Whataboutism🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.21
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	neformální klam
Anglicky	Whataboutism
Jiné názvy	a co vy, protiotázka a co tamto
Obecnější heslo	Ty taky
Užití	převážně záměrná taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Whataboutism je odpověď na kritiku, která se nezabývá kritizovaným jednáním, ale poukazuje na jiné, skutečné nebo domnělé provinění kritika, jeho spojenců nebo kohokoli dalšího. Typická podoba zní „a co vy?“ nebo „a co tamto?“. Výtka se tím nevyvrací ani nevysvětluje, pouze se k ní přidává další téma, které má v posluchači vyvolat dojem, že kritika ztratila oprávnění. Z hlediska teorie argumentace jde o variantu klamu ty taky: místo aby se posoudil obsah tvrzení, posuzuje se konzistence toho, kdo je vyslovil, a nekonzistence se vydává za vyvrácení (Walton 2008). Od klasického „ty taky“ se whataboutism liší tím, že srovnávací případ nemusí vůbec souviset s osobou kritika. Stačí jakékoli jiné selhání, které lze postavit vedle kritizovaného. Proto se tato forma snadno uplatní ve sporech mezi institucemi, státy a politickými tábory, kde vždy existuje dost materiálu k protiútoku.

Původ a souvislosti🔗

Struktura je starší než její anglický název. Odpovídat na výtku poukazem na výtky protivníka popisovali už klasičtí autoři rétoriky a v novověké logice se pro ni ustálilo označení tu quoque, které učebnice logiky řadí mezi varianty útoku na osobu (Copi, Cohen a McMahon 2014). Samotné slovo whataboutism se rozšířilo v anglicky psané publicistice až na počátku tohoto století, a to v souvislosti s popisem sovětské a postsovětské propagandy. Ta na kritiku porušování lidských práv standardně odpovídala poukazem na rasovou segregaci nebo jiné problémy západních zemí; v tomto prostředí vznikl i známý anekdotický obrat „a u vás zase bijí černochy“. Termín tak od počátku nese politický podtext a kompendium se mu věnuje v kapitole o politické a ideologické epistemické anihilaci. Pragma-dialektická teorie umožňuje popsat jev bez ohledu na jeho historické použití. Kritická diskuse podle ní vyžaduje, aby se stanovisko hájilo argumenty, které se ho týkají, a aby se strana, jejíž stanovisko bylo zpochybněno, neuchylovala k útoku na pozici nebo osobu protivníka (van Eemeren a Grootendorst 2004). Whataboutism porušuje obě podmínky zároveň: k projednávanému stanovisku nic nepřidává a přenáší důkazní pozornost na druhou stranu. Bentham ve své kritice parlamentních klamů popsal řadu podobných manévrů, jejichž účelem je zabránit projednání návrhu, aniž by se o něm věcně jednalo (Bentham 1824).

Struktura argumentu🔗

Argument má obvykle tři části, z nichž jen první bývá vyslovena úplně. Výchozím bodem je kritika: strana B tvrdí, že strana A učinila X a že X je špatné. Následuje protiodkaz: A uvádí, že B, případně třetí strana C, učinila Y. Třetí část zůstává nevyslovená a nese celou váhu manévru: protože existuje Y, kritika X je neoprávněná, pokrytecká nebo bezpředmětná. Tato nevyslovená premisa je nepřijatelná. Z toho, že někdo jiný jednal špatně, neplyne nic o tom, zda A jednala dobře, a z toho, že kritik sám není bez viny, neplyne, že jeho kritika je nepravdivá. Walton upozorňuje, že u argumentů zaměřených na nekonzistenci mluvčího je třeba rozlišovat dvě otázky: zda je mluvčí důvěryhodný jako zastánce svého stanoviska a zda je stanovisko samo pravdivé. Odpověď na první otázku nerozhoduje druhou (Walton 2008).

Strukturu lze zapsat i tak, že whataboutism mění otázku sporu. Původní otázka zní „učinila A něco špatného?“. Po protiodkazu se diskuse přesouvá k otázce „kdo je horší?“ nebo „kdo má právo kritizovat?“. Takový přesun odpovídá tomu, co pragma-dialektika popisuje jako porušení pravidla relevance a pravidla stanoviska: argumentace se začne vztahovat k jinému stanovisku, než k jakému byla přizvána (van Eemeren a Grootendorst 1992). Výsledkem bývá symetrie, kterou kompendium popisuje jako falešnou ekvivalenci: dvě rozdílně závažná jednání se postaví vedle sebe, jako by se navzájem rušila. Příbuzná je i tematická diverze, od níž se whataboutism liší tím, že nové téma vždy obsahuje výtku směřující zpět ke kritikovi.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je, že odpověď na kritiku neobsahuje žádné tvrzení o kritizovaném jednání: nepopírá ho, nevysvětluje, neuvádí okolnosti ani nepřiznává. Druhým znakem je protiotázka nebo zvolání, které zavádí nový případ, často spojený se slovy „a co“, „a proč nemluvíte o“ nebo „kde jste byli, když“. Třetím znakem je asymetrie pozornosti: nový případ se rozvádí podrobně, kdežto původní zůstává bez odpovědi. Čtvrtým znakem je opakovatelnost. Tentýž mluvčí reaguje stejným způsobem na různé výtky a srovnávací případy se střídají podle potřeby. Pátým znakem je, že se z poukazu nevyvozuje žádný věcný závěr, například jednotné měřítko pro oba případy, ale pouze ztráta oprávnění kritika. Mercier a Sperber ukazují, že lidé hodnotí argumenty protistrany výrazně přísněji než vlastní; whataboutism tuto asymetrii využívá tím, že kritiku přesměruje na pole, kde posluchač stranu kritika posuzuje přísněji (Mercier a Sperber 2011). Pozorovatel si může položit kontrolní otázku: kdyby srovnávací případ neexistoval, změnila by se odpověď na původní výtku? Pokud ne, srovnání k věci nepřispívá.

