Nucená léčba a rámec EA

Okruh: etická kritika · Jádro námitky: „jeho úsudek byl zničen, proto rozhodneme za něj“

Rámec epistemické anihilace popisuje lidi, jejichž schopnost posuzovat realitu byla poškozena. Z takového popisu se nabízí lákavý závěr: když člověk sám nevidí, co se s ním děje, musí za něj jednat někdo jiný. Kritika nucené léčby tvrdí, že tento závěr je nebezpečný právě tím, jak samozřejmě zní, že se jím v dějinách ospravedlnilo mnoho násilí (Goffman, 1961), a že rámec EA je k němu náchylnější než většina klinických rámců. Esej rozebírá původ námitky, její dosah pro knihu a pojistky, které z ní plynou; jediná přijatelná pomoc dospělému je dobrovolná a zákonná.

Námitka v nejsilnější podobě

Dějiny psychiatrie obsahují dlouhou řadu zákroků prováděných „v nejlepším zájmu“ pacienta bez jeho souhlasu, od dlouhodobého zadržování v ústavech po lobotomie. Erving Goffman popsal psychiatrickou léčebnu své doby jako „totální instituci“, která člověka zbavuje dosavadní identity a podřizuje ho svému režimu (Goffman, 1961). Thomas Szasz tvrdil, že nucená psychiatrie je formou sociální kontroly, která se halí do lékařského jazyka (Szasz, 1970). John Stuart Mill již v polovině devatenáctého století formuloval princip, podle něhož jediným důvodem, proč lze proti vůli dospělého člověka uplatnit moc, je zabránit škodě na druhých; jeho vlastní dobro, fyzické či morální, takovým důvodem není (Mill, 1859).

Pro rámec EA je ještě bližší příklad takzvaného deprogramování. V sedmdesátých a osmdesátých letech v USA najímaly některé rodiny lidi, kteří dospělé členy nových náboženských hnutí unášeli a drželi je, dokud se „nevzdali“ své víry. Ospravedlněním byla představa, že člověk byl skupinou „naprogramován“ a jeho souhlas se členstvím proto neplatí. David Bromley a James Richardson shromáždili sociologické, psychologické, právní a historické pohledy na tento spor a ukázali, že teorie „vymývání mozků“ sloužila jako legitimizace zásahů, které by jinak byly zjevně protiprávní (Bromley a Richardson, 1983). Praxe vedla k soudním sporům a byla odsouzena jako porušení osobní svobody; v odborné debatě ji vystřídalo dobrovolné „exit counseling“, k jehož zastáncům patřil i Steven Hassan, který sám deprogramováním prošel (Hassan, 1988).

Struktura argumentu je přesně ta, kterou rámec EA umožňuje: poškozený úsudek, z něj neplatný souhlas a z něj oprávněný zásah (srov. Bromley a Richardson, 1983). Silná verze námitky dodává, že rámec, jehož definičním znakem je „odolnost vůči korekci“, poskytuje argument, proč odpor postiženého nebrat vážně, a tedy proč ho překonat silou. Každé „ne“ postiženého lze v takovém rámci číst jako další symptom.

Proč nátlak škodí právě zde

Nucený zásah má u lidí po manipulaci zvláštní podobu škody. Zážitek, že o mně rozhoduje někdo jiný, mi upírá informace a odděluje mě od lidí, které si vybírám, je strukturálně podobný tomu, co kniha popisuje jako milieu control v uzavřených skupinách (srov. Goffman, 1961). Michael Langone v souboru textů o zotavení po odchodu ze skupin zdůrazňuje, že pro pozdější dobrovolný odchod je rozhodující udržený vztah s lidmi mimo skupinu, a ten nátlak ohrožuje (Langone, 1993). Janja Lalichová a Madeleine Tobiasová stavějí zotavení bývalých členů na obnově vlastní volby a sebedůvěry, nikoli na tom, že jim někdo jiný řekne, čemu mají věřit (Lalich a Tobias, 2006).

Nátlak navíc potvrzuje výklad, který skupiny s vysokou mírou kontroly svým členům často nabízejí: že vnější svět je nepřátelský a chce je od skupiny násilím odtrhnout (Hassan, 1988). Zásah, který má člověka „zachránit“, tak může jeho vazbu ke skupině posílit.

