Feministická epistemologie

Okruh: alternativní rámec. Jádro námitky: manipulace poznání funguje, protože společnost některým lidem věří méně.

Kniha popisuje techniky genderově neutrálně: působící a postižený, mentor a mentee, vůdce a člen. Neutralita má dobré důvody – manipulovat mohou lidé jakéhokoli pohlaví a oběti jsou muži i ženy. Feministická epistemologie však upozorňuje, že neutrální popis může skrýt to podstatné: že účinnost mnoha technik epistemické anihilace (EA) závisí na sdílených představách o tom, kdo je racionální, čí vnímání je spolehlivé a čí výpověď má váhu (Fricker, 2007). Rámec, který tuto nerovnost věrohodnosti nepojmenuje, popisuje mechanismus bez jeho paliva.

Původ a vývoj tradice

Feministická epistemologie vznikla v sedmdesátých a osmdesátých letech jako otázka, zda pohlaví a společenské postavení poznávajícího ovlivňují to, co a jak poznává. Nancy Hartsock navrhla po vzoru marxistické teorie „feministické stanovisko“: postavení žen v dělbě práce jim umožňuje vidět stránky společenského života, které z pozice mocných zůstávají skryté (Hartsock, 1983). Sandra Harding zpochybnila představu vědění „odnikud“ a rozvinula stanoviskovou teorii jako program pro vědu samotnou (Harding, 1986).

Donna Haraway navrhla „situované vědění“ – objektivitu, která nepředstírá neutrální pohled, ale přiznává, odkud se dívá, a právě tím se stává odpovědnou (Haraway, 1988). Lorraine Code se ptala, zda pohlaví poznávajícího je epistemicky relevantní, a ukázala, jak normy racionality historicky vylučovaly ženy z role důvěryhodných poznávajících (Code, 1991). Patricia Hill Collins rozšířila stanoviskovou teorii o zkušenost černých žen a ukázala, že útlak působí po více osách současně (Collins, 1990). Elaine Showalter doložila, jak psychiatrie devatenáctého a dvacátého století spojovala šílenství se ženskostí (Showalter, 1985), což je pro knihu o poškozeném poznání zvlášť varovná historie.

Námitka v nejsilnější podobě

Miranda Fricker popsala svědeckou nespravedlnost (testimonial injustice): posluchač kvůli předsudku vůči skupině, k níž mluvčí patří, přizná jeho výpovědi menší důvěryhodnost, než si zaslouží (Fricker, 2007; viz epistemická injustice a testimoniální nespravedlnost). Kristie Dotson navázala rozlišením dvou forem umlčování: „utišení“, kdy posluchač mluvčího neuzná jako poznávajícího, a „udušení“, kdy mluvčí sám zkrátí svou výpověď, protože předpokládá, že by jí nebylo porozuměno (Dotson, 2011).

Nejpřímější výtku formulovala sociologyně Paige Sweet: gaslighting není především psychologická technika jednotlivce, ale sociální jev, který čerpá z genderových stereotypů spojujících ženy s iracionalitou a z institucionálních nerovností, které pachatelům umožňují přesvědčit okolí – policii, soudy, lékaře –, že oběť „přehání“ (Sweet, 2019). Filozofka Kate Abramson ve stejném duchu ukázala, že gaslighting typicky využívá sdílené normy o tom, kdo má právo hodnotit cizí reakce, a že jeho cílem je zbavit druhého postavení nezávislého hodnotitele (Abramson, 2014).

Evan Stark popsal donucující kontrolu (coercive control) jako útok na svobodu a autonomii, který je v heterosexuálních vztazích strukturován genderovou nerovností (Stark, 2007). Kimberlé Crenshaw ukázala na příkladu násilí na ženách z menšin, že překrývání rasy, třídy a pohlaví vytváří specifické překážky v přístupu k pomoci, které žádná z os sama nevysvětlí, a na tomto materiálu rozvinula pojem intersekcionality (Crenshaw, 1991). Pro knihu z toho plyne: technika popírání reality funguje jen tehdy, když okolí uvěří působícímu víc než postiženému, a tato nerovnost věrohodnosti není náhodná.

Kde zasahuje tuto knihu

Kniha se o Fricker opírá v kapitole sociální epistemologie a jako součást EA popisuje delegitimizaci. Gender a další osy nerovnosti – etnicita, třída, věk, postižení – se ale v popisu technik objevují zřídka. José Medina argumentoval, že epistemická nespravedlnost není jen chybou jednotlivých posluchačů, ale vlastností celých sítí důvěry, a že odpovědnost za ni nese i ten, kdo v takové síti pasivně setrvává (Medina, 2013). Rámec EA, který popisuje dvojici působící–postižený, tuto síť snadno vynechá.

