Personalizace sporu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-07.16
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Rétorické a dialogické taktiky
Druh	rétorická taktika
Anglicky	Personalising the dispute
Jiné názvy	přenesení sporu na osoby, z věci osobní spor
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Personalizace sporu je taktika, při níž se předmět neshody přesune z tvrzení, návrhu nebo jednání na osoby, které se sporu účastní, na jejich vztahy, motivy, city a loajalitu. Otázka „je to pravda?“ nebo „je to dobré řešení?“ se nahradí otázkou „kdo s kým má jaký problém?“. Personalizace se liší od jednotlivého útoku na osobu rozsahem: útok na osobu je jeden argument, který místo tvrzení napadá mluvčího, kdežto personalizace mění povahu celého rozhovoru. Může přitom směřovat dvěma opačnými směry. Buď se kritik vykreslí jako člověk s osobní zášť, jehož námitky je třeba chápat jako výraz vztahu, ne jako tvrzení o věci; nebo se kritizovaný vykreslí jako oběť osobního útoku, takže každá věcná výhrada vůči jeho práci se stává útokem na jeho osobu. V obou případech se z kritické diskuse stává hádka. Teorie dialogu rozlišuje kritickou diskusi, jejímž cílem je vyřešit rozdíl názorů podle jeho podstaty, a hádku, v níž jde o vítězství nad protivníkem, a upozorňuje, že nepřiznaný přechod mezi nimi je zdrojem řady klamů (Walton 2008).

Původ a souvislosti🔗

Jeremy Bentham řadil mezi politické klamy celou skupinu útoků na osoby, které se v parlamentní debatě používají k tomu, aby se nemuselo hovořit o návrhu: připisování špatných úmyslů, špatného charakteru, podezřelých spojení nebo nedůslednosti (Bentham 1824). Personalizace sporu tyto prvky rozšiřuje o rovinu vztahu: nejde jen o to, že je protivník špatný, ale o to, že spor je ve skutečnosti osobním konfliktem dvou lidí. Pragma-dialektická teorie zachycuje jádro problému v pravidle svobody, podle něhož strany nesmějí jedna druhé bránit v předložení nebo zpochybnění stanoviska; útok na osobu, zpochybnění jejích motivů i zastrašení protistrany jsou porušením tohoto pravidla, protože vylučují protistranu z diskuse jako rovnocenného účastníka (van Eemeren a Grootendorst 2004). Personalizace dosahuje téhož výsledku nenápadněji: neříká, že protistrana nesmí mluvit, ale že její slova nejsou tvrzeními o věci. Souvisí s bulverismem, který místo důkazu omylu vysvětluje, proč se protivník mýlí, a s útokem na kvalifikaci, který napadá způsobilost osoby místo jejích výsledků.

Struktura argumentu🔗

Rekonstrukce ukazuje, že personalizace pracuje se záměnou předmětu. Výchozí stav obsahuje tvrzení T, například že ve výkazech jsou chyby. První tah přidá tvrzení o vztahu: kritik a kritizovaný jsou v osobním konfliktu. Druhý, nevyslovený tah tvrdí, že tvrzení T je pouhým projevem tohoto konfliktu. Závěr zní, že o T není třeba rozhodovat, protože skutečným problémem je vztah. V obrácené variantě je první tah prohlášením o zranění: kritika se mě osobně dotkla. Druhý tah tvrdí, že zraňující výrok nemůže být oprávněný nebo že je jeho oprávněnost podružná. Závěr zní, že kritik se má omluvit a věc nechat být. Třetí varianta pracuje s loajalitou: nesouhlas se vykládá jako zrada vztahu, týmu nebo společné věci, a spor o věc se tím mění ve zkoušku věrnosti. Ve všech variantách zůstává tvrzení T nevyvráceno, ale také neprojednáno. Struktura tak odpovídá tomu, co pragmatická teorie klamů popisuje jako tah, který maří cíl dialogu tím, že mění jeho typ (Walton 1995).

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je posun slovníku od věci k osobám: místo o číslech, datech a dokladech se mluví o tom, kdo koho nemá rád, kdo komu závidí, kdo se cítí dotčen. Druhým znakem je, že odpověď na věcnou námitku neobsahuje žádný údaj o věci samé. Třetím znakem je vytváření symetrie tam, kde žádná není: spor se popisuje jako „konflikt dvou lidí“, ačkoli jedna strana předložila doklady a druhá je odmítá. Čtvrtým znakem je přesměrování pozornosti třetích osob, například nadřízených nebo kolegů, kteří jsou vyzváni, aby spor „usmířili“, místo aby posoudili tvrzení. Pátým znakem je obrácení role oběti: osoba, jejíž jednání je předmětem kritiky, se prezentuje jako ten, komu se křivdí, a kritik se ocitá v pozici, kdy musí hájit sám sebe místo svého tvrzení. Tento rys kompendium popisuje u vzorce gaslightingu, kde se pozornost přesouvá z jednání pachatele na údajné vady vnímání nebo povahy toho, kdo jednání pojmenoval. Klinická literatura o traumatu popisuje, že útok na důvěryhodnost oznamovatele je typickou reakcí ve chvíli, kdy utajení selže (Herman 1992).

