Kontrola tónu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.27
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	rétorická taktika
Anglicky	Tone policing
Jiné názvy	tone policing, výtka tónu
Užití	převážně záměrná taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Kontrola tónu je rétorická taktika, při níž se obsah sdělení odmítá nebo odkládá kvůli způsobu, jakým je předneseno: kvůli rozčilení, pláči, ostrosti, hlasitosti nebo údajné nezdvořilosti mluvčího. Typická podoba zní: „až se uklidníte, můžeme o tom mluvit“ nebo „když to říkáte takhle agresivně, nikdo vás nebude brát vážně“. Formálně jde o přesun pozornosti od obsahu k formě, který nahrazuje posouzení tvrzení posouzením mluvčího. Patří proto mezi klamy relevance a je příbuzná útoku na osobu: emoce mluvčího se nepovažuje za informaci o tom, jak závažná je věc, ale za důvod, proč věc neposuzovat. Pragma-dialektika by taktiku posoudila jako porušení pravidla svobody, podle něhož strany nesmějí bránit jedna druhé v předložení stanoviska nebo námitky (van Eemeren a Grootendorst 2004). Kontrola tónu toto pravidlo porušuje tím, že stanoví podmínku formy, kterou musí mluvčí splnit, aby jeho stanovisko vůbec bylo vyslechnuto.

Původ a souvislosti🔗

Anglické označení tone policing se rozšířilo v diskusích o sociální spravedlnosti na internetu, kde se jím označovaly reakce, které na stížnosti marginalizovaných skupin odpovídaly výtkami k jejich tónu. Myšlenka je však starší. V esejistické literatuře amerického hnutí za občanská práva a feministického hnutí se opakovaně objevovala úvaha, že hněv lidí, kteří čelí nespravedlnosti, je přiměřenou reakcí a že požadavek, aby o ní mluvili klidně, jim fakticky upírá hlas; známou formulaci této myšlenky podala Audre Lorde v eseji o užitečnosti hněvu. Teorie komunikace nabízí pro tento jev přesný popis. Watzlawick, Beavin a Jackson rozlišili v každém sdělení obsahovou a vztahovou rovinu a ukázali, že spory se často přesouvají z jedné roviny na druhou (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Kontrola tónu je právě takovým přesunem: místo o obsahu se jedná o vztahu, tedy o tom, jak smí mluvčí mluvit. Filozofie epistemické nespravedlnosti, jak ji rozpracovala Miranda Fricker, dodává, že snížená důvěryhodnost mluvčího kvůli předsudku vůči jeho skupině nebo způsobu projevu poškozuje jeho postavení jako zdroje poznání; kompendium tuto teorii rozvádí u hesla epistemická nespravedlnost.

Struktura argumentu🔗

Taktika má schéma: mluvčí M předkládá stanovisko S s emocí nebo tónem T; T je nevhodný; tedy S nemusí být posouzeno, nebo je S nepravdivé či přehnané. Nevyslovená premisa zní: forma sdělení vypovídá o jeho obsahu, nebo forma je podmínkou, kterou musí sdělení splnit, aby bylo přípustné. První varianta je obvykle mylná, protože rozrušení mluvčího může stejně dobře vypovídat o závažnosti věci jako o jeho nespolehlivosti. Druhá varianta je mylná tehdy, když se podmínka formy stanoví tak, že ji mluvčí v dané situaci nemůže splnit, nebo když se uplatní jen na jednu stranu sporu. Walton rozlišuje typy dialogu, mezi nimi kritickou diskusi, vyjednávání a hádku, a ukazuje, že klam často vzniká nepozorovaným přesunem z jednoho typu do druhého (Walton 1995). Kontrola tónu přesouvá kritickou diskusi o obsahu do dialogu o pravidlech chování, v němž strana, která má moc pravidla stanovit, má zároveň moc rozhodnout, zda bude obsah vyslechnut.

