Dekoloniální epistemologie

Okruh: alternativní rámec. Jádro námitky: největší epistemické anihilace dějin postihly celé národy a jejich vědění.

Kritika kulturní zaujatosti se ptá, zda kategorie knihy platí i v jiných kulturách. Dekoloniální epistemologie jde hlouběji: ptá se, odkud se bere samotné měřítko, podle něhož se posuzuje, co je „koherentní a adekvátní obraz reality“, a kdo ho v dějinách vnucoval jiným. Edward Said ukázal, jak evropské vědění o „Orientu“ nebylo neutrálním popisem, ale součástí moci, která si zkoumané podrobovala tím, že o nich mluvila místo nich (Said, 1978). Pro rámec epistemické anihilace je to zvlášť ostrá otázka, protože koloniální dějiny obsahují rozklad poznávacích struktur v rozsahu, který žádný jednotlivý manipulátor nedosáhne.

Námitka v nejsilnější podobě

Aníbal Quijano zavedl pojem „kolonialita moci“: koloniální vztahy neskončily s politickou nezávislostí, ale přetrvávají v hierarchiích vědění, rasy a práce, které určují, čí poznání se považuje za vědu a čí za pověru (Quijano, 2000). Walter Mignolo popsal „temnější stránku západní modernity“ – nárok na univerzalitu, který jiné způsoby poznání vylučoval jako předmoderní (Mignolo, 2011). Boaventura de Sousa Santos pro systematické ničení nezápadních vědění použil pojem „epistemicida“ (Santos, 2014).

Linda Tuhiwai Smithová ukázala, jak výzkum sloužil kolonialismu a jak se domorodé komunity bránily tomu, aby byly jen objektem cizího zkoumání (Smith, 1999). Ngũgĩ wa Thiong'o popsal, jak koloniální škola trestala děti za používání mateřského jazyka a jak ztráta jazyka znamenala ztrátu způsobu, jímž společenství vnímá a vykládá svět (Ngũgĩ, 1986). Gayatri Chakravorty Spivaková položila otázku, zda „podřízený“ vůbec může promluvit, když jediné jazyky, v nichž by byl slyšen, patří těm, kdo ho podřídili (Spivak, 1988).

Psychiatrie byla součástí tohoto příběhu. Příkladem je „drapetomanie“, kterou v roce 1851 popsal americký lékař Samuel Cartwright a která měla z touhy zotročených po svobodě udělat nemoc (Cartwright, 1851). Koloniální psychiatrie v Africe ve dvacátém století popisovala „africkou mysl“ jako méněcennou – příkladem je monografie J. C. Carotherse vydaná Světovou zdravotnickou organizací v roce 1953 (Carothers, 1953). Jock McCulloch v historii této etnopsychiatrie ukázal, že její závěry odpovídaly potřebám koloniální správy víc než klinickým datům (McCulloch, 1995).

Frantz Fanon, psychiatr pracující v Alžírsku, analyzoval psychické následky kolonizace a rasismu a ukázal, jak kolonizovaný internalizuje pohled kolonizátora (Fanon, 1952; Fanon, 1961). Jeho rozbor je pro knihu zvlášť blízký, protože popisuje přesně to, co kniha nazývá internalizovaným pachatelem, jen v měřítku celé společnosti.

Kolektivní rozměr má i doložené současné podoby. Kanadská Komise pro pravdu a usmíření označila systém internátních škol pro domorodé děti, v nichž byly děti odtrhávány od rodin, jazyka a duchovních tradic, za kulturní genocidu (Truth and Reconciliation Commission of Canada, 2015). Jde o případ, kdy stát cíleně rozkládal přenos vědění mezi generacemi – tedy o jev, který kniha popisuje jako institucionální anihilaci.

Dvě výtky vůči knize z toho plynou. Zaprvé, její taxonomie je postavena kolem jednotlivce a jeho manipulátora, a tím přehlíží kolektivní epistemicidu jako paradigmatický případ. Zadruhé, její měřítko zdravého poznání – samostatný úsudek, ověřování zdrojů, odstup od autority – je měřítkem jedné epistemické tradice. Aplikováno na jiné tradice může z duchovních praxí, iniciačních obřadů nebo kolektivních forem rozhodování udělat „techniky“. Ethan Watters popsal, jak se západní kategorie duševního trápení šíří do jiných kultur a vytlačují místní způsoby, jimiž lidé utrpení chápali a zvládali (Watters, 2010).

