7.43 Thompson: Mind in Life a kontinuita biologie/mysli🔗

Evan Thompson, filozof mysli působící na University of British Columbia, na počátku své dráhy spolupracoval s Franciscem Varelou a Eleanor Roschovou na knize The Embodied Mind, která založila enaktivní přístup ke kognici (Varela, Thompson a Rosch, 1991). Jeho hlavní samostatné dílo Mind in Life: Biology, Phenomenology, and the Sciences of Mind tento přístup soustavně rozvíjí: spojuje teorii živých systémů, Husserlovu a Merleau-Pontyho fenomenologii a kognitivní vědu a obhajuje tezi, že mysl a život sdílejí tutéž základní organizaci (Thompson, 2007).

Kapitola vykládá Thompsonovu teorii podle Mind in Life a navazujících prací, poté shrnuje kritiku a nakonec v samostatném oddíle nabízí interpretaci kompendia. Thompson se manipulací ani epistemickou anihilací nezabývá; aplikace je výkladem, nikoli jeho tvrzením (srov. Thompson, 2007). Vazby na další filozofické přístupy k mysli shrnuje rozcestník 7. Teoretické a metakonceptuální reflexe.

Teze hluboké kontinuity🔗

Ústřední tezí knihy je hluboká kontinuita života a mysli (deep continuity of life and mind): tam, kde je život, je v elementární podobě i mysl, a mysl ve svých nejrozvinutějších podobách patří k životu (Thompson, 2007). Thompson tím odmítá dvě protilehlá stanoviska: karteziánský dualismus, který mysl od těla odděluje, i komputacionalismus, podle něhož je mysl abstraktním zpracováním symbolů, nezávislým na tom, zda běží v živém organismu.

Biologický základ teze tvoří pojem autopoiesis, který zavedli Maturana a Varela pro systém, jenž sítí vlastních procesů neustále vytváří a obnovuje komponenty, z nichž se skládá, a tím i hranici, která jej odděluje od okolí (Maturana a Varela, 1980). Thompson pojem zasazuje do širšího rámce autonomie, který Varela rozvinul pro systémy, jež si samy určují pravidla své činnosti (Varela, 1979). Autonomní systém není řízen zvenčí jako stroj; podněty z okolí jej jen „perturbují“ a jeho odpověď je určena jeho vlastní organizací.

Sense-making a vznik významu🔗

Z autonomie vyvozuje Thompson pojem sense-making: živý systém, který musí udržovat sám sebe, nemá k okolí neutrální vztah. Cukr je pro bakterii „potravou“ ne sám o sobě, ale z hlediska jejího trvání, a okolí se tak pro organismus člení na to, co je pro něj dobré, škodlivé a lhostejné (Thompson, 2007). Význam tedy podle Thompsona nevzniká až v jazyce nebo v reprezentaci; vzniká už na úrovni vztahu organismu k jeho prostředí. Weber a Varela tuto myšlenku spojili s kantovským pojetím přirozeného účelu a hovoří o „imanentní teleologii“ živých systémů (Weber a Varela, 2002).

Di Paolo ukázal, že samotná autopoiesis na sense-making nestačí: systém musí být navíc adaptivní, tedy schopen rozlišovat, zda se blíží k hranici, za níž by se rozpadl, a měnit podle toho své jednání (Di Paolo, 2005). Thompson tuto korekci přijímá a enaktivní přístup shrnuje do pěti myšlenek: živé bytosti jsou autonomní aktéři, nervový systém je autonomní dynamický systém, kognice je dovednostní vědění uplatňované ve vtěleném a situovaném jednání, svět kognitivní bytosti není předem dán, ale je ztvárňován (enacted), a zkušenost není vedlejším produktem, ale ústředním tématem výzkumu mysli (Thompson, 2007).

Neurofenomenologie a problém těla a těla🔗

Druhým pilířem knihy je metodologický návrh, který Varela nazval neurofenomenologií: systematicky propojit pečlivě vedené popisy prožitku z první osoby s neurovědeckými měřeními, místo aby se zkušenost považovala za nespolehlivý šum (Varela, 1996). Lutz a Thompson tento program rozpracovali na výzkumu, v němž trénovaní účastníci popisovali průběh pozornosti a jejich popisy pomáhaly třídit neurální data (Lutz a Thompson, 2003).

