Epistemická injustice

Definice

Epistemická injustice (epistemic injustice, česky též epistemická nespravedlnost) je pojem, který zavedla Miranda Frickerová v knize Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing pro křivdu způsobenou člověku právě v jeho roli nositele poznání – toho, kdo ví, vypovídá a rozumí (Fricker, 2007). Nejde o chybu v poznání, nýbrž o nespravedlnost: zasahuje schopnost být uznán jako někdo, jehož slovo a porozumění se počítají.

Frickerová rozlišuje dvě základní formy. Testimoniální nespravedlnost nastává, když posluchač pod vlivem předsudku vůči identitě mluvčího přizná jeho výpovědi nižší důvěryhodnost, než jaká jí patří; vzniká deficit důvěryhodnosti, který nevychází z obsahu výpovědi, ale z toho, kým mluvčí je (Fricker, 2007). Podrobný výklad podává heslo testimoniální nespravedlnost.

Hermeneutická nespravedlnost nastává, když člověku nebo celé skupině chybějí pojmové a výkladové zdroje, jimiž by své zkušenosti rozuměli, protože dominantní kultura příslušné pojmy nevytvořila nebo je potlačila. Frickerová ji ilustruje zkušeností sexuálního obtěžování v době, kdy pro ně ještě neexistovalo jméno: křivda byla prožívána, ale nebyla pojmenovatelná, sdělitelná ani vymahatelná (Fricker, 2007). Křivda je zde strukturní, nikoli zaviněná jednotlivým posluchačem; podmínku jejího vzniku popisuje heslo hermeneutická marginalizace.

Obě formy mají podle Frickerové dvojí dopad: epistemický, protože poznání, které se mělo předat, se nepředá, a etický, protože mluvčímu je ukřivděno v něčem, co je pro člověka podstatné. Druhou, etickou křivdu považuje za primární (Fricker, 2007).

Původ a kontext pojmu

Pojem vznikl na rozhraní analytické sociální epistemologie a feministické epistemologie. Navazuje na filozofii svědectví, která od konce 20. století zdůrazňuje, že většinu svého vědění získáváme ze slov druhých, a že důvěra ve svědectví je proto základní epistemickou praxí (Coady, 1992). Frickerová k této tradici připojila otázku moci: kdo rozhoduje o tom, komu se věří, a jakými předsudky je toto rozhodování zatíženo (Fricker, 2007).

Jako protilék Frickerová navrhuje ctnosti: testimoniální spravedlnost, tedy reflexivní ostražitost posluchače vůči vlastnímu předsudku, a hermeneutickou spravedlnost, tedy ochotu připustit, že mluvčí popisuje zkušenost, pro niž zatím nemá slovník (Fricker, 2007). Kompendium pojem přebírá ve výkladu Fricker: epistemická nespravedlnost a v kapitole Sociální epistemologie EA.

Rozšíření rámce

Rámec se po roce 2007 rychle rozvětvil. Kristie Dotsonová rozlišila utišení svědectví, kdy posluchač mluvčího neuzná jako vědoucího, a udušení svědectví, kdy mluvčí sám zkrátí nebo zamlčí výpověď, protože předpokládá, že nebude pochopen (Dotson, 2011). V další práci pojmenovala přispěvatelskou nespravedlnost, při níž posluchač odmítá užít dostupné alternativní pojmy, a upozornila, že samo Frickerové dělení může hlubší formy epistemického útlaku zakrývat (Dotson, 2012).

Gaile Pohlhausová popsala úmyslnou hermeneutickou nevědomost: privilegovaní neužívají pojmy vytvořené marginalizovanými a tím udržují výkladovou mezeru, která jim slouží (Pohlhaus, 2012). José Medina doplnil, že deficit důvěryhodnosti jednoho mluvčího bývá spojen s nadbytkem důvěryhodnosti jiného, a navrhl proto hodnotit důvěryhodnost poměrně (Medina, 2011). Současný stav oboru shrnuje příručka, kterou redigovali Kidd, Medina a Pohlhaus (Kidd et al., 2017).

Jak se projevuje

Na straně posluchače a institucí je typickým znakem výpověď odbytá dřív, než je vyslechnuta, s odkazem na vlastnost mluvčího, a totéž tvrzení, které má odlišnou váhu podle toho, kdo je vysloví; od některých mluvčích se žádá vyšší míra důkazu než od ostatních (Fricker, 2007).

Na straně mluvčího se nespravedlnost projevuje opisem a omluvou tam, kde chybí pojem („nevím, jak to říct, asi to nic není“), zkrácením nebo zamlčením výpovědi v očekávání nepochopení (Dotson, 2011) a nápadnou úlevou po prvním setkání s pojmem, který zkušenost pojmenuje (Fricker, 2007).

