Kulturní zaujatost kategorií EA

Okruh: metodologická kritika · Jádro námitky: západní ideál samostatného úsudku jako skrytá norma zdravého poznání

Představa zdravého poznávajícího subjektu, ze které kniha vychází, má určité rysy: samostatně posuzuje zdroje, vytváří si vlastní názor, je ochoten se postavit autoritě a odlišuje svůj úsudek od úsudku skupiny. Tyto rysy jsou v mnoha ohledech cenné. Kulturní kritika ale upozorňuje, že nejsou univerzální normou lidského poznávání, nýbrž ideálem určité kultury (Markus a Kitayama, 1991), a že rámec epistemické anihilace je může nevědomky přenášet tam, kde lidé žijí podle jiných, stejně legitimních ideálů. Kategorie formulované z perspektivy individualistické kultury pak mohou v jiném prostředí patologizovat normální formy úcty, sounáležitosti a víry.

Námitka v nejsilnější podobě

Joseph Henrich, Steven Heine a Ara Norenzayan ukázali, že většina psychologického výzkumu pochází ze vzorků lidí ze západních, vzdělaných, industrializovaných, bohatých a demokratických společností (zkratka WEIRD) a že tito lidé jsou v řadě psychologických charakteristik spíše výjimkou než typickým vzorkem lidstva (Henrich a kol., 2010). Pokud tedy kniha čerpá své představy o „normálním“ poznávání z této literatury, přebírá s nimi i její výběrové zkreslení.

Hazel Markus a Šinobu Kitajama popsali rozdíl mezi nezávislým a vzájemně závislým pojetím já: v kulturách s převahou vzájemně závislého pojetí je přizpůsobení se skupině a respekt k hierarchii projevem zralosti, ne slabosti (Markus a Kitayama, 1991). Starší srovnávací výzkum hodnot v pracovním prostředí, z něhož vzešla dimenze individualismu a kolektivismu, ukázal, že se společnosti v těchto orientacích systematicky liší (Hofstede, 1980), a Harry Triandis tuto dimenzi rozpracoval jako soubor vzorců, v nichž se různě váží osobní cíle a cíle skupiny (Triandis, 1995). Žádný z těchto autorů netvrdí, že by jedna orientace byla zdravější než druhá.

Arthur Kleinman zavedl pojem vysvětlujících modelů (explanatory models), jimiž pacienti, rodiny a léčitelé chápou nemoc, a ukázal, že klinické setkání je vždy setkáním dvou takových modelů (Kleinman, 1980). Později doložil, že psychiatrické kategorie nejsou kulturně neutrální a že jejich přenos do jiných kultur může vést ke kategoriálnímu omylu, kdy se místní forma trápení zaměňuje za západní poruchu (Kleinman, 1988). Ethan Watters popsal, jak export západních diagnostických a terapeutických modelů měnil to, jak lidé jinde prožívají a vyjadřují duševní obtíže (Watters, 2010).

Pro rámec EA z toho plyne: znaky jako „závislost na autoritě“, „přijímání výkladu skupiny“, „omezený přístup k alternativním zdrojům“ nebo „podřízení vlastního úsudku rodině“ mohou v jedné kultuře signalizovat nátlak a v jiné být běžnou formou života (Kleinman, 1988). Silná verze námitky dodává, že rámec, který takové znaky čte jako příznaky, nevyhnutelně klasifikuje celé kultury jako „anihilační prostředí“, a stává se tak nástrojem kulturní nadvlády (srov. Watters, 2010).

Kde zasahuje tuto knihu

Kniha tento problém zčásti přiznává. Mezi limity v kapitole diagnostických indikátorů uvádí, že některé markery, například autorita-závislost, jsou kulturně podmíněné, a mezi validačními kritérii v metodologických poznámkách je mezikulturní konzistence. Sekce mezinárodních perspektiv má kapitoly o kolektivistických kulturách, kulturách cti a kulturním překladu pojmů. To odpovídá požadavku, aby se kulturní kontext stal součástí posouzení (American Psychiatric Association, 2013).

Jádro taxonomie je ovšem formulováno z jedné perspektivy a klíčové pojmy (gaslighting, coercive control, love bombing) jsou převzaty z angloamerické odborné i populární kultury. Data o tom, jak se kategorie chovají v jiných kulturních prostředích, kniha nemá; podle kritiky WEIRD vzorků je to přesně ten druh mezery, který se v psychologii opakuje (Henrich a kol., 2010). Pravidlo R5 v kapitole diagnostických indikátorů zakazuje patologizovat náboženská a politická přesvědčení „per se“, což je důležitá pojistka; netýká se však méně viditelných norem, jako je rodinné rozhodování, hierarchie věku nebo podoba komunikace s autoritou (srov. Kleinman, 1980).

