Procesuální filosofie jako alternativa

Okruh: alternativní rámec. Jádro námitky: taxonomie zmrazí proud do škatulek a zapomene, že škatulky jsou její výtvor.

Západní filozofie od Aristotela převážně myslí ve věcech a jejich vlastnostech: existuje substance a ta má atributy. Procesuální filozofie obrací pořadí. Základní jsou děje, události a vztahy; „věci“ jsou relativně stálé vzorce v proudu změny (Rescher, 1996). Pro rámec epistemické anihilace (EA), který pracuje s katalogem technik, fází a kódů, je to výzva: jsou jeho kategorie popisem skutečnosti, nebo užitečnými abstrakcemi, které je třeba neustále vracet do toku, z něhož byly vyňaty?

Původ tradice

Procesuální myšlení má kořeny už v předsokratovské filozofii, především u Hérakleita, a v novověku se k němu hlásili myslitelé tak odlišní jako Leibniz, Hegel nebo pragmatisté. Nicholas Rescher tuto linii shrnul a ukázal, že jejím společným jmenovatelem je přesvědčení, že změna a dění nejsou odvozené od věcí, ale jsou základnější než ony (Rescher, 1996). Ve dvacátém století tradici rozvinuli zejména Henri Bergson a Alfred North Whitehead.

Bergson rozlišil prožívané trvání (durée), v němž se stavy vědomí prolínají a nedají se oddělit, od prostorově rozfázovaného času, který si měříme hodinami (Bergson, 1889). V pozdějším díle upozornil, že intelekt má sklon chápat pohyb jako řadu nehybných snímků, podobně jako kinematograf skládá pohyb z jednotlivých políček, a že tak ztrácí právě to, co je na pohybu podstatné (Bergson, 1907). Pro knihu, která popisuje pomalé, nenápadné stupňování manipulace, je tento obraz přesný.

Whitehead pojmenoval „omyl nesprávně umístěné konkrétnosti“ (fallacy of misplaced concreteness): zaměňujeme abstrakci, kterou jsme si pro poznání vytvořili, za konkrétní skutečnost (Whitehead, 1925). Ve svém hlavním díle pak popsal skutečnost jako síť událostí, které se navzájem „uchopují“ a stávají (Whitehead, 1929). Současná filozofie biologie tuto tradici obnovila: Daniel Nicholson a John Dupré argumentují, že organismy nejsou věci, které procesy prodělávají, ale procesy samy, stabilizované na různých časových škálách (Nicholson a Dupré, 2018).

Námitka v nejsilnější podobě

V psychologii vede podobným směrem přístup dynamických systémů, který chápe vývoj poznávání a jednání jako samoorganizující se proces v čase, ne jako zrání předem daných struktur (Thelen a Smith, 1994). Peter Molenaar k tomu přidal metodologický argument: závěry o průměrech populace platí pro jednotlivce jen za podmínek, které lidské psychické procesy téměř nikdy nesplňují, a psychologie proto musí sledovat jednotlivé trajektorie v čase (Molenaar, 2004). Aaron Fisher a kolegové empiricky ukázali, že rozptyl mezi lidmi a rozptyl uvnitř jednoho člověka v čase se mohou zásadně lišit (Fisher, Medaglia a Jeronimus, 2018).

Aplikováno na knihu: technika EA je abstrakce vyňatá z proudu interakcí. Fáze je řez v čase. Diagnóza je snímek. Když posuzovatel řekne „jde o EA-2.5.3 ve fázi integrace“, popisuje proces jako stav – a riskuje Whiteheadův omyl (Whitehead, 1925): zapomene, že vzorec se mění, že lidé se mění a že stejná abstrakce může zakrýt velmi odlišné trajektorie. Bergson (1907) by dodal, že ze snímků, jakkoli hustých, se pohyb nesloží.

Kde zasahuje tuto knihu

Kniha je v jednom ohledu procesuální už nyní: definice mluví o „graduálním procesu“ a definiční znaky – kumulativnost, autoamplifikace – jsou dynamické. Výcvikové a ochranné sekvence jsou popsány jako fáze, například od základní fáze po reintegraci. Tento rys odpovídá směru, kterým se ubírá i současná psychoterapie: Stefan Hofmann a Steven Hayes navrhli nahradit léčbu vázanou na diagnostické kategorie „terapií založenou na procesech“, která cílí na proměnlivé mechanismy udržující obtíže u konkrétního člověka (Hofmann a Hayes, 2019).

