7.35 Dennett: Intentional Stance a vrstvy interpretace🔗

Daniel Dennett formuloval teorii intencionálního postoje (intentional stance) poprvé ve stati „Intentional Systems“ (Dennett, 1971) a soustavně ji rozvinul v knize The Intentional Stance (Dennett, 1987). Teorie odpovídá na otázku, co znamená připisovat někomu přesvědčení a touhy, a činí to tak, že místo zkoumání vnitřních stavů zkoumá strategii, kterou při připisování používáme. Kapitola vykládá teorii z Dennettových textů, shrnuje hlavní námitky a odděleně uvádí, jak ji kompendium EA užívá; toto užití je interpretací knihy.

Tři postoje🔗

Dennett rozlišuje tři strategie, jimiž předpovídáme chování nějakého systému (Dennett, 1987). Fyzikální postoj (physical stance) vychází ze znalosti fyzikální stavby a přírodních zákonů; tak předpovídáme, kam dopadne hozený kámen. Designový postoj (design stance) předpokládá, že systém je navržen k určitému účelu a bude se chovat tak, jak má; tak předpovídáme, že budík zazvoní, aniž bychom znali jeho mechanismus. Intencionální postoj zachází se systémem jako s racionálním činitelem, který má přesvědčení a touhy, jaké by měl mít vzhledem ke svému postavení a cílům, a předpovídá, že bude jednat tak, aby své cíle prosadil.

Postoje se liší cenou a riskem. Fyzikální postoj je nejspolehlivější, ale u složitých systémů prakticky nepoužitelný; designový je levnější, ale selže, když se systém porouchá; intencionální je nejlevnější a u složitých systémů často jediný proveditelný, ale selže, když systém není racionální (Dennett, 1987). Dennettovým oblíbeným příkladem je šachový počítač: jeho chování nikdo nepředpovídá z obvodů ani z programu, ale z toho, jaký tah by „chtěl“ zahrát, aby vyhrál.

Opravdoví věřící a reálné vzorce🔗

Z toho Dennett vyvozuje provokativní tezi, kterou rozvádí v eseji „True Believers“: mít přesvědčení znamená být systémem, jehož chování lze spolehlivě předpovídat z intencionálního postoje (Dennett, 1987). Připsání přesvědčení tedy není hypotézou o skrytém vnitřním objektu, ale tvrzením o předpověditelnosti. I termostat je v tomto smyslu minimálním intencionálním systémem, i když u něj je intencionální popis zbytečný, protože designový postačí.

Proti námitce, že jde o pouhý instrumentalismus, Dennett v eseji „Real Patterns“ hájí střední pozici (Dennett, 1991a). Vzorce, které intencionální postoj zachycuje, jsou reálné v tom smyslu, že umožňují zhuštěný a úspěšný popis dat, který by bez nich nebyl možný; ilustruje to na Conwayově hře Život, v níž se z jednoduchých pravidel vynořují stabilní útvary, jež lze předpovídat na jejich vlastní úrovni. Přesvědčení jsou tedy stejně reálná jako těžiště: nejde o věc v systému, ale o objektivní rys jeho chování.

Heterofenomenologie🔗

Na otázku, jak vědecky zkoumat vědomí, Dennett odpovídá metodou heterofenomenologie (Dennett, 1991b). Badatel bere výpovědi zkoumaných osob o jejich prožitcích vážně jako data, ale zachází s nimi jako s texty, které interpretuje z intencionálního postoje: zaznamenává, co lidé věří, že prožívají, a ponechává otevřené, nakolik jsou tato přesvědčení pravdivá. Metoda je neutrální, protože nepředpokládá ani neomylnost introspekce, ani to, že výpovědi jsou bezcenné. Dennett ji staví proti tomu, co považuje za nekritickou fenomenologii vycházející z první osoby.

