Chronologický snobismus🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.25
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	neformální klam
Anglicky	Chronological snobbery
Jiné názvy	klam zastaralosti
Užití	převážně chyba uvažování
Riziko zneužití	nízké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Chronologický snobismus je usuzování, které odmítá myšlenku, princip nebo tvrzení proto, že pochází z minulosti, a které jejich zastaralost považuje za dostatečný důvod k odmítnutí. Typická podoba zní: „to říkali lidé, kteří ještě nevěděli…“ nebo „to patří do minulého století“. Doba vzniku myšlenky se tím vydává za doklad její nepravdivosti, aniž by se ukázalo, který konkrétní předpoklad byl pozdějším poznáním vyvrácen. Klam je úzce příbuzný odvolání na novost, s nímž sdílí předpoklad, že pozdější je lepší, a je zrcadlovým protějškem odvolání na tradici, které naopak stáří považuje za záruku. Damer popisuje genetický klam jako hodnocení myšlenky podle jejího původu místo jejího obsahu (Damer 2009); chronologický snobismus lze chápat jako jeho zvláštní případ, v němž je rozhodujícím rysem původu čas.

Původ a souvislosti🔗

Termín zavedl C. S. Lewis, který v autobiografii Zaskočen radostí popsal, jak ho přítel Owen Barfield zbavil sklonu nekriticky přijímat intelektuální klima vlastní doby a předpokládat, že cokoli vyšlo z módy, je tím již zdiskreditováno. Lewis přitom nezpochybňoval, že staré názory mohou být mylné; žádal, aby se u každého ptalo, proč a kým byl vyvrácen, a ne jen kdy vznikl. Myšlenka má hlubší kořeny v kritice zkratkovitých soudů. Bentham ve svém rozboru politických klamů kritizoval opačnou chybu, tedy dovolávání se „moudrosti předků“, a ukazoval, že stáří instituce ani názoru není samo o sobě důvodem k jejich přijetí (Bentham 1824). Chronologický snobismus je tentýž omyl s opačným znaménkem. Obě chyby lze posuzovat společně jako chybné použití informace o čase vzniku: datum je údaj o původu, nikoli o pravdivosti. Filozofie vědy dodává důležité rozlišení. Kuhn popsal, jak se vědecká paradigmata střídají, a jeho výklad bývá někdy chápán tak, že starší teorie jsou prostě „překonané“. Novější poznání však některé starší myšlenky vyvrací, jiné zpřesňuje a další ponechává platné v omezené oblasti; kompendium tuto debatu rozvádí u hesla Kuhnův paradigmatický posun.

Struktura argumentu🔗

Schéma klamu je jednoduché: myšlenka M vznikla v době D; doba D je překonaná; tedy M je mylná nebo bezvýznamná. Druhá premisa bývá pravdivá v nějakém ohledu, například v technických znalostech nebo ve společenských poměrech, ale z toho, že doba D byla v některých věcech překonána, neplyne, že je překonána v ohledu, na kterém M závisí. Chybí tedy premisa, která by ukázala, že M stojí právě na tom, co se od doby D změnilo. Toulminův model argumentu tuto mezeru zviditelňuje: údaj o stáří myšlenky může sloužit jako opora závěru jen tehdy, když existuje oprávnění, které spojuje změnu poznání s pravdivostí konkrétního tvrzení, a takové oprávnění chronologický snobismus nevyslovuje ani nedokládá (Toulmin 1958).

Klam má i rétorickou podobu, v níž se myšlenka neodmítá výslovně, ale označí se jako „dobová“, „historická“ nebo „staromódní“ a tím se vyřadí z diskuse. Taková nálepka působí jako ukončení rozhovoru, protože se zdá, že další argumenty nejsou potřeba. Lifton popsal v uzavřených ideologických systémech jazyk, který složité otázky uzavírá krátkými hodnoticími formulemi; označení myšlenky za „přežitek“ může plnit stejnou funkci (Lifton 1961). V obráceném směru se chronologický snobismus projevuje odmítáním nových poznatků jako „módy“, což je už podoba odvolání na tradici.

Vztah k technikám kompendia🔗

V prostředí, které kompendium popisuje, se chronologický snobismus uplatňuje zejména jako nástroj oddělení člověka od jeho dřívějších opor. Nový systém přesvědčení, ať už jde o skupinu, hnutí, firemní kulturu nebo terapeutický směr, se prezentuje jako „nové poznání“ a vše, čemu člověk věřil dříve, včetně hodnot rodiny, profesních standardů a vlastních zkušeností, se označí za překonané. Studie myšlenkové reformy a uzavřených skupin popisují, jak se dřívější život a přesvědčení člena přehodnocují jako omyl, od něhož se má distancovat (Lifton 1961; Singer a Lalich 1995). Nálepka zastaralosti tak plní funkci, kterou by jinak musel plnit argument, a člověk se vzdává myšlenek, které nikdo nevyvrátil. Podobně se v akademických sporech někdy odmítají celé myšlenkové tradice jako „předparadigmatické“, aniž by se ukázalo, které jejich tvrzení neobstálo. Kompendium tyto spory sleduje v kapitole o postmodernismu, kde se rozlišuje mezi oprávněnou kritikou starších rámců a jejich paušálním odmítnutím. V klinické práci s lidmi, kteří takovým tlakem prošli, má znovuobjevení dřívějších hodnot a znalostí často stabilizující význam, protože obnovuje kontinuitu osobního příběhu, kterou nová ideologie přerušila.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je, že se v argumentaci zdůrazňuje datum, století nebo „doba“ vzniku myšlenky, ale nikoli konkrétní doklad, který ji vyvrátil. Druhým znakem je přenos neznalosti: autor myšlenky „nevěděl nic o genetice“ nebo „neznal internet“, a z toho se vyvozuje, že se mýlil i v otázce, která s genetikou ani internetem nesouvisí. Třetím znakem je hodnoticí slovník: „zastaralé“, „překonané“, „středověké“, „přežitek“. Čtvrtým znakem je, že mluvčí nedokáže odpovědět na otázku, kdo a čím myšlenku vyvrátil. Pátým znakem je selektivita: stáří se uplatní jako námitka jen proti nepohodlným myšlenkám, kdežto stejně staré myšlenky, které mluvčí sdílí, se jako zastaralé neoznačují. Tato selektivita odpovídá obecnému sklonu posuzovat argumenty proti vlastnímu přesvědčení přísněji než argumenty pro ně (Nickerson 1998). Pozorovatel může použít jednoduchý test: kdyby tutéž myšlenku poprvé vyslovil současník, jak by se o ní diskutovalo?

