Otrávení studny🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.05
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	neformální klam
Anglicky	Poisoning the well
Jiné názvy	předem zdiskreditovat, preventivní diskreditace
Obecnější heslo	Útok na osobu
Užití	převážně záměrná taktika
Riziko zneužití	vysoké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Otrávení studny je tah, při kterém se osoba, skupina nebo celý okruh zdrojů zdiskredituje předem, ještě než předloží své tvrzení, a to tak, že cokoli, co později řekne, je posluchačem přijímáno jako zatížené. Od běžného útoku na osobu se liší časem a rozsahem. Útok na osobu reaguje na konkrétní tvrzení, otrávení studny ho předchází a vztahuje se na všechna budoucí tvrzení téhož zdroje. Walton ho řadí mezi podoby útoku na osobu a zdůrazňuje, že jeho zvláštností je uzavření dialogu: mluvčí je předem označen za někoho, kdo nemůže přispět k řešení sporu, protože je zaujatý, nepoctivý nebo nezpůsobilý (Walton 2008). Nejzávažnější podoba je sebeuzavírající. Diskreditace je formulována tak, že každá odpověď napadeného ji potvrzuje, například když se předem řekne, že kritici budou „všechno popírat“, a popření se pak vykládá jako doklad.

Původ a souvislosti🔗

Označení se spojuje se sporem anglikánského spisovatele Charlese Kingsleyho a teologa Johna Henryho Newmana v šedesátých letech devatenáctého století. Kingsley naznačil, že katolický kněz nepovažuje pravdu za ctnost, a Newman v odpovědi upozornil, že takové tvrzení mu předem znemožňuje se bránit: cokoli by řekl, bylo by možné vyložit jako další doklad jeho nepoctivosti. Newman to přirovnal k otrávení studny, ze které by měl každý pít. Bentham o několik desetiletí dříve popsal v parlamentní rozpravě podobnou praxi, kdy se navrhovateli podsouvají zlé úmysly a podezřelá spojení, aby se jeho návrhem nemuselo nikdo zabývat (Bentham 1824).

Pragma-dialektika vykládá otrávení studny jako porušení pravidla svobody v nejradikálnější podobě: druhá strana není jen napadena, ale předem vyloučena z role účastníka diskuse (van Eemeren a Grootendorst 1992). V klinické a vyšetřovací literatuře se tah objevuje jako součást kontroly nad informacemi v uzavřených skupinách a v násilných vztazích. Lifton popsal kontrolu prostředí, při níž skupina řídí, s kým a o čem člen komunikuje, a vnější zdroje vykresluje jako nebezpečné nebo nechápavé (Lifton 1961). Hassan popisuje, jak skupiny členy předem připravují na to, že rodina, bývalí členové nebo novináři se je pokusí „odvést“, takže každé jejich slovo je předem zatížené (Hassan 1988). V kompendiu navazuje na tento mechanismus heslo izolace svěřence a rozbor Liftonových kritérií.

Struktura argumentu🔗

Rozložený argument má tuto stavbu. Osoba nebo skupina Z se v budoucnu vyjádří k tématu T. Z má vlastnost V, která ji činí nedůvěryhodnou, případně Z má důvod mluvit nepravdu. Proto cokoli, co Z o T řekne, nemá váhu. Chybou je, že se z vlastnosti zdroje vyvozuje nepravdivost tvrzení, která dosud nezazněla, a že se znehodnocení vztahuje na celou třídu možných tvrzení bez ohledu na jejich obsah. Damer řadí otrávení studny mezi selhání při vyvracení, protože se námitka předem zbavuje možnosti být posouzena (Damer 2009).