Na straně institucí se projevuje chybějící kategorií: stížnost, pro niž systém nemá rubriku, se neeviduje, a tím ani nevstupuje do statistiky, z níž se usuzuje na rozsah jevu (Anderson, 2012).

Mechanismus

Strukturně vzniká testimoniální nespravedlnost z toho, že posuzování důvěryhodnosti je rychlé a převážně intuitivní: posluchač se opírá o obecné představy o tom, jací lidé jsou spolehliví, a tyto představy nesou společenské stereotypy (Fricker, 2007). Nespravedlnost se přitom reprodukuje: komu se opakovaně nevěří, ten ztrácí jistotu ve vlastní poznání, vypovídá méně souvisle, a tím zdánlivě potvrzuje předsudek (Fricker, 2007).

Hermeneutická forma působí jinak. Chybějící pojem není nedůvěra, ale prázdno; člověk nemá čím zkušenost uchopit ani pro sebe, takže ji nedokáže ani sdělit, ani proti ní argumentovat (Fricker, 2007). Obě formy se sčítají: kdo nemá slova, vypovídá neobratně; neobratná výpověď se snáz odbude; odbytá výpověď nevstoupí do sdíleného slovníku (Dotson, 2011).

Kniha z tohoto rámce odvozuje vlastní tezi: že epistemická nespravedlnost dodává epistemické anihilaci strukturní a politickou úroveň, kterou samotný popis manipulace v jednom vztahu nemá – interpretace knihy. Doloženo je přitom to, co tvrdí zdroje: že snížení důvěryhodnosti podle identity je systematické a sleduje mluvčího napříč oblastmi života (Fricker, 2007) a že marginalizovaní nesou náklady chybějícího slovníku (Pohlhaus, 2012). Na úrovni technik kniha s rámcem spojuje delegitimizaci a jako makroformu chybějícího slovníku čte metakognitivní destrukci.

Odlišení

Běžný nesouhlas není křivdou: posluchač, který výpověď vyslechne, zváží a odmítne z věcných důvodů, nespáchal epistemickou nespravedlnost. Rozdíl nelze poznat z výsledku, ale z důvodu, který lze uvést a přezkoumat (Fricker, 2007).

Epistemická alienace je odcizení od vlastního úsudku; dlouhodobá testimoniální nespravedlnost k ní může vést, ale pojmy nejsou totožné (Dotson, 2011).

Power-knowledge je Foucaultův rámec popisující, jak moc vytváří samotné kategorie vědění; Frickerová se naproti tomu ptá, jak je v daných kategoriích ukřivděno konkrétnímu mluvčímu (Kidd et al., 2017).

Gaslighting je jednání v konkrétním vztahu, které směřuje k podlomení důvěry oběti ve vlastní vnímání; epistemická nespravedlnost může být zcela bez úmyslu, nesená předsudkem nebo mezerou v jazyce (Fricker, 2007).

Klinický a právní rámec

Carel a Kidd ukázali, že ve zdravotnictví jsou nemocní systematicky vystaveni deficitu důvěryhodnosti: jejich výpovědi o vlastním prožitku se podřizují měřením a výkladu odborníků i tam, kde pacient ví víc (Carel a Kidd, 2014). V psychiatrii je riziko vyšší, protože diagnóza sama může sloužit jako důvod nevěřit; Crichton a spolupracovníci vyzývají kliniky, aby posouzení obsahu výpovědi nezaměňovali s dojmem z diagnózy (Crichton et al., 2017).

V českém právu se obdobné otázky řeší přes procesní záruky. Trestní řád, zákon č. 141/1961 Sb., staví hodnocení důkazů na vnitřním přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností; volnost hodnocení je pojistkou proti formalismu, ale i místem, kudy vstupuje předsudek (Fricker, 2007). Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, k tomu přidává institut zvlášť zranitelné oběti a právo na ochranu před druhotnou újmou; jak taková újma vypadá, popisuje heslo retraumatizace.

Význam pro Kompendium

Pro forenzní a klinickou práci je rámec klíčový: kdo posuzuje výpovědi lidí po manipulaci, musí vědět, že zmatenost a nejistota nejsou známkou nepravdivosti (Fricker, 2007). Posuzování věrohodnosti má proto hlídat snížení důvěryhodnosti podle identity, a kapitola Rizika obviňování oběti ukazuje, že tatáž chyba se může objevit i v rámci samotné knihy.