Kulturní relativismus a jeho meze

Námitka má zrcadlového protivníka. Susan Moller Okinová upozornila, že ohled na kulturu skupiny může zakrýt nerovnost a násilí uvnitř ní, protože za „kulturu“ obvykle mluví ti, kdo v ní mají moc, a nikoli ženy a děti, kterých se kulturní praxe týkají nejvíc (Okin, 1999). Kulturní citlivost, která se ptá jen představitelů komunity, tak může upevnit nátlak, který měla pomoci rozpoznat.

Evropské právo tuto mez vyjadřuje výslovně. Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (Istanbulská úmluva) požaduje, aby se kultura, zvyk, náboženství, tradice ani takzvaná čest nepovažovaly za ospravedlnění násilí, na které se úmluva vztahuje (Rada Evropy, 2011); Česká republika ji neratifikovala. Rámec EA se tedy nemusí rozhodovat mezi univerzalismem a relativismem v abstraktní rovině; potřebuje kritérium, které rozliší normu, s níž člověk žije, od normy, která slouží jako zástěrka nátlaku.

Takové kritérium nabízí rozlišení Alberta Hirschmana mezi hlasem (voice) a odchodem (exit) jako dvěma způsoby, jimiž člověk reaguje na nespokojenost se společenstvím, k němuž patří (Hirschman, 1970). Rozhodující pro posouzení není podoba normy, ale to, zda člověk může nesouhlas vyslovit a zda má reálnou možnost odejít bez těžké sankce.

Ilustrační případ

Obecný kompozit: mladá žena z rodiny, v níž o důležitých životních krocích spolurozhoduje širší rodina, přichází do poradny kvůli úzkosti. Poradkyně v jejím vyprávění vidí „kontrolu informací“ a „podřízení úsudku“. Kulturně citlivé posouzení se ale ptá jinak (srov. Kleinman, 1980): Souhlasí klientka s tímto uspořádáním, nebo je jí vnuceno? Může nesouhlas vyslovit, aniž by jí hrozilo násilí, vyloučení nebo ztráta živobytí? Má přístup k informacím, pokud o ně stojí? Liší se její situace od situace sester a sestřenic?

Odpovědi mohou ukázat, že jde o normu, se kterou se klientka v zásadě ztotožňuje a jejíž napětí řeší, nebo naopak o nátlak, který se za kulturu jen schovává (Okin, 1999). Obě chyby jsou možné: kulturní relativismus, který přehlédne násilí („to je jejich kultura“), i etnocentrismus, který z odlišného života udělá patologii.

Znaky kulturní zaujatosti v posouzení

Kulturní zaujatost se v konkrétním posudku pozná podle několika znaků. Prvním je, že posuzovatel nezjišťuje, jak klient sám chápe své obtíže, a rovnou je překládá do kategorií rámce; Kleinman by řekl, že vysvětlující model klienta v záznamu chybí (Kleinman, 1980). Druhým je, že norma prostředí se posuzuje podle toho, jak se liší od normy posuzovatele, a ne podle toho, zda omezuje hlas a odchod (Hirschman, 1970). Třetím je, že se informace o kultuře získávají jen od představitelů komunity, nebo naopak jen od jejích nejostřejších kritiků (Okin, 1999). Čtvrtým je použití dotazníku nebo signatury, které nebyly ověřeny v daném jazyce a prostředí (Henrich a kol., 2010).

Co námitka neprokazuje

Neprokazuje, že by manipulace a nátlak byly jen kulturní konstrukce. Lidé ve všech kulturách rozlišují mezi úctou a strachem, mezi radou a vydíráním, a ve všech kulturách existují lidé, kteří kulturní normy zneužívají k ovládání druhých (Okin, 1999). Kritika tedy nevyžaduje, aby kniha rezignovala na univerzální jádro, například na to, že soustavné upírání schopnosti ověřit si realitu poškozuje kohokoli. Vyžaduje, aby toto jádro bylo odlišeno od kulturně specifických forem, a aby se tvrzení o univerzalitě opíralo o data, ne o intuici autorů (Henrich a kol., 2010).

