Internalizovaný pachatel

Definice

Internalizovaný pachatel je označení pro vnitřní reprezentaci agresora, kterou si člověk vytvoří během dlouhodobého zneužívání, kontroly nebo indoktrinace a která pak působí jako vnitřní hlas, kritik nebo soudce opakující výroky, hodnocení a pravidla pachatele – často jeho slovy a jeho tónem. V německojazyčné traumaterapii se pro týž jev ustálil termín Täterintrojekt (introjekt pachatele), chápaný jako vnitřní část nesoucí perspektivu toho, kdo ubližoval (Huber, 2003).

Nejde o souhlas s pachatelem ani o povahovou slabost, nýbrž o stopu přežití: kdo musel dlouho předvídat reakce nebezpečné osoby, naučil se myslet jejím způsobem, a tato naučená perspektiva přetrvává i po skončení ohrožení (Herman, 1992). Interpretace knihy: Kompendium pod jedním názvem spojuje jevy, které klinická literatura popisuje odděleně jako identifikaci s agresorem, introjekt pachatele a negativní sebepojetí u komplexní traumatizace; zastřešující termín je tedy pracovní kategorií knihy, ne samostatnou diagnózou (WHO, 2019).

Původ a kontext pojmu

Pojem stojí na psychoanalytickém pojmu introjekce. Sándor Ferenczi v přednášce o zmatení jazyků mezi dospělými a dítětem popsal, že zneužívané dítě se s agresorem ztotožňuje: přebírá jeho výklad situace a nese i vinu, která mu nepatří (Ferenczi, 1933). Anna Freudová zařadila identifikaci s agresorem mezi obranné mechanismy, jimiž se úzkost zvládá převzetím role toho, kdo ohrožuje (Freud, 1936).

Jay Frankel Ferencziho pojem znovu zpřístupnil současné klinice a ukázal, že jde o běžnou reakci na bezmoc, nikoli o výjimečný jev těžkých případů (Frankel, 2002). Teorie strukturální disociace popisuje, že u opakované traumatizace v dětství mohou takové perspektivy existovat jako relativně samostatné, oddělené stavy osobnosti (van der Hart, Nijenhuis a Steele, 2006). Elizabeth Howellová k tomu doplňuje, že vnitřní zastoupení agresora bývá udržováno právě tím, co původně chránilo – potřebou předvídat a neprovokovat (Howell, 2005).

Judith Hermanová popsala, jak dlouhodobé zajetí v rodině, sektě nebo vězení mění vztah oběti k sobě samé i k pachateli, a tento popis stál u vzniku pojmu komplexní traumatizace, jemuž je věnováno heslo C-PTSD (Herman, 1992). Mezinárodní klasifikace nemocí dnes řadí mezi jádrové znaky komplexní posttraumatické stresové poruchy trvale negativní sebepojetí – přesvědčení o vlastní bezcennosti doprovázené studem a vinou (WHO, 2019).

Co o jevu říká ustálená literatura a co z ní kniha nepřejímá

Ustálená literatura popisuje introjekt pachatele jako srozumitelný následek vztahu, ne jako přenos cizí osobnosti do oběti; vnitřní hlas nese obsah pachatelových výroků, ale je výkonem vlastní psychiky, která se naučila ohrožení předcházet (Frankel, 2002). Z toho plyne i terapeutický důsledek: taková část se neodstraňuje, nýbrž se s ní pracuje jako s dřívější ochranou (Howell, 2005).

Interpretace knihy: Kompendium přejímá tento popis a výslovně nepřejímá tvrzení o nevratnosti. Negativní sebepojetí u komplexní traumatizace je léčitelné a doporučené postupy pro ně existují; mluvit o trvalém poškození identity by bylo tvrzení nad rámec zdrojů (WHO, 2019). Právě proto kniha popisuje jev jako vzorec k rozpoznání a odkazuje k péči, nikoli k nálepce (Herman, 1992).

Jak se projevuje

Prvním znakem je vnitřní hlas s cizí dikcí: člověk v myšlenkách slyší hodnotící věty, u nichž často sám pozná, že jsou to slova konkrétní osoby. Na rozdíl od sluchové halucinace se prožívají jako vlastní myšlenka s cizím obsahem (Howell, 2005). Jazykovým korelátem bývá mluvení o sobě ve druhé či třetí osobě nebo z pozice pachatele; tento rys sleduje detekční signatura Inverze zájmen a odpovídá Ferencziho popisu převzaté perspektivy (Ferenczi, 1933).

