Odvolání na většinu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.09
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	neformální klam
Anglicky	Appeal to popularity
Jiné názvy	argumentum ad populum, argument většinou, consensus gentium
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Odvolání na většinu, latinsky argumentum ad populum, je úvaha, která tvrzení považuje za pravdivé, správné nebo dobré proto, že mu věří, podporuje ho nebo ho dělá mnoho lidí, případně většina. Typická podoba říká, že „tolik lidí se nemůže mýlit“, že „všichni to vědí“ nebo že výrobek, metoda či názor jsou nejlepší, protože jsou nejrozšířenější. Klam spočívá v záměně dvou otázek: kolik lidí něčemu věří a zda je to pravda. Rozšířenost přesvědčení je fakt o lidech, ne o světě, a z ní samotné obvykle neplyne nic o tom, zda je přesvědčení oprávněné (Copi, Cohen a McMahon 2014). Teorie argumentace zároveň upozorňuje, že mínění většiny není vždy irelevantní. U otázek, které se týkají preferencí společenství, je přímo rozhodující, a u faktických otázek může být slabým vodítkem, pokud se lidé k názoru dopracovali nezávisle (Walton, Reed a Macagno 2008). Specifickou podobou, která přidává časový tlak a obavu ze zaostání, je rozjetý vlak.

Původ a souvislosti🔗

Argument z obecného souhlasu, latinsky consensus gentium, patří k nejstarším argumentům filozofie a teologie. Cicero ho uváděl na podporu existence bohů: protože víra v ně je rozšířena u všech národů, musí mít přirozený základ. Kritici tohoto argumentu od novověku upozorňovali, že rozšířenost přesvědčení může mít mnoho příčin, které s jeho pravdivostí nesouvisejí, například společné obavy, výchovu nebo autoritu. John Stuart Mill v eseji o svobodě, napsané v polovině devatenáctého století, pak přidal argument, proč ani jednomyslné mínění nemá umlčovat nesouhlasného jednotlivce: umlčený názor může být pravdivý, a i když pravdivý není, střet s ním udržuje pravdu živou a srozumitelnou. Současná teorie argumentace popisuje argument z obecného mínění jako zrušitelné schéma: pokud velká většina v nějaké skupině přijímá tvrzení, vzniká předpoklad v jeho prospěch, který však padá, jakmile se ukáže, že většina neměla dobré důvody nebo že její názor nebyl nezávislý (Walton, Reed a Macagno 2008). Pragma-dialektika řadí zneužití tohoto schématu mezi porušení pravidla argumentačního schématu a označuje ho jako populistický klam: počet stoupenců se použije jako znak pravdivosti, ačkoli takovým znakem v dané otázce není (van Eemeren a Grootendorst 1992). V politické propagandě má odvolání na většinu zvláštní místo, protože se jím vytváří zdání jednoty, proti níž se jednotlivec cítí osamělý, jak rozebírá kapitola o politické a ideologické EA.

Struktura argumentu🔗

Rozložený argument má tuto stavbu. Většina lidí, případně mnoho lidí, věří T. Proto je T pravdivé. Chybí premisa, podle níž je přesvědčení většiny spolehlivým ukazatelem pravdy v dané otázce, a tato premisa platí jen za zvláštních podmínek (Walton, Reed a Macagno 2008). Podle Condorcetovy věty o porotě se pravděpodobnost správného rozhodnutí většiny blíží jistotě, pokud každý člen skupiny má o něco větší než poloviční šanci se nemýlit a pokud členové rozhodují nezávisle. Obě podmínky jsou v běžných sporech porušeny: lidé svůj názor často přebírají od ostatních, od médií nebo od autorit, a v otázkách, které vyžadují odborné znalosti, nemusí mít průměrný člověk větší než poloviční šanci na správnou odpověď.

Argument se vyskytuje ve dvou hlavních podobách. Přímá podoba se obrací k davu a k jeho emocím a vyvolává pocit sounáležitosti, který má nahradit úsudek. Nepřímá podoba se obrací k jednotlivci a nabízí mu přijetí skupinou, prestiž nebo vyhnutí se izolaci, pokud přijme názor většiny. Do nepřímé podoby patří i apel na výlučnost, kdy se tvrzení nebo výrobek doporučují proto, že je přijímá vybraná menšina, s níž se posluchač chce ztotožnit (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Vztah k technikám kompendia🔗

V technikách, které kompendium popisuje, má odvolání na většinu dvě funkce. První je izolační. Člověk, který o něčem pochybuje, slyší, že „všichni ostatní“ to vidí jinak, a jeho pochybnost se tím mění v osobní selhání: nejde o to, zda má pravdu, ale o to, proč je jediný, kdo nesouhlasí. V uzavřených skupinách a v kontrolujících vztazích se tato funkce posiluje tím, že člověk nemá přístup k nikomu, kdo by jeho pochybnost sdílel, a tvrzení o jednomyslnosti proto nemůže ověřit (Lifton 1961; Hassan 1988). Druhá funkce je legitimizační. Rozhodnutí, opatření nebo výklad událostí se prezentují jako vůle většiny, a kdo je zpochybňuje, staví se zdánlivě proti všem. V obou funkcích je klíčové, že tvrzení o většině samo zůstává neověřené. Odpovědí je proto otázka, o jakou většinu jde, jak byla zjištěna a zda by její názor obstál i tehdy, kdyby se nesouhlasní mohli svobodně vyjádřit.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je, že se jako důvod uvádí počet, rozšířenost nebo oblíbenost, a ne vlastnosti tvrzení, výrobku nebo metody. Druhým znakem je chybějící informace o tom, jak se většina k názoru dostala: zda posuzovala důkazy, nebo názor převzala. Třetím znakem je, že číslo nelze ověřit, nebo že se týká něčeho jiného, než co se tvrdí, například počtu stažení místo počtu spokojených uživatelů. Čtvrtým znakem je sociální tlak: kdo nesouhlasí, je označen za podivína, za osamělého nebo za někoho, kdo „nerozumí“. Pátým znakem je vyrobená většina, kdy se zdání masové podpory vytváří koordinovanými účty, placenými komentáři nebo automatizovanými profily, jak kompendium popisuje u koordinovaného neautentického chování. Cialdini popisuje princip sociálního důkazu, podle něhož lidé v nejistotě posuzují správnost jednání podle toho, co dělají ostatní, a zvláště ti, kdo jsou jim podobní (Cialdini 2009). Odvolání na většinu tento princip využívá a vyrobená většina ho zneužívá.

