Středně-dobá rekonstrukce identity

Status: fázový protokol středně-dobé fáze; navazuje na Subakutní narativní externalizaci. Fáze: midterm. Cíl: aby klient odpověděl na otázku „kdo jsem?“ vlastními slovy – a aby odpověď zahrnovala i zkušenost EA, ale nebyla jí definována.

1. Účel a cílová populace

Dlouhodobá epistemická anihilace (EA) mění nejen to, co si člověk myslí, ale i to, kým si myslí, že je. Ve vysoce kontrolujících skupinách dostává člověk novou identitu – jméno, roli, slovník, oblečení, minulost přepsanou jako „temnou“. V kontrolujících vztazích je identita přetvářena pozvolněji: z „nezávislé ženy“ se stává „ta, která to sama nezvládne“, z „otce“ „ten, kdo všechno kazí“. Kniha popisuje krajní podobu tohoto procesu jako destrukci identity. Protokol je určen klientům ve středně-dobé fázi, kteří po odchodu nevědí, kým jsou, mají pocit, že „neexistují mimo“ vztah nebo skupinu, nebo se rozpadají mezi starou a novou identitou.

2. Klinický obraz

Erikson (1968) popsal identitu jako pocit vlastní kontinuity a stejnosti v čase, uznávaný i druhými, a krizi identity jako období, kdy se tato kontinuita hledá znovu. U lidí po EA se krize identity objevuje často v dospělosti, v době, kdy ji okolí neočekává. Lifton (1961) popsal, jak myšlenková reforma usiluje o „smrt a znovuzrození“ člověka: stará identita má být odmítnuta jako hříšná a nahrazena identitou, kterou určuje skupina. Kliničtí autoři pracující s bývalými členy skupin pro výsledek používají pojem pseudoidentity – identity, která funguje, ale je vnucená a nese se jako role.

Campbellová a kolegové (1996) zavedli pojem jasnosti sebepojetí (self-concept clarity): míry, v níž jsou představy člověka o sobě jasné, vnitřně konzistentní a stálé. U lidí po EA bývá jasnost sebepojetí nízká: na otázku „jaký jste?“ odpovídají protichůdně, podle toho, s kým mluví, nebo slovy prostředí. Klinicky se objevuje pocit prázdnoty, odcizení vůči sobě (srov. depersonalizace), střídání starých a nových způsobů chování a vztahů, nejistota v nejjednodušších preferencích (jaké jídlo, jakou hudbu, jaké oblečení) a strach z toho, že „skutečné já“ neexistuje.

Epistemický rozměr identity je pro EA klíčový. Kdo neví, kým je, nemá ani pevný bod, z něhož by posuzoval, co je pro něj pravdivé a dobré; každá silná autorita mu pak může identitu nabídnout spolu s výkladem světa. Proto se rekonstrukce identity v knize řadí vedle obnovy úsudku, ne až za ni. Klient, který si vybere vlastní jídlo nebo oblečení, nedělá jen terapeutické cvičení – obnovuje místo, z něhož lze říct „já to vidím jinak“.

3. Cíle protokolu

Cílem je rozlišit části identity, které klient nesl před EA, části vnucené prostředím a části, které v něm vznikly a klient je chce zachovat; obnovit jasnost sebepojetí v každodenních preferencích i hodnotách; otevřít představu o budoucnosti prostřednictvím možných já; propojit minulost, přítomnost a budoucnost do souvislého vlastního příběhu; a přijmout zkušenost EA jako součást identity, ne jako její celek.

4. Postup

1. Archeologie identity – klient se vrací k období před EA: co měl rád, s kým se stýkal, o čem snil; fotografie, deníky, rozhovory se starými přáteli.
2. Rozlišení vrstev – klient třídí své vlastnosti, zvyky a přesvědčení do tří skupin: „moje původní“, „vnucené“, „nové a chci si je nechat“.
3. Drobné preference – cvičení ve volbě malých věcí (jídlo, trasa, hudba, film) s otázkou „co chci já?“; jasnost sebepojetí se obnovuje odspodu.
4. Možná já – po vzoru Markuse a Nurius (1986) klient formuluje, kým by mohl být, kým by chtěl být a kým se bojí, že bude; možná já slouží jako vodítko i jako motivace.
5. Narativní identita – propojení minulosti, přítomnosti a budoucnosti do příběhu podle McAdamse (2001); příběh zahrnuje EA jako kapitolu, ne jako celou knihu.
6. Hodnoty jako jádro – navazuje Subakutní axiologická restaurace.
7. Zkoušení identity v praxi – nové koníčky, kurzy, prostředí, kde klient může být „nový“ bez historie.
8. Integrace – sezení, v nichž klient vypráví, kým je, a slyší odezvu terapeuta a blízkých.