Odlišení od platné argumentace🔗

Ne každé srovnání s jiným případem je klam. Legitimní je především námitka konzistence měřítka. Pokud dozorový orgán trestá jednoho dodavatele přísněji než jiného za totéž, poukaz na druhý případ se týká toho, zda je rozhodnutí spravedlivé, a je k věci relevantní. Rozdíl spočívá v tom, co se ze srovnání vyvozuje: platná námitka nepopírá vlastní pochybení, ale žádá jednotné zacházení nebo zdůvodnění rozdílu. Govier popisuje argumenty z konzistence jako druh analogického usuzování, jehož síla závisí na tom, zda jsou srovnávané případy podobné v ohledech, na nichž záleží (Govier 2010). Legitimní je také poukaz na kontext, který mění hodnocení kritizovaného jednání, například když je srovnávací případ nutný k pochopení, proč se A zachovala, jak se zachovala. A konečně je legitimní upozornit na pokrytectví kritika jako na samostatné téma, pokud se zároveň nepopírá, že výtka může být pravdivá. Hranice je tedy mezi srovnáním, které otevírá další otázku, a srovnáním, které má původní otázku uzavřít.

Stav poznání🔗

Whataboutism jako samostatný termín je spíše publicistický než odborný, ale jeho strukturní jádro patří k nejlépe popsaným jevům teorie argumentace. Pragma-dialektika a dialogické přístupy se shodují v tom, že klam nespočívá v pouhém obsahu výroku, ale v jeho funkci v dialogu: tentýž poukaz může být relevantní v jednání o spravedlivém zacházení a irelevantní v diskusi o tom, co se stalo (Walton 1995; van Eemeren a Grootendorst 2004). Psychologický výzkum nabízí vysvětlení, proč manévr funguje. Lidé, kteří mají silný zájem na určitém závěru, hledají a přijímají důvody, které ho podporují, a vůči nepříjemným informacím uplatňují přísnější nároky; Kunda tento jev popsala jako motivované uvažování (Kunda 1990). Protiodkaz nabízí stoupencům kritizované strany snadný důvod kritiku odmítnout a nevyžaduje od nich, aby se zabývali obsahem výtky. Mercier a Sperber navíc tvrdí, že uvažování se vyvinulo především k přesvědčování a k hodnocení argumentů druhých, což vysvětluje, proč je útok na důvěryhodnost kritika tak účinný (Mercier a Sperber 2011). Přímé experimentální studie zaměřené výhradně na whataboutism jsou zatím vzácné, a tvrzení o jeho účinnosti proto vycházejí převážně z obecného výzkumu motivovaného uvažování a hodnocení argumentů.

Obrana a odpověď🔗

Nejspolehlivější odpovědí je oddělit obě témata a výslovně pojmenovat, co se stalo s otázkou. Lze připustit, že srovnávací případ může být oprávněným tématem, a zároveň trvat na tom, že nemění odpověď na původní výtku. Pragma-dialektika z toho dělá obecné pravidlo: každé stanovisko se hájí vlastními argumenty a protistrana, která chce projednat jiné stanovisko, ho musí předložit jako samostatné (van Eemeren a Grootendorst 2004). Druhou obranou je zeptat se, co přesně se má ze srovnání vyvodit. Pokud mluvčí žádá jednotné měřítko, je to věcná námitka, které je dobré vyhovět. Pokud z něj vyvozuje jen to, že kritika nemá právo zaznít, jde o klam. Třetí obranou je trvat na přímé odpovědi na konkrétní otázky o původním jednání, například co se stalo, kdo o tom věděl a jaká náprava následovala. V institucionálním prostředí, například při jednání komisí nebo v médiích, se osvědčuje vést si přehled nezodpovězených otázek a vracet se k nim. Pro odborníky, kteří posuzují výpovědi nebo veřejné spory, je užitečné sledovat, zda se protiodkaz objevuje pravidelně, protože opakovaný whataboutism je spíše komunikační strategií než ojedinělou chybou. Výzkum inokulace ukazuje, že předem vysvětlená klamavá technika ztrácí část svého vlivu na posluchače; ověřen byl na jiných technikách než na whataboutismu, ale princip pojmenování struktury je tentýž (Cook, Lewandowsky a Ecker 2017).

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Cook, J., Lewandowsky, S., & Ecker, U. K. H. (2017). Neutralizing misinformation through inoculation: Exposing misleading argumentation techniques reduces their influence. PLoS ONE, 12(5), e0175799.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Govier, T. (2010). A Practical Study of Argument (7. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Ty taky – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Ty taky – příbuzné heslo (Klamy relevance, Tu quoque)
• Červený sleď – příbuzné heslo (Klamy relevance, Red herring)
• Dvě křivdy dávají právo – příbuzné heslo (Klamy relevance, Two wrongs make a right)
• Irelevantní závěr – příbuzné heslo (Klamy relevance, Ignoratio elenchi)
• Falešná útěcha (relativní nedostatek) – příbuzné heslo (Klamy relevance, False consolation (relative privation))
• Falešná ekvivalence – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, False equivalence)
• Pravidlo relevance – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Relevance rule)
• Aplikace na sebe – příbuzné heslo (NLP vzorce: Sleight of Mouth, Apply to self)

V kompendiu

• EA-1.3.3 Tematická diverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.8 Politická a ideologická EA — totalitní systémy, propaganda, populismus – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.2.2 Falešná ekvivalence – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Slaměný panák – předchozí heslo rodiny
• Odvolání na nevědomost – další heslo rodiny