Pojistky pro praxi

První pojistkou je kulturní formulace. Před hodnocením je třeba zjistit, jak klient sám rozumí svým obtížím, jaké jsou normy jeho prostředí a jak se k nim staví; DSM-5 pro to nabízí strukturovaný rozhovor kulturní formulace (Cultural Formulation Interview) a popis kulturních pojetí nesnází (American Psychiatric Association, 2013).

Druhou pojistkou je kritérium hlasu a odchodu. Rozhodující není podoba normy, ale to, zda člověk může nesouhlasit a zda má reálnou možnost odejít bez těžké sankce (Hirschman, 1970); násilí, vyhrožování a odebrání prostředků k životu nejsou kulturní normou v žádném právně relevantním smyslu (Rada Evropy, 2011).

Třetí pojistkou je kulturní konzultant. U neznámého prostředí je vhodné přizvat odborníka nebo prostředníka z dané komunity, s vědomím, že ani on nemusí mluvit za všechny, a zvlášť ne za ty, kdo v komunitě nemají moc (Okin, 1999).

Čtvrtou pojistkou je lokální validace nástrojů. Dotazníky a signatury se v jiném kulturním prostředí nepoužívají bez ověření, protože normy odvozené ze vzorků WEIRD se nedají automaticky přenést (Henrich a kol., 2010).

Pátou pojistkou je opatrnost u náboženství. Víra, poslušnost náboženské autoritě a společná praxe nejsou samy o sobě znaky EA, jak stanoví pravidlo R5 v kapitole diagnostických indikátorů; posuzují se konkrétní praktiky a jejich dopad, ne obsah přesvědčení (srov. Kleinman, 1988). Souvislosti rozvádí kapitola o náboženských menšinách.

Co zůstává otevřené

Kde přesně leží univerzální jádro epistemické anihilace a co je jen jeho kulturní podoba, nelze rozhodnout bez srovnávacích dat, která zatím chybějí (Henrich a kol., 2010). Jak přeložit pojmy, které v češtině samy působí cize, aniž by ztratily přesnost, je otázka, kterou kniha řeší jen zčásti. A jak získat data z prostředí, kde výzkum psychologické manipulace naráží na nedůvěru, mnohdy oprávněnou vzhledem k historii, kterou popisuje Dekoloniální epistemologie, zůstává otevřené i proto, že výzkum sám může být vnímán jako pokračování vnější klasifikace (srov. Watters, 2010).

Literatura

• American Psychiatric Association. (2013). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (5. vyd.). American Psychiatric Publishing.
• Henrich, J., Heine, S. J., & Norenzayan, A. (2010). The weirdest people in the world? Behavioral and Brain Sciences, 33(2–3).
• Hirschman, A. O. (1970). Exit, Voice, and Loyalty: Responses to Decline in Firms, Organizations, and States. Harvard University Press.
• Hofstede, G. (1980). Culture's Consequences: International Differences in Work-Related Values. Sage.
• Kleinman, A. (1980). Patients and Healers in the Context of Culture. University of California Press.
• Kleinman, A. (1988). Rethinking Psychiatry: From Cultural Category to Personal Experience. Free Press.
• Markus, H. R., & Kitayama, S. (1991). Culture and the self. Psychological Review, 98(2).
• Okin, S. M. (1999). Is Multiculturalism Bad for Women? Princeton University Press.
• Rada Evropy. (2011). Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (Istanbulská úmluva). Council of Europe.
• Triandis, H. C. (1995). Individualism and Collectivism. Westview Press.
• Watters, E. (2010). Crazy Like Us: The Globalization of the American Psyche. Free Press.

Související

Kritické perspektivy

• Dekoloniální epistemologie – historický rozměr kulturní nadvlády.
• Feministická epistemologie – situované vědění jako společný princip.
• Teoretický imperialismus – nadvláda jednoho rámce nad jinými.

Kapitoly

• Kolektivistické kultury – EA – jak se vzorce liší ve vzájemně závislých kulturách.
• Kultury cti – EA – prostředí, kde se kultura a nátlak snadno zaměňují.
• Kulturní překlad pojmů EA – problémy převodu terminologie.
• Náboženské menšiny – EA – kde hrozí patologizace víry.
• 6.5 Práce s vulnerabilní populací – klinický rámec pro menšiny.

Pojmy

• Epistemická injustice – nedůvěra k cizímu způsobu poznání jako křivda.
• Pluralismus – princip, který kulturní audit vyžaduje.