7.50 Dawkins: Mem a kulturní replikátory🔗

Evoluční biolog Richard Dawkins zavedl pojem mem (meme) v závěrečné kapitole knihy The Selfish Gene nazvané „Memes: the new replicators“ (Dawkins, 1976). Kapitola nejprve vykládá, co Dawkins pojmem mínil a jak jej sám i jeho následovníci rozvinuli, pak shrnuje kritiky, které z memetiky jako vědeckého programu udělaly okrajový obor, a teprve nakonec ukazuje, jak kompendium EA pojem užívá. Toto užití je interpretací knihy: Dawkins nepsal o psychologické manipulaci a jeho text je spíše myšlenkovým podnětem než teorií kultury (Dawkins, 1976).

Mem jako druhý replikátor🔗

Dawkinsova kniha hájí genocentrické pojetí evoluce: jednotkou výběru je replikátor, tedy entita, která vytváří své kopie, a organismy jsou „nosiči“, v nichž replikátory přežívají (Dawkins, 1976). V poslední kapitole Dawkins klade otázku, zda je gen jediným replikátorem na Zemi, a odpovídá, že lidská kultura vytvořila nový druh. Slovo mem odvodil z řeckého mimēma (napodobenina) a zkrátil je tak, aby znělo podobně jako gene; za příklady uvedl melodie, myšlenky, hesla, módní styly a způsoby výroby nádob či stavby oblouků.

Úspěšný replikátor má podle Dawkinse tři vlastnosti: dlouhověkost (longevity), plodnost (fecundity) a věrnost kopírování (copying-fidelity) (Dawkins, 1976). Rozhodující je, že výběr mezi memy nemusí sledovat pravdivost ani prospěch nositele; mem se šíří, protože se šíří. Dawkins to ilustruje myšlenkou boha, jejíž „hodnotu pro přežití“ v memovém fondu vysvětluje její psychologickou přitažlivostí, nikoli jejím obsahem. V knize The Extended Phenotype (Dawkins, 1982) pak upřesnil, že mem má být chápán jako jednotka informace uložená v mozku, zatímco jeho projevy v chování a artefaktech jsou fenotypové účinky.

Viry mysli🔗

V eseji „Viruses of the Mind“ Dawkins rozvinul analogii s počítačovými a biologickými viry: některé kulturní obsahy se podle něj šíří tak, že využívají kognitivní vybavení hostitele ve prospěch vlastního kopírování (Dawkins, 1993). Jako příklad uvádí náboženskou víru a popisuje „symptomy“ nakažené mysli, například přesvědčení bez evidence, které se samo vykládá jako ctnost, nebo odpor k pochybnosti. Esej je polemický a sám Dawkins jej staví spíše jako argument proti náboženství než jako empirickou teorii. Polemiku s náboženstvím později rozvedl v The God Delusion, kde náboženství vykládá převážně jako vedlejší produkt jiných psychologických sklonů (Dawkins, 2006).

Memetika po Dawkinsovi🔗

Daniel Dennett pojem memu převzal a učinil z něj součást svého výkladu mysli: lidské vědomí je podle něj z velké části výsledkem toho, jak memy přetvořily mozek, a slova jsou nejzřetelnějšími memy (Dennett, 1995). Susan Blackmoreová v knize The Meme Machine zašla dál a tvrdila, že memy byly hnací silou evoluce velkého lidského mozku i jazyka a že i já je „memplexem“, souborem memů, které se šíří společně (Blackmore, 1999). Kate Distinová se pokusila memetiku postavit na pevnější základ teorií kulturní reprezentace (Distin, 2005).

Pojem mezitím zdomácněl v jiném smyslu. Internetový mem, například obrázek s textem, který uživatelé záměrně obměňují a sdílejí, popsala Limor Shifmanová jako skupinu digitálních obsahů se společnými rysy, které vznikají vědomou nápodobou a remixem (Shifman, 2014). Tento význam je s Dawkinsovým příbuzný, ale ne totožný: u internetového memu je obměna záměrná a viditelná, kdežto Dawkinsův mem se kopíruje bez ohledu na vůli nositele.

Hlavní kritiky🔗

Nejvlivnější kritiku formuloval antropolog Dan Sperber. Kulturní přenos podle něj není kopírováním, ale rekonstrukcí: každý příjemce si obsah znovu vytváří ze svých předpokladů, a stabilita kultury proto neplyne z věrnosti replikace, nýbrž z toho, že rekonstrukce různých lidí směřují k podobným „atraktorům“ (Sperber, 1996). Bez věrného kopírování ale analogie s genem ztrácí oporu. Robert Boyd a Peter Richerson vybudovali alternativní teorii dvojí dědičnosti, která pracuje s populačním myšlením a formálními modely kulturního přenosu, aniž by potřebovala diskrétní replikátory (Boyd a Richerson, 1985; Richerson a Boyd, 2005).

