Klam klamu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-01.14
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Formální klamy
Druh	formální klam
Anglicky	Argument from fallacy
Jiné názvy	argumentum ad logicam, klam z klamu
Obecnější heslo	Formální klam
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Klam klamu, latinsky argumentum ad logicam, je úsudek, který z toho, že argument pro určité tvrzení je vadný, vyvozuje, že tvrzení je nepravdivé. Často jde ještě dál a vyvozuje, že platí opak. Logika tento krok nepřipouští: pravdivost závěru a platnost argumentu jsou dvě nezávislé věci. Neplatný argument může mít pravdivý závěr a platný argument s nepravdivou premisou nepravdivý závěr. Učebnice logiky na tomto rozlišení stavějí celý výklad platnosti a upozorňují, že to, zda závěr z premis plyne, neříká nic o tom, zda je závěr pravdivý (Copi, Cohen a McMahon 2014). Kdo tedy ukáže, že argument je chybný, ukázal jen to, že argument závěr nedokazuje.

Formálně je klam klamu zvláštním případem popření předchůdce. Platí, že je-li argument pro P dobrý, je P pravdivé. Argument dobrý není. Tedy P pravdivé není. Takový tvar je neplatný, jak učebnice logiky ukazují u popření předchůdce obecně (Copi, Cohen a McMahon 2014) a jak katalog vysvětluje v hesle popření předchůdce: P může být pravdivé z jiných důvodů, než jaké uvedl mluvčí.

Původ a souvislosti🔗

Pojmenování klamu je novější než jeho podstata. Teorie klamů od antiky učila, jak argument kritizovat, a s tím přicházelo i riziko, že kritika argumentu bude vydávána za vyvrácení tvrzení. Hamblin ve své kritice standardního výkladu klamů ukázal, že učebnicové seznamy podávají klamy jako hotové nálepky bez dostatečné teorie, kdy a proč je argument klamný (Hamblin 1970). Pragmatická teorie argumentace na to odpověděla tím, že klam nechápe jako vlastnost samotného tvaru, ale jako nesprávné užití argumentačního schématu v určitém dialogu. Tentýž typ argumentu, například odvolání na odborníka, může být v jednom kontextu rozumný a v jiném klamný (Walton 1995).

Z toho plynou dva důsledky pro klam klamu. Za prvé, nálepka klamu sama nic nerozhoduje; je třeba ukázat, v čem a proč je argument v daném kontextu vadný. Za druhé, i po úspěšné kritice zůstává otevřená otázka, zda je závěr pravdivý. Bayesovský přístup ke klamům doplnil, že síla argumentů, které tradice označuje za klamy, se mění s jejich obsahem a že slabý argument může tvrzení podporovat jen málo, aniž by ho tím vyvracel (Hahn a Oaksford 2007).

Struktura argumentu🔗

Klam má obvykle tři kroky. Mluvčí nejprve identifikuje vadu v argumentu druhé strany, často správně: jde o útok na osobu, o ukvapené zobecnění nebo o nedoložené tvrzení. Potom tuto vadu vydá za vyvrácení stanoviska („tvůj argument je klam, takže nemáš pravdu“). Nakonec mnohdy přejde k opačnému stanovisku, které tím považuje za prokázané („a platí, co tvrdím já“). Druhý a třetí krok jsou neplatné. Pragma-dialektická teorie kritické diskuse to vyjadřuje pravidlem uzavření: neúspěšná obhajoba zavazuje mluvčího své stanovisko stáhnout, ale neopravňuje druhou stranu prohlásit za prokázané stanovisko opačné; to by vyžadovalo vlastní obhajobu (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Klam má i taktickou podobu, v níž jde méně o úsudek a více o řízení rozhovoru. Názvy klamů se používají jako zbraň: mluvčí vyjmenuje latinské termíny, prohlásí argument za diskvalifikovaný a odmítne se zabývat věcí. Rozhovor se tak přesouvá od otázky, co je pravda, k otázce, kdo lépe ovládá terminologii. Takové užití stojí na tom, co Hamblin vytkl učebnicovým seznamům: klam se v nich podává jako hotová nálepka, ne jako zdůvodněný posudek konkrétního argumentu (Hamblin 1970). Takový přesun popisuje kniha jako tematickou diverzi: pozornost se odvede od problematického jádra k něčemu, co je pro mluvčího snáze obhajitelné. Příbuzná je i taktika, kterou katalog popisuje jako kontrolu tónu, kde se místo obsahu posuzuje způsob, jakým byl vysloven.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je přechod od hodnocení argumentu k hodnocení tvrzení bez nových podkladů. Věta „tvůj argument je vadný“ je následována větou „takže je to nepravda“, a mezi nimi chybí jakýkoli údaj o věci samé. Druhým znakem je, že kritik se zabývá jen nejslabším z uvedených argumentů a ostatní pomíjí; jeho postup se tak blíží útoku na slaměného panáka. Třetím znakem je hromadění názvů klamů namísto vysvětlení, v čem vada spočívá. Čtvrtým znakem je asymetrie: vlastní argumenty mluvčí touto přísností nezkoumá, což odpovídá zjištění, že lidé hledají slabiny v cizích argumentech mnohem snáz než ve vlastních (Mercier a Sperber 2011).

Zvláštní pozornost si zaslouží situace, kdy laik, pacient nebo oběť předkládá oprávněnou stížnost neobratně. Jeho argument může obsahovat chybu, například zobecnění z vlastní zkušenosti, a instituce ho pak odmítne, jako by tím byla vyvrácena i stížnost. Neobratnost argumentace však o pravdivosti stížnosti nic neříká. Fricker by takovou situaci popsala jako křivdu vůči člověku jako nositeli poznání; kniha se tímto tématem zabývá v kapitole o sociální epistemologii. Výzkum motivovaného uvažování ukazuje, že lidé kladou na argumenty pro nevítané závěry vyšší nároky než na argumenty pro závěry vítané (Kunda 1990), takže vadu snadněji najdou tam, kde ji hledat chtějí.

