Falešná útěcha (relativní nedostatek)🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.29
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	neformální klam
Anglicky	False consolation (relative privation)
Jiné názvy	falešná útěcha, relativní nedostatek, jiní jsou na tom hůř, apel na horší problémy
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Falešná útěcha, v novější literatuře nazývaná také relativní nedostatek nebo apel na horší problémy, je klam relevance, při němž se stížnost, kritika nebo návrh nápravy odmítá poukazem na to, že jinde nebo jiným lidem je hůř. Typické podoby zní „nestěžujte si, v jiných zemích nemají ani to“, „tohle je malichernost proti tomu, co se děje jinde“ nebo „buďte rádi, že to není horší“. Jeremy Bentham popsal tento tah jako klam falešné útěchy: obránce stávajícího stavu odpovídá na stížnost výčtem míst, kde je na tom lid hůř, a tím má být stížnost vyřízena, aniž by se kdo zabýval tím, zda je oprávněná (Bentham 1824).

Klamem je proto, že z existence horšího stavu nic neplyne pro otázku, zda je posuzovaný stav dobrý, zda ho lze zlepšit a zda má někdo povinnost ho zlepšit. Pragmatická dialektika vyžaduje, aby stanovisko bylo obhajováno argumentací, která se k němu vztahuje; srovnání s cizím neštěstím se ke stanovisku „tento problém je třeba řešit“ nevztahuje, a jde tedy o porušení pravidla relevance (van Eemeren a Grootendorst 1992). Existuje i obrácená podoba, kdy se kritika odmítá srovnáním s ještě horší možností: „mohlo to dopadnout mnohem hůř“. Struktura je stejná, jen srovnávací bod je hypotetický, a ne skutečný (Bentham 1824).

Původ a souvislosti🔗

Bentham zařadil falešnou útěchu mezi klamy odkladu, tedy mezi argumenty, jejichž účelem je oddálit nebo zmařit projednání reformy, aniž by se proti ní cokoli věcného namítlo (Bentham 1824). Toto zařazení je pro pochopení klamu důležité. Falešná útěcha zpravidla netvrdí, že stížnost je nepravdivá; tvrdí, že je nemístná, a přesouvá tak rozhovor od otázky, co se stalo, k otázce, zda má stěžovatel právo si stěžovat. Bentham ji uvádí v sousedství tahů, které odvádějí pozornost od věci k jinému tématu, a v knize jim odpovídá tematická diverze.

Jako klam relevance stojí falešná útěcha vedle červeného sledě a irelevantního závěru: učebnice vymezují klamy relevance obecně jako argumenty, jejichž premisy jsou pro závěr logicky irelevantní, a srovnání s jiným problémem s posuzovaným závěrem logickou souvislost nemá (Copi, Cohen a McMahon 2014). Pragmatická teorie klamu přitom upozorňuje, že táž srovnávací úvaha může být v jiném typu dialogu, například při rozhodování o pořadí úkolů, zcela na místě; o klamu rozhoduje, zda srovnání slouží cíli rozhovoru, nebo mu brání (Walton 1995).

Falešná útěcha má blízké příbuzné. Whataboutism odpovídá na kritiku poukazem na jiné provinění, obvykle provinění kritika; falešná útěcha poukazuje na jiné neštěstí, které s kritikem ani s mluvčím souviset nemusí. Klam „dvě křivdy dávají právo“ ospravedlňuje vlastní provinění cizím proviněním; falešná útěcha neospravedlňuje provinění, ale bagatelizuje škodu (Bentham 1824). Zrcadlovým protějškem je nirvána klam, který odmítá řešení srovnáním s dokonalým stavem, kdežto falešná útěcha odmítá stížnost srovnáním se stavem horším; oba tahy mění srovnávací bod, podle něhož se posuzovaný stav hodnotí (Kahneman 2011).

