Buddhistická psychologie jako alternativa

Okruh: alternativní rámec. Jádro námitky: manipulace není vlastnost člověka, ale stav mysli, který vzniká a pomíjí.

Buddhistická tradice obsahuje propracovanou psychologii: analýzu stavů mysli, jejich příčin a podmínek, rozbor toho, jak vzniká utrpení, a praktiky, jimiž lze mysl pozorovat a proměňovat (Gethin, 1998). Jako alternativa k rámci epistemické anihilace (EA) nabízí tři posuny: od rysu ke stavu, od odsouzení k porozumění příčinám a od klasifikace k pozornosti. Současně je sama tradicí, v jejímž prostředí se manipulace a zneužití autority opakovaně vyskytly – a proto je pro knihu zkouškou i varováním.

Původ a základní pojmy

Buddhistická analýza mysli je nejsoustavněji rozpracována v abhidhammě, scholastické tradici, která rozkládá zkušenost na krátce trvající stavy vědomí a jejich doprovodné faktory. Bhikkhu Bodhi v komentovaném vydání jejího příručního kompendia ukazuje, že tato psychologie neklasifikuje osoby, ale okamžiky mysli a podmínky, za nichž vznikají (Bodhi, 1993). Rupert Gethin zdůrazňuje, že etická hodnota jednání se v této tradici posuzuje podle stavu mysli, z něhož vychází, nikoli podle toho, kdo jedná (Gethin, 1998).

Tradice rozlišuje tři neprospěšné kořeny jednání (akusala-mūla): chtivost (lobha), nenávist či odpor (dosa) a zaslepenost (moha). Protože všechny podmíněné jevy jsou nestálé (anicca) a pevné já se v nich nenachází (anattā), není „manipulátor“ trvalou podstatou, ale proudem stavů, který může mít jiné pokračování. Walpola Rahula ve vlivném výkladu pro západní čtenáře spojuje tato učení se čtyřmi vznešenými pravdami: utrpení má příčiny, a protože má příčiny, může ustat (Rahula, 1959).

Tradice nabízí i konkrétní měřítko komunikace: správnou řeč jako součást osmidílné stezky, tedy zdržení se nepravdivé, rozdělující, hrubé a prázdné řeči (Rahula, 1959). To je kritérium, které se netýká diagnózy druhého, ale vlastního jednání. Etickým rámcem je soucit (karuṇā) a moudrost (paññā): porozumět příčinám utrpení – i utrpení toho, kdo škodí – a jednat tak, aby utrpení ubylo.

Námitka v nejsilnější podobě

Moderní adaptace přinesly tyto prvky do psychologie. Jon Kabat-Zinn vyvinul program snižování stresu založený na všímavosti, který vědomě odpoutal meditační praxi od náboženského rámce a nabídl ji v nemocničním prostředí (Kabat-Zinn, 1990). Zindel Segal, Mark Williams a John Teasdale z něj odvodili kognitivní terapii založenou na všímavosti, jejímž klíčovým mechanismem je „decentrace“ – schopnost vidět myšlenky jako události v mysli, nikoli jako fakta (Segal, Williams a Teasdale, 2002). B. Alan Wallace soustředil úvahy o vztahu buddhismu a vědy, včetně otázky, nakolik lze kontemplativní poznatky ověřovat (Wallace, 2003).

Výtka vůči knize tedy zní: rámec, který učí rozpoznávat techniky druhých, málo učí pozorovat vlastní mysl – včetně vlastní pohotovosti vidět v druhých nepřítele. Z pohledu abhidhammy (Bodhi, 1993) je podezíravost, která se upne na druhého, sama stavem odporu a zaslepenosti, a posuzovatel, který jí podlehne, jedná ze stejných kořenů, které připisuje působícímu. Decentrace, jak ji popisují Segal, Williams a Teasdale (2002), by byla protiváhou: všimnout si, že „on mnou manipuluje“ je myšlenka, kterou je třeba ověřit, ne fakt.

Kde zasahuje tuto knihu

Kniha pracuje s pozorností a tělem v řadě návodů sebeobrany: uzemňovací techniky, somatická pozornost, sebesoucit a metakognitivní monitoring. Jsou to prvky blízké kontemplativní praxi; sebesoucit v pojetí Kristin Neff, která ho vymezila jako laskavost k sobě, vědomí sdíleného lidství a všímavost, výslovně čerpá z buddhistických zdrojů (Neff, 2003). Jinde však kniha mluví jazykem obrany a útoku, v němž je druhý především zdrojem hrozby. Buddhistická perspektiva by se ptala, co tento jazyk dělá s myslí toho, kdo ho používá.

