Lidská práva — EA standardy

Jurisdikce: systém OSN, Rada Evropy, regionální lidskoprávní systémy · Oblast: právní rámce. Lidská práva chrání jednotlivce především před státem a ukládají státu chránit ho před ostatními (Harris a kol., 2018). Stránka ukazuje, která práva se dotýkají epistemické anihilace – od svobody myšlení po zákaz mučení – a jak s nimi pracovat, aniž by se ochrana před manipulací změnila v záminku k omezování svobody.

1. Rozsah a povaha rámce

Lidskoprávní smlouvy zavazují státy, nikoli soukromé osoby. Stát má tři typy povinností: práva sám neporušovat, chránit lidi před zásahy druhých (pozitivní závazky) a umožnit účinnou nápravu. Harris a kol. (2018) ukazují, že právě pozitivní závazky umožnily Evropskému soudu pro lidská práva posuzovat i násilí mezi soukromými osobami, pokud stát selhal v jeho prevenci nebo vyšetření.

Globální vrstvu tvoří Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979, Úmluva proti mučení z roku 1984, Úmluva o právech dítěte z roku 1989 a Úmluva o právech osob se zdravotním postižením z roku 2006. Regionálně stojí Evropská úmluva o lidských právech z roku 1950 s Evropským soudem pro lidská práva a americký a africký systém. Nowak (2005) v komentáři k Paktu připomíná, že výklad těchto smluv se vyvíjí prostřednictvím obecných komentářů a individuálních stížností. Odpovědnost jednotlivců za nejtěžší zločiny řeší mezinárodní trestní právo.

2. Klíčové instituty a pojmy

Svoboda myšlení (Pakt čl. 18, Úmluva čl. 9) chrání vnitřní sféru přesvědčení (forum internum) bezpodmínečně. Pakt výslovně zakazuje donucení, které by narušilo svobodu mít nebo přijmout náboženství či přesvědčení. Výbor OSN pro lidská práva v obecném komentáři č. 22 z roku 1993 zdůraznil, že tuto svobodu nelze omezit ani za výjimečného stavu (Nowak, 2005). Zpráva zvláštního zpravodaje OSN pro svobodu náboženství nebo přesvědčení z roku 2021 rozvinula otázku, kdy se manipulace myšlením stává zásahem do této svobody (Shaheed, 2021).

Alegre (2022) argumentuje, že svoboda myšlení byla dlouho považována za samozřejmou, protože do mysli nebylo možné technicky zasáhnout; behaviorální reklama, profilování a algoritmické ovlivňování ji podle ní poprvé činí prakticky ohroženou. Právo zastávat názory (Pakt čl. 19 odst. 1) je bez výjimek; obecný komentář č. 34 z roku 2011 zakazuje jakékoli donucování k zastávání nebo nezastávání názoru.

Svoboda projevu (Pakt čl. 19, Úmluva čl. 10) chrání i projevy, které „urážejí, šokují nebo znepokojují“, jak Evropský soud uvedl ve věci Handyside v. Spojené království v roce 1976; omezení musí být zákonná, sledovat legitimní cíl a být nezbytná (Harris a kol., 2018). Pakt v čl. 20 zakazuje válečnou propagandu a obhajobu národnostní, rasové nebo náboženské nenávisti, která představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí. Rabatský akční plán nabízí šest kritérií: kontext, postavení mluvčího, úmysl, obsah a formu, dosah a pravděpodobnost újmy (OHCHR, 2012).

Zákaz mučení a nelidského zacházení (Pakt čl. 7, Úmluva čl. 3, Úmluva proti mučení) zahrnuje i silné duševní utrpení. Zvláštní zpravodaj OSN pro mučení věnoval v roce 2020 zprávu psychickému mučení, včetně jeho forem zprostředkovaných technologiemi (Melzer, 2020). Článek 8 Úmluvy chrání soukromý život, který podle judikatury zahrnuje fyzickou i psychickou integritu, identitu a vztahy (Harris a kol., 2018).

Istanbulská úmluva Rady Evropy z roku 2011 v čl. 33 ukládá trestat psychické násilí, tedy úmyslné vážné narušení psychické integrity nátlakem nebo výhrůžkami, a v čl. 34 pronásledování; plnění sleduje výbor GREVIO. Úmluva tím jako jeden z mála mezinárodních nástrojů výslovně pojmenovává psychickou složku kontroly, kterou Stark (2007) považuje za jádro partnerského násilí.

Úmluva o právech osob se zdravotním postižením v čl. 12 zakotvuje rovnost před zákonem a podporované rozhodování místo náhradního (srov. právo postižených). Úmluva o právech dítěte zaručuje v čl. 12 právo být slyšeno a v čl. 19 ochranu před všemi formami tělesného i duševního násilí (srov. ochrana dětí). Obě úmluvy chrání skupiny, jejichž výpověď bývá podle Fricker (2007) systematicky podceňována.