Struktura argumentu🔗

Argument má podobu: existuje problém P; problém Q je závažnější než P; tedy P nestojí za pozornost, stížnost na P je neoprávněná nebo náprava P je zbytečná. Aby závěr plynul, musela by platit skrytá premise, že pozornost si zaslouží jen nejzávažnější problém (van Eemeren a Grootendorst 1992). Tato premisa je zjevně nepřijatelná, protože by dovolila odmítnout stížnost na cokoli kromě jediného nejhoršího stavu na světě, a sám mluvčí by ji v jiné situaci nepřijal. Jakmile se premisa vysloví, argument ztrácí sílu; jeho účinnost proto závisí na tom, že zůstane nevyslovená. Pragmatická dialektika přitom drží mluvčího u premisy, kterou nechal nevyslovenou: jakmile je rozumně zrekonstruována, nesmí ji popřít (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Druhá varianta nepracuje s pozorností, ale s pocitem: z toho, že jiní jsou na tom hůř, se vyvozuje, že stěžovatel by měl být spokojen nebo vděčný. Tady se z popisného srovnání vyvozuje normativní závěr o tom, co má člověk cítit, a přitom se mlčky předpokládá, že oprávněnost nespokojenosti se měří jen poměrem k nejhoršímu známému případu (Bentham 1824). Ve vztazích nebo v organizacích, kde jedna strana má moc nad druhou, tato varianta často plní úlohu umlčení: stížnost se nevyvrací, ale stává se projevem nevděku.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je změna předmětu: odpověď na stížnost se netýká toho, co se stalo, ale jiného, závažnějšího stavu, často vzdáleného v prostoru nebo v čase. Druhým znakem je hodnocení stěžovatele místo stížnosti: slova jako „malichernost“, „rozmazlenost“ nebo „měli byste být rádi“; pozornost se tak přesouvá od věci k osobě, která ji vznesla, a pragmatická dialektika takový přesun počítá k porušení pravidla svobody (van Eemeren a Grootendorst 1992). Třetím znakem je, že srovnání nevede k žádnému rozhodnutí o pořadí nebo o prostředcích; problém Q, na nějž se mluvčí odvolává, se poté také neřeší, a srovnání tedy neslouží stanovení priorit, ale ukončení rozhovoru (Walton 1995).

Čtvrtým znakem je, že mluvčí, který srovnání použije, je zpravidla tím, kdo by měl problém P řešit nebo kdo z něj má prospěch. Kniha v kapitole o traumaticky informovaném vedení popisuje, jak tlak na rychlý „návrat k normálu“ a bagatelizace obtíží prodlužují zotavení lidí v organizaci. Herman zdůrazňuje, že zotavení po traumatu závisí na uznání ze strany okolí a že popírání nebo zlehčování utrpení je ztěžuje (Herman 1992); falešná útěcha je jedním z jazykových prostředků takového zlehčování. V politické řeči se znak projevuje odkazem na horší situaci v jiných zemích jako odpovědí na kritiku domácích poměrů (Bentham 1824).

Odlišení od platné argumentace🔗

Srovnání závažnosti je legitimní a často nezbytné, když se rozhoduje o omezených prostředcích. Lékař na urgentním příjmu, který ošetří nejdřív pacienta se zástavou dechu, nebo obec, která opraví nejdřív havarijní most, neargumentují falešnou útěchou: srovnání vede ke stanovení pořadí, menší problém se neprohlašuje za nedůležitý a dostává místo v dalším pořadí (Walton 1995). Rozhodujícím rozdílem je, zda srovnání odpovídá na otázku „co dřív“, nebo na otázku „zda vůbec“.

Legitimní je také srovnání, které si člověk zvolí sám jako způsob, jak unést vlastní obtíž, nebo které nabídne druhému s jeho souhlasem, aniž by tím zpochybňovalo jeho právo na nápravu. A legitimní je srovnání, které slouží k přesnému popisu: tvrzení, že míra určitého jevu je v jedné zemi nižší než v jiné, je věcné, pokud z něj nevyplývá, že nižší míra je přijatelná (Copi, Cohen a McMahon 2014). Klam vzniká až tehdy, když se ze srovnání vyvozuje, že posuzovaný problém nemá být projednán nebo řešen.

