Dlouhodobé prohlubování smyslu

Status: fázový protokol dlouhodobé fáze; navazuje na Subakutní rekonstrukci smyslu. Fáze: longterm. Cíl: aby klient měl smysl života, který je jeho vlastní, otevřený revizi a nezávislý na jediném vykladači – a aby snesl i otázky, na které odpověď nemá.

1. Účel a cílová populace

V subakutní fázi se pracuje se ztrátou smyslu a s prvními drobnými zdroji smyslu v každodenním životě. Dlouhodobá fáze přichází, když je klient stabilizovaný, má vztahy, práci a denní rytmus, ale otázka „k čemu to všechno je?“ zůstává otevřená, nebo se vrací při životních změnách. Protokol je určen klientům, kteří po epistemické anihilaci (EA) chtějí nebo potřebují pracovat s velkými otázkami – smyslu, smrti, svobody, viny, víry –, aniž by se znovu upnuli na hotový systém odpovědí.

2. Klinický obraz

Steger a kolegové (2006) rozlišili dvě dimenze smyslu života: prožívání smyslu (mám pocit, že můj život má smysl) a hledání smyslu (aktivně smysl hledám). U lidí po EA bývá konstelace typická: v prostředí EA měli silné prožívání smyslu bez hledání – smysl byl dán. Po odchodu hledají intenzivně, ale prožívání je slabé. Dlouhodobá fáze usiluje o to, aby se prožívání smyslu obnovilo, aniž by hledání ustalo.

Yalom (1980) popsal čtyři existenciální dané skutečnosti, s nimiž se každý člověk vyrovnává: smrt, svobodu, izolaci a nesmyslnost. Totalizující prostředí na ně nabízí hotové odpovědi (nesmrtelnost skrze skupinu, svobodu jako poslušnost, společenství bez samoty, smysl jako poslání). Po odchodu se klient s danostmi setkává bez ochrany a často poprvé. Baumeister (1991) popsal smysl života jako uspokojení čtyř potřeb: účelu, hodnot, účinnosti a sebehodnoty; po EA bývají všechny čtyři nově vyjednávány.

Kniha popisuje zhroucení velkého výkladu jako kolaps metanarativu. Klinicky se v dlouhodobé fázi objevují období existenciální úzkosti, cynismu nebo prázdnoty, které se střídají s obdobími hlubokého prožívání; touha po „velkém smyslu“, která může klienta přivést k novému totalizujícímu systému; a také zralé, klidné formy smyslu, které se opírají o vztahy, práci, tvorbu a hodnoty.

Epistemický rozměr smyslu je pro EA zvlášť ostrý. Totalizující výklad světa nabízí smysl a poznání v jednom balíku: kdo přijme poslání skupiny, přijímá i její pravdu. Po odchodu klient často zjistí, že s pravdou skupiny ztratil i smysl, a naopak – že každá nabídka nového smyslu přichází s nabídkou nové pravdy. Taylor (1989) ukázal, že moderní identita stojí na „rámcích“, které dávají životu orientaci v tom, co je dobré, a že bez nich se člověk cítí ztracen. Dlouhodobé prohlubování smyslu proto nehledá nový rámec, který by vše vysvětlil, ale pomáhá klientovi poskládat vlastní orientaci z více zdrojů – vztahů, práce, hodnot, víry nebo filozofie –, z nichž žádný nemá monopol na pravdu a každý lze zpochybnit, aniž by se zhroutil celek. Smysl, který snese otázku, je odolnější než smysl, který otázky zakazuje.

3. Cíle protokolu

Cílem je propojit drobné zdroje smyslu z předchozích fází do souvislejšího pojetí vlastního života; pracovat s existenciálními otázkami bez nutnosti uzavřené odpovědi; rozlišit smysl, který klient volí, od smyslu, který mu je nabízen jako hotový; integrovat zkušenost EA do celku života; a pěstovat schopnost žít s otevřenými otázkami.

4. Postup

1. Bilance zdrojů smyslu – co klientovi v posledních letech dávalo pocit smyslu (vztahy, práce, tvorba, příroda, víra, péče) a jak se to mění.
2. Existenciální rozhovor – témata smrti, svobody, samoty a smyslu podle potřeby klienta; terapeut nenabízí odpovědi, ale prostor (Yalom 1980).
3. Smysl jako volba – Frankl (1959) popsal tři cesty ke smyslu: tvorbu nebo dílo, zážitek nebo vztah, a postoj k nevyhnutelnému utrpení; klient zkoumá, která cesta je jeho.
4. Integrace zkušenosti EA – jak zkušenost zapadá do celku života: co vzala, co naučila, co klient nechce, aby ji definovalo.
5. Rozlišení nabídek smyslu – reflexe nových systémů (náboženských, politických, seberozvojových), které klienta přitahují: dávají smysl, nebo berou úsudek?
6. Praxe – pravidelné činnosti, které smysl nesou (tvorba, dobrovolnictví, rituály, kontemplace), zvolené klientem.
7. Literatura a filozofie – četba a rozhovory o tom, jak o smyslu přemýšleli jiní; kniha nabízí např. kapitolu Taylor: Zdroje já a Sartre a existencialismus.

