Červený sleď🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.19
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	neformální klam
Anglicky	Red herring
Jiné názvy	odvedení pozornosti, falešná stopa
Obecnější heslo	Irelevantní závěr
Užití	převážně záměrná taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Červený sleď je neformální klam relevance, v němž mluvčí místo odpovědi na otázku nebo námitku, která je předmětem sporu, uvede jiné téma, často zajímavější, citově silnější nebo pro něj příznivější, a pozornost posluchačů se přesune k němu. Původní otázka tak zůstane bez odpovědi, aniž by to bylo zřejmé. Učebnice logiky řadí červeného sledě mezi klamy relevance, protože vložené téma s původním sporem logicky nesouvisí, i když může souviset asociativně (Copi, Cohen a McMahon 2014). Jiné příručky ho řadí mezi selhání vyvrácení: mluvčí se nevypořádá s námitkou, ale odvede od ní pozornost (Damer 2009). Červený sleď se liší od slaměného panáka tím, že nezkresluje stanovisko druhé strany, ale opouští ho. Od whataboutismu se liší tím, že vložené téma nemusí být protiútokem na kritika. Pro kompendium je heslo důležité, protože odvedení pozornosti je základní stavební prvek mnoha technik, které brání tomu, aby se nepohodlné otázky vůbec dořešily.

Původ a souvislosti🔗

Obrazný název se obvykle spojuje s anglickým publicistou Williamem Cobbettem, který na počátku devatenáctého století vyprávěl o tom, jak lze uzeným sleděm svést psy ze stopy, a přirovnal k tomu tisk, který odvádí pozornost veřejnosti od podstatných událostí. Logická tradice popisuje tentýž problém pod širším názvem ignoratio elenchi, tedy jako dokazování jiného závěru, než o který jde. Richard Whately tento klam podrobně rozebíral a upozorňoval, že je nebezpečný právě tím, že argument, který dokazuje něco jiného, může být sám o sobě bezvadný, a posluchač proto nepostřehne, že nedokazuje to, co měl (Whately 1826). Současná neformální logika s heslem pracuje jako s jedním z typických klamů irelevance a zdůrazňuje, že jeho rozpoznání vyžaduje přesně vědět, jaký je předmět sporu (Johnson a Blair 1977). Pragmatika komunikace k tomu dodává obecný rámec: kooperativní rozhovor předpokládá, že příspěvky jsou relevantní k jeho aktuálnímu účelu, a posluchač proto i nesouvisející odpověď zprvu vykládá jako související (Grice 1975). Právě na tomto předpokladu klam stojí.

Struktura argumentu🔗

Struktura má tři kroky. Strana A položí otázku nebo vznese námitku N. Strana B odpoví tvrzením T, které se týká jiného tématu, často s formulací, která naznačuje souvislost, například „ale podstatné je přece“. Rozhovor pokračuje o T a N zůstane bez odpovědi. Pragma-dialektická teorie tento postup chápe jako porušení pravidla relevance, podle něhož se stanovisko smí hájit jen argumentací, která se ho týká (van Eemeren a Grootendorst 1992). Klam má několik podob. Tematická podoba přesune rozhovor k jinému problému, například od financování k úspěchům. Osobní podoba přesune pozornost k vlastnostem tazatele. Procedurální podoba přesune spor k formě otázky, k času nebo k pravidlům jednání, což kompendium rozebírá u hesla útěk k proceduře. Emoční podoba vloží silný příběh nebo obraz, který posluchače zaujme natolik, že na původní otázku zapomenou. Ve všech podobách je společné, že vložené téma nevyvrací námitku ani nepodporuje stanovisko, o které jde.

Pro rozbor je užitečné rozlišit červeného sledě jako chybu a jako taktiku, jak pragmatická teorie klamů rozlišuje mezi chybou uvažování a sofistickou taktikou (Walton 1995). Jako chyba vzniká, když mluvčí sám ztratí nit, například pod časovým tlakem nebo ve stresu, a odpoví na otázku, kterou si myslí, že slyšel. V takovém případě se po upozornění obvykle sám k otázce vrátí. Jako taktika se pozná podle toho, že se odbočka opakuje i po upozornění, že vede k tématu výhodnějšímu pro mluvčího a že se původní otázka v dalším průběhu prohlásí za vyřízenou. Rozdíl mezi oběma případy nelze určit z jediné výměny; ukáže se teprve ve vzorci, který se v rozhovoru nebo v delší komunikaci opakuje. Pro hodnocení argumentu je však rozdíl druhotný: v obou případech zůstává otázka nezodpovězená.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je, že po skončení odpovědi nelze říct, jak zní odpověď na položenou otázku. Užitečné je proto otázku po odpovědi zopakovat a zjistit, zda na ni lze odpovědět z toho, co zaznělo. Druhým znakem jsou přechodové fráze, které souvislost předstírají: „ale skutečný problém je“, „mnohem důležitější je“, „lidé se ve skutečnosti ptají na něco jiného“. Třetím znakem je zesílení citového náboje v okamžiku odbočky, kdy je nové téma podáno živěji než původní. Čtvrtým znakem je opakování: mluvčí, který odbočuje soustavně, odbočuje pokaždé u téhož typu otázek. Virginia Satirová popsala komunikační postoj, který nazvala rozptylovačem, kdy člověk pod tlakem odpovídá nesouvisle a odvádí pozornost od toho, co je napjaté (Satir 1972). Na rozdíl od taktického červeného sledě jde u ní o obranný vzorec, který kompendium popisuje v hesle rozptylovač. Systematickou podobu odvádění pozornosti v institucích a médiích rozebírá heslo tematická diverze.