Druhým znakem je dodržování pravidel bez dozoru: oběť nadále plní příkazy, které už nikdo nevynucuje, a jejich porušení provází stud, vina nebo potřeba se omluvit. Hermanová tento stav popisuje jako pokračování zajetí ve vnitřním prostoru i po jeho faktickém skončení (Herman, 1992). S ním souvisí obhajoba pachatele navenek a prudká reakce na kritiku pachatele od třetích osob, kterou Frankel vysvětluje jako udržení vazby, jež kdysi znamenala bezpečí (Frankel, 2002).

Třetím znakem je návrat hlasu v zátěži – před soudním jednáním, při kontaktu s pachatelem nebo při připomínce traumatu; v soudním prostředí popisuje tento vzorec karta Dekompenzace u soudu a odpovídá tomu, co teorie strukturální disociace předpokládá o aktivaci oddělených stavů (van der Hart et al., 2006).

Mechanismus

Strukturně jde o přenesení kontroly z vnějšího vztahu do vnitřního prostoru. V prostředí coercive control je hodnocení oběti soustavně vázáno na reakce jedné osoby – na odměnu, trest a odebrání náklonnosti –, takže se předvídání těchto reakcí stává podmínkou bezpečí a posléze součástí vlastního myšlení (Stark, 2007). Model agresora je tedy vybudován jako nástroj orientace, a právě proto se drží i tam, kde už orientaci neslouží (Howell, 2005).

Protože model vznikl jako ochrana, je spojen s pocitem bezpečí, a postavit se mu vyvolává úzkost, jako by se člověk vystavoval nebezpečí (Frankel, 2002). To vysvětluje, proč hlas často zesílí ve chvíli osamostatňování – po odchodu ze skupiny s vysokou mírou kontroly nebo po rozchodu – a proč spolu s trauma bondingem činí odchod z násilného vztahu opakovaným a nejistým (Herman, 1992). Techniky, které na sebepochybnost a vnesený obraz sebe míří, popisují karty EA-5.3.28 Pseudo-self implantace a EA-2.5.3 Self-doubt Cultivation – jako vzorce k rozpoznání, ne jako postup.

Odlišení

Od běžného svědomí a vnitřního kritika se internalizovaný pachatel liší původem obsahu a nepřiměřeností sankce: svědomí vychází z vlastních hodnot a lze je s rozvahou zpochybnit, zatímco zde jsou pravidla libovolná a tresty nesouměřitelné s provinilou věcí (Gilbert, 2009). Sebekritika je přitom u mnoha lidí běžná i bez traumatu, takže sama o sobě pojem nezakládá (Gilbert, 2009).

Od sluchových halucinací se odlišuje způsobem prožívání: hlas se zakouší jako myšlenka, ne jako zvuk přicházející zvenčí (Howell, 2005). Slyšení hlasů je ovšem popsáno i u lidí bez psychotické poruchy a u disociativních stavů, takže rozhodnout nelze podle obsahu, nýbrž jen odborným vyšetřením (Romme a Escher, 1993); rozlišení popisuje oddíl 6.2 Diferenciální diagnostika.

Od introjekce obecně se liší tím, že introjekce je běžný vývojový mechanismus přebírání cizích postojů, zatímco zde jde o jeho traumatickou podobu (Freud, 1936). Od souhlasu nebo spoluviny se liší zásadně: obhajoba pachatele ani sebeobviňování nejsou projevem souhlasu s jednáním pachatele, a ve forenzním posouzení se za něj nesmějí vydávat (Herman, 1992).

Klinický, právní a etický rámec

Klinicky patří práce s introjektem do fáze, kdy je zajištěno vnější bezpečí a kdy klient zvládá regulaci emocí; předčasná konfrontace může vést k retraumatizaci, protože mobilizuje právě tu část, která kdysi chránila (van der Hart et al., 2006). Doporučený pořádek fází – stabilizace, zpracování traumatických vzpomínek, integrace – pochází z Hermanovy formulace a v knize mu odpovídá akutní stabilizační protokol (Herman, 1992).