Kniha také popisuje jevy, které se v duchovním prostředí vyskytují v nebezpečné podobě: vzorec guru a adepta, smrt ega a duchovní obcházení (spiritual bypassing). Pojem zavedl psycholog John Welwood pro užívání duchovních myšlenek a praxí k vyhýbání se nevyřešeným emočním a psychologickým úkolům (Welwood, 1984). Učení o ne-já může být v rukou zneužívajícího učitele použito k tomu, aby žák vzdal vlastní úsudek jako „ego“. Mezi historickými případy jsou i hnutí, která čerpala z buddhistických a hinduistických zdrojů, například Óm šinrikjó, jehož vývoj od meditační skupiny k apokalyptickému násilí podrobně popsal Lifton (1999), a Radžníš.

Ilustrační případ

Obecný kompozit: žena po odchodu ze vztahu s rysy kontroly začne meditovat a v jedné skupině slyší, že má „pustit hněv“ a „vidět v bývalém partnerovi trpící bytost“. Krátkodobě se jí uleví; později si všimne, že hněv nezmizel, ale potlačila ho, a že se kvůli „soucitu“ znovu nechala vtáhnout do kontaktu, který jí škodí. Robert Augustus Masters popisuje právě takový vzorec jako typickou podobu duchovního obcházení: předčasné „odpuštění“ a „přijetí“, které přeskočí bolest a s ní i ochranu vlastních hranic (Masters, 2010).

Jiná učitelka jí nabídne jiný výklad: soucit zahrnuje i soucit k sobě a jasnou hranici; hněv je signál, který lze pozorovat, ne potlačit; a porozumět příčinám jeho jednání neznamená zůstat v jeho dosahu. Druhý výklad je bližší tomu, co tradice učí, a zároveň bezpečný. Odpovídá i tomu, jak Neff (2003) vymezuje sebesoucit: nikoli jako pasivitu, ale jako postoj, který člověku umožňuje vidět vlastní utrpení jasně a jednat v jeho prospěch.

Co alternativa nevidí

Kontemplativní praxe nejsou bez rizik. Výzkum zaznamenal u části praktikujících obtížné zkušenosti spojené s meditací, včetně úzkosti a disociativních prožitků (Lindahl a kol., 2017), což je pro lidi po epistemické manipulaci zvlášť důležité. David Treleaven upozornil, že u lidí s traumatem může soustředěná pozornost na vnitřní prožitky vyvolat zaplavení traumatickými vzpomínkami, a navrhl úpravy praxe citlivé k traumatu (Treleaven, 2018). Ronald Purser kritizoval komerční „mcmindfulness“, která všímavost odtrhla od etiky a nabízí ji jako nástroj adaptace na škodlivé podmínky (Purser, 2019).

Soucit bez hranic může u obětí prodloužit setrvání ve vztahu, který jim ubližuje. Buddhistický rámec také nenabízí nástroje pro forenzní práci: pro soud není „stav mysli v daném okamžiku“ odpovědí na otázku, co se stalo. Herman (1992) navíc varuje před tlakem na odpuštění jako podmínkou zotavení; zotavení podle ní nevyžaduje smíření s pachatelem, ale obnovení bezpečí, vlastní moci a vztahů s ostatními.

Co si z alternativy vzít

Prvním podnětem je chápat manipulativní jednání jako stav a vzorec, ne jako rys. Takové jednání má příčiny a může se změnit (srov. Procesuální filosofie). Učení o nestálosti a ne-já, jak je vykládá Rahula (1959), tu slouží jako protilék esencialismu, který kritizuje sousední stránka o esencialistickém klamu.

Druhým podnětem je pozornost k vlastní mysli. Posuzovatel i postižený si mají všímat vlastní pohotovosti k podezření, hněvu a strachu – ne aby je potlačili, ale aby je odlišili od toho, co se děje. Decentrace v pojetí Segala, Williamse a Teasdalea (Segal, Williams a Teasdale, 2002) je pro tento účel ověřenou dovedností, kterou lze naučit bez přijetí náboženského rámce.

Třetím podnětem je soucit s hranicí. Soucit nikdy neznamená setrvat v dosahu toho, kdo škodí; hranice je součástí soucitu, ne jeho opakem. Masters (2010) i Neff (2003) z různých stran dospívají k témuž: laskavost vůči sobě zahrnuje ochranu před tím, co škodí.