Rozhodovací bod A – disociace. Pokud se objeví výrazné odcizení nebo střídání stavů identity, zváží se specializovaná péče o disociativní poruchy. Rozhodovací bod B – návrat staré identity při kontaktu. Pokud se při setkání s lidmi ze skupiny klient „přepne“ do staré role, pracuje se s tímto jevem otevřeně a připravují se kontakty předem. Rozhodovací bod C – lidé narození do skupiny. Pokud neexistuje „předchozí“ identita, archeologie se nahrazuje tvorbou nových zkušeností.

5. Hodnocení průběhu

Hodnotí se, zda klient dokáže o sobě mluvit konzistentněji a vlastními slovy, zda se rozhoduje o drobných preferencích bez dlouhého váhání, zda má představu o možném budoucím já, zda dokáže vyprávět svůj příběh jako souvislý a zda ho kontakty s prostředím EA „nepřepínají“. Ke sledování lze využít škálu jasnosti sebepojetí (Campbell a kol. 1996) v čase u daného klienta; validované normy pro EA neexistují.

6. Kontraindikace a rizika

Protokol není vhodný v akutní fázi; otázka „kdo jsem?“ může v nestabilizovaném stavu zesílit zmatek. Rizikem je nová vnucená identita – identita „oběti“, „přeživšího“ nebo „bývalého sektáře“, která může být užitečná, ale také omezující, pokud se stane jedinou. Dalším rizikem je idealizace minulosti: identita před EA nebyla bez chyb a návrat k ní nemusí být žádoucí. Terapeut nesmí klientovi nabízet „skutečné já“, které sám vymyslel.

7. Kazuistika (anonymizovaný kompozit)

Žena, která v osmnácti vstoupila do skupiny a odešla v osmatřiceti, má jméno, které jí skupina dala, a nosí stále oblečení podle jejích pravidel. Na otázku, co má ráda, odpovídá: „Nevím, nikdy jsem to nemusela vědět.“ V archeologii identity najde fotografie ze střední školy, kde hraje na kytaru. Začne chodit na kurz kytary a postupně zkouší oblečení, které si sama vybere. Při práci s možnými já řekne, že by chtěla „být učitelkou hudby pro děti“ a že se bojí, že bude „navždy ta divná, co byla v sektě“. Po roce se rozhodne vrátit ke svému původnímu jménu, ale ponechá si zvyk ranního ticha, který ve skupině měla ráda. Říká: „Něco z té doby je moje.“

8. Meze a otevřené otázky

Psychologie identity je bohatě rozpracovaná (Erikson 1968; McAdams 2001), ale výzkum identity po odchodu ze skupin a kontrolujících vztahů je převážně kvalitativní. Otevřená je otázka, jak pracovat s identitou u lidí, kteří do prostředí EA vstoupili v dětství, a jak rozlišit, kdy je identita „přeživšího“ oporou a kdy past. Kulturní rozdíly v pojetí já (individualistické a kolektivistické) vyžadují, aby protokol nevnucoval jeden model identity.

Literatura

• Campbell, J. D., Trapnell, P. D., Heine, S. J., Katz, I. M., Lavallee, L. F., & Lehman, D. R. (1996). Self-concept clarity: Measurement, personality correlates, and cultural boundaries. Journal of Personality and Social Psychology, 70(1).
• Erikson, E. H. (1968). Identity: Youth and Crisis. New York: W. W. Norton.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. New York: Norton.
• Markus, H., & Nurius, P. (1986). Possible selves. American Psychologist, 41(9).
• McAdams, D. P. (2001). The psychology of life stories. Review of General Psychology, 5(2).

Související

Sesterské protokoly

• Subakutní narativní externalizace – oddělení od vnuceného příběhu.
• Středně-dobý hermeneutický reset – výklad sebe sama novými rámci.
• Subakutní axiologická restaurace – hodnoty jako jádro identity.
• Dlouhodobá kultivace resilience – dlouhodobé upevnění.

Svépomoc

• Integrace životního příběhu – svépomocná práce s příběhem.
• Trénink odolnosti identity – posílení identity.

Pojmy

• Identity destruction – krajní podoba poškození identity.
• Narativní identita – identita jako příběh.
• Ipseita – filozofický pojem vlastního já.