Vztah k technikám kompendia🔗

Červený sleď je v systémech epistemické anihilace méně nápadný než otevřené útoky, ale jeho kumulativní účinek je velký. Člověk, jehož otázky se opakovaně rozplynou v jiných tématech, ztrácí přehled o tom, co se vlastně řešilo, a postupně přestává otázky klást. Ve spojení s informačním přetížením vytváří prostředí, ve kterém je pozornost trvale roztříštěná a žádný spor nedojde k závěru. V partnerských a rodinných konfliktech se klam projevuje tím, že rozhovor o konkrétním jednání se vždy změní v rozhovor o něčem jiném, například o minulých chybách toho, kdo se ptá. Pragmatika lidské komunikace popisuje náhlé změny tématu a odbočky jako jeden ze způsobů, jak sdělení druhého zneplatnit, aniž by bylo nutné ho přijmout nebo otevřeně odmítnout (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Na pracovištích a v institucích slouží k tomu, aby se kritika vyčerpala dřív, než dostane odpověď. Pro vyšetřovatele a právníky je důležité, že soustavné odbočování u určitého typu otázek může být samo informací: ukazuje, kde se nachází téma, kterému se mluvčí vyhýbá.

Odlišení od platné argumentace🔗

Ne každá změna tématu je klam. Odbočka je relevantní, když se týká předpokladu otázky, například když mluvčí upozorní, že otázka vychází z chybného údaje. Je relevantní i tehdy, když se ohlásí jako odbočka a mluvčí se k původní otázce vrátí. Pragmatika rozhovoru vysvětluje, že relevance se posuzuje vzhledem k účelu rozhovoru, a odbočka, která tomuto účelu slouží, maximu relevance neporušuje (Grice 1975). Neformální logika k tomu dodává pojem dialektické relevance: příspěvek je relevantní, pokud posouvá řešení sporné otázky v daném typu dialogu, i když se na první pohled týká jiného tématu (Walton 2008). Rozumné je také upozornit, že otázka je špatně položená nebo že předpokládá něco, co nebylo prokázáno; to není odvedení pozornosti, ale kritika otázky. Klam se proto pozná podle toho, že odbočka nevede zpět a otázka zůstává otevřená, zatímco rozhovor se tváří, že je uzavřena.

Stav poznání🔗

Výzkum přesvědčování ukázal, že rozptýlení pozornosti snižuje schopnost posuzovat argumenty: když posluchači nemohou sdělení plně zpracovat, slabé argumenty na ně působí silněji, než by působily při plné pozornosti, a silné slaběji (Petty a Cacioppo 1986). Červený sleď tento mechanismus využívá tím, že pozornost odvede v okamžiku, kdy by měla být nejsoustředěnější. Kahneman popisuje sklon odpovídat na snadnější otázku místo obtížné, aniž by si člověk záměnu uvědomil, a sklon pracovat jen s informacemi, které jsou právě po ruce (Kahneman 2011); posluchač, kterému se nabídne snadnější téma, ho proto snadno přijme jako odpověď. Argumentační teorie uvažování ukazuje, že lidé jsou dobří v hodnocení argumentů, pokud je mohou posuzovat v diskusi s jasným předmětem, a že tato schopnost slábne, když předmět sporu není zřejmý (Mercier a Sperber 2011). Přímý experimentální výzkum červeného sledě jako samostatného klamu je skromný; nálezy o pozornosti a zpracování argumentů však vysvětlují, proč klam funguje.

Obrana a odpověď🔗

Základní obranou je trvat na předmětu sporu. Je užitečné otázku formulovat přesně, ideálně písemně, a po odpovědi ji zopakovat ve stejném znění. Pokud na ni z toho, co zaznělo, nelze odpovědět, lze to klidně pojmenovat: odpověď se týkala jiného tématu a původní otázka zůstává otevřená. Teorie kritické diskuse dává k tomu oporu, protože vyžaduje, aby argumentace směřovala ke stanovisku, o které jde (van Eemeren a Grootendorst 1992). Druhou obranou je uznat nové téma jako samostatné: lze přijmout, že je důležité, a navrhnout, aby se o něm mluvilo poté, co bude zodpovězena původní otázka. Tím se odbočka neodmítá, ale přestává zastupovat odpověď (Johnson a Blair 1977). V institucích, médiích a na veřejných jednáních pomáhá vést zápis otevřených otázek a sledovat, které z nich zůstaly bez odpovědi. Pro lidi, jejichž otázky byly dlouhodobě odváděny jinam, je součástí zotavení obnova důvěry, že jejich otázky byly oprávněné a že nezodpovězená otázka není jejich selháním.

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Johnson, R. H., & Blair, J. A. (1977). Logical Self-Defense. Toronto: McGraw-Hill Ryerson.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Satir, V. (1972). Peoplemaking. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Whately, R. (1826). Elements of Logic. London: J. Mawman.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Irelevantní závěr – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem
• Útěk k proceduře – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Slaměný panák – příbuzné heslo (Klamy relevance, Straw man)
• Whataboutism – příbuzné heslo (Klamy relevance, Whataboutism)
• Kontrola tónu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Tone policing)
• Irelevantní závěr – příbuzné heslo (Klamy relevance, Ignoratio elenchi)
• Falešná útěcha (relativní nedostatek) – příbuzné heslo (Klamy relevance, False consolation (relative privation))
• Útěk k proceduře – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Procedural diversion)
• Pravidlo relevance – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Relevance rule)
• Výzva k relevanci – příbuzné heslo (NLP vzorce: Reframing a rámce, Relevancy challenge)
• Rozptylovač – příbuzné heslo (NLP vzorce: Jazykové vzorce, Distracter)

V kompendiu

• EA-1.3.3 Tematická diverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.1.2 Informační přetížení – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Odvolání na důsledky – předchozí heslo rodiny
• Slaměný panák – další heslo rodiny