Čtvrtým podnětem je měřítko vlastní řeči. Pravdivá, nerozdělující a nehrubá řeč může sloužit jako kritérium pro komunikaci odborníků o lidech, které posuzují (Rahula, 1959). Takové měřítko má tu výhodu, že se týká jednání posuzovatele, a nevyžaduje proto žádný soud o vnitřním stavu posuzovaného.

Pátým podnětem je opatrnost s intenzivní praxí. Lidem krátce po zkušenosti s manipulací se nedoporučují intenzivní meditační pobyty a skupiny s výraznou autoritou učitele. Zjištění o obtížných meditačních zkušenostech (Lindahl a kol., 2017) a doporučení praxe citlivé k traumatu (Treleaven, 2018) ukazují, že i dobře míněná praxe může člověka destabilizovat, a prostředí se silnou autoritou učitele je navíc přesně tím, v němž se vzorce popsané v této knize opakují.

Co zůstává otevřené

Jak spojit buddhistický důraz na nestálost a ne-já s potřebou obětí znovu najít pevné já a důvěru ve vlastní úsudek? Rahula (1959) zdůrazňuje, že učení o ne-já není popřením odpovědnosti ani osobní kontinuity v běžném smyslu; přesto zůstává otázkou, jak tuto jemnost uchovat u člověka, jehož já bylo soustavně rozkládáno.

Jak rozlišit autentickou duchovní praxi od prostředí, které jazyk praxe používá ke kontrole? Liftonova analýza Óm šinrikjó (Lifton, 1999) ukazuje, že přechod může být postupný a zevnitř těžko rozpoznatelný. A je možné pěstovat soucit k tomu, kdo škodí, aniž by se z něj stalo obcházení spravedlnosti? Herman (1992) i Masters (2010) naznačují, že ano – ale jen tehdy, když soucit nenahrazuje uznání křivdy a ochranu postiženého.

Literatura

• Bodhi, B. (Ed.). (1993). A Comprehensive Manual of Abhidhamma. Buddhist Publication Society.
• Gethin, R. (1998). The Foundations of Buddhism. Oxford University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Kabat-Zinn, J. (1990). Full Catastrophe Living. Delacorte.
• Lifton, R. J. (1999). Destroying the World to Save It: Aum Shinrikyo, Apocalyptic Violence, and the New Global Terrorism. Metropolitan Books.
• Lindahl, J. R., Fisher, N. E., Cooper, D. J., Rosen, R. K., & Britton, W. B. (2017). The varieties of contemplative experience: A mixed-methods study of meditation-related challenges in Western Buddhists. PLoS ONE, 12(5).
• Masters, R. A. (2010). Spiritual Bypassing: When Spirituality Disconnects Us from What Really Matters. North Atlantic Books.
• Neff, K. D. (2003). Self-compassion: An alternative conceptualization of a healthy attitude toward oneself. Self and Identity, 2(2).
• Purser, R. E. (2019). McMindfulness: How Mindfulness Became the New Capitalist Spirituality. Repeater.
• Rahula, W. (1959). What the Buddha Taught. Gordon Fraser.
• Segal, Z. V., Williams, J. M. G., & Teasdale, J. D. (2002). Mindfulness-Based Cognitive Therapy for Depression. Guilford Press.
• Treleaven, D. A. (2018). Trauma-Sensitive Mindfulness: Practices for Safe and Transformative Healing. Norton.
• Wallace, B. A. (Ed.). (2003). Buddhism and Science: Breaking New Ground. Columbia University Press.
• Welwood, J. (1984). Principles of inner work: Psychological and spiritual. Journal of Transpersonal Psychology, 16(1).

Související

Kritické perspektivy

• Procesuální filosofie – příbuzný důraz na dění a nestálost.
• Esencialistický klam v kategoriích EA – proč stav, ne podstata.
• Iatrogenní účinky intervencí EA – rizika i u kontemplativních intervencí.

Kapitoly a techniky

• Sebe-obrana: Uzemňovací techniky – praktická pozornost k tělu a přítomnosti.
• Sebe-obrana: Sebesoucit – soucit k sobě jako součást zotavení.
• EA-1.6.1 Vzorec guru a adept – zneužití autority v duchovním prostředí.

Pojmy

• Spiritual bypassing – duchovní jazyk jako únik před bolestí a odpovědností.
• Four Noble Truths – rámec utrpení a jeho příčin.
• Ego death – pojem, který lze zneužít k rozkladu úsudku.