Irelevantní závěr🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.28
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	neformální klam
Anglicky	Ignoratio elenchi
Jiné názvy	ignoratio elenchi, minutí se tématem, missing the point
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Irelevantní závěr, latinsky ignoratio elenchi, je argument, jehož premisy mohou být pravdivé a mohou i něco dokazovat, ale nedokazují to, co je předmětem sporu. Mluvčí tedy nehájí sporné stanovisko, ale jiné, často příbuzné nebo snáze obhajitelné, a výsledek vydává za obhajobu původního. Typickým příkladem je obhajoba, která dlouze dokládá závažnost činu, ačkoli sporné je, kdo ho spáchal. Učebnice logiky řadí irelevantní závěr mezi klamy relevance a uvádějí ho pod označením minutí se tématem (Copi, Cohen a McMahon 2014). Pojem má zvláštní postavení: v širokém smyslu lze za irelevantní závěr považovat většinu klamů relevance, protože každý z nich nějak míjí sporné stanovisko. V užším smyslu se jím označují případy, kdy argument není útokem na osobu, apelem na emoci ani odvedením pozornosti, ale prostě dokazuje něco jiného, než co měl dokázat. Toto heslo popisuje oba smysly a jejich vztah.

Původ a souvislosti🔗

Název pochází z Aristotelových Sofistických vyvrácení, kde se jím označuje neporozumění tomu, co je vyvrácení. Vyvrácení podle Aristotela musí dokázat přesný protiklad tvrzení protivníka, ve stejném ohledu, ve stejném vztahu a ve stejném čase; argument, který dokazuje něco jiného, vyvrácením není, i když se tak tváří. Hamblin ve svém historickém rozboru ukazuje, že tato aristotelská kategorie byla původně technická a úzce vymezená a že se v pozdější tradici rozšířila v obecné označení argumentace, která se míjí s otázkou (Hamblin 1970). Významnou roli v tomto rozšíření sehrál Whately, který irelevantní závěr pojal velmi široce a podřadil mu řadu dalších klamů, mimo jiné argumenty obracející se k osobě nebo k citům posluchačů (Whately 1826). Moderní teorie argumentace přistupuje k pojmu jinak. Pragma-dialektika formuluje pravidlo relevance, podle něhož se stanovisko smí hájit jen argumentací, která se ho týká, a irelevantní závěr chápe jako porušení tohoto pravidla (van Eemeren a Grootendorst 1992). Lingvistická pragmatika ukazuje, že požadavek relevance je obecnou podmínkou rozhovoru, nikoli jen zvláštním pravidlem logiky; Grice ho zahrnul mezi maximy kooperativního principu (Grice 1975).

Struktura argumentu🔗

Obecné schéma zní: otázkou sporu je, zda platí S; mluvčí dokládá S′; tedy S. Klíčovým předpokladem, který zůstává nevyslovený, je ztotožnění S a S′. Může jít o tvrzení obecnější, například „trest je potřebný“ místo „tento trest je spravedlivý“, o tvrzení užší, například „tento lék pomohl jednomu pacientovi“ místo „lék je účinný“, nebo o tvrzení sousední, například „čin je závažný“ místo „tento člověk ho spáchal“. Toulminův model argumentu pomáhá mezeru lokalizovat: data mohou být pravdivá, ale chybí oprávnění, které by je spojovalo právě s tímto tvrzením, a místo něj se mlčky použije oprávnění pro tvrzení jiné (Toulmin 1958). Irelevantní závěr se tak liší od formálního klamu tím, že argument může být uvnitř sebe platný; chyba spočívá ve vztahu argumentu ke spornému stanovisku.