Kde zasahuje tuto knihu

Kniha má sekci mezinárodních perspektiv s kapitolou o domorodých perspektivách a mezi historickými případy i státní převýchovu, například ujgurská převýchovná zařízení. Popisuje také institucionální anihilaci jako destrukci kolektivních epistemických struktur. Pojmový aparát je tedy připraven; chybí ale výslovné zařazení koloniální epistemicidy – ničení jazyků, škol, náboženství a forem vědění – do jádra taxonomie a reflexe, že evropská věda o mysli při ní byla aktérem, jak dokládá McCulloch (1995).

Znaky epistemického kolonialismu v posuzování

V praxi se koloniální vzorec v posuzování pozná podle několika znaků. Hodnotitel posuzuje cizí praxi podle podobnosti s vlastními institucemi, ne podle její funkce; zakázku zadává instituce většinové společnosti bez účasti komunity; místní znalci vystupují jen jako tlumočníci; a stejné otázky by hodnotitel nepoložil, kdyby šlo o praxi jeho vlastní tradice. Smithová popisuje právě tuto asymetrii otázek jako jádro koloniální výzkumné praxe (Smith, 1999).

Dalším znakem je, že výsledky posouzení odcházejí z komunity a nevracejí se do ní. Principy CARE pro správu domorodých dat – kolektivní prospěch, pravomoc rozhodovat, odpovědnost a etika – vznikly jako odpověď na to, že data o komunitách sloužila jiným než komunitám samotným (Carroll a kol., 2020).

Ilustrační případ

Obecný kompozit: poradna pro migranty dostane zakázku posoudit, zda mladý muž z komunity s tradičním duchovním léčitelstvím není „pod vlivem“ léčitele, kterého jeho rodina respektuje. Rámec EA nabízí vzorec guru a adepta. Dekoloniální přístup by se nejprve zeptal, kdo zakázku zadal a proč, jakou roli má léčitel v komunitě, jak sám muž vztah chápe a zda by stejné otázky poradna položila, kdyby šlo o jeho kněze nebo psychoterapeuta. Může se ukázat, že jde o uznávanou praxi, kterou muž sám vyhledává – nebo o skutečné zneužití autority, které se za tradici jen skrývá. Obě možnosti je třeba posoudit podle stejných měřítek svobody a škody, ne podle toho, zda tradice vypadá „moderně“; Uma Narayanová by dodala, že ani komunita, ani většinová společnost nemá monopol na výklad toho, co je „autentická tradice“ (Narayan, 1997).

Co alternativa nevidí

Dekoloniální kritika může tradici romantizovat. Ne každá místní praxe je osvobozující a ne každé kritické posouzení je koloniální; ženy, děti a menšiny uvnitř tradičních komunit se často dovolávají univerzálních práv proti místní moci. Narayanová ukázala, že obraz „autentické kultury“, který staví západní kritiku proti tradici, bývá sám konstrukcí, která umlčuje kritiky zevnitř komunity (Narayan, 1997).

Olúfẹ́mi Táíwò namítl, že dekoloniální diskurz často upírá africkým a jiným společnostem vlastní aktivitu: jako by vše moderní, co převzaly, bylo jen vnucené, a nikoli zvolené (Táíwò, 2022). Odmítnutí jakéhokoli univerzálního měřítka by připravilo o jazyk, jímž se mohou bránit, i ty, kdo se ho uvnitř komunit dovolávají. A dekoloniální jazyk může být také instrumentalizován – režimy jím odmítají kritiku porušování lidských práv jako „západní vměšování“; Deklarace OSN o právech původních obyvatel přitom ukazuje, že ochrana kolektivního vědění a univerzální práva se nemusejí vylučovat (United Nations, 2007).

Co si z alternativy vzít

U klíčových pojmů knihy zjistit, z jaké tradice pocházejí, na jakých příkladech vznikly a zda se v jiných tradicích nepopisuje stejný jev jinak. Takový dekoloniální audit pojmů odpovídá Mignolovu požadavku, aby nárok na univerzalitu byl vždy podroben otázce, odkud a pro koho mluví (Mignolo, 2011).

Výslovně zařadit ničení systémů vědění celých společenství jako formu EA a uznat roli, kterou v ní hrála věda. Santos ukazuje, že bez pojmu epistemicidy nelze popsat, co se stalo s jazyky a tradicemi, které zmizely spolu s jejich nositeli (Santos, 2014; srov. epistemická monokultura).