Rozhodovací bod A – existenciální krize s depresí. Pokud otázky smyslu přecházejí v beznaděj, má přednost léčba deprese a posouzení rizika. Rozhodovací bod B – nový totalizující systém. Pokud klient vstupuje do systému s hotovými odpověďmi a výrazným vůdcem, pracuje se se strukturními znaky kontroly. Rozhodovací bod C – víra. Pokud klient hledá cestu k víře nebo od ní, terapeut respektuje jeho volbu a podle přání ho propojí s duchovním mimo prostředí EA.

5. Hodnocení průběhu

Hodnotí se, zda klient prožívá svůj život jako smysluplný a zároveň zůstává otevřený hledání, zda dokáže mluvit o existenciálních otázkách bez zahlcení, zda má pravidelné praxe nesoucí smysl a zda nové nabídky smyslu posuzuje vlastním úsudkem. Lze použít dotazník smyslu života (Steger a kol. 2006) v čase u daného klienta; validované normy pro EA neexistují.

6. Kontraindikace a rizika

Protokol není vhodný v dřívějších fázích, kdy je třeba nejdřív bezpečí a stabilita. Rizikem je terapeut jako zdroj smyslu – terapeut, který nabízí vlastní světonázor, opakuje roli vůdce. Dalším rizikem je povinnost smyslu: tlak, aby z utrpení vzešlo „něco hlubokého“, může klienta zatížit. A konečně intelektualizace – existenciální rozhovor může nahradit práci s bolestí.

7. Kazuistika (anonymizovaný kompozit)

Žena, která patnáct let žila v duchovní komunitě, jež jí slibovala „osvícení“, po pěti letech od odchodu pracuje jako zdravotní sestra a má rodinu. Při životním jubileu ji přepadne otázka, zda „nepromarnila život“. Na sezeních mluví o smrti matky a o vlastní smrtelnosti, o které v komunitě nesměla mluvit. Terapeut jí nenabízí výklad. Žena si uvědomí, že nejsilnější smysl prožívá při práci s umírajícími pacienty – ne jako „poslání“, ale jako „být s nimi“. Začne docházet na kurz paliativní péče. O svých letech v komunitě říká, že jí „vzaly čas, ale naučily mě, co je to ticho“, a že ticho si ponechá bez učitele.

8. Meze a otevřené otázky

Existenciální psychoterapie a výzkum smyslu života (Yalom 1980; Steger a kol. 2006; Park 2010) nabízejí rámce, ale jejich použití po EA je převážně klinicky odvozené. Otevřená je otázka, kde končí terapeutická práce se smyslem a začíná duchovní nebo filozofický doprovod, a jak pracovat s klienty, kteří smysl nacházejí v náboženské víře podobné té, v jejímž jménu byli zneužiti.

Literatura

• Baumeister, R. F. (1991). Meanings of Life. New York: Guilford Press.
• Frankl, V. E. (1959). Man's Search for Meaning. Boston: Beacon Press.
• Park, C. L. (2010). Making sense of the meaning literature: An integrative review of meaning making and its effects on adjustment to stressful life events. Psychological Bulletin, 136(2).
• Steger, M. F., Frazier, P., Oishi, S., & Kaler, M. (2006). The Meaning in Life Questionnaire: Assessing the presence of and search for meaning in life. Journal of Counseling Psychology, 53(1).
• Taylor, C. (1989). Sources of the Self: The Making of the Modern Identity. Cambridge, MA: Harvard University Press.
• Yalom, I. D. (1980). Existential Psychotherapy. New York: Basic Books.

Související

Sesterské protokoly

• Subakutní rekonstrukce smyslu – první fáze práce se smyslem.
• Dlouhodobý posttraumatický růst – změny, které po zátěži mohou přijít.
• Dlouhodobé altruistické kanalizování – smysl skrze pomoc druhým.

Prevence a svépomoc

• Obnova smyslu – terciární prevence.
• Ochrana existenciálního smyslu – svépomocná příručka.

Pojmy a teorie

• Kolaps metanarativu – zhroucení velkého výkladu.
• Sartre a existencialismus – filozofie svobody a smyslu.