Tradiční „vysvětlující mezeru“ mezi mozkem a vědomím Thompson přeformulovává jako problém těla a těla (body-body problem): jde o vztah mezi tělem, jak je prožíváno zevnitř jako vlastní a živé (Leib), a tělem jako fyziologickým organismem (Körper) (Thompson, 2007). Tento posun navazuje na Merleau-Pontyho a činí z tělesného prožitku legitimní předmět výzkumu. Poslední kapitoly knihy věnuje Thompson empatii a intersubjektivitě: porozumění druhým podle něj začíná tělesným vnímáním jejich výrazu, nikoli usuzováním na skryté mentální stavy (Thompson, 2001).

Pozdější práce🔗

V knize Waking, Dreaming, Being Thompson rozšířil enaktivní pojetí já na proměny vědomí ve spánku, snění, meditaci a umírání a hájí pojetí já jako procesu, který se ustavuje stále znovu, nikoli jako substance ani jako pouhé iluze (Thompson, 2014). Kniha Why I Am Not a Buddhist je kritikou toho, co Thompson nazývá buddhistickou výjimečností, tedy představy, že buddhismus je na rozdíl od jiných náboženství „vědou o mysli“; Thompson zde varuje i před zjednodušeným, neurovědecky ospravedlňovaným pojetím mindfulness (Thompson, 2020).

Recepce a kritika🔗

Teze hluboké kontinuity byla podrobena kritice v symposiu, které o Mind in Life uspořádal Journal of Consciousness Studies. Wheeler v něm rozlišil silnou verzi teze, podle níž život sám je již myslí, a slabší verzi, podle níž mysl vyžaduje organizační rysy života, a tvrdil, že silná verze stírá rozdíl mezi metabolickou regulací a kognicí ve vlastním smyslu (Wheeler, 2011). Z opačné strany Hutto a Myin namítají, že enaktivismus Thompsonova typu přisuzuje elementárním organismům význam a normativitu příliš snadno a že by měl být radikálnější v odmítnutí obsahu na základních úrovních kognice (Hutto a Myin, 2013).

Kritici z kognitivistického tábora upozorňují, že důraz na tělo a prostředí neodpovídá na otázku, co odlišuje kognitivní proces od nekognitivního; Adams a Aizawa tuto námitku formulovali jako požadavek „znaku kognitivního“, který enaktivní a rozšířené teorie podle nich nesplňují (Adams a Aizawa, 2008). Neurofenomenologie je zase kritizována za spoléhání na introspekci, jejíž spolehlivost zpochybňují empirické studie i Dennettova heterofenomenologie, která s výpověďmi o prožitku zachází jako s daty o tom, co subjekt tvrdí, ne jako s přímým přístupem k prožitku (Dennett, 1991).

Interpretace pro kompendium EA🔗

Následující oddíl je interpretací kompendia. Je-li význam podle Thompsona zakotven ve vztahu živého organismu k jeho prostředí, pak manipulace nepůsobí jen na přesvědčení, ale i na tělesné podmínky sense-makingu. Biderman ve studii donucovacích praktik vůči válečným zajatcům popsal vyčerpání, oslabení a narušení spánku jako součást vzorce, který snižoval schopnost odporu (Biderman, 1957). Pro kompendium je to detekční znak: prostředí, které soustavně zbavuje člověka spánku, odpočinku a tělesné jistoty, podkopává jeho schopnost hodnotit svět dřív, než se otevře jakýkoli spor o fakta (srov. Thompson, 2007).

Enaktivní pojetí empatie a intersubjektivity zároveň vysvětluje, proč je izolace tak destruktivní: porozumění druhým i sobě se podle Thompsona ustavuje v tělesném setkání, a kdo o ně přijde, ztrácí jeden ze zdrojů korekce vlastního vnímání (srov. Thompson, 2001). V tomto čtení má smysl pojetí vtělené kognice, tělesného schématu a interocepce jako rovnocenných rovin zotavení vedle práce s myšlenkami.

Teze hluboké kontinuity má důsledek i pro debatu o umělé inteligenci. Je-li sense-making vázán na autonomní systém, který se musí sám udržovat, pak systém, jenž pouze zpracovává vstupy, může produkovat smysluplně vyhlížející výstupy, ale význam pro sebe nevytváří (srov. Thompson, 2007; Di Paolo, 2005). Přisuzovat mu porozumění nebo péči by bylo v tomto rámci kategoriálním omylem, a kompendium proto tento argument používá jako jednu z obran proti antropomorfizaci konverzačních systémů. Enaktivismus zároveň varuje před opačným redukcionismem, který by prožitek klienta převedl na seznam symptomů; tělesné kořeny emocí, které zdůrazňuje kapitola 7.45 Damasio: Somatic Marker a vtělené emoce, nejsou náhradou porozumění prožitku, ale jeho součástí.

