Ty taky🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.03
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	neformální klam
Anglicky	Tu quoque
Jiné názvy	argument pokrytectvím, ty sám, obrácení výtky
Obecnější heslo	Útok na osobu
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Ty taky, latinsky tu quoque, je argumentační tah, při kterém se kritika, výtka nebo doporučení odmítá poukazem na to, že kritik sám jedná nebo jednal v rozporu s tím, co tvrdí. Kouřící lékař, který doporučuje přestat kouřit, zadlužený politik kritizující státní dluh nebo rodič, který dítěti vyčítá to, co dělá sám, se tak stávají důvodem, proč se jejich slovy není třeba zabývat. Teorie argumentace řadí tento tah mezi podoby útoku na osobu, konkrétně mezi námitky nekonzistence, a upozorňuje, že nekonzistence mluvčího neříká nic o pravdivosti jeho tvrzení (Walton 2008). Klamem tu quoque je tehdy, když se z pokrytectví vyvozuje, že výtka je nepravdivá nebo že se jí není třeba zabývat. Jiným jevem je poukaz na nekonzistenci, který hodnotí důvěryhodnost mluvčího jako soudce a otázku pravdivosti nechává otevřenou.

Původ a souvislosti🔗

Tah je starý jako spor sám a v literatuře se objevuje v těsné vazbě na starší význam argumentu ad hominem. John Locke tímto pojmem označoval argument, který protivníka tlačí důsledky jeho vlastních zásad, a Whately podobně popisoval úvahu, která zavazuje jen toho, kdo určité přesvědčení vyznává (Whately 1826). Tu quoque se k tomuto významu vztahuje paradoxně. Upozornit někoho, že jeho jednání odporuje jeho zásadám, může být legitimní výzva k sebereflexi, ale z téhož upozornění nelze vyvodit, že zásady jsou chybné. Hamblin připomíná, že učebnice tyto dva směry často nerozlišovaly a pod jedno jméno zahrnovaly tah proti osobě i tah z jejích vlastních přiznání (Hamblin 1970).

Současná teorie popisuje tu quoque jako schéma s kritickými otázkami: je rozpor mezi slovy a jednáním doložený, týká se téže věci, a vyvozuje se z něj nepravdivost tvrzení, nebo jen oslabení mluvčího jako příkladu (Walton, Reed a Macagno 2008). Pragma-dialektika vidí v tu quoque porušení pravidla svobody, protože strana tím protivníkovi upírá právo zastávat stanovisko, které sama nedodržuje (van Eemeren a Grootendorst 1992). Tah má blízké příbuzné. Whataboutism odpovídá na výtku poukazem na jiné, údajně horší provinění protistrany a v politické propagandě se uplatňuje jako soustavná obrana, jak popisuje kapitola o politické a ideologické EA. Klam dvě křivdy dávají právo jde ještě dál a z cizího provinění vyvozuje oprávnění k vlastnímu. V NLP má podobnou stavbu vzorec aplikace na sebe, který přesvědčení posuzuje jeho vlastním měřítkem.

Struktura argumentu🔗

Rozložený argument má tuto stavbu. Osoba O tvrdí, že X je špatné, nebo doporučuje nedělat X. Osoba O sama X dělá nebo dělala. Proto tvrzení, že X je špatné, neplatí, nebo proto se jím není třeba zabývat. Chybí premisa, která by spojila jednání mluvčího s pravdivostí tvrzení. Kouření škodí bez ohledu na to, zda kouří lékař, a dluh je problém bez ohledu na to, kdo na něj upozorňuje (Copi, Cohen a McMahon 2014). Argument mlčky zaměňuje dvě otázky: zda je tvrzení pravdivé a zda je mluvčí vhodnou osobou, aby ho vyslovil.

V rozhovoru se stavba zkracuje na otázku nebo zvolání: „a ty?“, „zrovna ty mi to říkáš?“. Funkcí takové odpovědi je převrátit role. Ten, kdo upozorňoval na problém, se ocitá v roli obviněného a musí obhajovat vlastní minulost. Původní téma se nevyřeší, ale zmizí. Damer proto tento tah řadí mezi selhání při vyvracení kritiky, kdy se místo odpovědi na námitku zpochybňuje oprávnění ji vznést (Damer 2009). Zvláště účinný je tah tam, kde je výtka oprávněná a kde odpověď na ni by vyžadovala změnu chování: přesunem pozornosti na kritika se změna odkládá.

Varianty🔗

Osobní podoba míří na soukromé jednání kritika, jako v případě rodiče, partnera nebo kolegy, a v blízkých vztazích se snadno mění v opakovaný vzorec vzájemných obvinění, v němž každá strana začíná sled událostí jinde a vlastní jednání vidí jako reakci na jednání druhé (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Institucionální podoba odmítá kritiku státu, firmy nebo organizace poukazem na to, že kritizující instituce se dopouští téhož, a v mezinárodní politice tak vzniká řetězec protivýtek, v němž se žádné provinění neprojedná. Časová podoba vytahuje dávné jednání kritika a staví ho proti jeho současnému postoji, jako by změna názoru byla sama o sobě důkazem nepoctivosti. Tato poslední podoba přehlíží, že člověk, který se v minulosti mýlil a názor změnil, může mít o věci právě díky tomu hlubší zkušenost. Společné je všem podobám, že výtka zůstává nezodpovězená a spor se přesouvá od věci k biografii kritika.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je okamžitá protivýtka namísto odpovědi. Ten, komu byla výtka určena, se nevyjádří k tomu, zda je pravdivá, a místo toho ji obrací na kritika. Druhým znakem je časový nebo věcný nepoměr: proti soustavnému současnému problému se staví jednorázová nebo dávná událost na straně kritika, často jen volně související. Třetím znakem je uzavření tématu. Protivýtka nekončí otázkou, ale konstatováním, že „o tom se bavit nebudeme“ nebo že kritik „nemá právo“ se k věci vyjadřovat. Čtvrtým znakem je opakování ve vztahu. Pokud každá výtka v páru, rodině nebo týmu vede k připomenutí provinění toho, kdo ji vznesl, vzniká vzorec, ve kterém se problém nikdy neprojedná. V kompendiu se takový vzorec objevuje u tematické diverze, kde přesun tématu slouží k soustavnému vyhýbání se odpovědnosti. Kunda připomíná, že lidé si pro odmítnutí nepříjemného závěru hledají zdánlivě rozumné důvody a pokrytectví kritika takovým důvodem snadno je (Kunda 1990).