Stav poznání🔗

Falešná útěcha je popsána především v historické nauce o klamech, kde ji jako samostatný klam pojmenoval Bentham (Bentham 1824). Přímý experimentální výzkum, který by měřil, jak často se tento tah vyskytuje nebo jak účinně tlumí kritiku, kniha nezná a přesné údaje literatura, z níž heslo vychází, neuvádí. Psychologie úsudku ale popisuje mechanismus, na který klam spoléhá. Pokusy s rámováním rozhodnutí ukázaly, že lidé hodnotí výsledky vzhledem ke srovnávacímu bodu, a že změna tohoto bodu mění volbu, i když se výsledky samy nemění (Tversky a Kahneman 1981). Kahneman tuto závislost na referenčním bodě shrnuje jako jeden ze základních rysů hodnocení zisků a ztrát (Kahneman 2011). Falešná útěcha je pokusem posunout referenční bod tak, aby se posuzovaný stav jevil přijatelným.

Teorie kognitivní disonance navíc popisuje, že lidé snižují nepříjemné napětí přidáváním poznatků, které s jejich postojem souhlasí; srovnání s horším stavem může takovou úlohu plnit u mluvčího i u posluchače (Festinger 1957). Jde o výklad odvozený z obecné teorie, nikoli o samostatně testovanou hypotézu o tomto klamu. Výzkum inokulace zjistil, že předchozí vysvětlení zavádějící argumentační techniky snižuje její vliv; pro falešnou útěchu konkrétně to ověřeno nebylo (Cook, Lewandowsky a Ecker 2017).

Obrana a odpověď🔗

Účinná odpověď nepopírá, že jinde může být hůř; připustí srovnání a vrátí se k posuzovanému problému. Formulace jako „to je pravda, a přesto zůstává otázka, kdo opraví tuto závadu a kdy“ zachovává věcnost a odhaluje, že srovnání na otázku neodpovídá (van Eemeren a Grootendorst 2004). Užitečné je také vyslovit skrytou premisu: zda mluvčí skutečně tvrdí, že řešit se má jen to nejhorší. Vyslovená premisa se obvykle neudrží a mluvčí ji sám odmítne.

Pokud srovnání míří na pořadí, je férové ho tak přijmout a zeptat se na kritérium a na termín: podle čeho se pořadí stanovuje a kdy přijde na řadu posuzovaný problém. Tím se oddělí legitimní stanovení priorit od odkladu bez konce, který Bentham u klamů odkladu popisoval (Bentham 1824). V prostředí, kde má mluvčí moc nad stěžovatelem, například v práci, v nájemním vztahu nebo v rodině, je důležité vědět, že poukaz na cizí neštěstí neruší nárok na nápravu. U lidí, kteří prošli vážnou zátěží, popisuje literatura o traumatu podporu a uznání od druhých jako podmínku zotavení, a tím i jako ochranu před tím, aby se jejich zkušenost tímto tahem tiše uzavřela (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Cook, J., Lewandowsky, S., & Ecker, U. K. H. (2017). Neutralizing misinformation through inoculation: Exposing misleading argumentation techniques reduces their influence. PLoS ONE, 12(5), e0175799.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1981). The framing of decisions and the psychology of choice. Science, 211(4481), 453–458.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Červený sleď – příbuzné heslo (Klamy relevance, Red herring)
• Whataboutism – příbuzné heslo (Klamy relevance, Whataboutism)
• Dvě křivdy dávají právo – příbuzné heslo (Klamy relevance, Two wrongs make a right)
• Irelevantní závěr – příbuzné heslo (Klamy relevance, Ignoratio elenchi)
• Klam nirvány – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Nirvana fallacy)
• Pravidlo relevance – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Relevance rule)

V kompendiu

• EA-1.3.3 Tematická diverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Trauma-aware management – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.8 Politická a ideologická EA — totalitní systémy, propaganda, populismus – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Irelevantní závěr – předchozí heslo rodiny