3. Jak rámec zachycuje EA

Pozitivní závazky u domácího násilí rozvinul Evropský soud v řadě rozsudků. Ve věci Opuz v. Turecko v roce 2009 shledal porušení práva na život a zákazu diskriminace, protože úřady opakovaně nechránily ženu a její matku. Ve věci Volodina v. Rusko v roce 2019 šlo o opakované násilí a výhrůžky; v navazujícím rozsudku z roku 2021 posuzoval Soud u téže stěžovatelky kybernásilí – falešné profily a zveřejňování intimních snímků. Rozsudek ve věci Buturugă v. Rumunsko z roku 2020 potvrdil, že kybernetické sledování partnerky je formou domácího násilí, kterou státy musí brát vážně. Psychická složka coercive control tak vstupuje do lidskoprávního hodnocení, jak to odpovídá analýze kontroly, kterou předložil Stark (2007).

Proselytismus a zneužití závislosti Soud posuzoval ve věci Kokkinakis v. Řecko v roce 1993, kde odlišil legitimní šíření víry od „nepatřičného proselytismu“, který nabízí hmotné výhody nebo vyvíjí nepatřičný tlak na lidi v tísni. Ve věci Larissis a další v. Řecko v roce 1998 nepovažoval za porušení Úmluvy postih důstojníků, kteří přesvědčovali podřízené, protože hierarchický vztah sám vytváří tlak. To je lidskoprávní obdoba pojmu undue influence; Harris a kol. (2018) tyto rozsudky rozebírají jako vodítko k hranici mezi přesvědčováním a nátlakem.

Judikatura chrání i před zneužitím obvinění z manipulace. Ve věci Svědkové Jehovovi v Moskvě v. Rusko v roce 2010 úřady rozpustily náboženskou obec mimo jiné s odkazem na údajnou „kontrolu mysli“ a rozbíjení rodin. Soud shledal porušení svobody náboženství a sdružování, protože tvrzení nebyla podložena důkazy. Rozsudek je varováním, že pojmy této knihy lze zneužít proti menšinám (viz EA jako mocenský nástroj); zpráva zvláštního zpravodaje (Shaheed, 2021) rovněž připomíná, že ne každé ovlivňování je nepřípustnou manipulací, a zásah je proto nutné posuzovat podle prokázaných metod.

Mezi trestem a nejistotou leží věc Kurt v. Turecko z roku 1998, v níž Soud uznal, že utrpení matky, jejíž syn zmizel v rukou úřadů a o jehož osudu úřady mlčely, porušuje zákaz nelidského zacházení. Úmyslné udržování blízkých v nejistotě je tedy samo zásahem; Melzer (2020) řadí záměrné vytváření nejistoty a dezorientace mezi typické metody psychického mučení.

Manipulace, kterou páchají soukromé osoby, se do lidskoprávního rámce dostane jen přes selhání státu, a mnoho forem gaslightingu nedosáhne prahu závažnosti čl. 3 (Harris a kol., 2018). Algoritmická manipulace a neurotechnologie otevírají debatu o nových „neuroprávech“, zatím bez ustálených standardů; Ienca a Andorno (2017) navrhli uznat mimo jiné právo na kognitivní svobodu, duševní soukromí a duševní integritu (srov. Zuboff: Surveillance Capitalism).

4. Dokazování a forenzní praxe

Před Evropským soudem musí stěžovatel vyčerpat vnitrostátní prostředky a podat stížnost do čtyř měsíců od konečného rozhodnutí. Vnitrostátní spis proto musí obsahovat to, co bude rozhodující i ve Štrasburku: opakovaná oznámení, reakce úřadů a jejich nečinnost. Soud vyvozuje závěry i z chování státu a u osob ve vazbě nese stát břemeno vysvětlit vzniklou újmu (Harris a kol., 2018).

Psychické následky dokládá zdravotnická dokumentace podle Istanbulského protokolu (srov. klinická dokumentace), jehož význam pro psychické mučení zdůraznil i Melzer (2020). U kybernásilí rozhoduje kvalitní zajištění elektronických důkazů. Smluvní výbory OSN přijímají individuální stížnosti proti státům, které to uznaly, a Nowak (2005) připomíná, že jejich stanoviska utvářejí výklad Paktu, i když nejsou rozsudky.

