Dvě křivdy dávají právo🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.26
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	neformální klam
Anglicky	Two wrongs make a right
Jiné názvy	dvě křivdy, odplata jako ospravedlnění
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Klam dvou křivd je usuzování, podle něhož je určité jednání přípustné nebo dokonce správné proto, že se druhá strana dříve dopustila jiného, případně podobného provinění. Typická podoba zní: „ano, udělal jsem to, ale on začal“ nebo „oni to dělají také, tak proč bychom nemohli my“. Na rozdíl od klamu ty taky, který odmítá kritiku poukazem na nekonzistenci kritika, klam dvou křivd vlastní provinění nepopírá, ale tvrdí, že je ospravedlněno. Nejde tedy o otázku, zda kritik smí kritizovat, ale o to, zda cizí provinění mění hodnocení vlastního jednání. Damer ho uvádí jako samostatný klam, jímž odpověď na kritiku míjí její obsah (Damer 2009). Klam je zvlášť častý v blízkých vztazích, v kolektivních konfliktech a v politické argumentaci, kde se vzájemná provinění kupí a každé další se ospravedlňuje předchozím.

Původ a souvislosti🔗

Úvaha, že křivda neopravňuje ke křivdě, patří k nejstarším tématům etiky. Sókratés v Platónově Kritónovi odmítá oplácet bezpráví bezprávím, i když mu samotnému bylo ukřivděno, a tato myšlenka prochází celou evropskou etickou tradicí. V moderní teorii argumentace se klam dvou křivd objevuje v učebnicích neformální logiky jako samostatná položka (Johnson a Blair 1977). Jeho struktura se přitom liší od útoku na osobu: nejde o diskreditaci zdroje, ale o chybné ospravedlnění jednání. Govier analyzovala úvahy tohoto typu v rámci argumentů z konzistence a analogie a ukázala, že mají legitimní jádro: požadavek, aby se podobné případy posuzovaly podobně, je rozumný. Klam vzniká tam, kde se z požadavku konzistence vyvozuje, že druhá křivda je dovolena (Govier 2010). Sociální psychologie popisuje příbuzný mechanismus pod pojmem morálního odpojení: Albert Bandura uvedl mezi způsoby, jimiž lidé ospravedlňují škodlivé jednání, výhodné srovnání s horším jednáním druhých a přesunutí viny na oběť. Kompendium se těmto otázkám věnuje v etických aspektech a upozorněních.

Struktura argumentu🔗

Schéma klamu má podobu: B se dopustil křivdy K1 vůči A; A se dopustil K2 vůči B; tedy K2 je přípustná. Nevyslovená premisa zní: provinění jedné strany zbavuje druhou stranu povinností, které by jinak měla. Tato premisa je v obecné podobě nepřijatelná, protože povinnosti nevznikají jen vůči těm, kdo se chovají bezvadně, a protože K2 může poškodit i třetí osoby, které s K1 nemají nic společného. Pragma-dialektika by tento tah posoudila jako použití nevhodného argumentačního schématu: k obhajobě stanoviska „mé jednání bylo přípustné“ se nepoužívá argument o povaze jednání, ale argument o jednání někoho jiného (van Eemeren a Grootendorst 2004). Klam má několik podob. Odvetná podoba ospravedlňuje K2 jako odpověď na K1, i když K2 není přiměřenou ani nezbytnou obranou. Preventivní podoba ospravedlňuje K2 tím, že by se B mohl K1 dopustit v budoucnu. Kolektivní podoba ospravedlňuje jednání skupiny tím, že jiná skupina se dopustila podobného nebo horšího jednání, a blíží se tak k whataboutismu. Pro analýzu je užitečné sledovat, zda mluvčí obě provinění srovnává co do druhu, nebo zda jedno provinění zmenšuje poukazem na druhé, což je postup, který kompendium popisuje u strategické reinterpretace.

Vztah k technikám kompendia🔗

V kontrolujících vztazích a v uzavřených skupinách má klam dvou křivd zvláštní funkci: slouží k obrácení rolí. Ten, kdo se dopouští soustavného nátlaku, poukazuje na drobná provinění druhé osoby, skutečná nebo vykonstruovaná, a vlastní jednání vydává za pochopitelnou reakci. Poškozená osoba pak často přebírá tento výklad a začíná se cítit spoluzodpovědná za to, co se jí děje. Herman popsala, že lidé, kteří prošli dlouhodobým týráním, mívají sklon přičítat vinu sobě, a že pachatel tento sklon podporuje výkladem, v němž oběť „si to vyprovokovala“ (Herman 1992). Na kolektivní úrovni se klam uplatňuje v cyklech odvety mezi skupinami, kde každá strana ospravedlňuje své jednání předchozím jednáním druhé a kde se odpovědnost rozplývá v dlouhé řadě vzájemných křivd. Kompendium tuto otázku rozpracovává u hesla Arendtová: banalita zla, kde je ukázáno, jak se jednotlivé činy stávají přijatelnými tím, že se zasadí do rámce, v němž se zdají být jen odpovědí na okolnosti.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je, že mluvčí vlastní jednání přiznává, ale okamžitě ho spojuje s jednáním druhé strany. Druhým znakem je, že se diskuse přesouvá od povahy vlastního jednání k chronologii konfliktu, k otázce „kdo začal“. Třetím znakem je nepřiměřenost: odpověď na K1 je co do druhu nebo intenzity jiná a nebyla nezbytná k ochraně před K1. Čtvrtým znakem je, že se druhé provinění vybírá zpětně, často až ve chvíli, kdy je mluvčí konfrontován s vlastním jednáním. Pátým znakem je, že na otázku, zda by jednání bylo přípustné i bez K1, mluvčí odpovídá vyhýbavě nebo ji odmítá. V párové a rodinné terapii se tento vzorec projevuje řetězcem vzájemných obvinění, v němž každý vidí své jednání jako reakci a jednání druhého jako příčinu. Watzlawick, Beavin a Jackson popsali tento jev jako rozdílnou interpunkci sledu událostí: každá strana začíná příběh v jiném bodě, a proto vidí jinou příčinu (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967).

