Útok na osobu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.01
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	neformální klam
Anglicky	Ad hominem
Jiné názvy	argumentum ad hominem, útok na člověka, urážlivý útok na osobu
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	vysoké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Útok na osobu, latinsky argumentum ad hominem, je argumentační tah, při kterém se tvrzení, návrh nebo argument odmítá kvůli vlastnostem, jednání nebo postavení toho, kdo ho předložil, a ne kvůli jeho obsahu. V nejjednodušší, takzvané urážlivé podobě se odpůrci přisuzuje hloupost, nemorálnost, nevzdělanost nebo duševní porucha, a z toho se vyvozuje, že jeho stanovisko nemá cenu zkoumat. Teorie argumentace řadí útok na osobu mezi klamy relevance: premisa o osobě může být pravdivá, a přesto s pravdivostí posuzovaného tvrzení nesouvisí (Copi, Cohen a McMahon 2014). Současná neformální logika zároveň zdůrazňuje, že ne každá námitka k osobě je klamem. Klamem se stává tehdy, když se vlastnost osoby použije jako náhrada za posouzení argumentu v situaci, kdy na osobě nezáleží (Walton 2008). Heslo je nadřazené několika specifičtějším podobám, které katalog popisuje samostatně, především okolnostnímu útoku na osobu, námitce ty taky, otrávení studny a vině asociací.

Původ a souvislosti🔗

Latinské označení se v novověké logice ustálilo díky Johnu Lockovi, který v Eseji o lidském rozumu popsal argument ad hominem jinak, než jak se chápe dnes: jako tah, kterým se protivník tlačí důsledky vyvozenými z jeho vlastních zásad nebo ústupků. Takový argument podle Locka nedokazuje pravdu, ale ukazuje, že protivník nemůže tvrzení odmítnout, aniž by popřel sám sebe. Richard Whately o století později popisoval argument ad hominem jako úvahu přizpůsobenou okolnostem, povaze, vyznávaným názorům nebo minulému jednání konkrétního člověka, a odlišoval ji od úvahy, která platí obecně (Whately 1826). Jeremy Bentham ve své knize o parlamentních klamech zařadil útoky na osobu navrhovatele mezi prostředky, jimiž se rozprava odvádí od posuzovaného opatření k jeho autorovi, například podsouváním zlých motivů nebo podezřelých spojení (Bentham 1824).

Dnešní urážlivý význam se do učebnic dostal až později a Hamblin ve své kritice takzvaného standardního pojetí klamů ukázal, jak nejednotně ho jednotlivé učebnice vymezují a jak málo se jejich výklady opírají o rozbor skutečných sporů (Hamblin 1970). Na jeho kritiku navázal Walton, který útok na osobu chápe jako argumentační schéma s vlastními kritickými otázkami: posuzuje se, zda je napadaná vlastnost doložená, zda souvisí s tím, oč ve sporu jde, a zda se z ní vyvozuje víc, než unese (Walton, Reed a Macagno 2008). Pragma-dialektika popisuje útok na osobu jako porušení pravidla svobody, podle něhož strany nesmějí bránit druhé straně v předložení nebo zpochybnění stanoviska. Kdo protivníka zdiskredituje jako nedůvěryhodného, vyřazuje ho z diskuse, aniž by se jeho argumentem zabýval (van Eemeren a Grootendorst 1992).