Sebeuzavírající varianta přidává další premisu: pokud Z tvrdí, že vlastnost V nemá, potvrzuje to, že ji má. Tím se vytváří struktura, kterou nelze vyvrátit, protože každý protidůkaz se vykládá jako doklad. Neformální logika vidí v této variantě nejzřetelnější případ toho, jak otrávení studny uzavírá dialog (Walton 2008). Tato varianta je blízká kafkovské pasti, ve které se popření obvinění považuje za projev viny. Strukturně jde o tah, který mění pravidla dialogu dřív, než dialog začne, a v tom je jeho síla i jeho zvláštní nebezpečnost.

Varianty🔗

Osobní varianta míří na jednoho člověka: na svědka, kritika, bývalého partnera nebo kolegu, o kterém se předem šíří, že je nespolehlivý, pomstychtivý nebo nemocný (Herman 1992). Skupinová varianta znehodnocuje celou třídu zdrojů najednou, například všechny novináře, všechny odborníky jednoho oboru nebo všechny lidi mimo skupinu, a tím vytváří informační hranici, přes kterou se nic nedostane (Lifton 1961; Hassan 1988). Institucionální varianta se objevuje tam, kde se před vyšetřováním, auditem nebo soudním řízením předem rozšiřuje, že výsledek bude „politický“ nebo „objednaný“, takže jakýkoli nepříznivý nález je předem zpochybněn. Sebeuzavírající varianta, popsaná výše, může mít kteroukoli z těchto podob. Ve všech variantách je společné, že posluchač dostává hodnocení dříve než obsah a že se hodnocení netýká toho, co bylo řečeno, ale toho, co teprve zazní. Proto je nejúčinnější tam, kde posluchač nemá k napadenému zdroji jiný přístup než přes toho, kdo studnu otrávil.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je časování. Hodnocení osoby zazní dřív, než osoba promluví, často při představení, v úvodu článku nebo v instrukci, kterou dostane posluchač. Druhým znakem je rozsah. Znehodnocení se nevztahuje na konkrétní tvrzení, ale na všechno, co daný zdroj řekne, případně na celou skupinu zdrojů, jako jsou „lidé zvenčí“, „kritici“, „média“ nebo „bývalí členové“. Třetím znakem je předpověď reakce. Mluvčí předem ohlašuje, co napadený řekne, a zároveň to předem vykládá, například že bude popírat, že se bude tvářit jako oběť nebo že bude „manipulovat“. Čtvrtým znakem je emoční náboj, který posluchače připravuje na nedůvěru dřív, než slyší obsah. Herman popsala, že pachatel, kterému nevyjde utajení, útočí na důvěryhodnost oběti a předem rozšiřuje, že jí nikdo nebude věřit (Herman 1992). Ve vztazích a uzavřených skupinách se tak otrávení studny stává součástí izolace: člověk přestává přijímat informace právě od těch, kteří by mu mohli pomoci.

Odlišení od platné argumentace🔗

Předběžná informace o zdroji není sama o sobě klamem. Je legitimní upozornit posluchače, že řečník je konzultantem firmy, o jejíž zakázce se jedná, nebo že svědek má na výsledku sporu finanční podíl. Rozhodující je, zda informace je ověřitelná, zda se týká vlastnosti, která souvisí s tématem, a zda ponechává prostor pro posouzení obsahu (Walton 2008). Upozornění „je to konzultant firmy, berte to v úvahu“ splňuje všechny tři podmínky. Upozornění „cokoli řekne, je lež“ nesplňuje žádnou. Legitimní je také varování před zdrojem, který má doloženou historii vymýšlení, pokud se vztahuje k ověřitelné minulosti a nevylučuje, že zdroj tentokrát mluví pravdu.

Zvláštním případem je takzvaná předběžná vyvracecí strategie, kdy se posluchači předem upozorňují na manipulační techniky, se kterými se mohou setkat (McGuire 1964; Cook, Lewandowsky a Ecker 2017). Toto předběžné varování nemíří na osoby, ale na struktury argumentů, a dává posluchači nástroje, jak argument posoudit sám. V tom se liší od otrávení studny, které posluchači posouzení naopak bere.