Odlišení od platné argumentace🔗

Stáří tvrzení je relevantní tam, kde tvrzení závisí na faktických znalostech, které se od doby jeho vzniku prokazatelně změnily. Lékařské doporučení dávky léku, které novější klinické studie ukázaly jako nebezpečné, se oprávněně opouští, ale důvodem není jeho stáří, nýbrž obsah novějších dokladů. Podobně je legitimní upozornit, že starý text používá pojmy, jejichž význam se posunul, a že je proto třeba ho číst v dobovém kontextu. Rozhodující je, zda argument ukazuje konkrétní mechanismus, kterým pozdější poznání tvrzení vyvrací. Platný argument ze změny poznání má podobu: tvrzení T předpokládá P; pozdější výzkum ukázal, že P neplatí; tedy T je třeba revidovat. Klam má podobu: tvrzení T je staré; tedy T neplatí. Popper zdůrazňoval, že teorie se odmítá proto, že neobstála ve zkoušce, a nikoli proto, že vznikla dříve než teorie konkurenční (Popper 1959). Etické a logické principy, které nezávisí na faktických znalostech své doby, nelze odmítnout jen poukazem na jejich původ.

Stav poznání🔗

Chronologický snobismus není předmětem samostatného empirického výzkumu. V teorii argumentace ho lze analyzovat jako zvláštní případ genetického klamu, jak ho vymezují učebnice neformální logiky (Damer 2009), nebo jako protějšek odvolání na tradici. Výzkum kognitivních zkreslení nabízí obecnější vysvětlení jeho přitažlivosti. Lidé hodnotí informace v souladu se svým dosavadním přesvědčením a nesouhlasné informace podrobují přísnější kontrole (Nickerson 1998), takže nálepka zastaralosti poskytuje pohodlný důvod nepohodlnou myšlenku nezkoumat. Motivované uvažování dále vysvětluje, proč se námitka stáří uplatňuje selektivně podle toho, k jakému závěru mluvčí směřuje (Kunda 1990). Z hlediska dějin vědy je třeba přiznat, že většina starších faktických tvrzení o přírodě byla skutečně revidována, a obecná nedůvěra ke starým tvrzením proto může fungovat jako rozumná heuristika. Klam vzniká teprve tam, kde se heuristika použije místo posouzení, a zvlášť tam, kde jde o tvrzení, jež na stavu přírodovědného poznání vůbec nezávisí.

Obrana a odpověď🔗

Nejjednodušší odpovědí je otázka, kterou Lewis považoval za rozhodující: kdo myšlenku vyvrátil, kdy a jakým argumentem? Pokud na ni existuje odpověď, je dobré ji vyslechnout a posoudit. Pokud neexistuje, námitka stáří sama nic nedokazuje. Druhou obranou je rozložit starou myšlenku na její předpoklady a zjistit, které z nich závisí na dobových znalostech a které ne. Tím se odliší zastaralé faktické údaje od úvahy, která na nich nezávisí (Toulmin 1958). Třetí obranou je hlídat zrcadlovou chybu, tedy nepřijímat starou myšlenku jen proto, že přetrvala, protože i to by bylo hodnocení podle data. Pro výuku a odbornou praxi je užitečné vést k tomu, aby se u každé citované myšlenky rozlišovalo, co je historický údaj a co je argument, jehož platnost lze posoudit dnes. Kompendium v kapitole o historickém kontextu studia epistemických traumat ukazuje, že mnoho dříve formulovaných pozorování o mechanismech manipulace zůstává platných, i když se jejich teoretický rámec změnil (Lifton 1961).

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Popper, K. R. (1959). The Logic of Scientific Discovery. London: Hutchinson.
• Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
• Toulmin, S. E. (1958). The Uses of Argument. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Genetický klam – příbuzné heslo (Klamy relevance, Genetic fallacy)
• Odvolání na tradici – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to tradition)
• Odvolání na novost – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to novelty)
• Odvolání na starobylost – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Appeal to antiquity)

V kompendiu

• EA-7.2.5 Kuhn: Paradigmatický posun – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 2.2 Historický kontext studia epistemických traumat – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.4 EA a postmodernismus — Lyotard, Baudrillard, Derrida – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Odvolání na bohatství nebo chudobu – předchozí heslo rodiny
• Dvě křivdy dávají právo – další heslo rodiny