Odlišení od platné argumentace🔗

Od klamu je třeba odlišit několik legitimních úvah. Sebeobrana a obrana druhých jsou přípustné, pokud jsou nezbytné a přiměřené; nejde v nich o odplatu za minulé provinění, ale o odvrácení bezprostřední škody. Nárok na nápravu je také legitimní: kdo byl poškozen, může žádat náhradu a obrátit se na instituce, které křivdu posoudí. Rozdíl spočívá v tom, že náprava probíhá cestou, která je sama přípustná a podléhá nezávislému posouzení. Legitimní je i požadavek konzistence: pokud se jednání jedné strany posuzuje přísněji než stejné jednání druhé, poukaz na nerovnost je k věci relevantní (Govier 2010). A konečně je legitimní uvádět předchozí provinění druhé strany jako okolnost, která pomáhá pochopit, proč k jednání došlo, pokud se zároveň nepopírá jeho nepřípustnost. Hranice mezi vysvětlením a ospravedlněním je klíčová: vysvětlení říká, proč se něco stalo, ospravedlnění tvrdí, že to bylo správné.

Stav poznání🔗

Klam dvou křivd je v teorii argumentace dobře popsán, ale jeho samostatný empirický výzkum je omezený; poznatky o jeho působení vycházejí převážně z výzkumu morálního uvažování a motivovaného myšlení. Kunda ukázala, že lidé, kteří mají zájem na určitém závěru, hledají a přijímají důvody, které ho podporují, a vůči opačným důvodům jsou přísnější (Kunda 1990); ospravedlnění vlastního provinění cizím proviněním poskytuje přesně takový důvod. Teorie kognitivní disonance vysvětluje, proč je klam lákavý: uvědomění si vlastního provinění vytváří nepříjemné napětí mezi jednáním a sebeobrazem, a poukaz na provinění druhého toto napětí snižuje, aniž by bylo nutné jednání změnit (Festinger 1957). Výzkum hodnocení argumentů dodává, že lidé posuzují důvody protistrany přísněji než vlastní, což vysvětluje, proč každá strana konfliktu vnímá vlastní odvetu jako přiměřenou a odvetu druhé strany jako nepřiměřenou (Mercier a Sperber 2011). Z teoretického hlediska zůstává otevřená otázka, jak přesně vymezit hranici mezi legitimním požadavkem konzistence a klamem; dialogické přístupy ji hledají v tom, co se z poukazu na cizí provinění vyvozuje (Walton 2008).

Obrana a odpověď🔗

Základní obranou je oddělit obě jednání a posuzovat každé zvlášť. Provinění druhé strany je oprávněným tématem, ale jeho projednání nemění hodnocení vlastního jednání. Užitečná je kontrolní otázka: bylo by toto jednání přípustné, kdyby k předchozímu provinění nedošlo? Pokud ne, poukaz na předchozí provinění ho neospravedlňuje. Druhou obranou je rozlišit vysvětlení od ospravedlnění a výslovně přijmout první, aniž by se přijalo druhé. Třetí obranou je nabídnout legitimní cestu k nápravě: kdo byl poškozen, má nárok na nápravu, ale tou je řízení, rozhovor za přítomnosti třetí strany nebo náhrada, ne vlastní odveta. V terapeutické práci s páry a rodinami pomáhá přerušit řetězec vzájemných ospravedlnění to, že každá strana popíše vlastní podíl bez odkazu na podíl druhé, a teprve poté se oba podíly projednají (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). V kolektivních konfliktech má podobnou funkci nezávislé posouzení, které hodnotí jednání všech stran podle stejných měřítek a tím odstraňuje potřebu ospravedlňovat se navzájem.

Literatura🔗

• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press.
• Govier, T. (2010). A Practical Study of Argument (7. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Johnson, R. H., & Blair, J. A. (1977). Logical Self-Defense. Toronto: McGraw-Hill Ryerson.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Ty taky – příbuzné heslo (Klamy relevance, Tu quoque)
• Odvolání na důsledky – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to consequences)
• Whataboutism – příbuzné heslo (Klamy relevance, Whataboutism)
• Falešná útěcha (relativní nedostatek) – příbuzné heslo (Klamy relevance, False consolation (relative privation))
• Zvláštní výjimka – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Special pleading)
• Falešná ekvivalence – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, False equivalence)
• Klamné odvolání na precedent – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Fallacious appeal to precedent)
• Interpunkce komunikačního sledu – příbuzné heslo (NLP vzorce: Základní pojmy NLP, Punctuation of the communicational sequence)

V kompendiu

• 1.3 Etické aspekty a upozornění – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-7.1.5 Arendtová: banalita zla – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.3.2 Strategická reinterpretace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Chronologický snobismus – předchozí heslo rodiny
• Kontrola tónu – další heslo rodiny