Taktika se vyskytuje ve třech podobách. Odkladná podoba projednání neodmítá, ale podmiňuje ho klidem, který nemusí nikdy nastat. Diskreditační podoba tvrdí, že emoce dokazuje nespolehlivost mluvčího, například že je „hysterický“ nebo „nevyrovnaný“. Strategická podoba radí mluvčímu, že by byl úspěšnější, kdyby mluvil jinak, a tím ho činí odpovědným za to, že není vyslyšen. Ve všech podobách se obsah stížnosti nepřímo vyřazuje z jednání, což je podle pragma-dialektiky porušení pravidla svobody (van Eemeren a Grootendorst 2004). Kompendium popisuje příbuznou redukci emočního projevu na jediný stav definovaný druhou stranou u afektivně-tonální redukce.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je, že odpověď na stížnost nebo námitku se týká výhradně formy a neobsahuje žádné tvrzení o obsahu. Druhým znakem je podmínění projednání změnou emočního stavu mluvčího, často bez konkrétního termínu nebo postupu. Třetím znakem je asymetrie: forma se posuzuje jen u jedné strany, kdežto stejně ostrý nebo nezdvořilý projev druhé strany se nekomentuje. Čtvrtým znakem je, že se emoce mluvčího popisuje hodnoticími výrazy, které mají diagnostický nádech, například „hysterický“, „agresivní“ nebo „přecitlivělý“. Pátým znakem je, že po splnění požadavku na formu se obsah stejně neprojedná, nebo se objeví nový požadavek. Herman popsala, že pachatel se snaží zpochybnit věrohodnost oběti dřív, než je vyslechnuto, co uvádí (Herman 1992); silný emoční projev oběti může takovému zpochybnění snadno posloužit. Pro kliniky a vyšetřovatele je proto důležité, že silná emoce při výpovědi sama o sobě nevypovídá o její pravdivosti ani nepravdivosti.

Odlišení od platné argumentace🔗

Ne každý požadavek na formu je klam. Legitimní jsou procesní pravidla, která umožňují, aby obsah mohl být vyslechnut celý: aby se strany nepřekřikovaly, aby se nepoužívaly urážky a aby měl každý prostor promluvit. Rozhodující je, zda požadavek na formu slouží projednání obsahu, nebo ho nahrazuje. Předsedkyně komise, která stížnost přijme a zároveň požádá, aby se na jednání nepřekřikovalo, upravuje průběh jednání, ale obsah neodmítá. Legitimní je také upozornit, že určitá forma, například výhrůžka nebo urážka, je sama o sobě nepřípustná a bude projednána zvlášť. A konečně je legitimní poradit mluvčímu, jak by své sdělení mohl zformulovat srozumitelněji, pokud je to nabídka a nikoli podmínka. Grice popsal kooperativní princip rozhovoru, podle něhož účastníci přispívají tak, jak to vyžaduje společný účel rozhovoru (Grice 1975). Požadavek na formu je legitimní, pokud tento účel podporuje, a stává se taktikou, pokud ho maří. Habermasovo pojetí komunikativního jednání, které kompendium rozvádí u hesla Habermas: komunikativní jednání, vychází ze stejného rozlišení mezi pravidly, která umožňují porozumění, a pravidly, která slouží moci.

Kontrola tónu má i genderový a kulturní rozměr, který je užitečné znát. Tentýž projev může být u jednoho mluvčího vnímán jako rozhodnost a u jiného jako agresivita, podle toho, jaká očekávání se k jeho skupině vážou. Pozorovatel, který posuzuje, zda jde o taktiku, by proto měl sledovat nejen výrok o tónu, ale také to, komu je určen a zda by zazněl i vůči jinému mluvčímu ve stejné situaci. Tato asymetrie je často nejspolehlivějším vodítkem. Test odpovídá obecnému požadavku konzistence, podle něhož se podobné případy mají posuzovat podobně (Govier 2010).