Odlišení od platné argumentace🔗

Platnou reakcí na vadný argument je říci, že argument závěr nedokazuje, a ponechat otázku pravdivosti otevřenou nebo ji posoudit podle jiných podkladů. „Tvůj argument z jednoho měsíce nevyvozuje trend; to neznamená, že ceny nerostou, jen že z toho to neplyne“ je korektní kritika, protože neplatný argument může mít pravdivý závěr (Copi, Cohen a McMahon 2014). Platné je také snížit důvěru v tvrzení, pokud byl vadný argument jediným důvodem, proč mu věřit: kdo tvrzení přijal jen kvůli tomuto argumentu, má po jeho vyvrácení důvod svůj souhlas pozastavit.

V některých kontextech může nepřítomnost dobrého argumentu sloužit jako slabý doklad proti tvrzení. Pokud by se pro pravdivé tvrzení daly čekat silné podklady a zastánci po dlouhém hledání předkládají jen vadné argumenty, je rozumné tvrzení považovat za méně pravděpodobné. Bayesovský rozbor ukazuje, že síla takového úsudku závisí na tom, jak spolehlivě by se podklady našly, kdyby tvrzení platilo (Hahn a Oaksford 2007). Takový úsudek je však pravděpodobnostní a musí se opírat o úvahu o hledání; s klamem klamu má společné jen to, že vychází z kvality argumentů.

Stav poznání🔗

Výzkum lidského usuzování nabízí dvě zjištění, která vysvětlují, proč je klam klamu častý. Mercier a Sperber tvrdí, že lidské uvažování se vyvinulo hlavně k vytváření a hodnocení argumentů v diskusi a že lidé jsou výrazně lepší v hledání slabin v cizích argumentech než ve vlastních (Mercier a Sperber 2011). Schopnost najít vadu je tedy silná, ale nasazuje se selektivně. Nickerson v přehledu výzkumu konfirmačního zkreslení dokládá, že lidé hledají a hodnotí doklady způsobem, který podporuje už přijatý názor (Nickerson 1998). Spojení obou zjištění vede k situaci, v níž se kritika cizího argumentu snadno zamění za potvrzení vlastního postoje.

Výzkum psychologického očkování proti dezinformacím ukazuje, že poznání struktury manipulativních technik snižuje jejich vliv (Cook, Lewandowsky a Ecker 2017). Inokulační studie proto hodnotí nejen rozpoznávání technik, ale i to, zda lidé dokážou odlišit manipulativní sdělení od neutrálního (Roozenbeek a kol. 2022). Pro klam klamu je toto rozlišení podstatné: znalost názvů klamů má smysl jen tehdy, když vede k přesnějšímu posuzování, ne k paušálnímu odmítání každého neobratného argumentu. Kniha nezná studii, která by klam klamu samostatně měřila; uvedená zjištění se k němu vztahují nepřímo.

Obrana a odpověď🔗

Odpovědí na klam klamu je oddělit dvě otázky, které mluvčí spojil: je argument dobrý, a je tvrzení pravdivé? Na první otázku lze vadu uznat. Na druhou je legitimní odpovědět, že z vady argumentu odpověď neplyne, a nabídnout jiné, nezávislé podklady. Pokud druhá strana tvrdí opačné stanovisko, nese za ně vlastní důkazní břemeno a nemůže ho přenést na neúspěch oponenta (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Kdo sám kritizuje cizí argumenty, se klamu vyhne, když svou kritiku formuluje jako výhradu k argumentu, ne jako vyvrácení tvrzení, a když se pokusí argument druhé strany zformulovat v nejsilnější podobě, kterou připouští. Tento postup katalog popisuje jako ocelového panáka; v zásadách intelektuálního chování ho Damer uvádí jako princip vstřícnosti, podle něhož se cizí argument má rekonstruovat v nejsilnější podobě (Damer 2009). Instituce, které přijímají stížnosti, mohou chránit lidi před důsledky klamu tím, že posuzují obsah stížnosti odděleně od kvality její argumentace. Obecnou obranou proti přesunům diskuse od věci k terminologii se kniha zabývá v části o obraně a kalibraci důvěry.

Literatura🔗

• Cook, J., Lewandowsky, S., & Ecker, U. K. H. (2017). Neutralizing misinformation through inoculation: Exposing misleading argumentation techniques reduces their influence. PLoS ONE, 12(5), e0175799.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Roozenbeek, J., van der Linden, S., Goldberg, B., Rathje, S., & Lewandowsky, S. (2022). Psychological inoculation improves resilience against misinformation on social media. Science Advances, 8(34), eabo6254.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Formální klamy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Formální klam – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Formální klam – příbuzné heslo (Formální klamy, Formal fallacy)
• Slaměný panák – příbuzné heslo (Klamy relevance, Straw man)
• Odvolání na nevědomost – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to ignorance)
• Kontrola tónu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Tone policing)
• Pravidlo uzavření – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Closure rule)
• Bayesovské pojetí klamů – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Bayesian account of fallacies)
• Motivované uvažování – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Motivated reasoning)

V kompendiu

• EA-1.3.3 Tematická diverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Obrana a kalibrace: obrana proti epistemické anihilaci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.3 Sociální epistemologie EA — Goldman, Fricker, Longino, Anderson – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Klam maskovaného muže – předchozí heslo rodiny
• Kladný závěr ze záporné premisy – další heslo rodiny