V širokém smyslu má irelevantní závěr řadu zvláštních případů, které katalog popisuje jako samostatná hesla. Slaměný panák vyvrací jiné stanovisko, než jaké protivník zastává. Červený sleď zavádí téma, které odvádí pozornost od sporu. Whataboutism přenáší diskusi na provinění kritika. Útoky na osobu a apely na emoce posuzují mluvčího nebo posluchače místo stanoviska; už Whately podřazoval irelevantnímu závěru argumenty obracející se k osobě nebo k citům posluchačů (Whately 1826). Společné je jim to, že argumentace se vztahuje k jinému stanovisku, než k jakému byla přizvána. Kompendium popisuje soustavné přesměrování diskuse k snáze obhajitelným tvrzením jako tematickou diverzi.

Vztah k technikám kompendia🔗

V kontextu epistemické anihilace se irelevantní závěr uplatňuje zejména jako způsob, jak se vyhnout odpovědnosti, aniž by bylo nutné cokoli popřít. Instituce, která čelí výtce, že konkrétního člověka poškodila, odpovídá výkladem o svých hodnotách, o kvalitě svých postupů nebo o závažnosti problému, s nímž se potýká, a výtka zůstává bez odpovědi. Mentor nebo vedoucí skupiny na otázku po konkrétním jednání odpovídá připomenutím, jak důležité je poslání, jemuž všichni slouží. Lifton popsal v uzavřených ideologických prostředích zásadu nadřazení doktríny osobě, podle níž se konkrétní zkušenost člověka podřizuje nárokům ideologie (Lifton 1961). V obou případech jsou premisy často pravdivé, a proto se posluchači těžko brání: nesouhlas s argumentem vypadá jako nesouhlas s hodnotami nebo s posláním. Kompendium popisuje příbuzný vzorec u argumentačního oslabení, kde se cizí argument posuzuje v podobě, která se snadno vyvrací. Pro obranu je důležité, že rozpoznání irelevantního závěru nevyžaduje zpochybnit premisy; stačí ukázat, že se týkají jiné otázky.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je nesoulad mezi otázkou a odpovědí: na otázku, zda konkrétní opatření splní svůj účel, se odpovídá výkladem o tom, jak důležitý je jeho cíl. Druhým znakem je, že argument je přesvědčivý sám o sobě, ale po jeho skončení zůstává otázka sporu stejně otevřená jako předtím. Třetím znakem je posun v obecnosti: mluvčí dokazuje obecnější nebo užší tvrzení, než jaké je sporné. Čtvrtým znakem je silná emoční nebo morální rovina premis, která zakrývá, že k závěru nevedou; závažnost činu nebo důležitost cíle jsou pro posluchače tak výrazné, že přehlédne chybějící spojení. Pátým znakem je, že na výzvu k přesnému vymezení sporné otázky mluvčí odpovídá opakováním premis. Kahneman popsal mechanismus záměny atributu, kdy mysl místo obtížné otázky odpoví na snazší, příbuznou otázku a neuvědomí si, že k záměně došlo (Kahneman 2011). Irelevantní závěr tento mechanismus využívá: posluchač, který má posoudit obtížnou otázku, snadno přijme odpověď na otázku snazší. Užitečným testem je výslovně formulovat, co by argument musel dokázat, a porovnat to s tím, co skutečně dokazuje.

Odlišení od platné argumentace🔗

Ne každá argumentace, která se zabývá souvisejícím tématem, je klamem. Legitimní je dokazovat dílčí tvrzení, které je nezbytnou součástí obhajoby sporného stanoviska, pokud je zřejmé, jak k němu přispívá. Projektant, který dokládá zkrácení dojezdu do nemocnice, argumentuje relevantně, pokud je dostupnost péče kritériem rozhodnutí; jeho argument netvrdí víc, než dokládá. Legitimní je také přeformulovat spornou otázku, pokud se to děje otevřeně a obě strany s novou formulací souhlasí. A konečně je legitimní argumentovat k širšímu kontextu, pokud se tím otázka sporu neopouští, ale vysvětluje. Pragma-dialektika rozlišuje mezi argumentací, která se týká sporného stanoviska, a argumentací, která se ho netýká, a jako rozhodující bere vztah ke stanovisku, které bylo skutečně předloženo (van Eemeren a Grootendorst 2004). Walton dodává, že relevance je vždy relativní k typu a stavu dialogu: co je relevantní v jednání o postupu, může být irelevantní v diskusi o faktech (Walton 2008).