Stav poznání🔗

Kontrola tónu jako pojem pochází spíše z veřejné debaty než z odborné teorie argumentace a samostatný empirický výzkum zaměřený právě na ni je omezený. Její strukturní jádro je však dobře popsáno. Pragma-dialektika zachycuje omezování možnosti předložit stanovisko jako porušení pravidla svobody (van Eemeren a Grootendorst 2004) a dialogická teorie popisuje nepozorované přesuny mezi typy dialogu jako zdroj klamů (Walton 1995). Výzkum přesvědčování ukazuje, že vlastnosti zdroje a podání mohou ovlivňovat přijetí sdělení nezávisle na kvalitě argumentů, zejména tehdy, když posluchač nemá motivaci obsah zkoumat (Petty a Cacioppo 1986). Výzkum motivovaného uvažování vysvětluje, proč je kontrola tónu přitažlivá pro toho, komu je obsah stížnosti nepříjemný: poskytuje přijatelný důvod obsah neposuzovat (Kunda 1990). Výzkum detekce lži dodává, že projevy rozrušení a nervozity jsou špatnými ukazateli nepravdivosti výpovědi, takže emoční projev mluvčího nelze považovat za doklad o obsahu jeho sdělení (Vrij 2008).

Obrana a odpověď🔗

Základní obranou je oddělit obsah od formy a trvat na tom, aby se o obsahu jednalo bez ohledu na to, jak byl předložen. Lze přiznat, že forma byla ostrá, a zároveň žádat, aby byl obsah posouzen podle skutečností, které uvádí. Druhou obranou je žádat konkrétní procesní pravidlo místo neurčitého odkladu: kdy a jak bude obsah projednán. Tím se odkladná podoba taktiky mění na dohodu o postupu, kterou lze kontrolovat. Třetí obranou je upozornit na asymetrii, pokud se požadavek na formu uplatňuje jen na jednu stranu sporu. Pro instituce, které přijímají stížnosti, z toho vyplývá, že by měly mít postupy, jež umožňují podat stížnost písemně nebo prostřednictvím zástupce, a tím odstraňují závislost projednání na emočním stavu stěžovatele. Pro posluchače, kteří chtějí taktice předejít, je užitečné vědomě se ptát, zda by stejné sdělení posoudili jinak, kdyby bylo předneseno klidně, a pokud ano, zda je ten rozdíl odůvodněný. Pragma-dialektika shrnuje obecný princip: právo předložit stanovisko nebo námitku nesmí být podmíněno ničím, co nesouvisí s jejím obsahem (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Literatura🔗

• Govier, T. (2010). A Practical Study of Argument (7. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Vrij, A. (2008). Detecting Lies and Deceit: Pitfalls and Opportunities (2. vyd.). Chichester: Wiley.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Klam klamu – příbuzné heslo (Formální klamy, Argument from fallacy)
• Odvolání na emoce – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to emotion)
• Odvolání na sílu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to force)
• Červený sleď – příbuzné heslo (Klamy relevance, Red herring)
• Irelevantní závěr – příbuzné heslo (Klamy relevance, Ignoratio elenchi)
• Předstíraná starost – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Concern trolling)
• Útěk k proceduře – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Procedural diversion)
• Personalizace sporu – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Personalising the dispute)
• Pravidlo svobody – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Freedom rule)
• Obsahová a vztahová rovina sdělení – příbuzné heslo (NLP vzorce: Základní pojmy NLP, Content and relationship aspects)
• Výzva k relevanci – příbuzné heslo (NLP vzorce: Reframing a rámce, Relevancy challenge)

V kompendiu

• EA-7.2.1 Fricker: Epistemická nespravedlnost – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.5.7 Afektivně-tonální redukce – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-7.1.4 Habermas: komunikativní jednání – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Dvě křivdy dávají právo – předchozí heslo rodiny
• Irelevantní závěr – další heslo rodiny