Napětí je jinde: v nástrojích. Taxonomie, kódy, screeningové instrumenty a detekční signatury zachycují stav k jednomu okamžiku, a co je zachyceno jednou, má sklon zůstat zapsáno. Výzkumná metodologie má longitudinální studie a časové řady, ale v klinické a forenzní praxi knihy převládá jednorázové posouzení – přesně ten typ závěru, jehož přenositelnost na jednotlivce Molenaar (2004) zpochybňuje.

Ilustrační případ

Obecný kompozit: posudek z doby rozchodu popsal otce jako člověka, který „používá techniky izolace a popírání reality“. O tři roky později, po terapii a v klidnějším období, je jeho jednání vůči dítěti i bývalé partnerce jiné; soud ale stále čte původní posudek. Procesuální pohled by trval na tom, že posudek popsal úsek trajektorie, ne osobu, a že nové posouzení se musí ptát, jak se vzorec vyvíjel: co ho zesilovalo, co ho tlumilo, kde se změnil. Právo s takovou změnou počítá: zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, umožňuje soudu rozhodnutí o poměrech dítěte změnit, změní-li se poměry, a nové rozhodnutí proto potřebuje aktuální, nikoli archivní obraz.

Totéž platí pro postiženou: „oběť EA ve fázi rozpadu narativní identity“ je řez, ne identita, a její zotavení je proces stávání se, ne návrat do předchozího stavu. William Anthony v klíčovém textu hnutí za zotavení popsal zotavení jako hluboce osobní proces změny postojů, hodnot a rolí, který může probíhat i tehdy, když obtíže zcela nezmizí (Anthony, 1993). Herman (1992) podobně popisuje zotavení po traumatu jako postup fázemi, které se mohou vracet a překrývat, nikoli jako lineární cestu zpět.

Co alternativa nevidí

Praxe potřebuje stálé kategorie. Bez nich nelze komunikovat mezi odborníky, srovnávat případy ani vést výzkum. Rescher (1996) sám připouští, že procesuální metafyzika nepopírá stálost, ale vykládá ji jako stabilizovaný proces; to je však rozlišení metafyzické a do klinických rozhodnutí se převádí obtížně. Procesuální filozofie je navíc vysoce abstraktní a její nejvlivnější texty, zejména Whiteheadův Process and Reality, patří k nejobtížněji srozumitelným dílům filozofie dvacátého století (Whitehead, 1929).

Právo potřebuje činy v čase, za které lze nést odpovědnost. H. L. A. Hart ukázal, že trestní odpovědnost stojí na připsání konkrétního jednání osobě, která je měla pod kontrolou, a že tento princip chrání i obviněného, protože ho trestá za to, co udělal, ne za to, kým je (Hart, 1968). Z procesuálního pohledu, v němž se všechno neustále stává, se odpovědnost snadno rozplyne. Kategorie nejsou omyl; omylem je zapomenout, že jsou abstrakcí.

Co si z alternativy vzít

Prvním podnětem je trajektorie místo snímku. Posudek popisuje vývoj vzorce v čase – začátek, zesílení, změny, současný stav –, ne jen jeho přítomnost. Molenaarův argument pro idiografickou psychologii (Molenaar, 2004) dává tomuto požadavku metodologickou oporu: o jednotlivci vypovídají nejlépe opakovaná měření jednotlivce.

Druhým podnětem je opakované posouzení. Závěry se opatří datem a doporučenou dobou platnosti; po ní se posouzení zopakuje. Zjištění Fishera a kolegů (Fisher, Medaglia a Jeronimus, 2018), že dynamika uvnitř člověka se může lišit od obrazu, který dávají průřezová data, je důvodem, proč jednorázový závěr nemá sloužit neomezeně dlouho.

Třetím podnětem je chápat kategorie jako abstrakce. Kódy technik slouží jako nástroje orientace, ne jako popis podstaty, a text vždy uvádí konkrétní pozorované dění (srov. Esencialistický klam). Je to praktická obrana proti omylu nesprávně umístěné konkrétnosti, jak jej popsal Whitehead (1925).

Čtvrtým podnětem je vztah jako jednotka. Posudek popisuje, jak se vzorec utváří mezi lidmi a v prostředí, ne jen v jednom z nich (srov. Systémová teorie). Gregory Bateson ukázal, že mnohé vzorce komunikace, včetně dvojné vazby, nelze pochopit jako vlastnost jednotlivce, ale jen jako vlastnost vztahu a jeho opakujících se smyček (Bateson, 1972).