Sborník Darwinizing Culture shromáždil zastánce i kritiky a ukázal, že memetika nemá shodu ani o tom, co je jednotkou memu, ani o tom, jak by se dal měřit jeho přenos (Aunger, 2000). Další námitka je konceptuální: obraz člověka jako pasivního hostitele odsouvá stranou porozumění, záměr a odpovědnost. Hugo Mercier na základě rozsáhlé literatury o přesvědčování tvrdí, že lidé nejsou hodnověrní „automaty“, ale přijímají sdělení podle mechanismů epistemické bdělosti, a že masové přesvědčování bývá mnohem méně účinné, než naznačuje virová metafora (Mercier, 2020).

Interpretace pro rámec EA🔗

Kniha z Dawkinse přebírá jediný střízlivý postřeh, který kritiky memetiky nevyvracejí: to, jak dobře se obsah šíří, a to, zda je pravdivý, jsou dvě odlišné vlastnosti (Dawkins, 1976). Empiricky to dokládá studie Soroushe Vosoughiho, Deba Roye a Sinan Arala, kteří na velkém souboru příspěvků z Twitteru zjistili, že nepravdivé zprávy se šířily dále, rychleji a do větší šíře než pravdivé, a spojili to s jejich novostí a s emocemi, které vyvolávaly (Vosoughi a kol., 2018). Toto čtení je interpretací knihy; Dawkinsova teorie sama empirická data o sociálních sítích nepřináší.

Druhým postřehem, který kniha přebírá, je pojem sebechránících obsahů. Dawkinsův popis víry, jež pochybnost označuje za vadu (Dawkins, 1993), se strukturálně kryje s tím, co Robert Lifton ve studii myšlenkové reformy nazval načítáním jazyka a klišé ukončujícím myšlení (Lifton, 1961). Kniha tento vzorec rozebírá u hesla thought-stopping a u skupin s vysokou mírou kontroly: obsah obsahuje pokyn, jak se má zacházet s námitkami proti němu.

Pro technickou úroveň odkazuje kniha na stránky EA-9.5.1 a EA-9.3.1 Algoritmická amplifikace, které popisují rozpoznatelné vzorce koordinovaného šíření, nikoli postup, jak je vytvořit. Rámec propagandy a model palby lží jsou pro tyto jevy přesnější než memetika, protože pracují s aktéry a jejich záměry (Paul a Matthews, 2016).

Rozpoznání a odlišení🔗

Rozpoznatelné znaky obsahu, jehož síla spočívá v šiřitelnosti, a ne v doloženosti, popisuje literatura o dezinformacích bez potřeby memetické teorie. Patří k nim nepoměr mezi silou emoce a doložeností tvrzení, nemožnost dohledat původní zdroj, výzva ke sdílení dřív, než si čtenář věc ověří, a zabudovaná imunizace, podle níž je kdokoli, kdo pochybuje, součástí spiknutí (Lewandowsky a kol., 2012). Takové znaky samy nedokazují nepravdivost, ale signalizují, že je namístě ověřovat.

Odlišit je třeba manipulativní šíření od běžné kulturní dynamiky. Vtipy, písně a rituály se šíří stejně „virově“, a přesto nejsou škodlivé; o manipulaci jde teprve tehdy, když se šiřitelnost záměrně využívá k obcházení úsudku příjemců, nebo když obsah systematicky poškozuje ty, kdo jej přijímají (Mercier, 2020). Kniha také varuje před stigmatizací: popisovat člověka jako „nakaženého“ memy je dehumanizující a v klinické praxi nevhodné, protože mu upírá podíl na vlastním přesvědčení i na jeho revizi (srov. Mercier, 2020).

Obrana a zotavení🔗

Nejlépe doloženou obranou je očkovací přístup. William McGuire ukázal, že vystavení oslabené podobě argumentu spolu s jeho vyvrácením zvyšuje odolnost vůči pozdějšímu přesvědčování (McGuire, 1964), a Jon Roozenbeek se Sanderem van der Lindenem tento princip převedli do herní intervence, po níž účastníci lépe rozpoznávali techniky dezinformací (Roozenbeek a van der Linden, 2019). Stephan Lewandowsky a kolegové shrnuli, proč se opravy dezinformací často nedaří a co jim pomáhá, například nabídnutí alternativního vysvětlení místo pouhého popření (Lewandowsky a kol., 2012).