Stav poznání🔗

Irelevantní závěr patří k nejstarším popsaným klamům, ale jeho teoretický status je předmětem diskuse. Hamblin upozornil, že v tradičním učebnicovém výkladu se z pojmu stala sběrná kategorie bez jasného kritéria (Hamblin 1970). Dialogická teorie odpovídá tím, že relevanci definuje vzhledem k cíli konkrétního dialogu, a tím poskytuje kritérium, které tradiční výklad postrádal (Walton 1995). Empirický výzkum uvažování se pojmu nevěnuje přímo, ale studuje mechanismy, které vysvětlují, proč je klam účinný. Kahneman popsal záměnu atributu jako obecnou vlastnost intuitivního úsudku (Kahneman 2011) a Stanovich a West ukázali, že lidé se významně liší ve schopnosti oddělit logickou strukturu argumentu od přesvědčivosti jeho obsahu, což se projevuje mimo jiné tím, že méně analyticky uvažující lidé snáze přijímají závěry, které jsou věrohodné, i když z premis neplynou (Stanovich a West 2000). Pro obranu z toho plyne, že schopnost rozpoznat irelevantní závěr není samozřejmá, a proto má smysl ji výslovně procvičovat.

Obrana a odpověď🔗

Základní obranou je výslovně formulovat otázku sporu a ověřit, zda na ni argument odpovídá. Odpověď může mít podobu: „s tím, co uvádíte, souhlasím, ale sporné je něco jiného“. Tato formulace má tu výhodu, že nepopírá pravdivé premisy a nevyvolává zbytečný spor o ně, a přitom vrací diskusi k otázce. Druhou obranou je požadovat spojovací článek: jak přesně z toho, co bylo doloženo, plyne sporné tvrzení? Pokud mluvčí takový článek neuvede, argument zůstává neúplný (Toulmin 1958). Třetí obranou je v institucionálním prostředí, například v soudní síni, na jednání komise nebo při posuzování odborného posudku, trvat na předem stanoveném vymezení otázek, k nimž se má argumentace vztahovat. Soudní řízení má pro tento účel pravidla o relevanci důkazů a námitku, že důkaz se netýká projednávané věci; kompendium tyto souvislosti rozvádí v oddílu forenzní a právní rozměr. Pro každodenní rozhovory platí obecnější zásada, kterou formulovala pragma-dialektika: každé stanovisko se hájí argumenty, které se ho týkají, a jiné stanovisko je třeba předložit jako samostatné (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Stanovich, K. E., & West, R. F. (2000). Individual differences in reasoning: Implications for the rationality debate? Behavioral and Brain Sciences, 23(5), 645–665.
• Toulmin, S. E. (1958). The Uses of Argument. Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Whately, R. (1826). Elements of Logic. London: J. Mawman.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Červený sleď – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Červený sleď – příbuzné heslo (Klamy relevance, Red herring)
• Slaměný panák – příbuzné heslo (Klamy relevance, Straw man)
• Whataboutism – příbuzné heslo (Klamy relevance, Whataboutism)
• Kontrola tónu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Tone policing)
• Falešná útěcha (relativní nedostatek) – příbuzné heslo (Klamy relevance, False consolation (relative privation))
• Složená otázka – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Complex question)
• Klam obhájce – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Defence attorney's fallacy)
• Myšlenkově ukončující klišé – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Thought-terminating cliché)
• Útěk k proceduře – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Procedural diversion)
• Pravidlo relevance – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Relevance rule)
• Výzva k relevanci – příbuzné heslo (NLP vzorce: Reframing a rámce, Relevancy challenge)

V kompendiu

• EA-1.3.3 Tematická diverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.2.1 Argumentační oslabení – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Forenzní a právní rozměr EA – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Kontrola tónu – předchozí heslo rodiny
• Falešná útěcha (relativní nedostatek) – další heslo rodiny