Odlišení od platné argumentace🔗

Osobní rovina do sporu někdy oprávněně patří. Střet zájmů je skutečný důvod, proč by osoba neměla o věci rozhodovat, a jeho pojmenování není personalizací, pokud se z něj nevyvozuje, že tvrzení dotyčného je nepravdivé. Podobně je oprávněné upozornit, že svědek má k některé straně vztah, který může ovlivnit jeho výpověď; jde o otázku důvěryhodnosti výpovědi, nikoli pravdivosti tvrzení, které lze ověřit jinak. Oprávněné je také přiznat, že spor má emoční rozměr a že vztahy mezi lidmi utrpěly; poctivé jednání tento rozměr ošetří, ale nenechá ho nahradit věcné posouzení. Rozhodujícím testem je, zda zmínka o osobě slouží k tomu, aby se o věci rozhodlo spravedlivěji, nebo k tomu, aby se o ní nerozhodlo vůbec. V prvním případě se osobní rovina procedurálně oddělí, například vyloučením osoby ze střetu zájmů z hlasování, a věc se posoudí. Ve druhém případě se osobní rovina stává důvodem věc neposoudit. Pravidlo svobody v teorii kritické diskuse chrání právě možnost obou stran vstoupit do věcného sporu, nikoli jejich osobní pověst (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Vztah k technikám kompendia🔗

V organizacích bývá personalizace prvním tahem, kterým se instituce brání vůči vnitřní kritice. Oznámení o pochybení se nepředá k šetření, ale označí se jako „mezilidský konflikt“ a předá se personálnímu oddělení k urovnání vztahů. Tím se změní nejen předmět, ale i příslušnost: o tvrzení nerozhoduje nikdo, kdo by ho měl ověřit, a výsledkem je dohoda o vzájemném respektu, která pochybení ponechá beze změny. Oddíl organizační obrany proto doporučuje oddělovat kanály pro oznámení pochybení od kanálů pro řešení vztahových sporů. V dlouhodobějším průběhu se personalizace může propojit s otrávením studny: jakmile je kritik jednou označen za člověka s osobní zášť, každé jeho další tvrzení se předem čte touto optikou. Na úrovni jednotlivce pak hrozí, že kritik sám přijme výklad, podle něhož jeho námitky vycházejí z osobních pocitů, a přestane důvěřovat vlastnímu úsudku o věci, což je účinek, který odpovídá Benthamovu postřehu, že útoky na osoby slouží k odvrácení pozornosti od návrhu samotného (Bentham 1824).

Stav poznání🔗

Výzkum lidského usuzování nabízí dvě vysvětlení, proč je personalizace účinná. Argumentační teorie usuzování tvrdí, že lidské uvažování se vyvinulo především k tomu, aby přesvědčovalo druhé a hodnotilo jejich argumenty, a že při obhajobě vlastního stanoviska lidé systematicky vyhledávají argumenty, které je podporují (Mercier a Sperber 2011). Pokud je spor vnímán jako osobní, aktivuje se právě tento obhajovací režim a hodnocení argumentů na základě jejich kvality ustupuje. Výzkum motivovaného uvažování ukazuje, že lidé, kteří mají silný důvod dospět k určitému závěru, hodnotí důkazy selektivně, a osobní zainteresovanost patří k nejsilnějším takovým důvodům (Kunda 1990). Klinická literatura doplňuje, že v prostředí asymetrické moci slouží přesun pozornosti na osobu oznamovatele k ochraně toho, o jehož jednání se vede spor (Herman 1992). Teorie dialogu poskytuje rozlišení, s jehož pomocí lze posun od kritické diskuse k hádce v konkrétním rozhovoru pojmenovat (Walton 2008). Chybí však empirický výzkum, který by zkoumal, jaké intervence nejlépe vracejí personalizovaný spor k věci, například v mediaci nebo v organizačních šetřeních.

Obrana a odpověď🔗

Odpověď na personalizaci spočívá v návratu k předmětu, aniž by se popírala existence osobní roviny. Užitečné je pojmenovat obě roviny odděleně: vztah mezi zúčastněnými je jedna otázka, správnost sporných tvrzení je otázka jiná, a tu lze ověřit doklady. Druhou obranou je převést spor na ověřitelné položky, tedy konkrétní tvrzení, doklady a lhůty, které lze posoudit bez ohledu na to, kdo je předložil. Třetí obranou je zapojit třetí stranu, ale s jasným zadáním posoudit věc, ne usmířit osoby; mediace vztahu a šetření tvrzení jsou dvě různé činnosti a jejich směšování personalizaci napomáhá. Čtvrtou obranou, zvlášť v organizacích, je mít předem dohodnutý postup pro střet zájmů, aby se osobní vztahy řešily procedurálně a nemohly sloužit jako argument (van Eemeren a Grootendorst 2004). Pro jednotlivce, kteří se ocitli v pozici, kdy musejí hájit sami sebe místo svého tvrzení, je důležité vědět, že tento posun je znakem taktiky, ne důkazem vlastního selhání, a hledat oporu u lidí, kteří posoudí doklady (Herman 1992). Rozpoznání, že spor byl personalizován, je samo prvním krokem k jeho věcnému řešení (Walton 2008).

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Rétorické a dialogické taktiky – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Útok na osobu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Ad hominem)
• Ty taky – příbuzné heslo (Klamy relevance, Tu quoque)
• Otrávení studny – příbuzné heslo (Klamy relevance, Poisoning the well)
• Odvolání na sílu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to force)
• Kontrola tónu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Tone policing)
• Bulverismus – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Bulverism)
• Pravidlo svobody – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Freedom rule)
• Dialektika a eristika – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Dialectic and eristic)
• Obsahová a vztahová rovina sdělení – příbuzné heslo (NLP vzorce: Základní pojmy NLP, Content and relationship aspects)

V kompendiu

• EA-2.1.3 Útok na kvalifikaci (credentialing attack) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Detekční signatura: Gaslighting vzorec – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Organizační obrana – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Útěk k proceduře – předchozí heslo rodiny