Právně je jev relevantní tam, kde se hodnotí výpověď, která se v čase mění nebo pachatele omlouvá. Jednání, jež introjekt zpravidla doprovází, může naplňovat týrání svěřené osoby podle § 198 nebo týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku, zákon č. 40/2009 Sb.; postavení poškozeného a ochranu před druhotnou újmou upravuje zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Etickým požadavkem je nevykládat sebeobviňující výpověď jako nespolehlivost mluvčího, což je přesně situace deficitu důvěryhodnosti popsaná jako testimoniální nespravedlnost (Fricker, 2007).

Obrana a zotavení

Prvním krokem je pojmenovat hlas a jeho původ, tedy odlišit „to si myslím já“ od „to by řekl on či ona“; už toto rozlišení obnovuje odstup, protože vrací výroku autora (Frankel, 2002). Dalším krokem není zvítězit nad hlasem, ale rozumět jeho dřívější funkci: přístupy pracující s částmi osobnosti chápou takovou část jako ochránce, s nímž se vyjednává (Schwartz, 1995).

Pro profesionála platí, že klient může v sezení mluvit pachatelovým hlasem, a nesouhlas s terapeutem pak nemusí být odporem, nýbrž aktivací introjektu (Howell, 2005). Soucitné přístupy k sebekritice nabízejí nácvik vlídného vnitřního hlasu jako protiváhu, a to jako dovednost, kterou lze cvičit (Gilbert, 2009). Dlouhodobě se obnovuje důvěra ve vlastní úsudek, kterou popisuje heslo identity destruction jako to, co bylo zasaženo (Herman, 1992).

Meze a kritika pojmu

Pojem je metaforický a jeho hranice jsou neostré: každé přísné svědomí není introjekt pachatele a každý vnitřní kritik nemá traumatický původ (Gilbert, 2009). Teorie strukturální disociace je navíc předmětem odborné diskuse a její model oddělených částí osobnosti není obecně přijímán jako jediný výklad disociativních jevů (van der Hart et al., 2006).

Otevřenou otázkou zůstává, jak odlišit obsah převzatý od konkrétní osoby od obecného kulturního hodnocení, které zní podobně, a jak takový rozdíl doložit jinak než sebeposouzením klienta (Frankel, 2002). Kompendium proto pojem užívá jako vodítko k porozumění a k péči, nikoli jako důkazní prostředek o tom, co se ve vztahu stalo (Herman, 1992).

Literatura

• Ferenczi, S. (1933). Sprachverwirrung zwischen den Erwachsenen und dem Kind.
• Frankel, J. (2002). Exploring Ferenczi's concept of identification with the aggressor. Psychoanalytic Dialogues.
• Freud, A. (1936). Das Ich und die Abwehrmechanismen.
• Gilbert, P. (2009). The Compassionate Mind. Constable.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Howell, E. F. (2005). The Dissociative Mind. Routledge.
• Huber, M. (2003). Trauma und die Folgen. Junfermann.
• Romme, M., & Escher, S. (1993). Accepting Voices. MIND.
• Schwartz, R. C. (1995). Internal Family Systems Therapy. Guilford Press.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• van der Hart, O., Nijenhuis, E. R. S., & Steele, K. (2006). The Haunted Self. Norton.
• WHO (2019). International Classification of Diseases, 11th Revision (ICD-11).
• Zákon č. 40/2009 Sb. (2009). Trestní zákoník.
• Zákon č. 45/2013 Sb. (2013). Zákon o obětech trestných činů.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.

Související

Pojmy glosáře

• Introjekce – obecný mechanismus, ze kterého pojem vychází.
• Trauma bonding – citové pouto, které introjekt posiluje.
• C-PTSD – klinický rámec dlouhodobé traumatizace.
• Coercive control – vztahový kontext vzniku.
• Disociace – rámec oddělených stavů osobnosti.
• Identity destruction – zasažená vrstva identity.

Případy a techniky

• Stalinské monstrprocesy – přijetí výkladu vlastní viny.
• EA-5.3.28 Pseudo-self implantace – vnesení cizího obrazu sebe.
• Inverze zájmen – jazykový znak introjektu.

Klinika a zotavení

• 6.2 Diferenciální diagnostika – odlišení od PTSD, cPTSD a disociativních poruch.
• Akutní stabilizační protokol – bezpečí před prací s introjektem.
• Retraumatizace – riziko předčasné konfrontace.