Duchovní a léčitelské praxe posuzovat podle svobody, informovanosti a škody, ne podle podobnosti západním institucím. Stejná měřítka pro všechny tradice jsou podmínkou, aby posouzení nebylo, slovy Saida, jen dalším způsobem, jak o druhých mluvit místo nich (Said, 1978).

Výzkum v komunitách vést s nimi, ne o nich; komunity mají slovo v tom, co se zkoumá a publikuje, a v tom, kdo spravuje data. Principy CARE a Smithové metodologie k tomu nabízejí konkrétní měřítka (Carroll a kol., 2020; Smith, 1999; viz Výzkumná exploatace ve studiích EA).

Místní odborníci a znalci tradic nejsou tlumočníci západního rámce, ale spolutvůrci výkladu. Spivaková připomíná, že bez takového partnerství zůstane hlas komunity slyšitelný jen v jazyce, který ho zkresluje (Spivak, 1988).

Co zůstává otevřené

Je možné mít univerzální jádro pojmu epistemické anihilace, aniž by se stalo dalším univerzalismem, který jiné tradice podřizuje? Kdo v komunitě mluví za komunitu? A jak má kniha psaná v evropském jazyce a evropskými pojmy psát o jevech, které její vlastní tradice způsobila? Fanonova práce naznačuje, že odpověď nemůže přijít jen zvenčí: rozklad poznání, který způsobila kolonizace, se léčí i tím, že postižení znovu získají právo vykládat vlastní zkušenost (Fanon, 1961).

Literatura

• Carothers, J. C. (1953). The African Mind in Health and Disease: A Study in Ethnopsychiatry. World Health Organization.
• Carroll, S. R., et al. (2020). The CARE Principles for Indigenous Data Governance. Data Science Journal, 19.
• Cartwright, S. A. (1851). Report on the diseases and physical peculiarities of the Negro race. New Orleans Medical and Surgical Journal, 7.
• Fanon, F. (1952). Peau noire, masques blancs. Seuil.
• Fanon, F. (1961). Les damnés de la terre. Maspero.
• McCulloch, J. (1995). Colonial Psychiatry and „the African Mind“. Cambridge University Press.
• Mignolo, W. D. (2011). The Darker Side of Western Modernity. Duke University Press.
• Narayan, U. (1997). Dislocating Cultures: Identities, Traditions, and Third-World Feminism. Routledge.
• Ngũgĩ wa Thiong'o (1986). Decolonising the Mind: The Politics of Language in African Literature. James Currey.
• Quijano, A. (2000). Coloniality of power, Eurocentrism, and Latin America. Nepantla: Views from South, 1(3).
• Said, E. W. (1978). Orientalism. Pantheon.
• Santos, B. de S. (2014). Epistemologies of the South: Justice Against Epistemicide. Paradigm.
• Smith, L. T. (1999). Decolonizing Methodologies. Zed Books.
• Spivak, G. C. (1988). Can the subaltern speak? In C. Nelson & L. Grossberg (Eds.), Marxism and the Interpretation of Culture. University of Illinois Press.
• Táíwò, O. (2022). Against Decolonisation: Taking African Agency Seriously. Hurst.
• Truth and Reconciliation Commission of Canada (2015). Honouring the Truth, Reconciling for the Future: Summary of the Final Report.
• United Nations (2007). Declaration on the Rights of Indigenous Peoples.
• Watters, E. (2010). Crazy Like Us: The Globalization of the American Psyche. Free Press.

Související

Kritické perspektivy

• Kulturní zaujatost kategorií EA – mezikulturní platnost kategorií.
• Teoretický imperialismus – nadvláda jednoho rámce.
• Feministická epistemologie – situované vědění.
• Výzkumná exploatace ve studiích EA – výzkum jako nástroj moci.

Kapitoly a případy

• Domorodé perspektivy EA – kde kniha s jinými tradicemi pracuje.
• Institucionální anihilace – destrukce kolektivních epistemických struktur.
• Ujgurská převýchovná zařízení – současný příklad kolektivní převýchovy.
• Lidská práva – EA standardy – univerzální měřítka, kterých se dovolávají i menšiny uvnitř komunit.

Pojmy

• Epistemická injustice – nespravedlnost vůči poznávajícím.
• Epistemická monokultura – výsledek vytlačení jiných vědění.
• Internalizovaný pachatel – Fanonova internalizace v měřítku jednotlivce.