifting the burden of proof)
• Argument z neuvěřitelnosti – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Argument from incredulity)
• Argument z mlčení – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Argument from silence)
• Pravidlo důkazního břemene – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Burden-of-proof rule)
• Pravidlo uzavření – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Closure rule)
• Bayesovské pojetí klamů – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Bayesian account of fallacies)
• Falzifikovatelnost NLP – příbuzné heslo (NLP vzorce: Kritické hodnocení NLP, Falsifiability of NLP)

V kompendiu

• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-7.2.3 Popper: Falsifikace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Forenzní a právní rozměr EA – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Whataboutism – předchozí heslo rodiny
• Lichotka – další heslo rodiny