Riziko je dvojí. Zaprvé, posuzovatel, který pracuje s neutrálními kategoriemi, přehlédne, proč konkrétní postižené nikdo neposlouchal. Zadruhé, genderové stereotypy mohou vstoupit do posouzení samotného: žena, která rozrušeně popisuje manipulaci, může působit „hystericky“, muž, který popisuje, že je ovládán partnerkou, „nevěrohodně“. V obou případech by sám posuzovatel opakoval svědeckou nespravedlnost, kterou Fricker (2007) popisuje, a rámec určený k obraně by se stal jejím nástrojem.

Ilustrační případ

Obecný kompozit: žena opakovaně hlásí, že ji bývalý partner sleduje a že jí upravuje e-maily, aby vypadala nespolehlivě. Policie i lékař jejím obavám nevěnují pozornost, protože je „rozrušená“ a partner působí klidně a přesvědčivě. Až po měsících se doloží, že partner měl přístup k jejím účtům. Rámec EA popíše techniky přesně; feministická epistemologie vysvětlí, proč fungovaly – protože klid muže a rozrušení ženy byly čteny podle stereotypu, jak to Sweet (2019) popisuje u institucionálních reakcí na gaslighting. Právně přitom nejde o šedou zónu: zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zná skutkové podstaty nebezpečného pronásledování i neoprávněného přístupu k počítačovému systému.

Opačný kompozit je stejně poučný: muž, který popisuje, že ho partnerka izoluje od přátel a kontroluje jeho peníze, se setká s úsměvem. I to je nerovnost věrohodnosti založená na genderu – jen s jiným obsahem: stereotyp mužské síly mu upírá postavení oběti. Fricker (2007) zdůrazňuje, že identitní předsudek nemusí vždy znevýhodňovat tutéž skupinu; rozhoduje, který stereotyp se v dané situaci uplatní.

Co alternativa nevidí

Stanoviskové teorie mohou svádět k představě, že pozice znevýhodněného automaticky zaručuje pravdivý pohled. Haraway (1988) sama před tímto zjednodušením varovala: pohledy „zdola“ nejsou nevinné ani nezprostředkované a i ony vyžadují kritické zkoumání. Harding (1991) proto mluvila o „silné objektivitě“, která nevyplývá z postavení samotného, ale z toho, že se z něj začne klást kritické otázky vůči převažujícímu vědění.

Výtky zaměřené na genderovou asymetrii mohou přehlédnout muže jako oběti, vztahy osob stejného pohlaví a manipulaci v prostředí, kde gender nehraje hlavní roli – například mezi školitelem a doktorandem stejného pohlaví. Michael Johnson ukázal, že partnerské násilí není jednotný jev: v jeho typologii se intimní terorismus založený na kontrole vyskytuje převážně ze strany mužů, zatímco situační párové násilí je mezi pohlaví rozloženo vyrovnaněji (Johnson, 2008). Janice Ristock doložila, že násilí a kontrola se vyskytují i ve vztazích žen a že jejich oběti narážejí na zvláštní překážky věrohodnosti (Ristock, 2002). Z genderu proto nelze dělat esenci: ne každý muž má výhodu věrohodnosti a ne každá žena ji postrádá.

Co si z alternativy vzít

Prvním podnětem je analýza věrohodnosti. U každého případu se posuzovatel ptá nejen, co působící dělal, ale proč mu okolí věřilo a jaké stereotypy v tom hrály roli. Je to přímé převedení Frickerové pojmu svědecké nespravedlnosti do posudkové praxe (Fricker, 2007) a doplňuje kapitolu Posuzování věrohodnosti o otázku, kdo věrohodnost přiznává.

Druhým podnětem je genderový a průnikový audit. U technik, kazuistik a nástrojů se kontroluje, zda nepočítají s jedním typem oběti a pachatele a zda zohledňují etnicitu, třídu, věk a postižení. Crenshaw (1991) i Collins (1990) ukazují, že pohled po jediné ose systematicky přehlíží ty, kdo stojí na průsečíku více znevýhodnění.

Třetím podnětem je situovaná objektivita hodnotitele. V posudku hodnotitel uvede vlastní pozici a zváží, jak mohla ovlivnit to, čemu věřil. Haraway (1988) i Harding (1991) ukazují, že takové přiznání objektivitu neoslabuje, ale posiluje, protože umožňuje ostatním zkontrolovat, odkud se díval.