Pátým podnětem je zotavení jako stávání se. Zotavení se nepopisuje jako návrat k původnímu stavu, ale jako nový vývoj, který může mít jiný tvar, než člověk měl předtím. Takové pojetí odpovídá tradici hnutí za zotavení (Anthony, 1993) i vnitřní časovosti prožívání, jak ji zdůrazňuje Bergsonovo trvání (Bergson, 1889).

Šestým podnětem je opatrnost před zmrazením v dokumentech. Starší posudky se v nových řízeních předkládají vždy s datem a s upozorněním, že popisují tehdejší stav; nový rozhodovatel se má ptát, co se od té doby změnilo. Hofmann a Hayes (2019) upozorňují, že proměnlivé procesy, nikoli stálé kategorie, jsou to, na co má pomoc cílit, a dokument, který proces zmrazí, tuto pomoc ztěžuje.

Co zůstává otevřené

Jak vytvořit taxonomii, která je dost stálá, aby se v ní dalo orientovat, a dost pružná, aby nezmrazila to, co popisuje? Nicholson a Dupré (2018) navrhují v biologii chápat stabilitu jako výkon procesu, který je třeba vysvětlit, ne jako výchozí danost; přenesení této myšlenky na kategorie EA by znamenalo ptát se u každé techniky, co udržuje její vzorec v chodu.

Jak má právo pracovat s procesem, když potřebuje rozhodnout o činu? Hart (1968) by odpověděl, že odpovědnost za čin a posouzení člověka v čase jsou dvě různé otázky, které je třeba držet odděleně. A lze vůbec zachytit časovost epistemické anihilace – její pomalé, nenápadné stupňování – nástroji, které měří v okamžicích? Bergsonova kritika kinematografického myšlení (Bergson, 1907) naznačuje, že jen zčásti, a že vyprávění zůstane pro tento úkol nenahraditelné (srov. Narativní medicína).

Literatura

• Anthony, W. A. (1993). Recovery from mental illness: The guiding vision of the mental health service system in the 1990s. Psychosocial Rehabilitation Journal, 16(4).
• Bateson, G. (1972). Steps to an Ecology of Mind. Chandler.
• Bergson, H. (1889). Essai sur les données immédiates de la conscience. Alcan.
• Bergson, H. (1907). L'Évolution créatrice. Alcan.
• Fisher, A. J., Medaglia, J. D., & Jeronimus, B. F. (2018). Lack of group-to-individual generalizability is a threat to human subjects research. Proceedings of the National Academy of Sciences, 115(27).
• Hart, H. L. A. (1968). Punishment and Responsibility: Essays in the Philosophy of Law. Clarendon Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Hofmann, S. G., & Hayes, S. C. (2019). The future of intervention science: Process-based therapy. Clinical Psychological Science, 7(1).
• Molenaar, P. C. M. (2004). A manifesto on psychology as idiographic science: Bringing the person back into scientific psychology, this time forever. Measurement: Interdisciplinary Research and Perspectives, 2(4).
• Nicholson, D. J., & Dupré, J. (Eds.). (2018). Everything Flows: Towards a Processual Philosophy of Biology. Oxford University Press.
• Rescher, N. (1996). Process Metaphysics: An Introduction to Process Philosophy. SUNY Press.
• Thelen, E., & Smith, L. B. (1994). A Dynamic Systems Approach to the Development of Cognition and Action. MIT Press.
• Whitehead, A. N. (1925). Science and the Modern World. Macmillan.
• Whitehead, A. N. (1929). Process and Reality. Macmillan.

Související

Kritické perspektivy

• Esencialistický klam v kategoriích EA – čin, ne podstata.
• Narativní medicína – příběh jako časová forma identity.
• Buddhistická psychologie – nestálost jako východisko.
• Systémová teorie jako alternativa – vztahy a zpětné vazby.

Kapitoly a metodologie

• Longitudinální studie EA procesů – výzkum v čase.
• Časové řady v EA monitoringu – měření trajektorie.
• Varela: Enaktivismus – poznání jako dění mezi organismem a světem.

Pojmy

• Vnitřní časovost – prožívaný čas jako struktura vědomí.
• Redukcionismus – rozklad dění na stavy.
• Double bind – vzorec, který existuje jen ve vztahu.