Kde zasahuje tuto knihu

Kniha nucenou léčbu nedoporučuje. Její rekonstruktivní protokoly a terapeutické přístupy předpokládají spolupráci a etický kodex staví na informovaném souhlasu. Kapitola právních aspektů deprogramování vysvětluje, proč je nucené deprogramování protiprávní, a akutní protokol pro odchod z high-control skupiny se výslovně týká jen dobrovolného odchodu (srov. Langone, 1993).

Riziko tedy neleží v doporučeních, ale v tom, co si z rámce může vzít rodina, instituce nebo soud: autoritativní popis, podle něhož člověk „není sám sebou“. Jedno místo knihy si zaslouží zvláštní pozornost. Pravidlo R3 v kapitole diagnostických indikátorů při akutním markeru doporučuje mimo jiné zvážit hospitalizaci; to je klinicky obhajitelné, ale čtenář mimo zdravotnictví může z formulace vyvodit, že kategorie EA sama vede k hospitalizaci. Kapitola o hospitalizaci proto zdůrazňuje přednost dobrovolného přijetí (srov. Szasz, 1970).

Vedle formálního nátlaku existuje neformální: ultimáta rodiny („buď půjdeš na terapii, nebo neuvidíš děti“), podmínky zaměstnavatele a tlak komunity. I ten je nátlakem, i když neporušuje zákon, a Millův princip se na něj vztahuje stejně jako na zásah státu (Mill, 1859).

Ilustrační případ

Obecný kompozit: rodiče třicetileté ženy, která žije v duchovní komunitě s přísnými pravidly, přečtou kapitoly o technikách EA a obrátí se na odborníka s prosbou o „zásah“. Chtějí vědět, zda by šlo dceru hospitalizovat nebo ji „odvézt, než bude pozdě“. Odpovědný odborník vysvětlí, že dospělý člověk má právo žít podle své víry a že ani přesvědčení o manipulaci samo neopravňuje k zásahu proti jeho vůli (srov. Bromley a Richardson, 1983).

Nabídne jinou cestu: udržovat kontakt bez ultimát, nezesměšňovat její volbu, být bezpečným místem, kam se může vrátit, a sledovat konkrétní znaky ohrožení, jako je zákaz lékařské péče, násilí, odebrání dokladů nebo úplná ztráta kontaktu (Langone, 1993). Pokud by takové znaky nastaly, jsou na místě právní kroky, a to kvůli tomu, co se děje, ne kvůli kategorii.

Znaky, že se pomoc mění v nátlak

Přechod od pomoci k nátlaku lze rozpoznat podle několika znaků. Rozhodnutí o postupu padá bez účasti člověka, jehož se týká. Odmítnutí pomoci se vykládá jako důkaz, že pomoc je nutná (srov. Szasz, 1970). Kontakt s blízkými se podmiňuje souhlasem s „léčbou“. Plán počítá s izolací člověka od skupiny, aniž by on sám o odchod stál. A cílem není bezpečí a svobodná volba, ale změna konkrétního přesvědčení (Hassan, 1988). Každý z těchto znaků je důvodem k zastavení a k nezávislé konzultaci.

Co námitka neprokazuje

Neprokazuje, že nucený zásah není nikdy oprávněný. Právní řády včetně českého připouštějí hospitalizaci bez souhlasu za úzce vymezených podmínek, zejména při bezprostředním vážném ohrožení života či zdraví, a podrobují ji soudnímu přezkumu; obecný rámec poskytování péče stanoví zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a soudní přezkum upravuje zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Soudem uložené programy pro lidi, kteří prokazatelně páchali násilí, jsou také legitimní. V obou případech však zásah stojí na zjištěném ohrožení nebo prokázaném jednání a na řádném procesu, ne na zařazení do kategorie (srov. Mill, 1859).

Námitka také nevyžaduje lhostejnost. Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením chrání osobní svobodu a zakazuje, aby postižení samo bylo důvodem jejího omezení, a zároveň ukládá státům zajistit podporu, kterou lidé potřebují (OSN, 2006). Respekt k autonomii a aktivní nabídka pomoci se nevylučují.