Odlišení od platné argumentace🔗

Mínění většiny je přímo relevantní u otázek, které se týkají toho, co si společenství přeje, jak má být spravováno nebo jaká pravidla má přijmout. Volby, referenda a veřejná hlasování nejsou klamem, protože netvrdí, že většina má pravdu o faktech, ale že má právo rozhodnout o společných věcech. Klamem by bylo, kdyby se výsledek hlasování vydával za důkaz faktického tvrzení. U faktických otázek může být názor většiny slabým vodítkem, pokud jde o většinu, která měla k informacím přístup a dospěla k názoru nezávisle (Walton 2008). Konsenzus odborníků je zvláštní případ: nejde o většinu laiků, ale o shodu lidí, kteří posuzovali tytéž důkazy podle sdílených metodologických standardů, a jako takový je legitimním důvodem k důvěře. Rozhodující je, zda odborná shoda vznikla posuzováním důkazů, nebo tlakem či vyloučením nesouhlasných hlasů, jak kompendium popisuje u vytváření pseudokonsenzu.

Stav poznání🔗

Výzkum sociálního vlivu ukazuje, že vnímaný názor většiny ovlivňuje úsudek i chování, a to zvláště v situacích nejistoty a tam, kde se člověk s většinou ztotožňuje (Cialdini 2009). Bayesovské pojetí klamů vysvětluje, proč odvolání na většinu není vždy klamem: pokud lidé dospěli k názoru nezávisle a mají k informacím přístup, jejich shoda skutečně zvyšuje pravděpodobnost tvrzení, a síla argumentu klesá s klesající nezávislostí a informovaností (Hahn a Oaksford 2007). Argumentační teorie uvažování dodává, že skupinová diskuse, ve které lidé vyměňují důvody, vede k lepším výsledkům než individuální úsudek, ale že tento účinek závisí na skutečné výměně argumentů, ne na pouhém sčítání hlasů (Mercier a Sperber 2011). Analýza propagandistických modelů upozorňuje, že sdělení přicházející z mnoha zdánlivě nezávislých zdrojů působí přesvědčivěji než sdělení z jednoho zdroje, a že tento účinek lze vyvolat i uměle (Paul a Matthews 2016). Výzkum tak potvrzuje, že síla odvolání na většinu závisí na podmínkách, za nichž většina vznikla.

Obrana a odpověď🔗

Základní obranou je oddělit dvě otázky: kolik lidí tvrzení věří a jaké mají důvody. Odpověď na první otázku je informace o lidech, odpověď na druhou rozhoduje o tvrzení. Užitečné je zeptat se, jak se většina k názoru dostala, zda posuzovala důkazy a zda byla nezávislá. Pokud se tvrzení týká účinnosti léčby, bezpečnosti výrobku nebo jiné faktické otázky, rozhodují kontrolovaná srovnání a data, ne obliba. Pokud se týká preference společenství, je mínění většiny legitimním důvodem a není třeba ho zpochybňovat. Damer připomíná, že kdo argumentuje, má uvádět důvody, které se týkají věci samé, a mínění ostatních takovým důvodem obvykle není (Damer 2009). U vyrobených většin je obranou ověřit, zda jde o skutečné lidi a skutečné názory: zda účty mají historii, zda komentáře nejsou totožné a zda se náhlý nárůst podpory nedá vysvětlit koordinovanou kampaní. Pro jednotlivce vystaveného sociálnímu tlaku je ochranou vědomí, že nesouhlas s většinou není sám o sobě známkou chyby, a vztah alespoň s jedním člověkem, se kterým lze názor otevřeně probrat bez obavy z vyloučení.

Literatura🔗

• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Rochester: Park Street Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Paul, C., & Matthews, M. (2016). The Russian „Firehose of Falsehood“ Propaganda Model. Santa Monica: RAND Corporation.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Rozjetý vlak – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Odvolání na nepatřičnou autoritu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to authority)
• Anonymní autorita – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to anonymous authority)
• Rozjetý vlak – příbuzné heslo (Klamy relevance, Bandwagon)
• Odvolání na tradici – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to tradition)
• Lichotka – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to flattery)
• Zkreslený výběr – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Sampling bias)
• Argument opakováním – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Argument from repetition)
• Galileův gambit – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Galileo gambit)
• Odvolání na starobylost – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Appeal to antiquity)
• Pravidlo relevance – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Relevance rule)

V kompendiu

• EA-2.1.9 Vytváření pseudokonsenzu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-9.4.2 Coordinated Inauthentic Behavior – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.8 Politická a ideologická EA — totalitní systémy, propaganda, populismus – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Anonymní autorita – předchozí heslo rodiny
• Rozjetý vlak – další heslo rodiny