Kniha svou českou taxonomii chápe jako rozšíření hermeneutického zdroje pro česky mluvící zasažené; v tomto smyslu je sama nápravným zásahem – interpretace knihy, opřená o Frickerové tezi, že náprava hermeneutické nespravedlnosti vyžaduje vytvoření chybějících pojmů (Fricker, 2007). Část Teoretické reflexe tento krok rozebírá. Posuzování důvěryhodnosti je proto třeba kontrolovat na vzorce snižování podle identity – právě na to, co Medina popisuje jako poměrné hodnocení důvěryhodnosti (Medina, 2011).

Obrana a náprava

Pro dotčeného je první nápravou pojmenování: najít slovník – literaturu, komunitu lidí s obdobnou zkušeností, odbornou příručku –, který zkušenost uchopí, a zapisovat si události vlastními slovy dřív, než je převezme cizí výklad (Fricker, 2007). Opakovanou nedůvěru je důležité nevykládat jako důkaz vlastní nespolehlivosti (Dotson, 2011).

Pro profesionála a instituci platí: vyslechnout celou výpověď dřív, než se hodnotí, oddělit hodnocení obsahu od hodnocení osoby a vytvořit kategorie, do nichž lze zatím nepojmenovanou zkušenost zaznamenat (Anderson, 2012). Medina k tomu přidává požadavek vyhledávat epistemické tření, tedy kontakt s perspektivami, které vlastní předpoklady narušují (Medina, 2013). Postup výslechu omezující vliv předsudku popisuje heslo forensic interview.

Meze a kritika

Rámec je kritizován ze dvou stran. Dotsonová namítá, že dělení na dvě formy může zakrývat hlubší, soustavnější formy epistemického útlaku, které se neprojevují ani nedůvěrou, ani chybějícím pojmem (Dotson, 2012). Anderson naopak tvrdí, že náprava opřená o ctnost jednotlivého posluchače je nedostatečná a že epistemická spravedlnost musí být vlastností institucí a jejich postupů (Anderson, 2012).

Praktickou mezí je, že předsudek a oprávněnou pochybnost nelze v jednotlivém případě spolehlivě rozlišit, protože obojí se jeví jako nedůvěra (Medina, 2011). Pojem také nesmí vést k opačnému extrému, totiž k automatickému přijetí každé výpovědi bez prověření, které by bylo nespravedlivé vůči obviněnému (Kidd et al., 2017).

Literatura

• Anderson, E. (2012). Epistemic justice as a virtue of social institutions. Social Epistemology.
• Carel, H., & Kidd, I. J. (2014). Epistemic injustice in healthcare: A philosophical analysis. Medicine, Health Care and Philosophy.
• Coady, C. A. J. (1992). Testimony: A Philosophical Study. Oxford University Press.
• Crichton, P., Carel, H., & Kidd, I. J. (2017). Epistemic injustice in psychiatry. BJPsych Bulletin.
• Dotson, K. (2011). Tracking epistemic violence, tracking practices of silencing. Hypatia.
• Dotson, K. (2012). A cautionary tale: On limiting epistemic oppression. Frontiers: A Journal of Women Studies.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Kidd, I. J., Medina, J., & Pohlhaus, G. (Eds.) (2017). The Routledge Handbook of Epistemic Injustice. Routledge.
• Medina, J. (2011). The relevance of credibility excess in a proportional view of epistemic injustice. Social Epistemology.
• Medina, J. (2013). The Epistemology of Resistance. Oxford University Press.
• Pohlhaus, G. (2012). Relational knowing and epistemic injustice: Toward a theory of willful hermeneutical ignorance. Hypatia.
• Zákon č. 141/1961 Sb. (1961). Trestní řád.
• Zákon č. 45/2013 Sb. (2013). Zákon o obětech trestných činů.

Související

Pojmy

• Testimoniální nespravedlnost – první forma podrobně.
• Hermeneutická marginalizace – podmínka druhé formy.
• Delegitimizace – útok na důvěryhodnost zdroje.
• Epistemická anihilace – protějšek na úrovni jednotlivce.
• Epistemická alienace – odcizení od vlastního úsudku.
• Power-Knowledge – Foucault o epistemické moci.
• Panopticism – Foucaultův rámec strukturního dohledu.
• Gaslighting – jednání v jednotlivém vztahu, ne struktura.
• Metanarrative collapse – Lyotard o legitimizaci velkými vyprávěními.

Kniha

• Fricker: epistemická nespravedlnost – referenční karta.
• Sociální epistemologie EA – zařazení rámce.
• Posuzování věrohodnosti – forenzní praxe.
• Rizika obviňování oběti – sebekritika rámce.

Strukturní vazby

• Bridge: epistemicka-injustice – most: jak se tento pojem projevuje v kapitolách knihy