5. Ochrana oběti a procesní práva

Úmluva zaručuje účinný prostředek nápravy (čl. 13) a spravedlivé zadostiučinění (čl. 41). Základní zásady OSN o právu na nápravu a odškodnění z roku 2005 rozlišují restituci, kompenzaci, rehabilitaci, zadostiučinění a záruky neopakování. Pro oběti dlouhodobé manipulace je klíčová rehabilitace včetně psychologické péče a uznání toho, co se stalo; Herman (1992) ukazuje, že veřejné uznání křivdy je součástí zotavení, nikoli jen symbolickým gestem (srov. epistemická injustice). Evropské standardy práv obětí rozvádí EU právo — EA rámec.

6. Mezery a kritika

Rozsudky přicházejí po letech a jejich provedení závisí na státu (Harris a kol., 2018). Ochrana před manipulací může kolidovat se svobodou náboženství, projevu a autonomie a paternalistický zásah je sám rizikem (viz riziko donucovací léčby); V duchu argumentace, kterou předložila Alegre (2022), má ochrana svobody myšlení mířit na techniky ovlivňování, nikoli na to, co si lidé myslí.

Standardy jsou univerzální, ale jejich výklad musí počítat s kulturním kontextem bez relativizace újmy (viz kritika kulturní zaujatosti), k čemuž Rabatský akční plán výslovně vede posuzováním kontextu projevu (OHCHR, 2012). Česká republika navíc Istanbulskou úmluvu neratifikovala (viz ČR právo — EA rámec), takže její čl. 33 o psychickém násilí ji nezavazuje, ačkoli Stark (2007) právě psychickou kontrolu považuje za nejpřehlíženější složku násilí.

7. Modelová situace

Anonymizovaný kompozitní příklad. Žena po rozchodu opakovaně oznamuje, že bývalý partner čte její e-maily, zakládá falešné profily jejím jménem a píše jejím kolegům. Policie věc několikrát odloží jako „soukromou záležitost“. Situace odpovídá vzorci, který Soud posuzoval u kybernásilí, a kontrole, která podle Starka rozchodem nekončí (Stark, 2007).

Právnička neziskové organizace s ní vede přehled všech oznámení, odpovědí a lhůt, nechá zajistit technický posudek o přístupu k účtům a podává opravné prostředky. Argumentuje i lidskoprávními standardy: stát má povinnost kybernásilí účinně vyšetřit (Harris a kol., 2018). Terapeutka mezitím pracuje s klientčiným pocitem, že „nikdo nevěří“, který nečinnost úřadů prohlubuje (Herman, 1992; srov. retraumatizace).

8. Doporučení pro praxi

Od prvního oznámení je třeba dokumentovat i reakce úřadů, protože jsou důkazem selhání pozitivních závazků, a lidskoprávními standardy argumentovat už vnitrostátně, bez čekání na Štrasburk (Harris a kol., 2018). Při práci s náboženskými a ideologickými skupinami se hodnotí jednání, nikoli víra, jak plyne z judikatury k proselytismu (Harris a kol., 2018).

U osob se zdravotním postižením má podpora rozhodování přednost před opatrovnictvím, jak vyžaduje čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením; oběti tak zůstávají subjekty vlastního příběhu, což Fricker (2007) považuje za podmínku epistemické spravedlnosti. Pro terminologii viz mezinárodní právní terminologii EA.

Literatura

• Alegre, S. (2022). Freedom to Think: The Long Struggle to Liberate Our Minds. Atlantic Books.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Harris, D., O'Boyle, M., Bates, E., & Buckley, C. (2018). Law of the European Convention on Human Rights (4. vyd.). Oxford University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Ienca, M., & Andorno, R. (2017). Towards new human rights in the age of neuroscience and neurotechnology. Life Sciences, Society and Policy, 13.
• Melzer, N. (2020). Report of the Special Rapporteur on torture and other cruel, inhuman or degrading treatment or punishment: Psychological torture. United Nations Human Rights Council.
• Nowak, M. (2005). U.N. Covenant on Civil and Political Rights: CCPR Commentary (2. vyd.). N. P. Engel.
• OHCHR (2012). Rabat Plan of Action on the prohibition of advocacy of national, racial or religious hatred that constitutes incitement to discrimination, hostility or violence. United Nations.
• Shaheed, A. (2021). Interim report of the Special Rapporteur on freedom of religion or belief: Freedom of thought. United Nations General Assembly.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.

Související

Právní rámce

• Mezinárodní trestní právo — EA – odpovědnost jednotlivců za nejtěžší zásahy.
• Prevence genocidy — EA – podněcování a povinnost předcházet.
• EU právo — EA rámec – Listina základních práv a práva obětí.

Pojmy

• Epistemická injustice – proč je uznání součástí nápravy.
• Coercive control – vzorec, který judikatura postupně uznává.

Právo a praxe

• Mezinárodní právo – přehled nástrojů z forenzní perspektivy.
• Azyl a EA – zákaz navracení a pronásledování.
• Náboženské výjimky – kde končí ochrana víry.