Stav poznání🔗

Výzkum přesvědčování ukazuje, že předběžné informace o zdroji ovlivňují zpracování následujícího sdělení a že u posluchačů, kteří sdělení podrobně nezkoumají, mají vodítka o zdroji velkou váhu (Petty a Cacioppo 1986). Otrávení studny tento mechanismus zneužívá: hodnocení zdroje předchází obsahu a zabarvuje ho. Výzkum psychologické inokulace, který navazuje na McGuirovu práci, popisuje opačný a legitimní mechanismus: předběžné varování spolu s ukázkou, jak argument vyvrátit, zvyšuje odolnost vůči pozdějšímu přesvědčování (McGuire 1964). Novější studie ukazují, že vysvětlení klamné techniky, například využívání falešných odborníků, oslabuje účinek pozdější dezinformace (Cook, Lewandowsky a Ecker 2017). Rozdíl mezi oběma mechanismy je normativní: inokulace učí posuzovat strukturu, otrávení studny učí odmítat zdroj. Empirických studií, které by tento rozdíl přímo srovnávaly, je zatím málo, a jeho formulace je proto spíše teoretická než doložená.

Obrana a odpověď🔗

Obrana začíná rozpoznáním, že hodnocení zaznělo dřív než obsah. Užitečná je otázka, zda by posluchač tvrzení hodnotil stejně, kdyby nevěděl, kdo ho vyslovil. Pokud je diskreditace sebeuzavírající, pomáhá ji pojmenovat jako strukturu, ve které nelze nic vyvrátit, a požádat o kritérium, podle něhož by bylo možné poznat, že zdroj mluví pravdu. Pokud takové kritérium neexistuje, nejde o hodnocení, ale o uzavření dialogu (van Eemeren a Grootendorst 2004). Ve vztazích a skupinách, kde se vnější zdroje soustavně znehodnocují předem, je ochranou udržet alespoň jeden kontakt mimo uzavřený okruh a posuzovat jeho sdělení podle obsahu, ne podle toho, co o něm bylo řečeno předem. Klinická literatura o zotavení po odchodu z uzavřených skupin zdůrazňuje obnovu vztahů, které skupina předem zdiskreditovala, jako jednu z podmínek návratu k vlastnímu úsudku (Singer a Lalich 1995). Pro veřejný spor platí jednoduché pravidlo: kdo chce zdroj zpochybnit, ať zpochybní jeho tvrzení, až zazní. Pokud se tak neděje a místo toho se soustavně útočí na pověst, jde o vzorec, který kompendium popisuje u kolektivní epistemické delegitimizace.

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Cook, J., Lewandowsky, S., & Ecker, U. K. H. (2017). Neutralizing misinformation through inoculation: Exposing misleading argumentation techniques reduces their influence. PLoS ONE, 12(5), e0175799.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Rochester: Park Street Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Útok na osobu – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Útok na osobu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Ad hominem)
• Okolnostní útok na osobu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Circumstantial ad hominem)
• Vina asociací – příbuzné heslo (Klamy relevance, Guilt by association)
• Myšlenkově ukončující klišé – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Thought-terminating cliché)
• Kafkovská past – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Kafkatrapping)
• Bulverismus – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Bulverism)
• Vybírání podivínů – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Nutpicking)
• Předstíraná starost – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Concern trolling)
• Personalizace sporu – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Personalising the dispute)
• Pravidlo svobody – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Freedom rule)
• Předrámcování – příbuzné heslo (NLP vzorce: Reframing a rámce, Pre-framing)

V kompendiu

• EA-2.2.2 Izolace svěřence (mentee isolation) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-8.2.2 Liftonova kritéria myšlenkové reformy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 3.2.F Scénář F: Kolektivní epistemická delegitimizace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.1.8 Inverze reputace (obrácené praní pověsti) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Genetický klam – předchozí heslo rodiny
• Vina asociací – další heslo rodiny