Struktura argumentu🔗

Rozložená do premis má urážlivá podoba tuto stavbu. Osoba O tvrdí T. Osoba O má vlastnost V, která je obvykle hodnocena záporně. Proto T neplatí, případně proto T nemá cenu posuzovat. Chybí premisa, která by vysvětlila, proč by vlastnost V měla souviset s pravdivostí T, a právě tato chybějící spojka je místem klamu. Tam, kde by spojka existovala, například u svědka, jehož tvrzení stojí jen na jeho vlastním vnímání, se argument mění v legitimní zpochybnění důvěryhodnosti (Walton 2008). Damer proto řadí útok na osobu mezi selhání při vyvracení: místo odpovědi na nejsilnější podobu protiargumentu se odpovídá na otázku, kdo ho vyslovil (Damer 2009). Ve skutečném rozhovoru je stavba obvykle zkrácená. Závěr „proto T neplatí“ se nevysloví, protože by jeho slabost byla zřejmá. Místo toho mluvčí změní téma na osobu a nechá posluchače, aby závěr doplnil sám. Útok může mít podobu otázky („a kdo vůbec jste?“), ironie, nálepky nebo diagnózy na dálku. Ve všech případech se pozornost přesouvá od věci k člověku a spor o tvrzení se mění ve spor o pověst, ve kterém napadený musí obhajovat sebe místo svého stanoviska. V kontextu kompendia jde o základní stavební prvek technik, které útočí na oprávnění mluvit, například útoku na kvalifikaci.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je změna předmětu věty. Před útokem se mluvilo o tvrzení, rozpočtu, diagnóze nebo návrhu, po útoku se mluví o člověku a k původnímu předmětu se rozhovor nevrací. Druhým znakem je nepoměr mezi napadanou vlastností a tím, co se z ní vyvozuje: osobní neúspěch, vzhled, věk, pohlaví, původ nebo diagnóza se předkládají jako dostatečný důvod k zamítnutí věcného tvrzení. Třetím znakem je absence protiargumentu. Mluvčí neuvádí, kde je v tvrzení chyba, a často ani tvrzení přesně nereprodukuje. Čtvrtým znakem je hodnotící slovník, který osobu zařazuje do kategorie lidí, jimž se nenaslouchá. Kahneman popisuje efekt svatozáře, při kterém celkový dojem z člověka zabarvuje hodnocení všeho, co dělá a říká (Kahneman 2011). Útok na osobu tento efekt využívá obráceně: záporný dojem má přenést na tvrzení.

Pozornost si zaslouží i opakování a kontext. Jednorázová urážka v prudké hádce je jiný jev než soustavná kampaň, v níž se tatáž osoba označuje za nespolehlivou ve všech tématech. Opakované tvrzení se přitom posluchačům zdá pravdivější jen proto, že ho už slyšeli, takže nálepka nabývá na věrohodnosti, aniž by k ní přibyl důkaz (Hasher, Goldstein a Toppino 1977). Soustavná podoba se v kompendiu objevuje u technik, které rozkládají pověst odborníka nebo oběti tak dlouho, až se jí přestane věřit bez ohledu na to, co říká. Frickerová pro tento stav zavedla pojem svědecké nespravedlnosti, kdy předsudek vůči skupině, k níž mluvčí patří, snižuje důvěryhodnost, kterou mu posluchači přiznávají (viz epistemická nespravedlnost).

Odlišení od platné argumentace🔗

Námitka k osobě je platná, když vlastnost osoby tvoří součást důvodu, proč tvrzení věřit. Typickým případem je svědectví: kdo tvrdí, že něco viděl, žádá důvěru ve své vnímání, paměť a poctivost, a zpochybnění těchto vlastností proto míří přímo na premisu (Walton 2008). Podobně je relevantní odbornost u tvrzení, které se opírá jen o autoritu mluvčího, a doložená historie nepravdivých výpovědí u zdroje, jehož slova nelze ověřit jinak. Tindale připomíná, že hodnocení vyžaduje rozlišit, zda argument stojí na osobě, nebo na důvodech, které by platily bez ohledu na to, kdo je vyslovil (Tindale 2007). Pokud argument obsahuje data, výpočty nebo ověřitelné odkazy, vlastnosti autora nemohou nahradit jejich kontrolu. Pokud stojí jen na slovu autora, jeho důvěryhodnost je legitimním tématem. Druhou hranicí je rozdíl mezi hodnocením osoby a hodnocením tvrzení. Je legitimní říct, že člověk se v minulosti mýlil, a proto jeho dnešní tvrzení vyžaduje důkladnější ověření. Není legitimní vyvodit z téže premisy, že dnešní tvrzení je nepravdivé. Konečně je třeba odlišit útok na osobu od kritiky jednání, které je samo předmětem sporu. Pokud se jedná o to, zda politik zneužil úřad, jeho jednání není odbočkou od tématu, ale tématem samým.