Hlavní kritiky🔗

Nejčastější námitkou je, že intencionální postoj nerozlišuje mezi skutečnou a odvozenou intencionalitou. John Searle trvá na tom, že lidská mysl má vnitřní intencionalitu, kdežto termostat nebo počítač jen intencionalitu, kterou jim připisujeme my, a že Dennettův přístup tento rozdíl stírá (Searle, 1980; Searle, 1992). Jerry Fodor z opačné strany hájí intencionální realismus: přesvědčení jsou skutečné vnitřní reprezentace s kauzální rolí, a ne jen vzorce v chování, a psychologie má zkoumat právě je (Fodor, 1987).

Eliminativisté naopak tvrdí, že lidová psychologie přesvědčení a tužeb je nepřesná teorie, kterou neurověda nahradí, takže Dennettova obhajoba její užitečnosti je jen odkladem (Churchland, 1981). Heterofenomenologii kritizují fenomenologové; Dan Zahavi namítá, že Dennett útočí na karikaturu fenomenologie a že fenomenologická tradice nikdy netvrdila neomylnost introspekce, kterou Dennett vyvrací (Zahavi, 2007). Thomas Nagel dodává, že popis z třetí osoby z principu nezachytí, „jaké to je“ být daným subjektem (Nagel, 1974).

Interpretace pro rámec EA🔗

Následující čtení je interpretací knihy. Dennettova teorie je popisem interpretační strategie, nikoli teorií manipulace. Kniha z ní přebírá tři postřehy, které pomáhají rozpoznat určité vzorce popsané v taxonomii (srov. Dennett, 1987).

Prvním je snadnost, s jakou lidé přijímají intencionální postoj. Joseph Weizenbaum popsal, jak uživatelé jeho jednoduchého konverzačního programu ELIZA připisovali programu porozumění a důvěrně se mu svěřovali, přestože věděli, jak funguje (Weizenbaum, 1976). Kniha z toho vyvozuje, že systémy navržené tak, aby vyvolávaly intencionální postoj, mohou získat důvěru, kterou si nezasloužily; tento vzorec rozebírá kapitola o digitálním věku.

Druhým postřehem je opačný pohyb: odepření intencionálního postoje lidem. Nick Haslam popsal mechanistickou dehumanizaci, při níž se s druhými zachází jako s předměty nebo stroji bez vnitřního života a vlastních důvodů (Haslam, 2006). V Dennettově slovníku jde o to, že s člověkem se jedná jen z designového nebo fyzikálního postoje, jako s mechanismem, který je třeba seřídit. Kniha tento posun považuje za varovný znak v prostředích, kde se člověk redukuje na metriky, výkon nebo „problém“.

Třetím postřehem je heterofenomenologická zásada brát výpovědi vážně. Kniha čte gaslighting jako soustavné popírání výpovědí druhého o jeho vlastní zkušenosti, tedy jako přesný opak heterofenomenologického postoje, který výpovědi zaznamenává a teprve pak opatrně interpretuje (srov. Dennett, 1991b). Rámec tím nijak nevykládá, jak gaslighting probíhá; slouží k jeho rozpoznání.

Rozpoznání, odlišení a obrana🔗

Rozpoznávacím znakem prvního vzorce je nepoměr mezi tím, jak „rozumějící“ systém působí, a tím, co o jeho fungování a spolehlivosti víme. Plynulá odpověď nebo empatický tón nejsou důkazem porozumění ani pravdivosti, a u informací z takového zdroje je nutné ověření stejně jako u jakéhokoli jiného anonymního zdroje (Weizenbaum, 1976). Rozpoznávacím znakem druhého vzorce je jazyk, který o lidech mluví výhradně jako o mechanismech, nástrojích nebo objektech, a přestává se ptát na jejich důvody (Haslam, 2006).