Čtvrtým podnětem je zásada, že emoce nejsou známkou nevěrohodnosti. Rozrušení i klid jsou reakce, ne důkaz; věrohodnost se posuzuje podle obsahu a doložitelnosti. Alison Jaggar argumentovala, že emoce jsou součástí poznání a že představa „nestranného“, citově nezúčastněného pozorovatele sama slouží k diskreditaci těch, kdo své poznání vyjadřují citově (Jaggar, 1989).

Pátým podnětem je institucionální rovina. Do obrany patří i to, jak policie, soudy a zdravotnictví zacházejí s výpověďmi, ne jen dovednosti postižených (viz Vzdělávání soudců). Medina (2013) i Dotson (2011) ukazují, že umlčování je vlastností prostředí, a náprava proto musí začít u těch, kdo naslouchají, nikoli jen u těch, kdo mluví.

Co zůstává otevřené

Jak psát o technikách tak, aby byly použitelné pro všechny, a přitom nezamlčely, že jejich účinnost je společensky rozložena nerovnoměrně? A jak zachytit genderovou asymetrii, aniž by se z mužů automaticky stali podezřelí a z žen automaticky oběti? Johnsonova typologie (Johnson, 2008) naznačuje jednu cestu: rozlišovat typy jednání podle přítomnosti kontroly, a teprve pak se ptát po jejich rozložení mezi pohlaví.

Čí pozice je pozicí autorů této knihy – a co z ní nevidí? Code (1991) by trvala na tom, že otázka „kdo poznává?“ se týká i autorů taxonomií, a Harding (1991) by žádala, aby se kniha vystavila kritice z pozic, z nichž nevznikla. Interpretací této stránky je, že nejlepší pojistkou je přizvat k revizi kapitol právě ty, jejichž zkušenost kniha popisuje, a jejich námitky zveřejnit.

Literatura

• Abramson, K. (2014). Turning up the lights on gaslighting. Philosophical Perspectives, 28.
• Code, L. (1991). What Can She Know? Feminist Theory and the Construction of Knowledge. Cornell University Press.
• Collins, P. H. (1990). Black Feminist Thought: Knowledge, Consciousness, and the Politics of Empowerment. Unwin Hyman.
• Crenshaw, K. (1991). Mapping the margins: Intersectionality, identity politics, and violence against women of color. Stanford Law Review, 43(6).
• Dotson, K. (2011). Tracking epistemic violence, tracking practices of silencing. Hypatia, 26(2).
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Haraway, D. (1988). Situated knowledges: The science question in feminism and the privilege of partial perspective. Feminist Studies, 14(3).
• Harding, S. (1986). The Science Question in Feminism. Cornell University Press.
• Harding, S. (1991). Whose Science? Whose Knowledge? Thinking from Women's Lives. Cornell University Press.
• Hartsock, N. C. M. (1983). The feminist standpoint: Developing the ground for a specifically feminist historical materialism. In S. Harding & M. B. Hintikka (Eds.), Discovering Reality. Reidel.
• Jaggar, A. M. (1989). Love and knowledge: Emotion in feminist epistemology. Inquiry, 32(2).
• Johnson, M. P. (2008). A Typology of Domestic Violence: Intimate Terrorism, Violent Resistance, and Situational Couple Violence. Northeastern University Press.
• Medina, J. (2013). The Epistemology of Resistance: Gender and Racial Oppression, Epistemic Injustice, and Resistant Imaginations. Oxford University Press.
• Ristock, J. L. (2002). No More Secrets: Violence in Lesbian Relationships. Routledge.
• Showalter, E. (1985). The Female Malady: Women, Madness and English Culture, 1830–1980. Pantheon.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• Sweet, P. L. (2019). The sociology of gaslighting. American Sociological Review, 84(5).

Související

Kritické perspektivy

• Perspektiva Mad Studies – epistemická autorita klasifikovaných.
• Riziko obviňování oběti – kdy se nevěří oběti.
• Dekoloniální epistemologie – další osa nerovnosti vědění.
• Kulturní zaujatost kategorií EA – situovanost kategorií.

Kapitoly

• 7.3 Sociální epistemologie EA – Frickerová, Longinová a Andersonová v knize.
• Butler: Performativita a politika identity – gender jako sociální praxe.
• Právo o coercive control – právní uchopení genderově strukturované kontroly.

Pojmy

• Gaslighting – technika, jejíž sociální podmínky kritika odhaluje.
• Epistemická injustice – nerovnost věrohodnosti.
• Testimoniální nespravedlnost – snížená důvěryhodnost mluvčího z předsudku.