Stav poznání🔗

Normativní teorie se dnes shoduje, že útok na osobu je kontextový klam: o jeho chybnosti nerozhoduje forma, ale vztah napadané vlastnosti k tomu, co se posuzuje (Walton 1995; Walton, Reed a Macagno 2008). Bayesovské pojetí neformálních klamů dodává, že informace o zdroji je legitimním vstupem do odhadu pravděpodobnosti tvrzení a že síla argumentu závisí na tom, jak silně vlastnost zdroje skutečně souvisí s jeho spolehlivostí (Hahn a Oaksford 2007). Model pravděpodobnosti zpracování ukazuje, proč útoky na zdroj fungují: když posluchač nemá motivaci ani kapacitu argument podrobně zkoumat, rozhoduje podle periferních vodítek, k nimž patří i důvěryhodnost a sympatie zdroje (Petty a Cacioppo 1986). Výzkum psychologické inokulace zařadil útok na osobu mezi pět manipulačních technik, jejichž rozpoznávání se dá krátkým výukovým videem zlepšit, a to i v terénním testu na sociální síti (Roozenbeek a kol. 2022). Empirické důkazy o tom, jak dlouho takto získaná odolnost vydrží a zda se přenáší na nové podoby útoku, jsou zatím omezené.

Obrana a odpověď🔗

Základní obranou je vrátit rozhovor k předmětu: zopakovat tvrzení, o které jde, a požádat o důvod, proč je nepravdivé, bez ohledu na to, kdo ho vyslovil. Taková odpověď nepotřebuje obhajovat napadenou osobu a nevstupuje do sporu o pověst, který útok otevírá. Pomáhá také rozlišit, zda napadaná vlastnost souvisí s premisou. Pokud ano, například u svědectví, je namístě ji věcně ověřit; pokud ne, lze to klidně pojmenovat jako odbočku. Pragma-dialektika připomíná, že spor je vyřešen jen tehdy, když se strany shodnou na stanovisku na základě důvodů, ne tehdy, když jedna strana přestane mluvit (van Eemeren a Grootendorst 2004). Svědci veřejného sporu se chrání tím, že si všímají, zda po útoku zazněl nějaký argument k věci. Pokud ne, nic se nevyvrátilo. U soustavných kampaní proti jedné osobě je navíc užitečné vést záznam tvrzení a jejich ověření, aby se nahromaděné nálepky daly oddělit od toho, co bylo skutečně doloženo. Útok na osobu se často vrací v podobě preventivní diskreditace, kdy zazní dřív, než napadený vůbec promluví.

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Hasher, L., Goldstein, D., & Toppino, T. (1977). Frequency and the conference of referential validity. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 16(1), 107–112.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Roozenbeek, J., van der Linden, S., Goldberg, B., Rathje, S., & Lewandowsky, S. (2022). Psychological inoculation improves resilience against misinformation on social media. Science Advances, 8(34), eabo6254.
• Tindale, C. W. (2007). Fallacies and Argument Appraisal. Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• Whately, R. (1826). Elements of Logic. London: J. Mawman.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Okolnostní útok na osobu – zvláštní případ tohoto hesla
• Ty taky – zvláštní případ tohoto hesla
• Otrávení studny – zvláštní případ tohoto hesla
• Vina asociací – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Okolnostní útok na osobu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Circumstantial ad hominem)
• Ty taky – příbuzné heslo (Klamy relevance, Tu quoque)
• Genetický klam – příbuzné heslo (Klamy relevance, Genetic fallacy)
• Otrávení studny – příbuzné heslo (Klamy relevance, Poisoning the well)
• Vina asociací – příbuzné heslo (Klamy relevance, Guilt by association)
• Odvolání na bohatství nebo chudobu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to wealth or poverty)
• Bulverismus – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Bulverism)
• Personalizace sporu – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Personalising the dispute)
• Pravidlo svobody – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Freedom rule)

V kompendiu

• EA-2.1.3 Útok na kvalifikaci (credentialing attack) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-7.2.1 Fricker: Epistemická nespravedlnost – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.1.8 Inverze reputace (obrácené praní pověsti) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.3 Sociální epistemologie EA — Goldman, Fricker, Longino, Anderson – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Okolnostní útok na osobu – další heslo rodiny