Odlišení od platné argumentace🔗

Poukaz na nekonzistenci je platný, když se týká důvěryhodnosti mluvčího jako soudce nebo příkladu, ne pravdivosti jeho tvrzení. Je rozumné říct, že politik, který kritizuje dluh a sám ho zvyšoval, není nestranným hodnotitelem, a zároveň připustit, že dluh může být skutečným problémem. Je také legitimní upozornit, že zásada, kterou mluvčí hlásá, zřejmě není tak snadno splnitelná, jak tvrdí, protože ji nedodržuje ani on. Tím se zpochybňuje proveditelnost doporučení, ne jeho správnost (Walton 2008). Tindale upozorňuje, že hodnocení argumentu vyžaduje sledovat, k jakému závěru poukaz na osobu míří, protože tentýž poukaz může být v jednom kontextu relevantní a v jiném ne (Tindale 2007). Platný je také argument z nekonzistence uvnitř stanoviska: pokud mluvčí tvrdí dvě věci, které nemohou být zároveň pravdivé, poukaz na rozpor míří na obsah, ne na osobu. A konečně je legitimní upozornit na dvojí metr, pokud se jedna pravidla uplatňují na jednu stranu sporu a jiná na druhou. V takovém případě je předmětem kritiky samo nesymetrické pravidlo, ne pokrytectví osoby.

Stav poznání🔗

Normativní teorie se shoduje, že tu quoque je klamem jen tehdy, když se z pokrytectví vyvozuje nepravdivost, a že poukaz na nekonzistenci má v dialogu legitimní funkci (Walton 1995; Walton, Reed a Macagno 2008). Psychologický výzkum přidává vysvětlení, proč tah působí. Teorie kognitivní disonance předpokládá, že rozpor mezi tím, co člověk dělá, a tím, co by měl dělat, je nepříjemný a že lidé tuto nepříjemnost často snižují spíše přehodnocením výtky než změnou chování (Festinger 1957). Protivýtka nabízí snadný způsob, jak disonanci zmírnit, aniž by se cokoli změnilo. Argumentační teorie uvažování dodává, že lidé snadno najdou slabiny v cizích argumentech a jednání, ale k vlastním slabinám jsou podstatně méně kritičtí, což z tu quoque dělá přirozenou obrannou reakci (Mercier a Sperber 2011). Přímé experimentální studie zaměřené právě na rozpoznávání tu quoque jsou vzácné a většina poznatků pochází z obecného výzkumu přesvědčování a sebeospravedlňování.

Obrana a odpověď🔗

Účinná odpověď nemusí popírat, že kritik se dopustil téhož. Může naopak nekonzistenci připustit a zároveň trvat na tom, že otázka zůstává otevřená: i když výtka přichází od nedokonalého člověka, je třeba posoudit, zda je pravdivá. Takové oddělení dvou otázek snižuje napětí, protože kritik nemusí hájit svou minulost, a vrací rozhovor k věci (van Eemeren a Grootendorst 2004). Pokud tah zaznívá opakovaně ve vztahu, pomáhá ho pojmenovat jako vzorec, ne jako jednotlivou urážku, a domluvit se, že výtky se probírají jednotlivě a v pořadí, v jakém zazněly. V klinickém prostředí je tu quoque častou obranou proti konfrontaci s návykovým nebo škodlivým chováním a motivační rozhovor proto doporučuje konfrontaci, která by obranu vyvolávala, nahradit reflexí ambivalence samotného člověka (Miller a Rollnick 2013). Pro posluchače veřejného sporu je ochranou jednoduchá otázka: byla po protivýtce zodpovězena původní výtka? Pokud ne, spor se jen přesunul a příbuzný tah okolnostního útoku nebo whataboutismu ho často ještě prodlužuje.

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• Tindale, C. W. (2007). Fallacies and Argument Appraisal. Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Whately, R. (1826). Elements of Logic. London: J. Mawman.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Útok na osobu – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem
• Whataboutism – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Útok na osobu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Ad hominem)
• Okolnostní útok na osobu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Circumstantial ad hominem)
• Whataboutism – příbuzné heslo (Klamy relevance, Whataboutism)
• Dvě křivdy dávají právo – příbuzné heslo (Klamy relevance, Two wrongs make a right)
• Zvláštní výjimka – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Special pleading)
• Nekonzistence – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Inconsistency)
• Personalizace sporu – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Personalising the dispute)
• Pravidlo svobody – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Freedom rule)
• Interpunkce komunikačního sledu – příbuzné heslo (NLP vzorce: Základní pojmy NLP, Punctuation of the communicational sequence)
• Aplikace na sebe – příbuzné heslo (NLP vzorce: Sleight of Mouth, Apply to self)

V kompendiu

• EA-1.3.3 Tematická diverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.8 Politická a ideologická EA — totalitní systémy, propaganda, populismus – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Okolnostní útok na osobu – předchozí heslo rodiny
• Genetický klam – další heslo rodiny