Praktickou dovedností je laterální čtení: místo podrobného zkoumání jedné stránky si čtenář otevře další zdroje a ověří, kdo za obsahem stojí, jak to dělají profesionální ověřovatelé faktů (Wineburg a McGrew, 2019). Pro zotavení člověka, který byl součástí uzavřeného informačního prostředí, platí obecné zásady popsané v sekci klinických aplikací: obnovit vztahy mimo skupinu a vlastní úsudek, ne vyměnit jeden soubor jistot za jiný (srov. Lifton, 1961).

Meze a otevřené otázky🔗

Memetika jako vědecký program nesplnila, co slibovala, a kniha ji proto užívá jen jako metaforu pro oddělení šiřitelnosti od pravdivosti (Aunger, 2000). Otevřená zůstává otázka, zda algoritmické platformy, které výběr obsahu samy optimalizují, nevytvářejí podmínky bližší Dawkinsovu modelu než tradiční kultura, protože výběrový tlak zde lze měřit (srov. Vosoughi a kol., 2018). A otevřený je i spor mezi obrazem lehkověrného publika a obrazem bdělého publika: data Mercierova typu i data o rychlém šíření nepravd mohou platit zároveň, pokud se lidé nechávají přesvědčit málo, ale sdílejí mnoho (Mercier, 2020).

Literatura🔗

• Aunger, R. (Ed.). (2000). Darwinizing Culture: The Status of Memetics as a Science. Oxford University Press.
• Blackmore, S. (1999). The Meme Machine. Oxford University Press.
• Boyd, R., & Richerson, P. J. (1985). Culture and the Evolutionary Process. University of Chicago Press.
• Dawkins, R. (1976). The Selfish Gene. Oxford University Press.
• Dawkins, R. (1982). The Extended Phenotype. Oxford University Press.
• Dawkins, R. (1993). Viruses of the mind. In B. Dahlbom (Ed.), Dennett and His Critics. Blackwell.
• Dawkins, R. (2006). The God Delusion. Bantam Press.
• Dennett, D. C. (1995). Darwin's Dangerous Idea. Simon & Schuster.
• Distin, K. (2005). The Selfish Meme. Cambridge University Press.
• Lewandowsky, S., Ecker, U. K. H., Seifert, C. M., Schwarz, N., & Cook, J. (2012). Misinformation and its correction: Continued influence and successful debiasing. Psychological Science in the Public Interest, 13.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. Norton.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1). Academic Press.
• Mercier, H. (2020). Not Born Yesterday: The Science of Who We Trust and What We Believe. Princeton University Press.
• Paul, C., & Matthews, M. (2016). The Russian „Firehose of Falsehood“ Propaganda Model. RAND Corporation.
• Richerson, P. J., & Boyd, R. (2005). Not by Genes Alone: How Culture Transformed Human Evolution. University of Chicago Press.
• Roozenbeek, J., & van der Linden, S. (2019). Fake news game confers psychological resistance against online misinformation. Palgrave Communications, 5.
• Shifman, L. (2014). Memes in Digital Culture. MIT Press.
• Sperber, D. (1996). Explaining Culture: A Naturalistic Approach. Blackwell.
• Vosoughi, S., Roy, D., & Aral, S. (2018). The spread of true and false news online. Science, 359.
• Wineburg, S., & McGrew, S. (2019). Lateral reading and the nature of expertise. Teachers College Record, 121.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.51 Dennett: From Bacteria to Bach – memy jako součást Dennettova výkladu mysli.
• 7.35 Dennett: Intentional Stance – rámec, v němž Dennett memy interpretuje.
• 7.58 Wardle: Typologie dezinformačního ekosystému – přesnější slovník pro dezinformace.
• 7.56 Zuboff: Surveillance Capitalism – ekonomika, která šiřitelnost zpeněžuje.
• 7.46 Lakoff: Konceptuální metafora – rámcování jako alternativa k memetice.

Techniky

• EA-9.5.1 Meme Cascade Injection – rozpoznatelný vzorec koordinovaného šíření.
• EA-9.3.1 Algoritmická amplifikace – výběr obsahu podle šiřitelnosti.

Pojmy

• Loading the language – sebechránící jazyk uzavřených skupin.
• Propaganda – aktérský rámec přesnější než memetika.
• Epistemic bubble – prostředí, v němž se obsah šíří bez korekce.