Pro zotavení z toho plyne, že obnova stability těla – spánku, rytmu, bezpečí – není přípravou na „skutečnou“ terapii, ale její součástí; tento přístup kompendium rozpracovává v protokolu akutní somatické regulace a v průvodci somatickým uvědoměním. Thompsonova kritika zjednodušeného mindfulness přitom varuje před tím, aby se meditační techniky nabízely jako univerzální lék bez ohledu na kontext klienta (srov. Thompson, 2020).

Meze a otevřené otázky🔗

Mind in Life je filozofická syntéza, nikoli klinická teorie, a z teze hluboké kontinuity neplyne žádný konkrétní terapeutický postup (Thompson, 2007). Interpretace kompendia proto smí z enaktivismu vyvodit nanejvýš heuristiku: pozornost k tělesným a vztahovým podmínkám poznání. Přehled kognitivněvědních modelů podává kapitola 7.5 Kognitivní vědy a EA a přenos do péče Sekce 06 – Klinické aplikace. Otevřenou otázkou zůstává spor, který vede Wheeler s Thompsonem, totiž kde přesně končí biologická regulace a začíná kognice (Wheeler, 2011), a s ním i otázka, zda lze mluvit o „epistemické“ újmě na rovině, na níž ještě nejsou přesvědčení.

Literatura🔗

• Adams, F., a Aizawa, K. (2008). The Bounds of Cognition. Blackwell.
• Biderman, A. D. (1957). Communist attempts to elicit false confessions from Air Force prisoners of war. Bulletin of the New York Academy of Medicine.
• Dennett, D. C. (1991). Consciousness Explained. Little, Brown.
• Di Paolo, E. A. (2005). Autopoiesis, adaptivity, teleology, agency. Phenomenology and the Cognitive Sciences.
• Hutto, D. D., a Myin, E. (2013). Radicalizing Enactivism: Basic Minds without Content. MIT Press.
• Lutz, A., a Thompson, E. (2003). Neurophenomenology: Integrating subjective experience and brain dynamics in the neuroscience of consciousness. Journal of Consciousness Studies.
• Maturana, H. R., a Varela, F. J. (1980). Autopoiesis and Cognition: The Realization of the Living. D. Reidel.
• Thompson, E. (2001). Empathy and consciousness. Journal of Consciousness Studies.
• Thompson, E. (2007). Mind in Life: Biology, Phenomenology, and the Sciences of Mind. Belknap Press.
• Thompson, E. (2014). Waking, Dreaming, Being: Self and Consciousness in Neuroscience, Meditation, and Philosophy. Columbia University Press.
• Thompson, E. (2020). Why I Am Not a Buddhist. Yale University Press.
• Varela, F. J. (1979). Principles of Biological Autonomy. North Holland.
• Varela, F. J. (1996). Neurophenomenology: A methodological remedy for the hard problem. Journal of Consciousness Studies.
• Varela, F. J., Thompson, E., a Rosch, E. (1991). The Embodied Mind: Cognitive Science and Human Experience. MIT Press.
• Weber, A., a Varela, F. J. (2002). Life after Kant: Natural purposes and the autopoietic foundations of biological individuality. Phenomenology and the Cognitive Sciences.
• Wheeler, M. (2011). Mind in life or life in mind? Making sense of deep continuity. Journal of Consciousness Studies.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.44 Varela: Enaktivismus a embodied cognition – zakladatel enaktivního přístupu.
• 7.16 Merleau-Ponty: Vtělená percepce a tělesný subjekt – fenomenologie žitého těla.
• 7.40 Friston: Active Inference a free energy principle – konkurenční formální model samoorganizace.
• 7.42 Metzinger: Ego Tunnel a fenomenální self-model – jiné pojetí já jako procesu.
• EA-7.3.6 Thompson: Mind in Life – referenční karta.

Glosář

• Fenomenologie – metoda popisu prožitku.
• Embodied cognition – kognice jako vtělené jednání.
• Interocepce – vnímání stavu vlastního těla.
• Metakognice – reflexe vlastního poznávání.

Zotavení

• Akutní somatická regulace – stabilizace tělesných podmínek poznání.
• Somatické uvědomění – práce s tělesnými signály.
• Epistemic Integrity – integrita poznání jako hodnota.