Pojistky pro praxi

První pojistkou je zásada, že klasifikace není mandát. Zařazení jednání nebo stavu do rámce EA nikdy samo neopravňuje k zásahu proti vůli člověka; Millův princip škody platí i pro odborníky, kteří se domnívají, že vědí lépe (Mill, 1859).

Druhou pojistkou je zásah jen podle zákona. Nucená péče přichází v úvahu jen v zákonných případech podle zákona č. 372/2011 Sb., s nezávislým posouzením a soudním přezkumem podle zákona č. 292/2013 Sb.; rámec EA k ní nepřidává žádný důvod.

Třetí pojistkou je nejmírnější prostředek. Vždy se volí postup, který co nejméně omezuje svobodu: informace, kontakt, dobrovolná pomoc a bezpečné místo k návratu (Langone, 1993). Kapitola Vyhnutí se omezovacím prostředkům tuto zásadu rozvádí pro akutní péči.

Čtvrtou pojistkou je odmítnutí deprogramování. Odborník odmítá jakoukoli formu zadržování, izolace nebo „přesvědčování“ dospělého proti jeho vůli, i když ji navrhuje rodina; taková praxe je protiprávní a škodlivá (Bromley a Richardson, 1983).

Pátou pojistkou je pozornost k neformálním ultimátům. Odborník upozorňuje rodiny a organizace, že nátlak na „léčbu“ může vztah poškodit a zopakovat strukturu, z níž chtějí člověka dostat (Lalich a Tobias, 2006).

Šestou pojistkou je dobrovolnost i u působících. Terapie pro působící je smysluplná jen tam, kde je dobrovolná, nebo kde je uložena soudem na základě prokázaného jednání; pouhé označení za „manipulátora“ k ničemu takovému neopravňuje (srov. Szasz, 1970).

Co zůstává otevřené

Jak jednat, když dospělý člověk zůstává ve vztahu nebo skupině, kde je mu zjevně ubližováno, a pomoc odmítá, je otázka, na kterou Millův princip odpovídá jasně jen tehdy, když škoda nehrozí třetím osobám, například dětem (Mill, 1859). Kde leží hranice mezi respektem k autonomii a lhostejností, zůstává předmětem sporu i v literatuře o zotavení (Lalich a Tobias, 2006). A jak by měl rámec EA mluvit o „odolnosti vůči korekci“, aby z ní nevznikl argument pro násilnou korekci, je úloha, kterou si kniha klade, ale zatím ji ve své definici neřeší.

Literatura

• Bromley, D. G., & Richardson, J. T. (Eds.). (1983). The Brainwashing/Deprogramming Controversy: Sociological, Psychological, Legal and Historical Perspectives. Edwin Mellen Press.
• Goffman, E. (1961). Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates. Anchor Books.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Park Street Press.
• Lalich, J., & Tobias, M. (2006). Take Back Your Life: Recovering from Cults and Abusive Relationships. Bay Tree Publishing.
• Langone, M. D. (Ed.). (1993). Recovery from Cults: Help for Victims of Psychological and Spiritual Abuse. W. W. Norton.
• Mill, J. S. (1859). On Liberty. John W. Parker and Son.
• OSN. (2006). Úmluva o právech osob se zdravotním postižením. Organizace spojených národů.
• Szasz, T. (1970). The Manufacture of Madness. Harper & Row.

Související

Kritické perspektivy

• Otázka platnosti souhlasu – paradox poškozeného úsudku.
• Iatrogenní účinky intervencí EA – škody z péče.
• Kritická psychiatrie – tradice kritiky nucené psychiatrie.

Kapitoly a protokoly

• Právní aspekty deprogramování – proč je nucené deprogramování protiprávní.
• Akutní odchod z kultu a high-control skupiny – pomoc jen při dobrovolném odchodu.
• Hospitalizace v kontextu EA – přednost dobrovolného přijetí.
• Longitudinální rekonstruktivní protokoly – dobrovolná cesta zotavení.
• ČR právo – EA rámec – právní kontext v Česku.

Pojmy

• High-control group – skupiny, kolem nichž se otázka zásahu nejčastěji vede.
• Milieu control – struktura, kterou nátlak může zopakovat.
• Informed consent – základ, který nucení obchází.