Odlišit je třeba legitimní užití různých postojů od manipulativního. Lékař, který zkoumá tělo z fyzikálního postoje, nebo inženýr, který hodnotí proces z designového, nedehumanizuje, pokud zároveň respektuje pacienta nebo pracovníka jako osobu s vlastními důvody (Haslam, 2006). Klinicky je relevantní pojem mentalizace, tedy schopnosti chápat sebe i druhé skrze duševní stavy, kterou Peter Fonagy a spolupracovníci popsali jako základ seberegulace a vztahů (Fonagy a kol., 2002); kniha jej rozebírá u hesla theory of mind.

Obrana, kterou z toho kniha odvozuje, je reflexivní: uvědomit si, který postoj zaujímám vůči druhým a který zaujímají druzí vůči mně, a všimnout si, když se intencionální postoj nabízí tam, kde chybí odpovědnost, nebo když se odpírá tam, kde jde o člověka (srov. Fonagy a kol., 2002). Pro práci s výpověďmi postižených lidí, rozebíranou v sekci klinických aplikací, platí heterofenomenologická zásada: výpověď se nejprve zaznamená a respektuje, a teprve pak se opatrně interpretuje (Dennett, 1991b).

Meze a otevřené otázky🔗

Dennettova teorie je jednou z několika soupeřících teorií intencionality a kniha na ní nestaví nic, co by vyžadovalo rozhodnutí sporu se Searlem nebo Fodorem (Searle, 1992; Fodor, 1987). Otevřená zůstává otázka, zda se intencionální postoj vůči pokročilým jazykovým modelům dá vůbec udržet jako „pouhá strategie“, nebo zda se lidé nevyhnutelně nechají vtáhnout do vztahu, jako to popsal Weizenbaum (Weizenbaum, 1976). Otevřená je i otázka, jak heterofenomenologii uplatnit v soudní nebo klinické praxi, kde je třeba o výpovědích rozhodovat, ne je jen neutrálně zaznamenávat (srov. Zahavi, 2007).

Literatura🔗

• Churchland, P. M. (1981). Eliminative materialism and the propositional attitudes. Journal of Philosophy, 78.
• Dennett, D. C. (1971). Intentional systems. Journal of Philosophy, 68.
• Dennett, D. C. (1987). The Intentional Stance. MIT Press.
• Dennett, D. C. (1991a). Real patterns. Journal of Philosophy, 88.
• Dennett, D. C. (1991b). Consciousness Explained. Little, Brown.
• Fodor, J. A. (1987). Psychosemantics: The Problem of Meaning in the Philosophy of Mind. MIT Press.
• Fonagy, P., Gergely, G., Jurist, E. L., & Target, M. (2002). Affect Regulation, Mentalization, and the Development of the Self. Other Press.
• Haslam, N. (2006). Dehumanization: An integrative review. Personality and Social Psychology Review, 10.
• Nagel, T. (1974). What is it like to be a bat? Philosophical Review, 83.
• Searle, J. R. (1980). Minds, brains, and programs. Behavioral and Brain Sciences, 3.
• Searle, J. R. (1992). The Rediscovery of the Mind. MIT Press.
• Weizenbaum, J. (1976). Computer Power and Human Reason: From Judgment to Calculation. W. H. Freeman.
• Zahavi, D. (2007). Killing the straw man: Dennett and phenomenology. Phenomenology and the Cognitive Sciences, 6.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.51 Dennett: From Bacteria to Bach – pozdní syntéza téhož rámce.
• 7.36 Searle: Čínský pokoj – hlavní námitka odvozené intencionality.
• 7.29 Nagel: View from Nowhere – meze popisu z třetí osoby.
• 7.37 Chalmers: Hard Problem – spor o subjektivní stránku vědomí.
• 7.5 Kognitivní vědy a EA – empirický kontext teorie mysli.

Techniky a klinika

• EA-7.3.7 Dennett: Intenční postoj – technická stránka rámce.
• EA-4.1 Gaslighting – popírání výpovědí jako protiklad heterofenomenologie.
• Sekce 06 – Klinické aplikace – práce s výpověďmi postižených.

Pojmy

• Intencionalita – zaměřenost mysli na předmět.
• Theory of mind – schopnost připisovat duševní stavy.